Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz na to, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Probírali jsme metody a podvody satana a jeho pomocníků, s nimiž se můžeme setkat během soužení a zkoušek. Dnes se pokusíme interpretovat zkoušky a trápení z Božího pohledu.
Minule jsme si řekli: (1) Abychom správně pochopili Boží vlastnosti zjevené v Jeho slově, musíme poznat Boha takového, jaký je, ne boha podle svých představ a potřeb. Dále je nutné, abychom (2) vždy viděli okolnosti soužení v Božím světle. Proto je dobré znát Boha dříve, než soužení zasáhne do života. Vírou si musíme do nekonečna opakovat, že Bůh je dobrý. V Žalmech najdeme množství příkladů hlubokých životních krizí. Žalmista si neustále připomíná vše, co již poznal o Božím charakteru a jeho zaslíbeních. I když se okolnosti a skutečnost nemění, mění se radikálně postoj a emoce, které zkoušky provázejí. Například v Žalmech 42 a 43, je zaznamenána žalmistova samomluva. Třikrát se ptá:
Pak přišel konec slávy a začátek soužení:
A sám sobě dává radu; jeho víra zůstává neotřesena:
Když prožíváte emocionální agónii velkých zkoušek, musíte se řídit Božím slovem, ne svými pocity. Vaše city budou plné rozrušení, bolesti a strachu, vy však musíte spoléhat na pravdu Písma a věřit, že Bůh je dobrý!
Obrana proti svodům během zkoušek spočívá v tom, že potvrdíme Boží svrchovanou dobrotu, obzvláště z pohledu našeho spasení. Nikdo z nás se nemůže spasit sám:
Stát pevně na pravdě znamená, že jsme si přisvojili nejen Jeho dobrotu, ale i svrchovanost. Pakliže je Bůh příčinou naší spásy, pak nás neopustí ve chvíli, kdy podstupujeme nepříjemné zkoušky. Apoštol Pavel nám říká:
Jakub potvrzuje, že Boží svrchovanost je základním kamenem každé zkoušky. Ve zkouškách nezůstáváme nikdy sami:
Jakub potvrzuje základní pravdu o Bohu:
Protože je spasení důsledek Boží vůle a moci, provede nás každou zkouškou. Mnozí věřící se snaží tento verš pozměnit následujícím způsobem: „Protože jsem se svobodně rozhodl, byl jsem Bohem spasen …“ Klíčovým okamžikem spasení je pro ně jejich rozhodnutí. Tím vlastně naznačují, „že Bůh sice udělal vše pro naše spasení, ale je na každém jednotlivci, zda chce být spasen. Máme svobodnou vůli - záchranný padák jsme dostali všichni, záleží na tobě. Pokud se rozhodneš zatáhnout za šňůry padáku, které tě zachrání, získáš všechna požehnání, která ze spasení plynou.“ V Písmu vidíme jeden důraz za druhým, že v otázkách spasení nejde o lidskou svobodnou vůli, ale o Boží vůli a Jeho svrchované rozhodnutí, které bylo předem pro každého připraveno. Když Adam a Eva zhřešili, Bůh jim nepředložil plán spasení k posouzení, ani se jich nezeptal: „Tak co, co si o tom všem myslíte?“ „Mohu vás obléknout do zvířecí kožešiny, nebo co kdybych člověku poslal Spasitele skrze símě ženy, co vy na to?“ Když Bůh Adama zavolal, nepředložil mu plán spasení, neptal se ani Abrahama, co si myslí o obětování syna. Bůh zavolal a řekl, co očekává a jak má odpovědět. Když Bůh srazil k zemi a oslepil Saula – Pavla, neřekl: „Rozhodni se, zda chceš následovat Krista. Rozhodni se, já počkám!“ Místo toho se odehrálo následující drama:
Podívejme se, jak Bůh jednal s Ananiášem. Tomu ve vidění řekl, jdi a on šel. Ananiáš se neptal kam a proč:
Vidíme, že Boží slovo potvrzuje stále stejnou pravdu – Bůh jedná v našich životech, od narození, přes spasení až po nové tělo na věčnosti. Jsme Boží nádoby určené k rozličným účelům. Nic jsme si sami nedali, sami sebe jsme nenaplnili:
Neříká ‚zvažte, rozhodněte se, já počkám‘, ale říká: „Pojďte, vezměte a učte se, já vás povedu, na mě se můžete spolehnout.“ Nádoby, které nenaplnil Duchem svatým, ti, kterým Otec nesejmul z očí šupiny, zůstávají zaslepeni:
Jedině Boží rozhodnutí může rozkázat, aby světlo vypudilo tmu:
Ti, kdo popírají Boží svrchovanost v otázkách spasení, vlastně naznačují, že s námi Bůh nehraje čestnou hru, když říká, že můžeme věřit, že to zvládneme svojí vůlí, i když nám víra není dána shůry. Nic z toho, co vede ke spasení, si nevymyslel člověk:
Jde o dílo Otce, Syna i Ducha. V následujícím verši říká:
Koho Bůh vyzve, nemá na vybranou. Jde, a jde rád. Když Ježíš vyzval mrtvého Lazara, aby vstal a vyšel z hrobu, nic od Lazara neočekával. Byla to Ježíšova moc, která způsobila, že Lazar byl vzkříšen z mrtvých, uslyšel, proto vstal a poslechl. Umíte si představit, že by v hrobě zvažoval: „Co mám dělat, mám jít, nebo ještě počkat? Možná se mi to vše jen zdá.“
Podobně jednal muž s chromou rukou:
Ježíš měl moc uzdravit a chromý muž udělal to, k čemu byl vyzván. Uposlechl, ale ti, kdo zázrak na vlastní oči viděli, reagovali lidsky. Jejich srdce zůstala zatvrzelá:
Vzteky bez sebe se tedy začali domlouvat, co s Ježíšem provést. (Lk 6,11)
Zkrotit naši zuřivost a oživit slovem k novému životu může jen Bůh. Přirozený člověk zůstává duchovně mrtev, žije ve tmě a nechce žádnou změnu:
Přirozený člověk se před Bohem skrývá a nenávidí světlo:
Ať se nám to líbí nebo ne, skutečností zůstává, že každé rozhodnutí, které v otázkách duchovního života učiníme, je výsledkem Božího působení a záměru. Jemu patří chvála a dík:
Protože nás Bůh spasil skrze své vlastní rozhodnutí, postará se o nás v každé zkoušce.
Tím se vrací zpět do Starého zákona, kdy Bůh vyžadoval, aby Izraelité přinášeli prvotiny své úrody, jako díkuvzdání. Bůh si přisvojoval vlastnictví všech prvorozených synů:
Jako Boží prvotiny spasení, jsme Jeho vlastnictví a může s námi nakládat podle toho, jak chce, podle své vůle. Protože nás spasil, převedl ze smrti do života, nepatříme sami sobě. Byli jsme vykoupeni krví Pána Ježíše Krista. Proto máme přinášet sami sebe, a vše co máme, Bohu jako oběť díků, aby s ní naložil podle své vůle. Bůh nás spasil ne proto, že se nad námi slitoval, ale proto, abychom nesli ovoce ostatním, aby jej skrze nás poznali. Pokud žiješ sám pro sebe a své uspokojení, pokud všechno snažení, všechen čas, všechny peníze, používáš jen pro sebe a své uspokojení, nesloužíš Bohu ani bližním. Jakub chce, abychom si uvědomili, nám Bůh dal nový život, že jsme od světa odděleni pro specifické úkoly. Proto máme i ve zkouškách nést ovoce, které přinese Bohu slávu. Učinili jste něco takového? Žijete podle toho?
1. Jaké jsou některé praktické důsledky ujištění o Boží svrchovanosti a našem spasení.
2. Jsou všichni křesťané povoláni do služby skrze svůj příkladný život? Souhlasíte nebo ne? A proč?