Verze pro tisk

Sacerdolismus byl upevněn vkládáním rukou při vysvěcování

Dějiny „vkládání rukou“ si zasluhují vlastní studii, neboť jakmile se otcové zmocnili tohoto obřadu, mělo to značně podpůrný vliv na postoj sacerdotalismus a velmi to podpořilo představu o moci a výjimečnosti duchovenstva. Zde se dotknu jen některých hlavních bodů.

Díky zneužívání výjimečného příběhu o Šimonovi kouzelníkovi a Samařanech (Sk 8,14–24) a také další neobvyklé epizody ze Skutků (Sk 19,1–7) si lidé brzy začali myslet, že jistí muži mají moc udělovat jim milost tím, že na ně vloží ruce. Na začátku to bylo spojováno s křtem. A když se křest dětí v církvi uchytil, víra v tuto domnělou schopnost rozdávat milost prostřednictvím tohoto obřadu byla posílena, obzvláště když byla spojena s další zavedenou procedurou, totiž s biřmováním.

Netrvalo dlouho a otcové začali tuto myšlenku spojovat s „vysvěcením“. Jakmile byl muž vysvěcen a získal svůj dar od dříve vysvěceného muže prostřednictvím vkládání rukou, nově vysvěcený muž měl sám moc posvěcovat další v následovnictví. A tak dále. I když není možné přesně časově určit, jak se tento proces vyvíjel, jistě se shodneme, že do 4. století se vše ustálilo. Obřad byl doprovázen čím dál větším humbukem, slátaninami a všemi možnými kouzelnickými gesty, klaněním a vrzáním. A od té doby byli duchovní pro ošálené masy „vysvěcení“ muži, „zázračně“ oddělení, obdarovaní velice zvláštním způsobem. To vše by se dalo popsat jako „mystické“, nechceme-li použít slovo „kouzelnické“, „okultní“ nebo „esoterické“. Jak si všimla Marjorie Warkentinová, mělo to i praktický vliv:

„Sacerdotální myšlenky ve čtvrtém století posilovaly toto spojení [mezi vkládáním rukou a udílením daru] a vedly církev k tomu, aby vkládání rukou vyhradila vyšším řádům duchovenstva.“

Jak tomu všemu rozuměli obyčejní lidé, je otázkou. Ale jedno věděli. Své duše (tedy duše laiků) a svou věčnost už neměli ve svých vlastních rukou. Ach ne! Naopak, byli nyní bezpečně uvězněni v sevření této zvláštní tlupy kněží, vysvěcených duchovních, mystickým způsobem mocí obdařených mužů, kteří s nimi nakládali, jak se jim zlíbilo. Duchovenstvo ovládalo a manipulovalo laiky, tělo, mysl i duši.

Augustin se možná snažil snížit páchanou škodu svou obvyklou složitou metafyzikou, jak Warkentinová poznamenala: „Populární přesvědčení zjevně nedělalo takové rozdíly [jak prohlašoval Augustin], avšak místo toho tíhlo k sakramentalizmu, který dosáhl svého vrcholu ve středověku.” To je starý, přestarý příběh. Teologové mohou něco tvrdit – vlastně z poloviny tvrdí tucet věcí, vzájemně si odporujících věc, ale obyčejní lidé věří tomu, co jim říká jejich zrak a zkušenost. Věří tomu, čemu chtějí věřit. A tak tomu bylo i v těch dávných časech. A tak je tomu i dnes. Většina věří tomu, že vysvěcení muži jsou jiní! Přes všechny prázdné filozofické rozdíly a všechna varování, jakmile jsou všechny obřady řádně vykonány, vysvěcení muži jsou duchovní. Už nejsou obyčejní, jsou vysvěcení!

Dovolte mi shrnout, kam až jsme se dostali. Jak jsem ukázal, církve přijaly třístupňovou hierarchii služebníků místo novozákonního dvoustupňového ustanovení jen s malým odporem. Jakmile byl nový systém zaveden, biskupova důležitost vzrůstala, zatímco presbyterům byla nevyhnutelně přisuzována menší a menší role. Vlastně se úplně scvrkli. Biskup se stal jakoby-apoštolem, presbyterové se stali nakonec pouhými administrativními asistenty, asistenty, s nimiž „se obvykle věci konzultovaly“, ale biskup byl tím, kdo ve spojení s kolegy biskupy všechno řídil. Nepostradatelný biskup byl centrem jednoty, správcem pravé víry, „zástupcem Krista”, distributorem milosti mezi „věrné”.

Apoštolské konstituce (sestavené asi v roce 390) spojily všechna vlákna dohromady. Biskup je velekněz přinášející oběti, zprostředkovává Boží milost, jemu náleží oběti Božího lidu. Ostatní pozice nemají takovou moc ani práva. Nic nesmí překazit toto uspořádání, neboť „Bůh není Bohem zmatku”. Podřízení lidé (laikové) by si neměli despoticky uzurpovat funkce, které náleží jejich nadřízeným (duchovenstvu). Konstituce při formulaci „řádného způsobu vysvěcení” připsali biskupovi čtyři pravomoci či práva, které se staly základními komponenty jeho autority:

  1. Jen biskup může světit. Když byl biskup poprvé zaveden, presbyterové byli spolu s ním zapojeni do svěcení, ale zanedlouho byla tato moc svěřena výhradně biskupovi.
  2. Vysvěcení se účastnili biskupové z jiných církví coby zástupci, aby při tomto obřadu sehráli svou úlohu.
  3. Biskup se stal ze všech praktických důvodů církví. Například korespondence mezi církvemi byla vedena na úrovni biskupů. A tak to šlo dál – biskup se stal důležitějším než církev.
  4. Biskup se stal symbolickým centrem církevní jednoty v boji proti heretikům. Stal se oporou a strážcem pravdy.

Jak jde dohromady nadřazenost biskupa a vyhrazení duchovních povinností této pozici a „problém“ Filipa a Ananiáše (Skutky 8 a 9), kteří, ačkoliv nebyli biskupy ani presbytery, přesto pokřtili eunucha a Pavla? Jak šokující! Vlastně více než šokující – Filip a Ananiáš zničili episkopální systém ještě předtím, než byl vymyšlen! Ale žádný strach, Konstituce si našly cestu – každý, kdo se pokusil nový systém zpochybnit – jaká troufalost, byl jednoduše zavržen. Pokud je člověk připraven přijmout závěr bez čtení a zvažování argumentu, je toto docela účinný způsob, jak vyřešit jakýkoliv problém. Mnozí toto řešení považovali za opatření shůry. Klíčem byly argumenty Ad hominem. „Pokud nemůžeš získat míč, získej člověka.“ V teologických diskuzích to ale příliš často vypadá jako: „Získej člověka. Míč se o sebe postará.“

Každopádně vysvěcené duchovenstvo s biskupem na vrcholu se tímto způsobem  v prvních třech staletích chopilo moci a církevní služby a zanechalo obyčejný lid – laiky – bez nich. Kněžství všech věřících bylo devalvováno, nebylo zabráněno tomu, aby upadalo a nakonec zcela odumřelo – kromě několika skupin radikální a menšinové chátry, tedy takzvaných heretiků.

Což nám připomíná, že k protestům docházelo. Neříkám, že tito „heretici“ dělali všechno správně, ale alespoň si všimli tohoto nebiblického uchopení moci biskupem a protestovali proti tomu. I když uznávám, že je to daleko komplikovanější a spornější, než zde popisuji, již jsem zmínil novaciány a potom donatisty ze severní Afriky. Ve druhé polovině 2. století se tomuto zřízení zprotivil Montanus. Byl samozřejmě utišen, ale jeho myšlenka zcela nezanikla. Novacián se ve 3. století postavil za hlavní principy montanizmu, včetně opozice vůči episkopátu. Aerius ve 4. století prosazoval rovnost biskupa a presbytera a popíral potřebu episkopálního vysvěcení. Byl také zavržen jako heretik a jeho názory označeny za „šílené“. Bezpochyby byli i další, ale vždy platí, že dějiny píšou vítězové. A vítězi byli sakramentalisté a sacerdotalisté.

J. Ch. Ryle měl pravdu:

„Zkušenost bolestně dokazuje, že jakmile je tradice zavedena, je ponejprv nazývána užitečnou a poté začne být nezbytná. Nakonec se až příliš často stane modlou a všichni se jí musejí klanět nebo budou potrestáni.“