I. Práce je následek Adamova prokletí.

  • Adamovi [Hospodin] řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,17–19)

Co přesně tato slova znamenají? Všichni víme, že celá země byla kvůli Adamově neposlušnosti prokleta a je v padlém stavu. Z veršů dále plyne, že vše, co je spojeno s obživou, je pod Božím prokletím. Veškerou práci, která je nutná k našemu životu a obživě, provází pot a trápení, což není nic příjemného. Práce, tj., pot a trápení, není hřích, ale je následkem hříchu.

Zkoušel jsem najít alespoň jedno zaměstnání, povolání, řemeslo nebo činnost, které by neměly spojení s důsledky Adamova hříchu a Božího prokletí země. Tím, že člověk loví nebo chová zvířata, pěstuje nebo sklízí plodiny, těží nerosty nebo vyrábí nástroje, bývá vystaven námaze, potu a trápení. Honák, zemědělec, dřevorubec a horník se při namáhavé práci potí. Architekt se v projekční kanceláři potit nemusí, ale projektuje domy, které stavební dělníci postaví, aby nám nebyla zima, horko nebo na nás nepršelo. Kruté nebo krutější podnebí je opět následkem Adamova pádu a hříchu.

Nebýt Adamova pádu, učitelé by neměli koho učit, trenéři trénovat, právníci a soudci obhajovat a soudit, policisté by nemuseli dohlížet na řád a pořádek, vojáci a armáda by také neměla smysl. Lékaři by neměli koho léčit. Protože „mzdou hříchu je smrt“, jsme nemocní a všichni pozvolna umíráme. Účetní a daňoví poradci by neexistovali, kdyby ekonomie nebyla založena na finančních převodech. To vše je společenskou nutností každé civilizace ovlivněné hříchem. Zákony nás krotí, abychom se o vyrobené a sklizené statky nepoprali. I talentovaní hudebníci musí v potu tváře cvičit a shánět „kšefty“ aby si zajistili živobytí. Ne nadarmo se říká „za málo peněz málo muziky“. Také hudební nástroje musely být vyrobeny v potu tváře. Někdo musel porazit javor, aby se dala vyrobit kytara, někdo musel vykutat rudu, aby mohla vzniknout trubka. Slavní malíři by také rádi prodali své obrazy za svého života, aby se důstojněji uživili. Každá činnost vyžaduje úsilí a sebezapření. Ani „neprodejnou“ zálibu nemůžeme kvalifikovat jako „nepráci“. Když si modelář postaví lodičku do láhve, pracuje pro své potěšení, což je v podstatě únik z padlého světa.

Nesmí nám ujít, že práce, lidské snažení „v potu tváře“, je v padlém světě současně požehnáním. Práce nás často baví, práce nám dává smysl života (i když pravým smyslem života není), především nás udržuje v příčetnosti. Práce nás motivuje, zatímco nečinnost nás v konečném důsledku zabíjí.

  • Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem. (Př 13,4)

Práce je prospěšná i z hlediska zdraví. Dnes, kdy máme důsledkem technologie tolik sedavých zaměstnání, bývají lidé postiženi civilizačními chorobami. Můj děda jedl přepálené sádlo a špek celý život, ale všechno to „nezdravé“ vypotil na poli. Děda nikdy nesportoval, ani nejog­goval a dožil se 92 let. Zatímco já jsem celý život proseděl za stolem, snažil se jíst zdravě a z kanceláře jsem se v počátcích aerobiku chodil v poledne potit do tělocvičny. Momentálně chodím každé ráno s hůlkami na nordic walking. Moje paní doktorka byla nadšena, když jsem jí oznámil, že od tramvaje do našeho bytu musím překonat přes 150 schodů. Znovu opakuji, práce není hřích, práce nás provází životem následkem hříchu.

Posledních pětadvacet let je jedna z „nejpropocenějších“ prací vydávaní Zápasu o duši. Ani ten by nevycházel, kdyby nedošlo k Adamovu pádu. Nikdo by jej nepotřeboval, protože zvěstování evangelia je důsledkem pádu; bez pádu by nebyla potřebná Kristova záchrana padlého člověka. Oslovit hříšníka je těžká práce. Každý článek, teď mluvím za sebe, doslova vypotím. Ne vždy se mi do psaní chce. Vím, o čem bych měl psát, ale nevím, kde začít. Po překonání sebe sama a po reakcích čtenářů zažívám zadostiučinění, které nelze ničím nahradit. Někdy se nutím ranami jako Pavel, abych pokračoval:

  • Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1K 9,27)

Před Adamovým pádem neexistovala práce, tím mám na mysli činnost za účelem obživy. Obživa byla tehdy bezpracná a Adam ji měl na dosah ruky. Adamovo tělesné „živobytí“ bylo plně zaopatřeno jeho Stvořitelem. Člověk nejedl ani býlí ani maso, pouze ovoce. Žil v dostatku a dokonalém prostředí.

  • A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,16–17)

Před pádem a ani před stvořením Evy nebyl Adam bez činnosti. Cílem jeho aktivity však nebylo živobytí ani mzda na živobytí. Adam nemusel fyzicky pracovat. Adam byl od počátku v pravém slova smyslu vědec, poznával a prozkoumával Boží stvoření, rostl v poznání Boha. Adamovu činnost tedy nemůžeme nazvat prací v našem slova smyslu. Smyslem jeho duchovní a intelektuální činnosti bylo poznání Boha a Jeho stvoření, aby Jej miloval:

  • Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. (Gn 2,19–20)

Veškerá činnost na věčnosti s Kristem nebude mít s prací za účelem obživy nic společného. Činnost v Kristu je nekonečné vzestupné poznávání Boha a Jeho stvoření. Právě tak je definován věčný život:

  • A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista. (J 17,3)

Jestli si dovedete představit na tomto světě činnost, která není způsobena Adamovým pádem a prokletím země i vesmíru, které budou v konci konců v poslední den přetaveny a přetvořeny, napište nám o ní.

II. Také humor je následek Adamova prokletí

Mnohokrát jsem odpovídal na otázku, zda má Bůh smysl pro humor. Nejdříve se podívejme na definici humoru. Česká Wikipedie vymezuje humor následovně:

Komika či humor (z lat. (h)umor – vlhkost, tekutina) je druh emoce, schopnost člověka, věci či situace vzbudit pocit pobavení v jiném člověku a souhrn způsobů, jak toto pobavení, často provázené smíchem, vyvolat. Pojem původně popisoval temperament jedince, který se podle antických představ skládal ze čtyř základních tělesných tekutin (humores). S humorem úzce souvisí upřímný smích.

Přesná definice humoru je problematická, neexistuje ani jeho jednotná, všeobecně uznávaná teorie. Teorií komična se zabýval např. Sigmund Freud (v práci Vtip a jeho vztah k nevědomí), v českých zemích například Vladimír Borecký.

Rysy humoru (resp. vtipu) jsou nesmyslnost a moment překvapení. Důležitým předpokladem je rovněž sociální interakce. V humoru dochází často alespoň jedna ze zúčastněných stran (pomyslné) újmy či utrpí škodu.

Podle jedné z nejuznávanějších teorií se předpokládá, že humor a smích se vyvinul z pocitů a projevů triumfu. Sehrál patrně jednu z hlavních rolí při evoluci člověka.

Poslední dva odstavce jsem zdůraznil proloženým písmem, abychom si přiblížili světské chápání humoru. Na rozdíl od evolucionistů si dovolím říci, že nesmyslnost a humor, podobně jako smysl práce, nemusí být výsledkem sociální interakce, ale jsou přímým důsledkem hříchu. Humor, bez výjimky, staví na nedokonalosti, potažmo Adamově pádu. Neexistuje vtip, který by nečerpal z nedokonalosti. Za mého mládí se vtipu říkalo frk, což příznačně vymezovalo, že se humor veze na nedokonalosti; dokonalost nefrká. Jestliže je světská definice humoru správná, je naprosto vyloučeno, aby měl Bůh jakýkoliv smysl pro lidský druh humoru, i když několik hyperbol Božího „smíchu“ můžeme v Písmu najít:

  • Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“ Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu [=Ježíše Krista], na své svaté hoře!“ Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.… (Ž 2,2–7)

Když je Bohu něco k „smíchu“, neznamená, že jde o humornou situaci, nejde o žádnou legraci ani škodolibost. V tomto případě jde o poslední soud vzpurných — je to děs, žádný humor. Duch svatý použil toto hyperbolické vyjádření proto, abychom uviděli ten nekonečný rozdíl mezi Bohem a padlým člověkem. Nebo:

  • Což o tom nevíte? Což jste neslyšeli? Neoznámili vám to už na počátku? Což nechápete, kdo položil základy zemi? Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, ten, který nebesa jak závoj roztahuje a napíná, je jako stan k obývání. Ten hodnostáře za nic nemá a jako s nicotou nakládá se soudci země. Sotva byli zasazeni, sotva byli zaseti, sotva jejich odnož kořeny do země zapustila, zaduje na ně a oni schnou a vichr je odnáší jako slámu. „Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý.  (Iz 40,21–25)

Tak jako prospěšná a čestná práce není hřích, tak ani nezlomyslný humor není hřích. V případě humoru však kráčíme po velmi tenkém ledu. Před košilatými a dvojsmyslnými vtipy Bible doslovně varuje:

  • Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky! (Ef 5,4)

Osobně věřím, nebo si myslím, že smysl pro nezlomyslný humor nám byl dán proto, abychom překonali bídu hříšného stavu přirozeného člověka po Adamově pádu. Spojitě, bez ustání se chováme nedokonale. Kdybychom každou situaci, způsobenou naší padlou přirozeností brali smrtelně vážně, nemohli bychom přežít, vedlo by to k totálnímu neurotismu a osobní nepoužitelnosti. Humor nám dnes a denně pomáhá překonat naší nedokonalost, výzvy každého dne a zachovat si zdravý rozum. Humorem ventilujeme paniku z hříchu.

Podívejme se, jak Sára, s jistým humorem řešila svoji a Abrahamovu stařeckou neplodnost — neschopnost zplodit potomka. V daném okamžiku neviděla východisko, neviděla v tomto neveselém postavení starců možný zásah Boha. Místo, aby se ze stařecké neplodnosti zhroutila, vzala celou věc s tichým, vnitřním humorem, aby svoji a Abrahamovu tělesnou bídu, následek Adamova pádu, zmírnila, a svým způsobem přežila:

  • I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ (Gn 18,10–14)

Všimněme si, že Hospodin Sářin smích nesdílel, neměl smysl pro tento druh humoru. Ba dokonce Sářin humor kárá. On totiž proměnil svou mocí Sářin humor – neschopnost mít děti – v rozkošnou radost a očekávání. Osobní nemohoucnost a neschopnost totiž překonáváme smíchem – někdy až šibeničním humorem. Schopnost slavíme radostí a úsměvem. Když někdo zakopne, a nejsme to zrovna my, jde o humor k popukání. Klopýtáme, protože jsme nedokonalí následkem hříchu. Filmové grotesky, s dortovou válkou, utrhávání blatníků, ukrucování stěračů, nakopávání, ty pominou. Na věčnosti u Krista totiž nikdo nikdy nezakopne, nenatáhne se jak široký tak dlouhý. U Krista budeme radostí poskakovat tělem i duchem:

  • Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat jako vykrmení býčci… (Mal 3,20)

Místo posměchu nad nedokonalostí, budeme jásat a radovat se z dokonalosti, plynoucí z Kristovy přítomnosti. Sledujete-li, proč se smějete, proč máte smysl pro humor, tak zjistíte, že vám humor pomáhá přenést se přes bídu nedokonalosti.

Lidé s dobře vyvinutým smyslem pro humor nejvíce pociťují, a často těžce nesou lidskou nedokonalost a bídu hříchu. Dovolte mi převyprávět jeden skutečný příběh, který jsem již dávno někde četl: V 19. století navštívil lékaře v Paříži jeden člověk se sebevražednými sklony. Vyzpovídal se, že již dál nemůže, že je duševně na dně, že svoje trápení ukončí. Lékař mu řekl – snad to nebude tak horké. Běžte do varieté, tam vystupuje klaun Carlini, celá Paříž ho zbožňuje, každý se může uválet smíchy. Ten vás přivede na jiné myšlenky, obnoví vám chuť do života. Pacient odpověděl – Pane doktore, já jsem Carlini…!

I když nebeský úsměv není výslovně v Písmu zmíněn, mnohokrát je zmíněna radost, a ta je, v to věřím, vždy provázena šťastným úsměvem:

  • Ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali [=šťastně usmívali], až se zjeví jeho sláva. (1Pt 4,13)

Mezi šťastným, radostným úsměvem a smíchem v humorné situaci je propastný rozdíl. Když se potkáte s někým, koho máte rádi, radostí se usmíváte. Na věčnosti, v přítomnosti našeho Pána a Spasitele, nahradí pozemský smysl pro humor nekončící radost prosycená vzájemnou láskou a porozuměním. Tam už nebude žádný humor, který známe z této padlé planety, jež je obývána hříšnými lidmi. U Krista na věčnosti bude jen naprostá, bezchybná dokonalost, způsobilá jen k radostnému, šťastnému poznávání Boha a Jeho stvoření. Nedokonalost následkem Adamova pádu, na němž je humor postaven, pomine, protože s nepřítomností nedokonalosti zmizí i humor.

Druhý příchod Pána Ježíše Krista předchází radost z očekávání. V Jeho přítomnosti skončí veškerý humor pro všechny. Jak pro ty, kdo přecházejí do věčného odloučení od Boha, tak pro ty, kdo přecházejí do věčného života, tj. do věčného poznání Pána. Humor nahradí nekončící, neustálé, vzestupné poznávání Boha, radost, rozkoš z přítomnosti Pána Ježíše Krista, a opojení z věčného života, což je Kristus. Poznávání Boha a Jeho stvoření překoná všechny tělesné i duševní radosti tohoto světa. To poslední, co nám, kdo jsme v Kristu, bude chybět, bude humor, protože pro Kristovu zář si na nic pozemského ani nevzpomeneme. Nevzpomeneme si na nic, co má na tomto světě kořeny v Adamově pádu — a to je vlastně všechno:

  • Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. (Iz 65,17)

V nebi si nebudeme vyprávět ani vtipy ani anekdoty ani frky. Nevzpomeneme si na nic, co nás poutalo k tomuto světu a na čem jsme si zakládali na této člověkem zruinované a Bohem prokleté zemi. Na mysl nám nepřijde ani vzpomínka na pozemské postavení kohokoliv, na kariéru, úspěch, bohatství, ani na lopotnou dřinu, zklamání ani bolest. Nevzpomeneme si ani na humor, který nám pomáhal přežít v tomto slzavém údolí.

Jestli si dovedete představit na tomto světě humor nebo vtip, který není postaven na lidské nedokonalosti a hříšné přirozenosti člověka, podělte se s námi.