Verze pro tisk

 

Mnoho evangelikálů v dnešní době ví již jen velmi málo o tom, co znamená pravé evangelium. Výsledkem této situace je to, že mnozí noví evangelikálové již přijímají římskokatolické způsoby myšlení. 30. května 2004 se v deníku New York Times objevila zpráva pod titulkem „Evangelíci a katolíci společně“ (EKS), představující nové hnutí, které mělo změnit tvář křesťanství. Timothy George, bývalý představitel reformované teologie z Hnutí zakladatelů Jižních baptistů (the Southern Baptist Founders Movement) plně podpořil EKS. Je také autorem článků o EKS, který se pokouší uvést do praxe teologii tohoto hnutí. Jeho vliv byl zvláště zjevný po konferenci, kterou uspořádal pro Johna Armstronga a pro jeho dříve velmi známý časopis a webovou stránku s názvem „Reformace a probuzení“. Výsledkem této konference byl naprostý obrat teologické pozice Armstrongova časopisu a webové stránky Reformace a probuzení směrem ke ztotožnění s myšlením papežského Říma. Došlo také ke změně jména tohoto projektu na „ACT 3.“[1] Tato zkratka znamená „Nesení křesťanské tradice do třetího milénia“. Na své webové stránce uvádí: „Od počátku jsme zdůrazňovali budování vůdců pro Církev, která je věrná Písmu a tradici, a zakořeněna ve zbožnosti a milosti.“[2] To je hlavní výrok, který ukazuje smýšlení papežského Říma. Vatikán nepřijímá Písma jako nejvyšší autoritu ve všech záležitostech víry a morálky, a místo toho prohlašuje, že „Svatá tradice a Svaté Písmo jsou ve vzájemném těsném spojení a sdílení.“[3] Tento způsob myšlení se nachází i v jiných hnutích, jako jsou například „Křesťanské církve společně“ (Christian Churches Together), Nový pohled (the New Perspective), Network návratu domů (The Coming Home Network), a hnutí Vynořující se církve („The Emerging Church movement“). Vzhledem k tomu, že pro Boží lid se jediný základ pravdy nachází v Písmu, je nutné podrobněji rozebrat tento základní římskokatolický způsob myšlení spolu s ostatními základy víry těchto novodobých hnutí.

Římskokatolický způsob myšlení ohledně základního měřítka pravdy

Hlavním základem římskokatolického myšlení je postavení autority jejich tradice na stejnou rovinu s Písmem svatým. Vatikán oficiálně prohlašuje, že „jak Písmo, tak tradice musí být přijímány a ctěny se stejnou oddaností a úctou.“[4] Praxe je dnes taková, že stále více novoevangelikálních církví vychází ze stejného základu. Tyto církve jsou zaplaveny strategiemi, které si vypůjčily z principů psychologie a světa byznysu, aby jimi doplnily domnělou nedostatečnost Písma. Tímto způsobem zpochybnily neomylnost a dostatečnost Písma předpokladem, že Bible je v naší postmoderní kultuře nedostatečná. V těchto církvích se cení osobní prožitek nad absolutní pravdu Písma. Víra v Písmo se připouští, avšak je popírána všeobecně uznávaným kritériem nových evangelikálů, že učení není důležité, protože působí rozdělení. Tradice novoevangelikálních církví se sice liší od těch římských, ale základní postoj je stejný. Odpovědí na obojí je nám však prohlášení samotného Pána Ježíše Krista, „Písmo nemůže býti zrušeno“, „Posvěť je pravdou: Tvé slovo je pravda.“[5] Boží Slovo nejenže obsahuje pravdu, ale je samotné pravdou. To je v souladu s výroky objevujícími se napříč knihou Starého zákona, kde Duch Svatý neustále prohlašuje, že zjevení od Boha je pravda. Pán sám ztotožnil pravdu s napsaným Božím slovem. Neexistuje žádný jiný zdroj než samotné Písmo v písemné podobě, na který by se dal použít výrok „Tvé Slovo je Pravda.“ Jedině tento zdroj sám o sobě, Písmo svaté, je pro věřícího měřítkem pravdy.

Římskokatolický způsob myšlení ohledně morálního stavu člověka

Zvláště zjevný katolický proud myšlení vychází z učení o morálním stavu jedince, který potřebuje usmíření s Bohem. Papežský Řím oficiálně učí následující: …Avšak člověk byl zraněn hříchem. Zkušeností zjišťuje, že jeho tělo je ve vzpouře. Jeho důstojnost proto vyžaduje, aby oslavoval Boha ve svém těle a nedovoloval mu sloužit zlým sklonům svého srdce… Když je nucen přemýšlet o svém skutečném já, obrací se k těm temným zákoutím své bytosti, kde Bůh zkoumá jeho srdce a očekává na něj, a kde člověk sám rozhoduje o svém osudu před zrakem Boha.[6]

Vatikán zdůrazňuje, že důvodem, proč člověk přichází před Boha rozhodnout se o svém osudu, je jeho vlastní lidská důstojnost. Tento způsob myšlení je dnes běžný i mezi novými evangelikály. Podle nich má člověk svobodu a schopnost poslouchat Boha, obrátit se a uvěřit. Asociace Billyho Grahama vyjadřuje tento názor následujícími slovy: Člověk je v hříchu, ve vzpouře a v oddělení od Boha, ale přesto je schopen poslechnout, obrátit se, uvěřit a pozvat Ježíše Krista, aby vstoupil do jeho života a stal se jeho Pánem.[7]

Další evangelizační organizace jménem NavPress, což je odnož asociace The Navigators (Navigátoři), formuluje stejné tvrzení těmito slovy: Každý se musí sám rozhodnout, jestli přijme Krista.[8]

Následující praxe se neustále opakuje. Například, časopis Charisma uvedl: Od února 2007 pořádá pastor Revival Ministries International… turné s názvem Velké probuzení, jehož cílem je mobilizovat členy církví k tomu, aby evangelizovali své okolí. Tato služba dosud zaznamenala 950 000 rozhodnutí pro Krista.[9] Takto si noví evangelikálové, kteří věří v morální schopnost člověka zvolit si Krista ke spáse, vedou statistiku stejně jako ve světě sportu, kde statistikové počítají góly, home-runy nebo touchdowny. Nové evangelikály fascinuje počítat a zveřejňovat počty takzvaných svobodných rozhodnutí pro Krista.

V kontrastu k tomu však stojí Písmo, které jasně popisuje morální stav člověka před obrácením,„a obživil vás, kdo jste byli mrtví v přestoupeních a hříších.“[10] Lidstvo se rodí duchovně mrtvé kvůli Adamovu hříchu. Písmo jednoznačně odhaluje stav hříšníkova srdce, „Jak je psáno: není spravedlivého, ne, není ani jednoho: není rozumného, není, kdo by hledal Boha.“[11] To je v naprostém protikladu s postojem papežského Říma a moderních evangelizačních společností. Pokud jsme praví křesťané, je to proto, že nás „Bůh vyvolil v Kristu Ježíši před založením světa.“[12] Vyvolil nás ze své vlastní vůle, ne protože předem věděl, že uvěříme, ale protože ho potěšilo nás vyvolit. A tak veškerá sláva a chvála náleží Jemu samotnému. My nemáme žádný důvod se vychloubat svým svobodným rozhodnutím, protože všichni, kdo věří, „uvěřili skrze milost.“[13] To, že jsme přišli ke Kristu je pouze z milosti „jinak by milost již nebyla milostí.“[14]

Římskokatolické myšlení o znovuzrození ve křtu, které odmítá ospravedlnění pouhou vírou

V nedávné době začalo do evangelikalismu pronikat také římské myšlení o znovuzrození ve křtu. Římskokatolická církev oficiálně učí, že „Svatý křest je základem celého křesťanského života… Skrze křest jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako synové Boží… Křest je svátost obnovy skrze vodu ve slově.“[15] Tento koncept se nyní objevuje i ve světě reformovaných a presbyteriánů díky známému pastorovi Dougu Wilsonovi, který vede hnutí s názvem Auburn Avenue Theology[16]. Připojili se k němu i další vlivní presbyteriánští pastoři, například Steve Wilkins a Steve Schlissel, kteří zastávají znovuzrození v Kristu prostřednictvím vody křtu. Tímto Doug Wilson prohlašuje, že „křest je naším vstupem do jednoty s Ním,“[17] a „ačkoliv nevnímáme spojení mezi vodou křtu, milostí a spásou jako absolutní, vnímáme je jako normu.“[18] V Novém zákoně je absolutní spojení mezi Duchem a Božím Slovem, ale ne mezi fyzickou vodou a milostí. Pán Ježíš řekl, „slova, která k Vám mluvím, jsou duch a jsou život.“[19] Vstup do znovuzrození se v Novém zákoně děje skrze Ducha Svatého prostřednictvím Božího slova. Proto apoštol Pavel tvrdí,„Nejste přece znovuzrozeni z pomíjivého semene, ale z nepomíjivého, skrze živé a na věky zůstávající Boží slovo.“[20] V učení Ježíše Krista a apoštolů obdrží hříšní lidé Ducha zcela důsledně a absolutně prostou vírou ze slyšení. Touto vírou ze slyšení jsme přivedeni do jednoty s Kristem. Ale Steve Wilkings z hnutí Auburn Avenue učí podmínečnou jednotu s Kristem založenou na věrnosti věřícího. Říká, že „vyvolení jsou ti, kdo jsou věrni Kristu Ježíši. Jestliže později odmítnou Spasitele, nejsou již vyvolení.“[21]

Mluvíme zde však jen o špičce ledovce, kterým je nyní již masivní hnutí jak uvnitř presbyteriánských reformovaných kruhů, tak mimo ně, v rámci tzv. hnutí Nového pohledu na Pavla (The New Perspective on Paul). Bylo by zapotřebí mnoha článků či dokonce knih, abychom mohli vysvětlit toto hnutí v jeho mnoha podobách a do důsledků.[22] Avšak, stručně řečeno, jeho základem je víra, že věrnost věřícího při praktikování své víry je základní částí jeho ospravedlnění před Bohem. Nejvýznamnějším zastáncem hnutí Nového pohledu je britský teolog a durhamský biskup N. T. Wright. Wright odmítá připisování Kristovy spravedlnosti věřícímu. Píše, že „jestliže použijeme jazyk soudnictví, nedává žádný smysl říci, že soudce připisuje, uděluje, odkazuje, přenáší či jinak převádí svou spravedlnost buď na žalobce, nebo na obžalovaného.“[23] Z Wrightova pohledu je „spravedlnost“ účast na smlouvě, takže ospravedlnění je jednoduše Boží prohlášení, že určití lidé jsou do této účasti zahrnuti.

„Víra“ podle Wrighta znamená věrnost věřícího Ježíši Kristu jako Pánu, která vede ke konečnému budoucímu ospravedlnění. Taková analýza ospravedlnění skrze věrnost věřícího na jedné straně nevyžaduje sakramentalismus (víra, že náboženské svátosti přinášejí spasení, pozn. překl.), ale může s ním existovat bok po boku. Wright vlastně píše, že tento pohled na ospravedlnění je „doktrínou, na které se katolíci a protestanté mohou ještě jakž takž shodnout, což je výsledkem usilovných ekumenických snah.“[24] Dále píše, že „protože nejdůležitější je víra v Ježíše, tak souhlas ohledně samotného ospravedlnění a jeho správného obdržení do všech detailů není věcí, která by měla určovat možnost eucharistického společenství.“[25] Takové předefinování ospravedlnění pak může zapadat do římského katolicismu a stává se tak stále přitažlivější pro nominální reformované křesťany.

Avšak Guy Prentiss Waters, který pečlivě rozebral a vyvrátil argumenty zastánců hnutí Nového Pohledu na Pavla, říká: „Jestliže pečlivě zkoumáme jejich argumenty, vidíme, že to, k čemu ve skutečnosti stále rychleji směřují, je přesvědčení, že Luther a Kalvín se mýlili a že Tridentský koncil měl pravdu.“[26] Tvrzení hnutí Nového pohledu na Pavla, které odmítá připisovanou Kristovu spravedlnost, a místo ní zdůrazňuje věrnost smlouvě vedoucí ke konečnému ospravedlnění, odstraňuje pravdu evangelia a vede k přijetí římského katolicismu. Tato věrnost věřícího Ježíši Kristu jako Pánu vedoucí k ospravedlnění je stejná jako „zásluhy“, které papežský Řím učí ve stejném kontextu milosti a ospravedlnění. Řím tvrdí: „Před Bohem nemáme zásluhu, leda jako důsledek svobodného Božího plánu nechat člověka spolupracovat na díle své milosti.“[27] Oba tyto pohledy odmítají připsání Kristovy spravedlnosti pouze vírou, a to (1) ve tvrzení hnutí Nového pohledu, jak jsme jasně viděli u N. T. Wrighta, a jasně také (2) ve tvrzení Říma, že ospravedlnění nás činí vnitřně spravedlivými skrze svátost křtu. Tak Římskokatolická církev oficiálně prohlašuje, že „ospravedlnění je udělováno ve svátosti křtu. To odpovídá Boží spravedlnosti, podle níž nás Bůh činí vnitřně spravedlivými mocí své milosti.“[28]

Takový koncept Boží spravedlnosti však stojí v naprostém protikladu vůči Božímu slovu, které důsledně prohlašuje, že ospravedlnění je pouze z Boží milosti. Skrze Boží moc je každý spasený člověk „ospravedlňován zdarma Boží milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši.“[29] Ospravedlnění je hříšníkovi připisováno či připočítáváno, neboli je pokládán za spravedlivého, když věří na Kristu, jak říká Písmo, „tomu, kdo nepracuje, ale věří na tom, kdo ospravedlňuje bezbožné, je jeho víra počítána za spravedlnost.“[30]Ospravedlnění „není ze skutků, aby se žádný člověk nemohl vychloubat.[31]Podobně, když se Židé ptali Ježíše, co mají dělat, aby činili Boží dílo, odpověděl jim, „Toto je Boží dílo, abyste věřili na tom, koho On poslal.[32] Dnes však mnozí odmítli připisovanou Kristovu spravedlnost pouhou vírou jako následek činnosti hnutí Nového pohledu a jeho odnože Auburn Avenue Theology.[33] Jejich následovníci dokonce přijímají učení papežského Říma o znovuzrození ve křtu, což je další způsob, kterým proniká římskokatolické učení do evangelikalismu.

Římskokatolické myšlení o vnitřní spravedlnosti

Vatikán učí, že ospravedlnění je vnitřní, tj. že se nachází v srdci člověka. To jsme viděli v citátu: „Ospravedlnění je udělováno ve křtu, ve svátosti víry. Formuje nás do spravedlnosti Boha, který nás činí vnitřně spravedlivými mocí své milosti.“[34]

Učení papežského Říma, že člověk je „vnitřně spravedlivý“, je v protikladu k důslednému učení Písma, že spravedlnost věřícího je jedině v Ježíši Kristu.[35] Apoštol Pavel například prohlásil, „Neboť toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“[36] Nicméně mnozí noví evangelikálové přejali myšlení papežského Říma v tom, že nacházejí naši spravedlnost před Bohem v nás samotných. Noví evangelikálové se drží tohoto předpokladu, protože věří, že spasení je výsledkem jednotlivcova osobního svobodného rozhodnutí a touhy pozvat Ježíše Krista do svého srdce. V roce 2004 byl tento názor zformulován na webové stránce Billyho Grahama takto:

„Tady jsem! Stojím u dveří a klepu. Jestliže někdo uslyší můj hlas a otevře dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou (Zjevení 3,20). Ježíš Kristus chce mít s tebou osobní vztah. Představ si v duchu obraz Ježíše Krista, jak stojí u dveří tvého srdce (dveře tvých emocí, intelektu a vůle). Pozvi Ho dále. On čeká na to, že Ho přijmeš do svého srdce a života.“[37]

Jiná dobře známá evangelizační organizace Campus Crusade for Christ International tvrdí, že „znovuzrození“ přichází do života člověka skrze pozvání. Říkají, „Když přijmeme Krista, prožijeme znovuzrození. Krista přijímáme osobním pozváním. Kristus říká ‚Hle, stojím u dveří a klepu; jestliže kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, přijdu k němu.‘“[38] Avšak znovuzrození je v Písmu celé dílem Svatého Ducha a ne dílem pozvání Krista jednotlivcem.

Pán sám prohlásil, „Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“[39] To, čemu On říká „narodit se znovu“, On vysvětluje jako „Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest.“[40] Opravdoví věřící jsou „…Kteříž ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou.“[41] Jedinečné dílo Božího Ducha při přenesení Kristova vykoupení na hříšníka je naprosto jasné a zásadní. I přes naprosto jasné tvrzení Písma, že „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá,“[42] papežský Řím a většina evangelikálního světa věří ve svátosti a prázdné rituály. „Znovuzrození“ je v evangelizačním rituálu nazýváno bodem obratu. Avšak ve většině případů nedojde během evangelizace k žádnému skutečnému rozdílu v morálce člověka před a po této zkušenosti. Většina nových evangelikálů vztahuje výraz „tělesný křesťan“ na ty, kdo prošli procedurou či ritualistickým pozváním, ale jejich životy se nezměnily. Noví evangelikálové tak v této věci zacházejí ještě o kousek dál než katolíci, protože tvrdí, že „tělesní křesťané“ jsou ti, kdo učinili Krista jen svým Spasitelem, ale ještě Ho potřebují učinit svým Pánem. Takové vysvětlení je absurdní, protože nikdo nemůže učinit Krista ani Spasitelem, ani Pánem!

Spasení pro katolíky spočívá v jejich dobrých skutcích (počínajíc dětským křtem), které mají vyvážit jejich skutky zlé. Pro nové evangelikály tkví spasení také v jejich dobrých skutcích, které ale začínají v jejich zvacích rituálech. V kontrastu však je spasení pro biblického věřícího, které je naprosto bezpečné a plné slávy, protože se nachází v Kristu, v milovaném Božím Synu. „Ke chvále slávy milosti své, v níž nás učinil přijatelné v tom nejmilejším.“[43] A hned je také připojen nejvyšší a nezvratný smysl Božího díla spásy: že vše je ke slavné chvále Jeho bohaté milosti. V tom, že katolická církev pohrdla ve svém způsobu myšlení Boží milostí stejně jako její evangelikální následovníci, se projevuje jejich snaha uloupit slávu spasení Všemocnému Pánu Bohu. Avšak vše, co je nutné k zabezpečení našeho spasení, se nachází pouze v Pánu Ježíši Kristu. V Něm je plnost, které nic neschází; jak prohlašuje Písmo, „a tak jste úplní v tom, který je hlavou každé vlády a mocnosti.“[44]

Vliv římského způsobu myšlení na používání obrazů

Římská církev podporuje jak výrobu, tak používání obrazů. Na modloslužbu se v průběhu historie křesťanské církve nahlíželo velice přísně. Před 4. stoletím existovalo jen velmi málo obrazů. Debata o obrazech se dostala do popředí v průběhu ikonoklastické krize v 8. století a vyústila do druhého nicejského koncilu, který v roce 787 po Kr. vyjádřil souhlas s líbáním a uctíváním obrazů v kostelech. Výroky 2. nicejského koncilu jsou potvrzeny v současném Katechismu katolické církve. Vatikán oficiálně prohlašuje:

„Křesťanské uctívání obrazů není v rozporu s prvním přikázáním, které zakazuje modly.[45] Ve skutečnosti úcta prokázaná obrazu přechází na jeho prototyp a kdokoliv uctívá obraz, uctívá osobu, která je na něm namalována. Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv adorace (zbožňování), které přísluší jen Bohu.“[46]

Toto je jasné prohlášení, že Bůh nyní souhlasí s uctíváním obrazů, protože čest vzdávaná obrazu přechází na jeho prototyp. Ve stejném paragrafu se prohlašuje:

 „Náboženské uctívání se neobrací k obrazům samotným, které jsou považovány za pouhé předměty, nýbrž k jejich specifické charakteristice jako k obrazům, které nás vedou ke vtělenému Bohu. Hnutí mysli, které se obrací k obrazu, nezůstává v něm, jako v obraze, ale směřuje ke skutečnosti osoby, kterou obraz představuje.“

Základem pro tvrzení Římskokatolické církve, že uctívání model neruší přikázání ohledně modlářství je to, že „…. ve Starém zákoně, Bůh ustanovil či povolil výrobu obrazů, které symbolicky ukazovaly ke spáse ve vtěleném Slovu: jako tomu bylo s bronzovým hadem, archou smlouvy a s cherubíny.“[47] V příkladech bronzového hada, archy smlouvy a cherubínů učinila katolická církev závažnou chybu, poněvadž tyto předměty nebyly ani obrazy Boha, ani za ně nebyly vydávány. Vzhledem k tomu, že platilo druhé přikázání, Izraelité zajisté neměli používat bronzového hada jako předmět modlářského uctívání, jako to dělaly jejich pozdější generace, a kvůli čemuž ho Bůh nechal zničit.[48]

Katechismus však trvá na myšlence, že obrazy „Ježíše“ ukazují „symbolicky ke spáse vtěleným Slovem.“ Taková argumentace však opomíjí princip, že Bůh si neprotiřečí, takže vyrábění a klanění se – což v podstatě znamená vzdávání úcty či „uctívání“ – obrazům Svatého je stále zakázáno. Jako historickou autoritu pro svou pozici římský katechismus uvádí, Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněnou … úctu k obrazům: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů.[49] Tento paragraf Katechismu stojí v přímém protikladu ke kázání apoštola Pavla k Athéňanům na Areopagu, kde řekl, „Když tedy jsme Boží potomstvo, nesmíme se domnívat, že by Bůh byl podoben zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní přikazuje lidem, aby všichni všude činili pokání…“[50] Těmto athénským modlářům z éry po vtělení Božího Syna je přikázáno, aby činili pokání ze svého modlářství a věřili evangeliu. Římskokatolická instituce však připisuje své lidské racionalizaci větší váhu, než má psané Boží Slovo.

Apoštol Pavel také vysvětlil, jak modlářství kazí člověka, když pošetile začne používat obrazy pro zobrazení Boha a jak modláři včetně výrobců model, zkazili svět:

„Prohlašují se za moudré, ale stali se blázny. A zaměnili slávu nepomíjejícího Boha za zpodobení obrazu pomíjejícího člověka, ptáků, zvěře a plazů. A proto je Bůh vydal v žádostech jejich srdce nečistotě, aby navzájem zneuctívali svá těla, ty, kteří zaměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný na věky. Amen.“[51]

Apoštolové vyšli do světa kázat, že Bůh poslal svého Syna, aby vysvobodil svět od hříchu, který také zahrnoval modlářství a jeho následky. Apoštol Pavel jasně říká, že Pán Ježíš Kristus již není znám podle těla.[52] Apoštolové, ačkoli Pána Ježíše viděli, nikdy nepopsali, jak vypadal. Hlásali to, co říkal a co dělal. Kladli důraz na Jeho smrt a vzkříšení, vysvětlovali jejich význam a způsob, jakým máme věřit na základě Jeho smrti a vzkříšení, abychom byli spaseni. Učili lidi, že Ježíš Kristus sám je obrazem Boha v nebi. To proto, že jediná tělesná podoba Boha je v Pánu Ježíši Kristu, který jest „obrazem jeho osoby“.[53] Celá povaha a charakter Boha je dokonale ukázána v Pánu Kristu Ježíši. Takto jasně vyučovali apoštolové církev.

Modlářství stavěné na odiv jako křesťanství

Přesto, že Písmo mluví velice jasně, evangelikální tábor do velké míry přijímá postoj papežského Říma k modlám. V evangelikálních kruzích se rozšířilo používání obrazů Krista. V prostředí, které nyní upřednostňuje výrazy subjektivních zkušeností před zdravým biblickým učením, jsou takové nové způsoby vyučování potřebné. Obrazy vytvářejí dojem, že Kristus je někdo jiný, než Bůh Bible, který nesmí být zobrazen. Některé evangelikální církve staví své evangelizace, vzdělávání a uctívání na takových zakázaných zobrazeních, např. filmy o Ježíši, vyprávění biblických příběhů dětem za pomoci flanelové tabule, atd. Osnovy nedělní školy spojují člověkem vytvořené obrazy „Krista“ s PÁNEM. Obrázky pak začnou být přijímány jako portréty Krista a stávají se Kristem de facto. Doktrína je podkopána a autorita Bible potichu ukradena. Tímto způsobem se stává přijatelnou téměř jakákoliv představa Krista. Takto byly položeny základy pro nebiblickou, ekumenickou církev, v níž každý, kdo přijal jakýkoliv typ představovaného Krista je údajně křesťanem. Například „The Jesus Film Project“, služba organizace Campus Crusade for Christ, uvádí:

„Od roku 1979 shlédlo film Ježíš přes několik miliard lidí po celém světě, načež přes 225 milionů mužů, žen a dětí učinilo rozhodnutí následovat Ježíše. Film Ježíš, vycházející z Lukášova evangelia, byl přeložen do více než 1050 jazyků, přičemž téměř každý týden přibývá další překlad do nového jazyka. Takto je Boží slovo přinášeno lidem ve více než 220 zemích v jazyce, který znají a kterému rozumí.“[54]

Kromě toho se v takzvaných křesťanských obchodech a na internetu prodávají obrázky a fotografie Ježíše a Marie. Na jedněch takových internetových stránkách se například dočteme:

„Na této stránce naleznete mnoho fotografií, které zobrazují Krista a Pannu Marii. Byly posbírány na internetu a jsou údajně autentické, což je zázračný jev, ke kterému dochází na celém světě. Každá fotografie je doprovázena krátkým popisem a odkazem na zdrojovou stránku, kde byla nalezena. Kliknutím na fotografii ji zvětšíte.“[55]

Mnoho evangelikálů prokazuje neznalost významu 2. Božího přikázání, které zakazuje používání obrazů pro zobrazení Boha.[56] Toto přikázání zakazuje vytváření a používání rytin. Podstatou tohoto přikázání je poukázání na to, že Bůh je Duch, který nemá být vnímán či zpodobován obrazem člověka či jakéhokoliv jiného stvoření. Druhé přikázání je podrobněji vysvětleno v knize Deuteronomium: „I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně. Hlas slov slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli kromě hlasu… Protož pilně pečujte o duše své, (nebo neviděli jste žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orébě z prostředku ohně), abyste neporušili cesty své, a neučinili sobě rytiny aneb podobenství jakékoliv postavy, podoby muže neb ženy…“[57] To, co je zde zakázáno, je vytvořit podobu samotného Boha. Lidem nebyla dána žádná podoba Božského a žádná ani neměla být vytvořena. I v Novém zákoně vidíme, že nebyla dána žádná podoba Ježíše Krista a žádná také neměla být vytvořena. Přikázání musí zůstat nezkrácené. Jakékoliv zobrazení Otce, Syna nebo Svatého Ducha je hříšné a urážející Boží majestát. Mnoho evangelikálů je však na římské cestě modlářství, která souběžná s pravoslavnou cestou řeckou.[58] Písmo jasně ukazuje, že vytvoření jakéhokoliv znázornění či podoby čehokoliv na nebi či na zemi za účelem zpodobení Boha je přestoupením Božího zákona. Ty, které toto přikázání porušují, Bůh nazývá těmi, „kdo mě nenávidí“[59], kdežto ti, kdo toto přikázání dodržují, jsou nazváni těmi „kdo mě milují.“[60] Přestupníkům je pak slíben trest za nepravost. Bůh prohlašuje, „neboť já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne.“[61]

Naše reakce

Mnoho známých evangelikálních institucí se otevřeně spojilo s římskokatolickou církví ve falešných ekumenických hnutích, jako je například „Evangelíci a katolíci společně.“ Zdá se, že Pán teď zanechává většinu evangelických vůdců následkům jejich zkaženého protibiblického smýšlení. Moderní evangelikálové však s růžovými brýlemi lehkomyslnosti odmítají vidět, co stojí za snahami o spojení ve falešném ekumenismu, který je propagován v dokumentech 2. vatikánského koncilu. Raději si zvolili společenství s „neužitečnými skutky tmy[62], které se bezpochyby projevují v ekumenickém odpadnutí. Pokračující dialog a debaty s římskokatolickou církví se stává jejich záhubou.[63] Tím, že schválili římskokatolický systém jako „křesťanský“ a přijali jeho hlavní způsoby myšlení, veřejně popřeli jedinečný charakter spasení ve své službě a uctívání jediného živého Boha Bible. Je smutnou skutečností, že takový falešný ekumenismus se v současné době rychle šíří, ačkoliv je i pár křesťanských vůdců, kteří se proti němu beze strachu staví. Naléhavě žádáme i vás, abyste se nenechali umlčet, ale hlasitě kázali, vyučovali a nechali své názory zaznít i na internetu.

V naší době je snadné dokázat, že návštěvníci většiny evangelikálních církví neumí jasně vysvětlit, co znamená učení o ospravedlnění z víry. Takový otřesný nedostatek biblických znalostí a biblického porozumění vzbuzuje velké obavy o spásu mnohých duší. Proto považujeme za nutné uspořádat konferenci na téma „Oživení ztraceného umění hlásání evangelia“. Vzhledem k tomu, že myšlení papežského Říma zaplavilo evangelikální hnutí, dospěli jsme k době historického předělu. Ti, kdo se drží opravdového Kristova evangelia, musí věřit nejen tomu, že evangelium je Boží moc ke spasení, ale také tomu, že jako takové nesmí být kontaminováno žádným jiným evangeliem.[64]

Proto se ti, kdo jsou opravdu křesťané, musí oddělit nejen od římskokatolické církve a jejího způsobu myšlení, ale také od takzvaných „evangelikálů“, kteří přejali římskokatolické způsoby myšlení a sami nyní vycházejí z podobných základů. Přistupujme s bázní ke Svatému Bohu a poslouchejme jeho přikázání: „stůjte pevně v jednom duchu a s jednou myslí společně bojujte za víru evangelia.“[65]

Dnešní svět je, jak řekl apoštol Jan, „v moci toho zlého“[66]. Timothy George, John Armstrong, Asociace Billyho Grahama, Campus Crusade for Christ, Doug Wilson a Steve Wilkins jsou jen někteří z prominentních evangelikálních osobností a skupin, které veřejně odmítli evangelium tím, že podpořili definice slov a chybné doktrinální koncepty římskokatolické církve. Duch Svatý přísně varuje před apokalyptickými následky těchto klamných učení a před odsouzením těch, kdo šíří lži v Božím jménu.[67] Pán bude zkoumat a zkoušet viditelnou církev. Ten, kdo trestal starozákonní hříšníky s velkou přísností, varuje novozákonní věřící před ještě větší přísností svého trestu.[68]

Musíme mít na paměti, že hlavní prioritou našeho Pána Boha je posvěcení Jeho lidu. Jediným dostatečným lékem pro naši dobu je Jeho milostivé vylití Svatého Ducha, aby obrátil srdce svého lidu zpět k sobě. Modlete se, aby Pána potěšilo vylít svou milost k vyléčení duchovní slepoty, která zaplavila současné evangelikální církve, místo aby je nechal dále klesat do ještě větší temnoty. Za takovou milost se modlíme i my. Vzhledem k táhnoucí se zatvrzelosti a hříšné vzpouře za tyto poslední roky je jisté, že evangelikální církve si nezaslouží nic jiného, než přísné potrestání z Jeho ruky. Toto není doba, kdy bychom mohli opovážlivě počítat s Boží milostí, ale doba, kdy o ni musíme naléhavě prosit! Jde totiž o Boží slávu, o Evangelium a Boží sliby! „Poněvadž tedy přijímáme neotřesitelné království, buďme vděční a tak služme Bohu přijatelným způsobem, s úctou a bázní. Neboť náš Bůh je oheň stravující.“[69]

– Richard Bennett –

 

Překlad Hana Blades. Autor dává svolení ke kopírování tohoto článku.

Poznámky:


[3] Katechismus katolické církve (1994), paragraf 80 (dále jen Katechismus)

[4] Katechismus, paragraf 82

[5] J 10,35; J 17,17

[6] 2.vatikánský koncil, dokument č. 64, Gaudium et Spes, v 2. Vatikánském koncilu: Konciliární a postkonciliární dokumenty, Austin Flannery, editor (Northport, NY: Costello Publishing Co, 1975) Svazek. I, oddíl 14, str. 915. Bez zvýraznění v originále.

[7] Pamflet „Steps to Peace with God“, Evangelizační asociace Billyho Grahama

[8] Pamflet „Bridge to Life“, NavPress 1969. NavPress je součástí organizace The Navigators.

[10] Ef 2,1

[11] Ř 3,10-11

[12] Ef 1,4

[13] Sk 18,27

[14] Ř 11,6

[15] Katechismus, par. 1213

[16] Návrat ke konferenci the Auburn Avenue Presbyterian Church (PCA) v roce 2002, kdy se Steve Schlissel, Doug Wilson, Steve Wilkins, a John Barach pokusili předefinovat reformovanou doktrínu.

[17] Douglas Wilson, Reformed is Not Enough , Moscow, ID. Canon Press, 2003, s. 168

[18] Ib., s. 105

[19] J 6,63

[20] 1 Pt 1,23

[21] Steve Wilkins & Duane Garner, The Federal Vision, Monroe, LA: Athanasius Press, 2004, Kapitola II., Covenant, Baptism, and Salvation”, s. 56-58

[22] Shrnutí je podáno v našem článku na DVD pod názvem „Evangelicals Embark to Papadl Rome“

[23] N. T. Wright, What Saint Paul Really Said , Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1997, s. 98

[24] Ib., s. 158.

[25] Ib., s. 159.

[26] Guy Prentiss Waters, Justification and the New Perspectives on Paul (Phillipsburg, N.J.: P &R Publishing, 2004), s. 212.

[27] Katechismus, pod obecným názvem „Milost a ospravedlnění”, par. 2025.

[28] Katechismus, par. 1992.

[29] Ř 3,24, Ř 4,5.

[30] Ř 4,5, také Ř 4,9; 4,11, 4-22-25 a Ž 106.

[31] Ef 2,9.

[32] J 6,29.

[33] Pod vedením např. E.P. Sanderse, profesora na Duke University, který je autorem Paul and Palestinian Judaism (1977) a Jamese D. G. Dunna z Durham University v Anglii, který poprvé použil termín, „Nový pohled,” a ve svém komentáři ke knize Římanům prohlásil, že Augustin a Luther Pavla špatně pochopili.

[34] Katechismus, par. 1992. Bez zdůraznění v originále.

[35] Ž 32,2; 71,15-16; 130,3; Iz 45,24-25; 54,17; 61,10; Jr 23,6; 33,16; 51,10; Dn 9,24; L 18,14; Ř 1,17; 3,21-22; 4,6; 11; 5,18-19; 1K 1,30; Ef 1,6; Ko 2,10; 3,3; 2 Pt 1,1, aj.

[36] 2 K 5,21

[37] Z článku „How to Know That Christ Is in Your Life“ publ. na webové stránce Billyho Grahama v r. 2004.

[38] Http://www.ccci.org/wij/index.aspx 6/9/2009. Text dále uvádí, že Krista přijímáme vírou, která je skutkem naší vůle.

[39] J 3,3.

[40] J 3,6.

[41] J 1,13.

[42] J 6,63.

[43] Ef 1,6.

[44] Ko 2,10.

[45] Katolická církev slučuje první dvě přikázání Desatera dohromady, ale rozděluje poslední přikázání o žádostivosti na dvě části.

[46] Katechismus, par. 2132. Bez zvýraznění v originále.

[47] Katechismus, par. 2130.

[48] 2 Kr 18,3-4. Používají stejnou logiku ohledně archy smlouvy a cherubínů.

[49] Katechismus, par. 2131. Bez zvýraznění v originále.

[50] Sk 17, 29-30.

[51] Ř 1,22-25.

[52] 2K 5,15-16.

[53] Žd 1,3 „ On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; slovem svojí moci udržuje všechno, co je. Když sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech.“

[54] http://www.jesusfilm.org/ 6/10/2009. Bez zdůraznění v originále.

[55] http://jesusphotos.altervista.org/ 6/10/2009. Bez zdůraznění v originále.

[56]Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých.“ Ex 20,4-6

[57] Dt 4, 12-16.

[58] Pravoslavní Řekové uctívají a líbají ikony. Jedná se o obrazy a ne sochy. Tvrdí následující: „používání ikon bylo obhájeno a potvrzeno na 7. ekumenickém koncilu. Ukončení tohoto koncilu se dodnes oslavuje jako „Triumf ortodoxie“ a ikony zůstávají v centru ortodoxní víry a jejího praktikování.“ http://www.fact-index.com/e/ea/eastern_orthodoxy.html

[59] Ex 20,5.

[60] Ex 20,6.

[61] Ex 20,5.

[62] Ef 5,11.

[63] Viz článek Richarda Bennetta „Sjednocování nových evangelikálů s odpadlíky“. http://www.bereanbeacon.org

[64] Ga 1,8-9.

[65] Fp 1,27.

[66] 1 J 5,19.

[67] 2 Te 2,5-12.

[68] Žd 10, 30-31.

[69] Žd 12,28-29.