Tato úvaha se zaměřuje na některé vypjaté situace, ke kterým ve sborech dochází. Nenabízí vše postihující návod, jak by se sbor či jednotlivec měl v mezních situacích nebo ve vzájemných vztazích zachovat. Boží slovo je nám nevyčerpatelným zdrojem inspirace a my přesto všechno máme s jeho uváděním do praxe stále problémy. Tato úvaha je pouze pokusem o vytvoření jakési praktické pomůcky, pomocí které se může Písmo aplikovat do praxe.

  • Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří a já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí, Zach 3,7

Nezapomínejme na lidskou přirozenost

Předně si musíme uvědomit, že neoddělitelnou součástí konfliktů je tzv. „lidský element". Povahové rysy a vlastnosti člověka i jeho genetické vybavení jsou poznamenány hříchem. Vždyť si o tom čteme ve všech částech Písma (v tóře, prorocích, spisech i v Nové smlouvě): „myšlení lidského srdce je zlé" Gn 8,21 „nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné" Jer 17,9 „srdce synů lidských je plné zlého" Kaz 9,3 „ze srdce vycházejí zla myšlení" Mt 15,19. Proto také platí, že si nikdo z nás nemá o sobě mnoho myslet!

Bůh však může učinit změnu

  • Je to On, kdo prohlásil: „A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra Nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich." Ez 11,19

Toto zaslíbení vyřčené v době Staré smlouvy se týkalo nové smlouvy, nového vztahu s Bohu, založeném na principu znovuzrození. Bůh člověku transplantuje „nový prvek", mění myšlení a chování věřícího člověka. Mít čisté srdce bylo a je opravdovou tužbou věřícího člověka už v době starozákonní.

David se v Ž. 51,12 modlil: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože." O co více se může projevit tato touha po Bohu v člověku, který s Kristem získal všechno.

Pozor, nepřítel nikdy nespí!

Boží i lidský protivník má možnost vstupovat do našeho života. Často využívá přirozených rozdílů mezi lidmi, aby je rozdělil a oslabil jejich společenství. Sbor věřících tvoří seskupení lidí spojené společným vyznáním Ježíše Krista jako Pána. To je náš nejzákladnější spojující prvek. Ale nezapomínejme, že církev sdružuje lidi

  • různého pohlaví, muže a ženy,
  • rozličného stáří, děti, mladé, střední i ty nejstarší,
  • rozdílných povah, introverty a extroverty,
  • odlišné výchovy a tužeb, atd.

Všechny rozdíly mezi lidmi jsou již samy o sobě bohatým zdrojem konfliktů a satan toho zneužívá.

O jednotu musíme zápasit

Jako věřící v jednoho Spasitele, Pána Ježíše Krista, máme usilovat o jednomyslnost.

Vždyť cílem našeho vyučování má být láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry (1Tm 1,5). A je to reálný cíl, protože k tomu Bůh vytvořil všechny předpoklady. On je znalec lidských srdcí, dává nám Ducha svatého a očišťuje naše srdce vírou (Sk 15,9).

Požehnání jednoty nebo destrukce rozporů

Dříve než přistoupíme k některým principům života ve společenství křesťanského sboru, chtěl bych připomenout, že jednota a vztahy jsou něčím posvátným, co podmiňuje Boží požehnání (Ž 133,1-3). Naopak nejednota a rozpory jsou destruktivní pro jednotlivce i pro celé společenství. Jsme přece Božím chrámem, ve kterém přebývá Duch svatý. „Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy" (1K 3,16).

Šest konkrétních kroků k jednotě

Někdy jsme ve svých biblických úvahách a kázáních Božího slova příliš složití. Zapomínáme na jednoduché pravdy, které přednášel a zdůrazňoval sám Pán Ježíš, a jeho poselství se pak k posluchači nedostává. Ptejme se tedy přímo: „Jak tedy budovat, udržovat nebo obnovovat jednotu ve sboru?" Nepřítel využívá naší různorodosti, díky které se naše vztahy vyostřují. Proto se před Pánem musíme ptát, zda vytváříme alespoň pasivní předpoklady pro zachování jednoty, nebo zda ji aktivně budujeme a chráníme? Popíši šest kroků, které směřují k zachování jednoty.

První krok:

Začni s obnovou u Boha

Nedostatek modlitebního života a jeho povrchnost je hlavním důvodem svárů a nedostatku jednoty. Jakub to ve svém listě říká jasně (Jak 4,1-2): „Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů?... Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte."

Často naší zlobu, i tu oprávněnou, ventilujeme nejbližším. Mnohem lepší by však bylo, kdybychom svůj problém nejprve přednesli Bohu a až potom nějaké důvěrné a zbožné osobě. Možná bychom si dříve uvědomili, že jde v podstatě o banalitu a že bude lepší náš „pseudoproblém" mlčky přejít. Modlitba vždy a na počkání problém nevyřeší, ale je tou nejlepší přípravou na řešení konfliktu. Modlíme se za jednotu sboru?

Druhý krok:

Buď iniciativní

K iniciativě nás pobízí přímo náš Mistr, Pán Ježíš, když v Matoušově evangeliu nechává zaznít výroku (Mt 5,23-24): „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar."

Máme tedy sami vykročit a udělat první krok, taková je vůle Boží. Všimněme si, že tady Pán Ježíš nepolemizuje s tím, kde je pravda. V této rozhodující chvíli tady vůbec nezáleží na tom, zda jsi pravdu měl ty nebo ten druhý. Nečekej a jdi zachránit vztah, pak teprve obětuj! Vyřešení vztahu má přednost před uctíváním Boha ve společenství. Víte-li o nepřátelství či zášti, nečekejme na druhé, začněme sami.

Kdybychom tento elementární princip, hlásaný Pánem Ježíšem, zachovávali, pak bychom se často měli nejprve vzdát uctívání Boha ve shromáždění nebo i slavení Památky Páně, dát věci do pořádku a pak se teprve účastnit shromáždění. Vedlo by to k nápravě a obnovení jednoty.

Třetí krok:

Měj pochopení pro pocity druhých

Jednání lidí dokážeme často pochopit teprve, když se do nich pokusíme vcítit. Apoštol Pavel nás přímo vyzývá, abychom se v ničem nedali ovládat ctižádostí a ješitností, nýbrž v pokoře pokládali jeden druhého za přednějšího než sebe. Máme „mít na mysli to, co slouží druhým, ne jen nám samým" (Fp 2,3-4). Vazbou „mít na mysli" je přeloženo řecké sloveso skopeó = dávat pozor, zaměřit se. Odtud slovo jako mikroskop nebo teleskop, zařízení k soustředěnému pozorování. Totiž teprve při takovémto pozorování pochopíme, proč někdo jednal tak, jak jednal, a budeme schopni zachránit vztah. I z tohoto důvodu máme více používat uši než ústa. Nepřerušujme a neopravujme druhou stranu, snažme se ji pochopit, i když s ní nesouhlasíme. Vždyť nejde jen o vyřešení problému, ale o záchranu vztahu. Problém se může řešit později. My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě: „Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu." (Ř 15,1-2)

Čtvrtý krok:

Vyznejte svůj podíl viny na konfliktu

V každé konfliktní situaci musím napřed zjistit, kde vlastně stojím já sám. Zda se nepohybuji v kruhu, zda se vůbec v celé situaci dokáži orientovat. Víme, že máme nejprve vyjmout trám z vlastního oka, než se rozhodneme vytahovat třísku z oka svého bratra (Mt 7,5). Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravdy v nás není (1J 1,8). Nesuďme, abychom nebyli souzeni. Na soudy nemáme právo, ale máme povinnost posuzovat sami sebe. K sobě máme být přísní a k druhým milosrdní.

Můžeme prosit Boha, aby nám ukázal, co jsme v daném případě dělali špatně, aby nám ukázal, co je naším hříchem.

Někdy je třeba požádat o takovou pomoc osobu nám velmi blízkou, aby nám ukázala, v čem jsme pochybili. Je třeba se ptát sami sebe, zda jsme neměli nereálná očekávání, zda nejednáme necitlivě nebo naopak přecitlivěle. Vyznání hříchu je nesmírně mocným nástrojem usmíření. Pokud chceš usilovat o jednotu, musíš přijmout odpovědnost za své selhání a prosit o odpuštění. Vyznání hříchu a odpuštění sebou nese zahojení zranění.

Pátý krok:

Útoč na problém, ne na osobu

Kniha Přísloví říká (15,1): „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu." Chtějme věcně odpovídat a řešit příčiny problému a nenapadejme osoby. Chceme přece budovat a zachraňovat vztahy. Napadáním a obviňováním druhých si nepomůžeme, jen tím spolehlivě blokujeme rozvíjení vztahu. Na osobu je možné útočit přímo nebo také, což je častým jevem, za jejími zády. Pomluvy jsou velmi nebezpečnou zbraní, ale i tady platí: „Kdo seje vítr, sklidí bouři." Snažme se proto oddělovat problém od osoby a konstruktivně tento problém řešit. Zkusme si sami pro sebe navrhnout řešení a dívat se na problém z obou stran. Díky modlitbě získáme i potřebný odstup.

Šestý krok:

Zdůrazňuj smíření a ne řešení

V Listu Římanům (12,18) zaznívá výzva apoštola Pavla: „Je-li možno, pokud záleží na vás, žijte se všemi v pokoji." Je naprosto nereálné, aby ve sboru měli všichni úplně stejný názor! Ale není nereálné žít smířený s lidmi kolem. I když to vypadá nelogicky, máme se nejprve usmířit a pak teprve problém řešit. Na prvním místě bychom měli usilovat o zachování vztahu. Často se totiž stává, že příčinou konfliktu nebyl vlastně nějaký problém, nýbrž nesmířlivý postoj. Tento nezdravý a nekřesťanský postoj, vycházející ze staré lidské přirozenosti, je pak kamuflován vytvářením problémů tam, kde žádné problémy nejsou. Chybí jen vůle spolupracovat.

Nejlépe se řeší problémy tam, kde jsou dobré vztahy, než jen po někom papouškovat: „slyšel jsem, že...". Je mnohem lepší cesta, i když je náročnější - jednat osobně a věci si vysvětlovat přímo. Ne za zády. Zastavme šíření pomluv, nepravd a polopravd. To platí i pro život v rodině i ve společenství církve. Apoštol Pavel nás nabádá, abychom se vyhýbali hloupým sporům, rozbrojům a hádkám (Tt 3,9). Jsou zbytečné a k ničemu. „Bezbožným a planým řečem se vyhýbej. Neboť takoví lidé půjdou stále dál ve své bezbožností" 2Tm 2,16.

Církev není zájmové sdružení, ale Boží organismus

Jsme živým tělem Pána Ježíše, spojuje nás oběť, kterou za nás na kříži přinesl. „Dej si pozor na každý krok, když jdeš do domu Božího, pohotovější buď ke slyšení než k přinášení oběti jako hlupáci, ti ani nevědí, že činí něco zlého" (Kaz 4,17). Do shromáždění přicházíme, abychom dali průchod Božímu slovu, a ne svým názorům a všemu, co jsme se kde doslechli a rozsévali tak nepohodu. Přicházíme na svatou půdu a očekáváme posilu, zmocnění a pomoc.

Ota Zabystrzan

Živá slova 2/2006