Dostatečnost Písma v evangelizaci

 

Kdykoliv slyšíme o dostatečnosti Písma, tak si klademe otázku, zda nám skutečně stačí samotné Boží slovo. Není to málo? Není Boží slovo nedostatečné k tomu, abychom opravdu zasáhli zástupy, celá města, celé národy? Nebudeme potřebovat ještě trochu více? Dnes se vytvářejí evangelizační strategie, vznikají nejrůznější evangelizační skupiny, misijní programy, investují se obrovské prostředky do všemožných kampaní, do reklamy, do pronájmů, do zaměstnanců, do různých provozů – a my se máme spokojit s tím, že nám stačí samotné Písmo? Není to troufalé? Neskrývá se za tím jenom pýcha? Nemáme evangelizovat všemi možnými způsoby?

Předseda Církve bratrské, Daniel Fajfr, říká:

Není podstatné, jde-li o evangelizaci masovou, skupinovou, kreativní, osobní, konfrontační, internetovou či životním stylem. Pokud je dobrá, tj. vychází z lásky ke Kristu, z touhy sdílet evangelium, přitom je citlivá k místní kultuře a projevuje se úctou a láskou k bližnímu, je jedno, jakou podobu na sebe bere. Proto nelze odmítat a kritizovat formy, vždyť každý z nás je oslovitelný jiným způsobem. … Čím více forem a evangelizačních metod, tím je přece lépe. Duch svatý inspiruje nově v každé době, a to je dobře (Život víry, duben 2012).

Svatý František z Assisi řekl, že máme kázat evangelium všemy způsoby a pokud to nejde jinak, tak máme použít i slova.

Laurence Singlehurst v knize Efektivní a citlivá evangelizace (Samuel, 2005) říká, že naším cílem v evangelizaci musí být, aby lidé po setkání s námi byli pozitivně naladěni na další setkání s Duchem svatým (s. 24) a že musíme pamatovat na to, že je důležitější zanechat lidi pozitivně naladěné, než jim říci všechno, co víme (s. 25).

Jak to tedy je? Co to znamená, když říkáme, že Boží slovo je dostatečné pro evangelizaci? Co si pod tím máme představit? A je to skutečně tak, že opravdu nezáleží na tom, jakým způsobem budeme šířit evangelium – hlavně, že to budeme dělat a budeme při tom příjemní? Vážně záleží hlavně na tom, aby lidé byli dobře naladěni na Ducha svatého? Jsou všechny způsoby a formy evangelizace opravdu legitimní a inspirované Duchem svatým?

Abychom si ale rozuměli při hledání odpovědi na tyto otázky, musíme začít tím, že si ujasníme některé pojmy. A postavme se na základ, o kterém mluvíme – na samotné Boží slovo. Vyjasněme si pojmy na základě Písma:

1. Evangelizace je posláním církve

Tato věc nám musí být naprosto jasná! Americký kazatel Mark Dever říká, že evangelizace je jeden z devíti naprosto nezbytných znaků zdravé církve. Možná bychom mohli jít ještě trochu dál a říci, že evangelizace je s církví spojená natolik, že bez evangelizace můžeme jen těžko mluvit o církvi. Možná je to trochu radikální, ale dovolte mi to vysvětlit.

Nejvyšším cílem církve je oslavovat Boha. A církev to dělá tím, že Boha uctívá v pravdě a poslouchá Ho. Poslušnost je projevem lásky, je činem uctívání Boha a známkou opravdovosti. Velmi známý text Písma říká:

  • Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,18–20)

Jistě jste si již všimli, že slova Pána Ježíše tvoří kruh. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby šli ke všem národům a získávali Mu učedníky, tyto učedníky křtili a potom je vyučovali, aby zachovávali Pánovy příkazy. A tím hlavním příkazem je znovu: jít ke všem národům a získávat učedníky… atd. Příkaz činit učedníky není ‚všechno‘, co Ježíš přikázal, ale patří k tomu nejdůležitějšímu. U Marka je tento příkaz popsán takto:

  • Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15)

Lukáš píše, že těsně před svým nanebevstoupením řekl Pán svým učedníkům:

  • Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

Evangelizace je zcela jednoznačně posláním církve. Církev, která neevangelizuje, přestává být světlem. Je jako svíce zakrytá nádobou. Nehodí se k ničemu.

Ve Sk 1,8 dal Ježíš svým učedníkům jasný příkaz, aby byli Jeho svědky, a když to neudělali, ale zůstali v Jeruzalémě a nikam jinam se jim nechtělo, tak dopustil:

  • …kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. (Sk 8,1)

Když církev nechtěla poslouchat Pánův příkaz o evangelizaci, tak jí Bůh donutil.

Jiným varovným příkladem pro nás může laodikejská církev, kterou Bůh volá k pokání, protože se zabydlela ve světě a začala si myslet, že už má všechno a nic dalšího už nepotřebuje.

Podíváme-li se do knihy historie první církve, tedy do knihy Skutků apoštolských, tak vidíme, že apoštolové šli, evangelizovali a z nově obrácených lidí vytvářeli nové církve. Někde malé, někde velké, ale nikde se to neobešlo bez evangelizace a opačně evangelizace se obvykle neobešla bez založení nové církve v daném městě.

2. Dostatečnost Písma ohledně definic

Naprostý základ toho, co znamená dostatečnost Písma, je v definování pojmů, které používáme. A tato definice musí být biblická, tedy musí vycházet z jasných míst Božího slova.

Definování pojmů není úplně všechno, jak uvidíme dále, ale je to nezbytný základ. Potřebujeme rozumět pojmům a musí nám být naprosto jasné, co si máme pod jednotlivými slovy představit.

Většina problémů, které mají současní evangelikálové, vyplývá právě z neochoty definovat pojmy biblicky. Americký kazatel a autor Walter Chantry ve své knize „Dnešní evangelium – autentické nebo syntetické?“ říká, že evangelikálové vyvýšili jednotu mezi křesťany nad jasné a čisté učení Božího slova. Mají za to, že pokud budou jednotní, tak se jim podaří evangelizovat celý svět. Ale takováto jednota musí podle něj nutně vést – a také vede – k ořezání toho, co je to evangelium, kdo je to křesťan, co je to církev. Nakonec zůstávají pouze nejasná a povrchní prohlášení, která musí být natolik obecná, aby se do nich každý vešel. Výsledkem je množství bezzubých aktivit, které nemohou nikoho dovést ani k pokání ani k proměně života.

Chantry píše, že pokud budeme evangelium definovat pečlivě a půjdeme do hloubky, tak nám to přinese velké množství problémů – dostaneme se do konfliktu s organizacemi, které pracují s mládeží, dojde ke střetům s vedeními misijních organizací a mnohým misijním aktivitám budeme muset odmítnout svou finanční podporu. Dokonce to možná bude znamenat odmítnutí celých programů pro nedělní školy. Pokud budeme klást důraz na obsah evangelia, tak to povede k napětí mezi námi a dalšími evangelikály.

Co je to evangelizace?

Dostatečnost Božího slova v evangelizaci na prvním místě znamená, že budeme definovat evangelizaci přímo z Božího slova. James Packer ve své knize „Evangelizace a Boží svrchovanost“ říká, že evangelikálové se neshodnou na tom, co to je evangelizace, protože při hledání definice nepostupují biblicky a daleko více zdůrazňují působení na posluchače a nikoliv zvěst samotnou.

České slovo evangelizace pochází z řeckého slova euangelizzó, které se vyskytuje více než devadesátkrát v Novém zákoně. Ovšem význam slov v obou jazycích se poněkud liší. Když se řekne evangelizace, tak se mnoha křesťanům sevře žaludek a v duchu si představí Svědky Jehovovy, jak stojí na ulici a nabízejí Strážnou věž nebo jak chodí dům od domu a snaží se mluvit s lidmi. Možná si představíme nějaké speciální shromáždění, kde mluví nějaký výjimečný člověk – evangelista a kam my pozveme své přátele a známé.

Ovšem řecké slovo euangelizzó znamená doslova přinášet, kázat, hlásat dobrou zprávu a v Novém zákoně se nejčastěji používá v tom nejširším slova smyslu jako kázat. Toto slovo nalézáme např. v: 

  • A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? (Ř 10,15)

A v Ř 1,15 Pavel napsal křesťanům do Říma:

  • Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě. (Ř 1,15)

Copak to nebyli křesťané? Pavel je nechtěl evangelizovat, ale chtěl jim prostě kázat dobrou zprávu, evangelium. Podobně zvěstoval dobrou zprávu i Timoteus Pavlovi:

  • Nyní však přišel Timoteus od vás a přinesl radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, jak na nás stále v dobrém vzpomínáte a toužíte nás spatřit stejně jako my vás. (1 Te 3,6)

Vidíme, že toto slovo se používá v širokém významu a nemůžeme přímo z něj odvodit definici evangelizace. James Packer ukazuje, jakou cestou bychom se měli ubírat, když přemýšlíme o definici evangelizace – nejde o formy, nejde o účinek na nevěřící, ale jde o obsah, jde o evangelium. Když chceme definovat evangelizaci, musíme se soustředit nejprve na zvěst evangelia a potom na prostředky (J. I. Packer, Evangelizace a Boží svrchovanost, Návrat domů 2000).

  • Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo. (Ř 10,17)

Lidé musí slyšet, musí slyšet zvěst, zprávu a tato zpráva musí vycházet ze slova Kristova, z Písma. Zde máme tento důraz přímo v Božím slově. Evangelizace je tedy zvěstováním evangelia. Ale k této definici musíme bezpodmínečně nutně také přidat vysvětlení evangelia.

Co je to evangelium?

Boží slovo nás vede v hledání dobré a ucelené definice:

  • Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: Spravedlivý z víry bude živ. (Ř 1,1617)

Verše 16 a 17 jsou vyvrcholením úvodu listu Římanům. Na začátku dopisu, v úvodních verších, Pavel představuje sebe, své poslání, které dostal od Pána a nakonec i své poselství. Vyjadřuje také trvalou touhu (v. 1112), kterou choval ohledně návštěvy církve v Římě. Ve verši 15 pak svou touhu kázat – euangelizzó – evangelium křesťanům v Římě. V dalších dvou verších (1617) Pavel představuje jednak své poselství a jednak také hlavní téma celého listu. Tyto verše jsou nejjednodušším shrnutím celého listu Římanům. Je to přesně to, o co v celém listu jde – je to evangelium. Od 18. verše potom Pavel postupně rozebírá evangelium, které zvěstuje. Bod po bodu, krok za krokem.

Vysvětluje, co je to hřích (kapitoly 1–3), důkladně se věnuje ospravedlnění z milosti pouhou vírou (kapitoly 4–7). Mluví o ospravedlnění, které je cele Božím dílem, takže od osmé kapitoly se věnuje jistotě víry, která má svůj základ v Božím předurčení a vyvolení (kapitoly 8–11). Od dvanácté kap. se potom věnuje důsledkům evangelia v praktickém životě křesťanů. Tyto poslední kapitoly jsou výkladní skříní evangelia, protože ukazují praktické důsledky života, který je proměněný evangeliem.

Pavel věnoval jedenáct dlouhých kapitol tomu, aby církvi v Římě důkladně a podrobně vysvětlil evangelium, které káže a se kterým se chystá přijít i k nim. A pět kapitol věnoval dopadům evangelia na každodenní život křesťanů.

Text Ř 1,16–17 se stal nejdůležitějším textem reformace. Když se Martin Luther plazil v Římě po schodech, a když na každém schodu odříkával předepsané modlitby, aby si zasloužil mírnější trest v očistci a pro své blízké získal nějaké nebeské zásluhy, tak mu v mysli a v srdci zazněla právě slova z listu Římanům – spravedlivý z víry bude živ! Uprostřed zástupů, které se tam plazily úplně stejně jako on, najednou Martin Luther prozřel. Nikoliv ze skutků, ale z milosti. Nikoliv usilovným vypětím, ale vírou. Nikoliv vlastní spravedlností, ale Boží spravedlností. Augustiniánský mnich se vydal na cestu reformace. A spolu s ním velká část tehdejší Evropy. Tisíce srdcí zahořelo díky opravdovému porozumění tomu, co je to evangelium.

Evangelium je mocnou zbraní v rukou křesťanů, nástrojem, který přivádí lidi ke spasení. A list Římanům je nejlepším shrnutím evangelia. Na jeho základě můžeme udělat jednoduchou osnovu, která nesmí chybět tam, kde zvěstujeme evangelium – tedy tam, kde evangelizujeme. Teprve tento obsah dělá z našeho zvěstování evangelizaci.

Evangelium tedy musí: 1. obsahovat prohlášení o smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Evangelium je o Boží spravedlnosti, proto musí 2. obsahovat slova o soudu, který přichází na všechny hříšníky. Evangelium je také o zodpovědnosti člověka, a proto musí jeho součástí být 3. také výzva k pokání a víře v Krista. Takto by vypadala ucelená zvěst evangelia, která je nastíněná v Ř 1, 16–17.

Mluvíme-li o evangelizaci, tak musíme vždy dbát na to, abychom sdělili lidem, čemu mají uvěřit. Mohli bychom se totiž snadno dopustit toho, že ujistíme lidi o tom, že jsou křesťané, aniž by vůbec věděli, co je obsahem křesťanství. Nedostatečně definované evangelium tak vede v lepším případě k mělkému, ale skutečnému křesťanství, v tom horším případě – a obávám se, že to se stává častěji – k ujištění o spasení bez objektivních důkazů pravého obrácení.

3. Dostatečnost Písma ohledně forem

Forma je vždycky spojená s obsahem a proto do určité míry obsah také formuje. Neměli bychom tedy říkat, že nezáleží na formě.

Dnes je populární mluvit o nekonfrontačním způsobu zvěstování evangelia – skrze přátelství, vztahy, nejrůznější programy a aktivity. Cílem je vytvořit si přátele a postupně je seznámit s evangeliem. Můžeme ale zvěst, která je sama o sobě velmi konfrontační, sdělit nekonfrontačním způsobem? Obávám se, že to jde jenom za cenu úpravy této zvěsti.

K obhajobě nejrůznějších forem evangelizace často slouží následující text:

  • Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. (Fp 1,1518)

Apoštol Pavel zde mluví o motivech, a nikoliv o způsobech, o formě zvěstování Krista. A důraz je položen na Krista – na zvěstování Krista v pravdě, tedy na zvěstování jasně vymezeného a přesně definovaného evangelia.

Pavel tady říká, že můžete kázat i se špatnými motivy, s nečistými pohnutkami, z touhy po uplatnění – ale pokud budete kázat pravé evangelium – tedy Krista, tak je to v pořádku, protože tehdy budou lidé spaseni. Ale pokud budete s těmi nejlepšími pohnutkami kázat falešné evangelium, tak vedete druhé do záhuby a na sebe přivoláváte Boží soud.

  • … neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn‘. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? ... Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo. (Ř 10,13–14.17 ČSP)

Boží slovo nám ukazuje, jak máme šířit evangelium – skrze kázání zvěsti. V evangeliích i ve Skutcích jasně vidíme, že kázání a vyučování – ať již na ulici, ve shromážděních nebo v rodinách, bylo tím hlavním prostředkem pro šíření evangelia, pro budování církve a pro zakládání nových sborů.

Apoštol Pavel v Tt 1,3 říká, že Bůh zjevuje své slovo skrze kázání, v kázání, ve zvěsti. Kázání je Bohem ustanovený prostředek k šíření evangelia. Evangelium má být kázáno, zvěstováno nebo vyhlašováno. Písmo samotné nám tedy ukazuje, že nejsme svobodní v otázce formy evangelizace. Nemáme na výběr, jak budeme šířit evangelium. Boží slovo nám tady nedává volnost – neříká, že nezáleží na tom, jak to budeme dělat. Nemáme zvěstovat evangelium hudbou nebo tancem nebo divadlem či pantomimou křesťanskými filmy nebo nějakými podobnými věcmi. Bůh nám nařizuje, jak máme šířit dobrou zprávu: kázáním Božího slova.

Ty ostatní věci, které jsem jmenoval, mohou být dobrou pomůckou k tomu, jak překonat bariéry v lidech, kteří neznají Boha, nesmíme je však vydávat za zvěstování evangelia, protože podle Božího slova nejsou zvěstováním evangelia. Ke zvěstování evangelia dochází tam, kde zní zvěst evangelia. To nemusí nutně být kázání z kazatelny ani kázání kazatele – může to být osobní svědectví, v němž ukážeme na hřích člověka, s nímž mluvíme, na Krista jako na jedinou cestu k záchraně před Božím hněvem a vyzveme druhého k tomu, aby činil pokání a věřil, a tak byl zachráněn.

Apoštol Pavel kázal, vyučoval, přesvědčoval, dokazoval z Písma, přemlouval, napomínal, zvěstoval, tedy provolával jako herold, ale nikde nevidíme, že by při tom tancoval nebo se snažil přesvědčit obyvatele Athén troubením na roh nebo světelnou show s kouřovými efekty. Nic takového – vzal Boží slovo a kázal.

Nebyla tam žádná podmanivá hudba, nebyla tam uměle vytvořená příjemná atmosféra plná mladých usměvavých tváří, nevidíme žádné emotivně vypjaté scény, Pavel se nesnažil vybudit lidi, aby se otevřeli Duchu svatému, nepotřeboval dělat zázraky, aby lidé uvěřili, neusiloval o to proniknout do škol, získat mládež pro Krista, nechtěl ovlivňovat veřejné dění prostřednictvím svého křesťanského vlivu v politice – nic takového. Jeho evangelizace byla velmi prostá. Vzal Boží slovo a kázal. – Věřícím i nevěřícím, veřejně i po domech, vhod i nevhod.

Židům byl Židem, Řekům Řekem, Čechům by byl Čechem, Moravanům Moravanem, Slovákům Slovákem. Ale jeho zvěst byla stále stejná – byla to pohoršující a urážlivá zpráva o ukřižovaném Kristu. A jeho služba vedla k tomu, že ho mnozí chtěli zbít, jiní ho chtěli zabít, další řekli, že to je blázen:

  • …ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1 K 1,24)

Proto kážeme Krista ukřižovaného, proto Ho musíme kázat a nemůžeme dělat něco jiného. To je biblická evangelizace. Mark Dever k tomu dodává, že evangelizace neznamená donutit lidi, aby si mysleli totéž, co já, není ani o tom, říci jim, co Ježíš udělal pro mě, není o sociálních aktivitách ani o zapojení se do veřejného života. Všechny tyto věci mohou být dobrou příležitostí k evangelizaci – když bude znít evangelium o spasení v Ježíši Kristu a budeme volat lidi k pokání a k víře.

Závěr

Ukázali jsme si biblické definice pojmů, které musí tvořit základ našeho uvažování i našeho jednání. Jestliže nedefinujeme pojmy přímo z Písma, vydáváme se na špatnou cestu.

Před padesáti lety Aiden Wilson Tozer velmi přesně ukázal na problém současné evangelizace. Místo toho, aby odhalovala „Boha, který hledá člověka a osvobozuje ho od jeho ambic“, tak se soustředí právě na uspokojování ambic a potřeb člověka. Takový koncept je ale chybný a je dokonce nebezpečný jak pro církev, tak i pro lidi, kteří se takové evangelizace účastní:

Chyba současné evangelizace je v jejím humanistickém přístupu. Je doslova fascinovaná velkým, hlučným, agresivním světem s jeho velkými jmény, obdivovanými hrdiny, jeho bohatstvím a výstředními a pompézními slavnostmi. Milionům zklamaných lidí, kteří touží po světské slávě, ale nikdy jí nedosáhli, nabízí toto moderní evangelium rychlou a jednoduchou zkratku k tomu, po čem touží. Pokojná mysl, štěstí, blahobyt (prosperita), společenské přijetí, pozornost veřejnosti, úspěchy ve sportu, v obchodě, v zábavě a možnost příležitostně sedět při slavnostní hostině u jednoho stolu se slavnou osobností – to všechno na zemi a potom ještě i v nebi. Žádná pojišťovna nemůže z uvedeného nabídnout ani půlku. (A. W. Tozer, Born After Midnight, Christian Publications, 1959)

Kdo je hrdinou celé zvěsti? Je to Bůh, nebo člověk? Jde o dílo Boží milosti, nebo o dílo lidských skutků, lidských rozhodnutí, emocionálního vypětí nebo dokonce duchovní manipulace?

Je smutné, když člověk je hrdinou, kolem člověka se všechno točí a Bůh je zde ten, kdo skáče okolo a slouží. Bůh se tak stává džinem z Aladinovy lampy, který poslouchá každého, kdo přijme Jeho Syna a podepíše členský průkaz. To je tragická realita mnoha současných evangelizačních aktivit. Bůh se stává automatem na splněná přání. Evangelium už není konfrontací hříšníků se zprávou o spravedlivém Božím soudu, ale nabídkou alternativního způsobu života.

Poslechněte si některé tzv. evangelisty a poslouchejte dobře, co říkají o hříchu, co říkají o Božím hněvu, co říkají o jedinečnosti Krista a zda vyzývají k pokání a víře. A možná budete zděšeni. Pak si možná budete klást otázku, čemu vlastně věří ti lidé, kteří reagovali na výzvu takového evangelisty.

Charles Spurgeon, jeden z největších kazatelů a evangelistů všech dob, před 120 lety napsal:

Ježíš řekl: „Kažte evangelium všemu stvoření.“ Ale lidé se přestali zajímat o Boží plán: chtějí být zachráněni knězem, chtějí být zachráněni hudbou, chtějí být zachráněni divadlem a nikdo neví, čím ještě! Dobře, mohu zkoušet tyto věci tak dlouho, jak se jim to líbí; ale z těchto věcí nevzešlo nikdy nic jiného než úplné zklamání a zmatek, zneuctění Boha, znevážení evangelia, vyrábění pokrytců jako na běžícím pásu, a výsledkem byla církev zruinovaná na úroveň světa. (C. H. Spurgeon, „Metropolitan Tabernacle Pulpit“, 1888).