Co se nám vybaví, když pomyslíme na Boha jako toho, kdo je pro nás ze všeho nejdůležitější?

V dějinách lidstva pravděpodobně uvi­dí­me, že žádný národ nikdy nepovstal nad své náboženství, a v duchovní historii člo­věka bude jasně vidět, že žádné nábo­ženství nikdy nebylo větší než jeho před­stava o Bohu. Uctívání je ryzí, nebo bez­cenné – podle toho, zda uctívající smýšlí o Bohu vysoko nebo nízce.

Z tohoto důvodu je vždy tou nejzá­važnější otázkou, kterou si církev klade, Bůh sám a tou nejvýznamnější chara­k­te­ris­tikou člověka není to, co v danou chvíli řekne nebo udělá, nýbrž to, jak si v hloubi srdce představuje Boha. Na základě taj­né­ho zákona duše máme sklon směřo­vat ke svému myšlenkovému obrazu Boha. Neplatí to jen o jednotlivých křes­ťa­nech, nýbrž i o celém společenství křes­ťanů, které tvoří církev. O církvi toho vždy nej­víc vypoví její představa o Bohu, stejně jako její nejvýznamnější poselství je to, co o Něm říká nebo co zůstane nevyslovené, protože její mlčení je často výmluvnější než její řeč. Nikdy nemůže uniknout sebe­od­halení prostřednictvím svého svě­dec­tví o Bohu.

Kdybychom byli schopni získat od ně­ja­kého člověka úplnou odpověď na otáz­ku „Co se ti vybaví, když pomyslíš na Boha?“, mohli bychom s určitostí před­po­vědět duchovní budoucnost tohoto člo­věka. Kdybychom dokázali přesně poz­nat, co si dnes o Bohu myslí nej­vliv­nější náboženští představitelé, mohli bychom s jistou přesností předpovědět, kde bude zítra stát církev.

Bezpochyby nejmocnější myšlenka, kterou lze chovat, je myšlenka o Bohu a nej­závažnější slovo v kterémkoli jazy­ce je slovo, jímž se označuje Bůh. Myšlení a řeč jsou Boží dary dané bytostem stvo­ře­ným k Jeho obrazu; jsou s Ním důvěr­ně spjaty a jsou bez Něho nemyslitelné. Je vy­soce významné, že první slovo bylo Slovo.

• Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1)

Můžeme mluvit, protože Bůh promluvil. Slovo a myšlenka jsou v Něm neod­dě­li­tel­né.

To, aby naše představa o Bohu co nej­věr­něji odpovídala tomu, jaký Bůh je do­opravdy. Ve srovnání s našimi sku­teč­ný­mi myšlenkami o Něm nemají naše formulace vyznání víry velký dopad. Naše skutečná představa o Bohu může ležet skry­tá pod smetím náboženských pojmů a její konečné odkrytí a odhalení si může žádat promyšlené a energické hledání. Až když absolvujeme muka bo­les­tivého se­be­zpytování, je pravděpo­dob­né, že odha­líme, co si o Bohu doo­prav­dy myslíme.

Správné pojetí Boha je základem ne­jen pro systematickou teologii, ale i pro praktický křesťanský život. Znamená pro uctívání totéž, co základy pro chrám; kde je nedostatečné nebo pokřivené, celá stavba se dříve nebo později nutně zhroutí. Myslím, že stěží existuje nějaká chyba v učení nebo selhání v uplatňová­ní křesťanské etiky, jejichž příčinu by nešlo nakonec vystopovat v nedokona­lém a nízkém smýšlení o Bohu.

Podle mého názoru je dnes, v polo­vi­ně dvacátého století, křesťanské pojetí Boha v takovém úpadku, že je zcela pod důstojnost Nejvyššího Boha a pro ty, kdo se považují za věřící, předsta­vu­je morální katastrofu.

Veškeré problémy nebe a země, i kdy­by na nás dolehly všechny najed­nou, by nebyly ničím ve srovnání se zdrcujícím problémem, který předsta­vu­je Bůh: že je, jaký je a co ve vztahu k Ně­mu máme jako morální bytosti dělat.

Člověku, který dospěje ke správ­né­mu smýšlení o Bohu, se uleví od tisíce do­čas­ných problémů, protože najednou uvidí, že ty souvisí s otázkami, které ho nemo­hou příliš dlouho znepokojovat. Ale i kdy­by z člověka bylo sňato množ­ství časných starostí, jediné mocné bře­me­no věčnosti na něho začne doléhat silou drtivější než všechny strasti světa, navršené jedna na druhou. Tím těžkým břemenem je náš závazek vůči Bohu. Za­hr­nuje okamžitou a celoživotní povin­nost milovat Boha veš­ke­rou silou své mysli a duše, dokonale Ho poslouchat a při­jatelným způsobem Ho uctí­vat. Když člověku jeho lopotící se svě­do­mí sdělí, že nic z toho nedělal a nedělá, ale od dětství je vinen podlou vzpourou vů­či Majestátu v nebesích, vnitřní tlak se­beob­viňování se může stát nesnesitel­ným.

Evangelium může člověku toto niči­vé břemeno sejmout z mysli, dát mu na hlavu čelenku místo popela, oděv chvály místo ducha beznaděje. Pokud však tíhu tohoto břemene nepociťujeme, evange­lium pro nás nemůže nic znamenat. Do­kud Boha neuvidíme jako vysoko vyvý­še­ného, nepocítíme žádná muka a žádné břemeno. Nízké smýšlení o Bohu ničí evangelium pro všechny, kdo takové smýš­lení mají.

Stěží se mezi hříchy, k nimž je ná­chyl­né lidské srdce, najde Bohu odpor­nější než modlářství, protože modlářství ve své podstatě očerňuje Jeho charakter. Mod­lářské srdce předpokládá, že Bůh je jiný, než jaký je – což je samo o sobě obludný hřích – a nahrazuje pravého Bo­ha bohem vytvořeným podle jeho vlast­ního obrazu. Tento bůh bude vždy odpo­vídat obrazu svého tvůrce a bude podlý, nebo ryzí, krutý, či laskavý podle morá­lního stavu mysli, z níž vyšel.

Bůh zplozený v přítmí hříšného srd­ce se zcela přirozeně nebude v ničem po­do­bat pravému Bohu. „Domníval ses, že jsem jako ty,“ řekl Hospodin svévol­ní­kovi v žalmu (Ž 50,21). To jistě musí být vážná urážka Nejvyššího Boha, před nímž che­ru­bové a serafové bez přestání volají: „Sva­tý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“

Dávejme si pozor, abychom ve své pý­še nepřijali mylnou představu, že mod­lář­ství spočívá jen v klanění se před vidi­tel­nými předměty, a že tudíž civili­zo­va­ným ná­rodům už nic takového nehro­zí.Pod­sta­tou modlářství je takové smýš­le­ní o Bo­hu, které Ho není hodno. Začíná v mys­li a mů­že být přítomno i tam, kde k žád­nému zjevnému uctívání nedo­chá­zí. „Po­znali Bo­ha,“ napsal apoštol Pavel, „ale ne­vzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do mar­nos­ti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21).

Následovalo uctívání model vytvo­ře­ných podle podoby lidí, ptáků, dobytka a plazů. Ale tento sled degradujících činů začal v mysli. Chybné představy o Bohu nejsou jen pramenem, z něhož tečou zne­čištěné vody modlářství; jsou samy o sobě modlářské. Modlář si prostě vy­tvá­ří určité představy o Bohu a chová se, jako by byly pravdivé.

Zvrácené představy o Bohu brzy zač­nou rozkládat náboženství, v němž se obje­ví. Na dlouhé cestě Izraele to lze vidět dostatečně jasně, a dějiny církve to po­tvr­zu­jí. Vznešené pojetí Boha je pro církev natolik nezbytné, že když toto pojetí v ně­ja­kém ohledu upadá, církev se svou bo­ho­služ­bou a morálními měřítky upadá také. První krok směrem dolů dělá církev v okam­žiku, kdy se vzdává svého vy­so­ké­ho mínění o Bohu.

Než křesťanská církev dospěje v něk­te­ré oblasti k úpadku, musí nej­pr­ve dojít k narušení její nej­zá­klad­něj­ší teologie.Jed­noduše dostává chybnou odpověď na otázku „Jaký je Bůh?" a odtud pak pokračuje. Ačkoli se může dál držet zdravého formálního vyznání víry, její praktické, funkční krédo se pokřivilo. Většina těch, kdo se k ní hlásí, uvěří, že Bůh je jiný, než jaký doopravdy je – a to je hereze toho nejzákeřnějšího a nejvíce smrtí­cího druhu.

Nejzávažnějším úkolem pro dnešní křes­ťanskou církev je očistit a pozved­nout své pojetí Boha tak, aby Ho – i jí – opět bylo hodno. Tento úkol by měl mít první místo ve všech jejích snahách a modlitbách. Příští generaci křesťanů nejlépe posloužíme tak, když jí předáme nezkalené a nezmenšené vznešené poje­tí Boha, jaké jsme přijali od židovských a křesťanských otců minulých generací. Bude to mít pro ně větší hodnotu než cokoli, co může přinést umění a věda.

– Aiden Wilson Tozer –

(úvodní kapitola z knihy Poznání Svatého, vydal Návrat domů 2011)