Večerní modlitba řádových sester nás zastihla v kostele SaasFee. Klečel jsem v zadní lavici téměř prázdného kostela a snažil jsem se modlit. Okolo oltáře hořely svíce. V kostele bylo šero a sborem odříkávaná modlitba jemně uspávala. "Bože smiluj se ..., Bože odpusť nám naše hříchy..., Bože smiluj se ..." V malé kapli kostela, vlevo ode mne klečí Jitka a Martin. Modlí se. Zapálili svíce za nás. Jaké jim jdou asi myšleny hlavou? Vybavuje se mi děj posledních hodin.

Včera večer jsme se v útulné hospůdce dohodli, že uděláme čtyřtisícovku ALALIN. Ráno jsme si přivstali. Byli jsme čtyři. Mirek, Jitka, Martin a já. Večer seděl Mirek vedle mne a snažil jsem se číst v jeho očích, v jeho duši. Hory jsou jeho velká láska. Nabídl se, že půjde s námi. Na Alalinu byl již několikrát, cestu dobře zná. Mirek říkal: "Musím lidi předem poznat, než s nimi půjdu do hor." Pozoroval jsem jeho moderní střih, oděv a náhrdelník zakončený dračí smyčkou.

Počasí bylo překrásné. Bezvětří a nahoře je teplota 6 stupňů C. Vyjeli jsme první kabinou. Na konečné stanici jsem ještě vypůjčil stoupací železa pro Martina. V kapse jsem měl klíč osmičku a musel jsem je předem demontovat, abych je nastavil na správnou délku a šířku. Spadla mi na zem matka a nemohl jsem jí najít. Hmatal jsem rukama po podlaze, okolo chodili lhostejní lidé. Byly to ty vteřiny, které rozhodly?

Čtyřtisícové panoráma si nás zcela podmaňuje. Jdeme dlouhý travers k úpatí hory. Zmrzlý sníh vrže, je absolutní klid a ticho, probouzí se krásný den. Modlím se svoji tichou modlitbu. Modlíme se všichni, aniž bychom o tom vzájemně věděli. Mám pocit, že jdu vedle svého těla. Iluze.

Na úpatí hory, pod severní stěnou, se navazujeme na lana a montujeme na boty železa. Mám špatné svědomí. Jitka nemá zimní boty Reichle. Firma Reichle dělá nejmenší botu šest a půl a i ta byla Jitce velká. Chyba. Jitka jde v pohorkách. Mirek nám vysvětluje co dělat, kdyby se někdo z nás zřítil, jak položit cepín, jak tahat lano, jak se jistit. Jdeme šikmo svahem po zavátém ledovci nahoru. Svah se stává příkřejší, jdeme v severním, věčném stínu obrovských převisů ledovce, který se majestátně rozkládá nad námi. Mirek vpředu razí stupy s úžasnou lehkostí. Vidím, že do hor umí chodit. Za ním Jitka na laně, pak Martin a já jsem poslední. Naše stopa se táhne šikmým svahem nahoru. Je absolutní ticho. Pojednou svírá celou moji bytost strašný strach. Obepíná mi hrudník, zaplavuje celou duši. Hrozný strach! Volám na Mirka "Zastav Zvolni!" Zůstáváme všichni stát asi 10 vteřin. Ohlížím se zpátky. "Bože odpusť nám naše hříchy ..., Bože smiluj se ..." Jitčiny boty mě žerou svědomí. Stoupáme znovu vzhůru, tentokrát o něco volněji. Jsou to tyto vteřiny, které rozhodly?

Mirek říkal: "Musíš dávat pořád pozor na lano, musí být stále napjaté a nesmíš mi po něm šlapat." Snažím se myslet na lano a potlačit strach.

Ohlušující řev lámajícího se ledovce prořízl posvátné ticho! Nevěřím svým očím. Přímo nad námi se ledovec láme a řítí se na nás. Je konec. Konec života, konec všeho. Proč? Nemohu odtrhnout oči od té strašlivé podívané. Trvá to věčnost. Tuny ledu se lámou zvolna, stupňovitě, důstojně. Zastavuji obrovskou lavinu očima. Iluze. Tuny ledu se řítí neúprosně na nás. Při dopadu na náš šikmý ledovec se bloky ledu tříští, trhají a zvedají lavinu prašného sněhu. Tunové giganty v lavině sněhu se rolují v šířce 8O metrů a na nás. "Bože smiluj se ..., Bože proč?"

Jako na povel se všichni obracíme a snažíme se utíkat naší stopou zpět. Stačíme uběhnout snad 20 metrů, pak všechno zmizí, všechno končí, padáme ... Ležím ve sněhu a okolo mě je bílá tma. Nevím jestli tu tmu vidím, nebo mám zavřené oči. Každou setinu vteřiny čekám údery balvanů ledu na svém těle. Celé tělo mám ztuhlé hrůzou. Trvá to věčnost. Bílá tma a k tomu konec rachotu. Ticho. Zvířený prašný sníh zvolna usedá. Zůstávám ležet lehce zasypán sněhem a ledovou tříští na okraji laviny. Hlavní masy nás minuly o 20 metrů a zřítily se po šikmém ledovci kamsi do obrovských stometrových trhlin v ledu na svahu pod námi. Tam bychom asi skončili pochováni na věčné časy. Vyhrabávám se z tříště s myšlenkou co ostatní? Všichni žijeme bez zranění! Žijeme! Je to možné? Není to opět iluze?

Na jazyku, v uších, v očích mám zmrzlý sníh. Tak asi chutná smrt. Smrt má vůni zmrzlého sněhu. Chuť se nedá zapomenout. Martin klečí 5 metrů ode mně a říká: "Přijde ještě jedna, vždycky jsou dvě." Hledím znovu nahoru ... Ticho, klid. Mirek říká: "Věděl jsem to ... a modlil jsem se." Jitka mlčí, neříká nic. Dole na konečné stanici houká siréna. Naše drama pozorují desítky náhodných lyžařů. Viděli naše tečky na ledovci, viděli nás zmizet v lavině.

Zádušní mše končí. Světla v kostele pomalu zhasínají, jen naše svíce v kapli hoří dál. Utichla sborová modlitba. Vycházíme z kostela. V uších zní zádušní mše a na jazyku ještě cítím ledovou tříšť ledovce. Tak chutná smrt.

- Ivan - Švýcarsko