Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Když jsem byl radou časopisu „Zápas o duši“ a vydavatelstvím „Poutníkova četba“ pověřen, abych si připravil na dnešní konferenci přednášku: „Úloha církve ve světě“, okamžitě mi na mysl přišel starozákonní prorok Izajáš:
Proč jsem si nevzpomněl nejprve na knihu Skutků, na den letnic, na první den církve, kdy sestoupil od Boha Duch svatý, aby si v každém pokolení přitahoval svůj nově stvořený lid? Asi proto, že moje loňská přednáška „Výlučnost Krista ve vztahu k Písmu“ z části pojednávala o starozákonním slibu Krista a o novozákonním naplnění tohoto slibu jeho narozením v těle a ukřižováním. Obdobně, než přejdeme k úloze církve ve světě, zaměříme se na starozákonní slib církve a na její novozákonní stvoření.
Abychom správně pochopili úlohu církve ve světě, musíme nejprve pochopit definici církve, tj. kdo do ní patří. Církev je zbudována duchovními stavebními kameny. Těmi kameny jsou z Ducha Božího nově narození Židé a pohané, jsou to Kristovy údy, jsou jeho tělem, chrámem, ve kterém přebývá Duch Boží.
Ačkoli zůstávala církev během celé starozákonní doby tajemstvím, Starý zákon ji často předpovídá a typizuje ve fyzických předobrazech. Starozákonní proroci nerozuměli všemu, co jim Duch Boží vnukl. Církev viděli jen v zastřených předobrazech. Jak jsem již řekl: Moje první myšlenka na zadané téma byla:
Podívejme se blíže na souvislosti, ve kterých Hospodin nadekretoval tento nezvratný slib církve. Prostudujme oddíl Izajáše 43,19–26 ve třech úrovních:
Izajáš nemohl svému proroctví rozumět do takové hloubky, jako mu rozumíme my dnes, na této straně kříže. Toto tajemství mu nemohl vyložit ani Ježíš, ani apoštolové jako nám, protože Izajáš neměl po ruce ani Krista, ani apoštoly, ani psaný Nový zákon, jenž interpretuje starozákonní proroctví. Izajáš věděl jen tolik, kolik mu Bůh odhalil.
Nikdo ve svém adamovském, padlém, přirozeném stavu Boha nevzývá. Naopak, vzývá cokoli a kohokoli kromě Boha, včetně těch (a mezi ně jsme kdysi patřili i my), kterým Bůh ze své bezpodmínečné milosti obřeže srdce, které si stvoří, aby vyprávěli o jeho chvályhodných činech, o spasení skrze ukřižování jeho Syna. Dále,
Přirozený člověk, pohan i etnický Žid, hledá a chce jen takového boha, kterého by svým hříchem a rozmarem nutil, aby mu sloužil. Všichni v tomto sále jsme na tom byli stejně, dokud nás nebeský Otec k sobě nepřitáhl.
Pokračující verše 25–26 popisují, jakým způsobem se Bůh sklonil k zatvrzelému Jákobovu potomstvu, k nám, vyvoleným Židům i pohanům, ke své církvi. Není znám větší Boží chvályhodný čin, než to, co je řečeno v následujících dvou Izajášových verších:
My, na této straně kříže již víme to, co nebylo plně odhaleno Izajášovi. Ten nejchvályhodnější Boží čin, o kterém má církev vypravovat, byl, že svoje zaslíbené Abrahamovo, Izákovo a Jákobovo potomstvo, svoji církev vykoupil svou smrtí na kříži, zachránil před Božím hněvem a bezpodmínečně spasil. Jeho vyvolený lid se nemohl prokázat ani jedním bohulibým, záslužným skutkem, pro který by měl být omilostněn.
Nyní můžete namítat, že Jákobova neposlušnost a odmítání Boha se přece vztahuje na Jákoba, na národní Izrael, ale ne na nás! Nic nemůže být dále od pravdy. My, církev, všichni v Kristu, jsme tím pravým Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým potomstvem, které bylo dávno předpovězeno Starým zákonem. Starý zákon nám naše Abrahamovské, Izákovské a Jákobovské synovství srozumitelně potvrzuje:
Abraham je tedy (v duchovním smyslu) otec konkrétního, spaseného potomstva ze všech pronárodů, tedy i z nás Čechů!
Izák je tedy také (v duchovním smyslu) otec konkrétního spaseného potomstva!
Jákob je tedy (v duchovním smyslu) otec konkrétního spaseného potomstva! Nadto z Judy, z kterého pocházel Pán Ježíš Kristus, ten pravý potomek, vzejde vyvolené potomstvo, které obsadí Boží hory, tzn. Boží království. Další starozákonní verš to potvrzuje:
Kdo je tím Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým potomstvem?
Abrahamovými, Izákovými a Jákobovými skutečnými duchovními dětmi tedy nejsou ti, kdo jsou nositeli jejich tělesné genetiky; jejich skutečnými duchovními dětmi, jejich potomstvem jsou ti, které Bůh před založením světa zaslíbil, ti, kteří mají jejich víru, a to je církev z Židů a pohanů. To jsme my!
Novozákonní církev, Kristovo tělo, je skutečné, zaslíbené potomstvo Abrahama, Izáka a Jákoba (přejmenovaného na Izrael)! Proto Písmo všechny, kdo jsou v Kristu, nazývá na této straně kříže mimo jiné Izraelem Božím:
Izrael Boží jsou všichni, Židé i pohané, kterým nezáleží na obřízce těla, na čemkoli tělesném, tj. na etnickém původu, na náboženské tradici, na skutcích atd., ale pouze na novém stvoření, tzn. na obřízce srdce Duchem svatým.
Dále všechny, kdo jsou v Kristu, Písmo, vdechnuté Duchem svatým, nazývá společenstvím Izraele:
Ten, kdo je odloučen od společenství Izraele, je bez Krista a nemá účast na Božích smlouvách, je bez naděje a bez Boha. Mít Krista tedy znamená patřit do společenství Izraele Božího.
Teprve nyní, když jsme si již částečně osvojili zrození církve, se můžeme zaměřit jen na několik nejdůležitějších úkolů církve.
Církev by nikdy nebyla schopna vyprávět umírajícímu světu, té duchovní poušti, o vykoupení skrze Kristův kříž, kdyby nemilovala Boha! Nejdůležitější přikázání, které je všezahrnující, je každému, kdo je v Kristu, dobře známo:
Nikdo, naprosto nikdo, není schopen milovat Boha a bližního jako sebe sama. Nicméně Bůh po nás požaduje absolutní lásku. Naše láska ale nevězí v našem zoufale bezmocném těle, které není způsobilé dokonale milovat ani dodržovat Boží zákon. Naše způsobilost milovat Boha a bližního spočívá výlučně v bezpodmínečné Boží milosti, tj. výhradně v Kristu, který miluje absolutně.
Jestliže církev nemiluje Boha, potom jej nemůže ani poslouchat. V takovém případě je neschopná a diskvalifikovaná vykonávat jakoukoli úlohu, především vyprávět o jeho chvályhodném činu na golgotském kříži. Jestliže církev nemiluje a následně neposlouchá Boha, pak není církví, ale kvazi-církví. Těm, kdo nejsou v Kristu, Hospodin ohlašuje:
Obráceně řečeno, ti, kdo Boha nemilují, a proto neposlouchají, těm žádné milosrdenství neprokazuje, ti nejsou jeho!
Jak poznáme, že milujeme Boha? Slova, písně chval a citové pohnutí nestačí. Poznáme to podle ovoce. Podívejme se na vlastnosti Božího dítěte, které Kristus přenesl ze satanovy propasti k Božímu nebeskému trůnu. Pavel proměnu popisuje v listu Koloským 3,1–11 následovně:
i. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,1–2)
Kdo je duchovně vzkříšen, má nový smysl života v Kristu. Nemůžeme se vyhnout pozemským záležitostem; žijeme ve světě, ale nejsme ze světa. Naším novým smyslem bytí, úkolem, je hledání toho, kdo je nad námi, tj. poznávání Krista sedícího po Boží pravici.
ii. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,3–4):
Jsme mrtvi hříchu, tzn., že jsme odděleni hříchu a už nemusíme hřešit jako svět. Jsme živi Kristu, tzn., že jsme propojeni s Kristem, on je náš život. Toto propojení zaručuje, že až se Kristus vrátí ve slávě, vylétneme mu naproti do oblak v nových, vzkříšených, oslavených tělech:
iii. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,5–6):
Všimněme si, že Pavel odhaluje naše pozemské, tělesné sklony, přestože již máme Ducha Božího, přestože jsme již Božím lidem. Umrtvování přirozených hříšných sklonů je posvěcování, tj. oddělování se Bohu. Naše hříšné neřesti nemůžeme umrtvit vlastní silou. Naší motivací je potlačit je láska k Bohu, našemu Spasiteli. On je alfa a omega; je to on, kdo v nás vytváří lásku k němu:
iv. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,7–9):
Nebudeme se obelhávat. Milujeme-li Boha, potom milujeme i bližního, především bratra v Kristu. Koho milujeme, proti tomu netaktizujeme:
Neobelhávejme také sami sebe. To může vést k smrti:
v. že milujeme Boha, poznáme podle slov následujících veršů (Ko 3,10–11):
Nový člověk svléká starý šat a obnovuje se k obrazu svého Stvořitele. Co jiného to může znamenat, než obléknout se v Krista?
On je tím bílým kmentem; on je našimi spravedlivými skutky:
Jestliže církev plní první úlohu, tj. že miluje Boha a bližního, pak je způsobilá a může přistoupit k druhé úloze, kterou definuje Bůh:
Jenom církev je Duchem Božím uschopněna hlásat mocné Boží činy přesným výkladem Písma. Objasňuje, co říká Písmo v určité konkrétní pasáži, pečlivě vysvětluje význam této pasáže a aplikuje ji do života sboru. Bůh si pro sebe stvořil svoje svaté, královské kněžstvo, které přináší duchovní oběti, hlásá Krista ukřižovaného a vzkříšeného, sedícího po Boží pravici:
Znovuzrození Saula v Pavla je typem našeho znovuzrození. Všichni jsme Krista pronásledovali. Bůh nás ale kvůli sobě oblékl do Krista podobně jako Saula. A podobně jako Pavlova úloha byla být svědkem Ježíše Krista, tak i nám, jeho církvi, Bůh otevřel oči, abychom otvírali oči jeho vyvoleným.
Pavel uložil Timoteovi, potažmo i nám tuto úlohu:
Úloha církve, tj. Izraele Božího nebo společenství Izraele, je tedy zvěstovat Boží slávu, zvěstovat jeho chvályhodné činy duchovní poušti světa, protože miluje Krista.
Ten nejvyšší chvályhodný Boží čin je tedy monergická, jednostranná práce, tj. bezpodmínečné stvoření jeho zaslíbených dětí. Tedy jejich vykoupení skrze Kristův kříž. Hlásat Kristův kříž je naše úloha, je to úloha církve, která miluje Boha a bližního.
3. Získávat učedníky, křtít je a vzdělávat v Písmu
Třetí úloha úzce souvisí s druhou. Druhá úloha, vyprávění o Božích chvályhodných činech, tedy svědectví, je příčina, a třetí úloha církve, získávat učedníky, je důsledek. Jak svědectví o Kristu, tak to, že se z Božích nepřátel stávají učedníci, je Boží působení:
Ježíšova slova zní nekonečněkrát přesvědčivěji než moje. Poslechněme si, jak prověřuje Petra, tedy i církev, která stojí na Kristu, apoštolech a prorocích:
Jediné spolehlivé měřítko v získávání a vyučování učedníků je růst ve svatosti, který vězí v sebezapření. Opravdové učednictví rozšíří jasné svědectví evangelia do celého světa. Získávat nové učedníky můžeme jen tehdy, když činíme pokání ze svých hříchů a obracíme se ke Kristu. Jen tak můžeme rozsévat pravdivé evangelium a růst ponechat v Božích rukách. Pokání nemusí být nutně emocionální, ale musí nést ovoce zbožnosti.
4. Vyhýbat se liberalismu křesťanství
Zmiňme se jen krátce o kořenech liberálního křesťanství. Úloha církve Ježíše Krista je poukazovat na liberalismus a v lásce napravovat ty, kteří jsou v jeho osidlech polapeni. Liberální křesťanství má jen jednu příčinu. Člověk více miluje sebe než Boha; je sebestředný, není kristostředný:
Církev, totiž my, kdo tady dnes sedíme, budeme schopni plnit jakoukoli úlohu církve jen tehdy, pokud k tomu budeme uzpůsobeni, kvalifikováni skrze Kristovo povolání:
AMEN