Pravé náboženství je z Boha. Činí nás podobné Bohu a připravuje nás na věčné přebývání s Bohem.

Začíná obnovením,

pokračuje posvěcováním, a

dovršuje se v oslavení.

Pravé náboženství staví srdce člověka proti hříchu a nakonec nás osvobodí od přebývání hříchu v nás. Od všech svých napodobenin se liší tím, že nemá slitování s hříchem ani nedovoluje věřícímu hřích v nejmenším omlouvat. Apoštol Jan to vyjádřil důrazně, když napsal: „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ 1. Jan 3,9.

Nové narození.

Je z Boha. Jen z Boha. Proto je řečeno, že se musíme narodit shůry, narodit se znovu, narodit se z Ducha. Je to změna přirozenosti – nejen změna názoru či citová změna nebo dokonce změna chování. Jsme obdařeni novou, duchovní, Boží přirozeností, takže se stáváme novým stvořením a jsme novým stvořením, stvořeni znovu v Kristu Ježíši -k dobrým skutkům. Je to proměna ze smrti do života, z temnoty do světla, z hříchu do svatosti. Jeho cílem je uzpůsobit nás pro službu Bohu na zemi, vybavit nás k činění Boží vůle zde a poté se těšit z Boží přítomnosti a blaženosti v nebi.

Dopad nového narození.

„Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ Hřích není jeho součástí jako dříve. Už není jeho záležitostí, jako to bylo předtím. Člověk už není jeho služebníkem ani otrokem. Hřích ho obtěžuje, trápí ho a chvílemi ho přemáhá, ale nepanuje nad ním. Může říct spolu s Pavlem: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.“

Může se stát, že stejně jako David upadne do hříchu. Nebude však v hříchu žít, bude z něj činit pokání a povznese se nad něj. Může upadnout vícekrát jako Petr. Bude však jako Petr plakat a bude obnoven. Není bez hříchu, jak vyznává Jakub: „Všichni přece mnoho chybujeme.“ Ale on ...

• nenávidí hřích
• utíká od hříchu
• truchlí nad hříchem
• modlí se a bojuje proti hříchu

Zavrhuje ho a odmítá ho brát za svůj, protože v něm nemůže jednat svobodně. Stejně jako apoštol vyznává: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ Římanům 7,15-20

Důvody k opuštění hříchu. „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ Říká se tomu „jádro věci“, – „neúplatné símě, které žije a trvá navěky“ – „vyryté slovo“ – „Boží milost“.

To je Boží princip, jenž se uplatňuje při obnovení, které je mocné, aktivní a nesmrtelné.

• osvěcuje nás, abychom viděli svou povinnost a vyhýbali se zlu
• vybavuje nás motivy k vykonávání všech dobrých skutků
• a řídí svědomí, zachovává ho čisté a citlivé

„Narodil se z Boha.“ Proto je jeho přirozenost božská, protože to, co se narodilo z Ducha, je duch. Nová přirozenost věřícího je svatá, stejně jako je svatý Bůh, a to nás vede ...

• k lásce k svatosti
• k touze po svatosti a
• k bojování za svatost v těle, duši a duchu

Jeho cílem je nyní Boží svatost. Protože Bůh je hříchem potupován - vyhýbá se mu, ustupuje před ním a bojuje proti němu. A protože Bůh je svatostí uctíván – snaží se být svatý v myšlenkách, slovech i skutcích.

Jeho cestou je svatost. Jde touto cestou, razí si cestu vpřed, oči upřené na její konec, kterým je dokonalá svatost.

Jeho společenství je duchovní, a proto svaté. Tady dole chodí ve společenství s duchovními lidmi, žijícími členy Kristovy církve, a setrvává ve společenství s Otcem a jeho Synem, Ježíšem Kristem.

Jeho cílem je nebe. Tam jsou všichni svatí a jeho srdce se na to upíná a žije v dennodenní přípravě na nebe. Chraňme se tedy před chybným výkladem Božího slova nebo přivedeme své duše do otroctví a utrpení. Chraňme se před upadnutím do hříchu, protože ten, kdo se oddává hříchu a žije v hříchu, není z Boha ani nemůže mít naději na slávu.

Čtenáři, narodil ses z Boha? Co si myslíš o hříchu a společnosti hříšníků? Jsi ve společnosti bezbožných jako ryba bez vody? Cítíš se se svatými jako doma a jsi obzvláště šťastný, když jsou jejich rozhovory příjemné a duchovní? Duch svatý vždy činí ty, ve kterých přebývá, svatými. Boží milost, která přináší spasení, nás učí odmítat bezbožnost a žádosti světa – měli bychom v současném světě žít rozvážně, spravedlivě a zbožně.  Nemůžeme si být jisti svým právem na nebe, dokud hřích v nás není sesazen a svatost se nestane naší součástí a potěšením.  Požehnaný Duchu, nauč mě žít tak, abych se dokázal vyhýbat hříchu, a tím všem kolem sebe dokázal, že jsem se narodil z Boha. Ať se osvědčím v tom, že nemohu žít v hříchu, protože ve mně zůstává Boží símě.

James Smith, 1860

James Smith byl předchůdcem Charlese Spurgeona v New Park Street Chapel v Londýně v letech 1841-1850. Jednu dobu byly Smithovy spisy dokonce populárnější než Spurgeonovy!

Přeložila Julie Petrecká

Grace Gems