Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Miluje Bůh všechny lidi stejnou láskou?
To je otázka, o které se mezi křesťany téměř nesmí uvažovat, protože hraničí s „herezí“ nebo snad se „svatokrádeží“? „Bůh je přece láska a miluje každého, nenávidí jen lidský hřích!“ Tak smýšlí mnoho křesťanů. Proč přijímáme o Bohu jen to příjemné? Nestvořili jsme si snad boha podle svého obrazu? Zamysleme se nad tím, co Boží slovo skutečně říká. Biblický Bůh nepotřebuje naší obranu, On se bránit nemusí, vše, co dělá, je svrchované, svaté [bezhříšné] a spravedlivé.
Odložme stranou běžné představy a výklady a podívejme se raději do Písma:
Zlosyni jsou jen lidé a je, jak jsme právě četli, Bůh nenávidí i s jejich hříchem. Jakou naději na záchranu by měli lidé, kteří se topí, kdyby na ně Noe z archy volal: „Bůh vás miluje, jenom nenávidí váš hřích!?“ Kdyby Bůh skutečně miloval každého člověka bez výjimky a nenáviděl „odděleně“ jen jeho hřích, nemohl by při potopě zachránit jen osm lidí a nechat utopit zbytek lidstva, jehož každý výtvor mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. V přirozeném člověku totiž není jediná ctnost, která by Boha podmiňovala k tomu, aby člověka miloval spásnou láskou, aby člověka miloval až ke spasení! Hřích je od člověka neoddělitelný. Hřích přece nepochází z ničeho. Hřích není osamocené bezosobní zlo. Hřích je naše přirozenost, tj, povahová vlastnost všech přirozených lidí bez výjimky:
Nenávidí-li Svatý Bůh hřích, potom nenávidí i jeho původce:
Všechna provinění vůči Svatému Bohu zasluhují trest. Člověk svatému Bohu dluží své věčné potrestání. Je nemožné, aby se člověk z tohoto dluhu, totiž z trestu, sám vykoupil. Jediný způsob vykoupení, oddlužení z trestu, je Boží milost.
Podívejme se nejdříve na to, co všeobecný pojem „milost“ zahrnuje. Rozumíme mu správně? Latinská milost, „gratia“, nebo anglická, „grace“, vycházejí z latinského „gratis“, což znamená „zdarma“. Tomu my našinci dobře rozumíme.
Nic není na tomto světě zdarma, ani oběd, za který nemusíme zaplatit. Měli bychom pojem „zdarma“ nahradit pojmem „pro nás bezplatně“. Tak si snad alespoň uvědomíme, že ač je pro nás nějaká privátní nebo státní služba bezplatná, někdo jiný za ni buď zaplatí úplně nebo doplatí rozdíl za naši útratu, např. prostřednictvím daní. Zkrátka, kdo má, tak buď dobrovolně, nebo z daňové povinnosti, dává, kdo nemá, dostává zdarma, lépe bezplatně, prostřednictvím solidarity, což je obdobou „gratis – milostí“. Tak to na tomto hříšném a nedokonalém světě v různých, vždy nespravedlivých, proporcích chodí.
V Boží „ekonomice“ má milost tentýž princip, ale naprosto svatou a dokonalou formu. Bohatý Bůh, který stoprocentně tvoří a vlastní celý viditelný a neviditelný svět, dává závislému (chudému) stvoření vše, na čem je stvoření závislé. Proporce mezi dáváním a přijímáním jsou jasné, svaté a spravedlivé – poměr je sto ku nule:
Bůh projevuje milost všem, i nevěřícím, protože udržuje všechno stvoření svým mocným slovem. Bez Božího obdarování bychom neměli ani kyslík, který tak samozřejmě dýcháme, bez ohledu na to, zda bude někdo spasen nebo ne. Celý „chod“ viditelného, neviditelného a duchovního světa je hrazen z Božího účtu. Bez Jeho obecné milosti by se svět přestal točit. Kdyby nebylo kříže Božího Syna, historie, jak ji dnes známe, by neběžela; všichni bychom se rodili bez naděje na záchranu. Proto se přirození lidé bez Krista často těší „slušnému“ životu, protože On průběžně zachraňuje skrze Kristův kříž svůj lid z každé generace:
Můžeme říci, že Bůh je v obecném smyslu zachráncem všech lidí – to je obecná milost. Ve zvláštním smyslu je Spasitelem svých vyvolených – to je spásná milost. Až bude spasen plný počet Božího lidu, přijde ze Siónu vysvoboditel, Ježíš Kristus. Zasedne k soudu, dnešní historie skončí a s ní i její nedílná součást – obecná milost.
Obecná milost je teologický termín. Můžeme jej obhájit Písmem? Pokusme se o to. Z Písma můžeme vyčíst, že obecnou milost Bůh prokazuje do jisté míry všem lidem bez výjimky, spaseným i nespaseným:
Dobrotivý Hospodin prokazuje svou lásku už tím, že udržuje tento svět tak, aby umožnil všem lidem běžný život. Všichni, bez výjimky, žijeme z Jeho požehnání, z Jeho obecné milosti:
Ježíš věřící nabádá, aby Boha v lásce napodobovali. Tak jako je Bůh obecně laskavý ke zlým, tak i věřící mají obecně milovat i ty, kdo je nenávidí:
Barnabáš a Pavel dosvědčují stejný Boží princip obecné milosti. Pamatujme, že lidstvo nežije z vlastní moci, ale Bůh všem dopřává nejen pokrm, ale i radost ze života. Bůh je plátce, lidé jsou příjemci:
K Boží obecné milosti zajisté patří Jeho trpělivost. Tu projevuje svým vyvoleným lidem, i těm, které ponechává v Adamově hříchu:
Bůh projevuje obecnou milost také tím, že nedovolí, aby lidstvo samo sebe zničilo. Obecná milost zabraňuje nekontrolované řetězové reakci lidského zla:
Vidíme, že Boží obecná milost ochraňuje lidstvo omezováním hříšné přičinlivosti, snaživosti a nápaditosti lidské (z)vůle. Ani si neuvědomujeme, kolik zla bychom byli schopni napáchat, kdyby naše vůle nebyla pod Boží „omezující“ kontrolou.
Boží obecná milost bude udržovat svět v chodu ve stavu zkrocené zuřivosti, dokud se Pán Ježíš Kristus nevrátí. Boží obecná milost zamezí, aby hříšné lidstvo zničilo životní prostředí země natolik, že by vyhynulo. Naopak, vše bude z lidského přirozeného pohledu při druhém příchodu Pána Ježíše Krista lepší než „normální“:
Tak jako Bůh štědře přikrývá všechny svou obecnou milostí, tak ji také může do jisté míry omezit a pasivně ponechat hříšníka na pospas jeho „svobodné“ vůli, jež je zotročena tím Zlým:
Rozumějme dobře. Když Bůh zatvrzuje, pozdržuje do jisté míry svou obecnou milost a hříšník se od Boha vzdaluje. Když Bůh obměkčuje srdce přirozeného člověka, přikrývá hříšníka, více nebo méně, svou obecnou milostí, přibližuje se mu a tak omezuje Satanův vliv na hříšníkovo zotročené rozhodování. Proto Bůh ve svém svrchovaném rozhodnutí někdy neuplatňuje svoji aktivní, krotící obecnou milost, ale „stahuje se do pasivity“, čímž člověka vydává všanc jeho vlastní žádostivosti. Někteří lidé raději zbožňovali a zbožňují sebe a stvoření než Stvořitele:
Nejvýraznější dar Boží obecné milosti je však lidské svědomí. Každý přirozený člověk je od Boha dostal, a podle toho jedná. Někteří se svým svědomím řídí a jsou do jisté míry uschopněni činit společenské dobro, i když zůstávají v hříšném stavu (postavení):
Měli bychom si uvědomit, že všechno zlo v nás je naše vina a všechno dobro v nás je Boží zásluha. Proto Bůh volá všechny bez rozdílu k pokání, bez něhož není možné spasení.
Již jsme řekli, že obecné milosti se těší v různém stupni každý člověk bez výjimky. Spásné milosti se však těší pouze ti, kdo byli Bohem povoláni (vyvoleni ke spasení) před založením světa. V obecném smyslu je Bůh milostivý k celému stvoření, miluje obecnou láskou, smíme-li ji tak nazvat, všechny lidi bez výjimky. I obecná Boží láska ke všem lidem a stvoření nestojí o samotě, ale je zakotvena v Ježíšově kříži. Avšak lidé, které Bůh přikrývá spásnou milostí, jsou Bohem milováni láskou nekonečné kvality:
Ezau se těšil „jen“ obecné Boží lásce v obecné milosti a požehnání; Jákob se ale těšil spásné Boží lásce ve spásné milosti a požehnání. Často děláme chybu, když verše, které ukazují na obecnou milost, vykládáme ve smyslu spásné milosti; potom docházíme k závěru, že Bůh miluje všechny stejným způsobem, že miluje všechny láskou stejné kvality.
Koho tedy Bůh miluje a koho nenávidí ve spásném smyslu? Vždyť se všichni lidé rodí přirozenou cestou z hříšného muže a ženy a jsou od svého Stvořitele odděleni – přicházejí na svět duchovně mrtvi. Bůh by měl tedy podle lidské logiky všechny nenávidět, protože jsou všichni daleko od Boží slávy. Ale Bůh smýšlí jinak:
Svatý Bůh se ve své svrchovanosti, ve svém smilovaní nad hříšným světem, ze své svaté povahy, rozhodl, svým, ne lidským, smýšlením, že si z celého světa, ze všech národů, vyvolí a zamiluje svůj lid, na kterém se kvůli sobě oslaví:
Bůh zajisté rozlišuje dva národy: Jákobovce (také Izákovce a Ábelovce...), které si zamiloval spásnou milostí; a Ezauovce (také Izmaelovce a Kainovce....), kterým viditelně žehná obecnou milostí, ale z hlediska spásné lásky je nenávidí; zanevřel na ně v hněvu, protože jsou lidmi „svobodné“ (z)vůle, jež je vazalem toho Zlého. Vůle je svobodná jen v Kristu (J 8,36). Mimo Krista je zotročena a poslouchá vládce nadzemských mocí (Ef 2,2). Přečtěme si Boží cesty, jak je rozvíjí Pavel:
Takový postoj jistě není v souladu s myšlením přirozeného a hříšného člověka, proto se hned brání:
Na to Duch svatý odpoví tak, že nám neponechává žádný prostor pro jakoukoliv argumentaci, filozofování, nebo dokonce odpor:
Bůh projevuje skrze svoji moc obecnou milost a lásku všem, kdo propadli Jeho hněvu a shovívavě je snáší, přestože nebyli určeni ke spáse. Bůh také projevuje skrze bohatství své slávy spásnou milost a lásku všem, nad nimiž se smiloval a zjevil jim kříž Pána Ježíše Krista.
Bůh jedná opravdu se dvěma národy. S lidem pod obecnou milostí a pod spásnou milostí; s lidem zlým – a s lidem spravedlivým; s lidem zavrženým – a s lidem vyvoleným; s lidem hříšným v Adamovi – a s lidem svatým v Kristu; se syny ďáblovými a syny Božími; s lidem ztraceným a spaseným; s lidem světa a lidem Kristova těla; s lidem nemilovaným a milovaným …
Lid milovaný Bohem spásnou láskou byl vyvolen ještě před založením světa, Bůh mu trpělivě prokazoval obecnou lásku a milosrdenství, aby dospěl ke spáse:
Pán Ježíš Kristus dostal od Otce ty, které Bůh miloval spásnou láskou od věků. Ta má diametrálně jinou kvalitu než obecná láska, která sice může zajistit dobré pozemské bytí, ale bez Boha, bez smyslu života.
Bůh je láska. Bůh je ale také svatý. Proto miluje své svaté v Kristu a nenávidí (z hlediska spásné lásky) každého, kdo není z jeho svatého lidu. Boží svatost je vymezena takto:
Bůh miluje spásnou láskou své vyvolené od věků. Miloval je již před založením světa. Koho Bůh miluje spásnou láskou, toho zná. Když Adam poznal Evu, tak otěhotněla. Znát znamená intimně milovat:
Tak jako Bůh miloval své vyvolené vždy spásnou, intimní láskou, tak stejně vždy a před založením světa nemiloval spásnou láskou ty, které ponechává na pospas jejich svévoli, která je pod mocí toho Zlého. A Bůh mnohé, nábožně založené, nikdy neznal. Neznal je od věků, neznal je před založením světa. Nikdy nebylo, aby je miloval intimní, spásnou láskou, přestože jim prokazoval trpělivé dobrodiní obecnou milostí a láskou. Neznat znamená nemilovat, nemít intimní vztah:
Když řekneme, že Bůh všechny miluje stejným způsobem, měli bychom se nad tímto výrokem hlouběji zamyslet. Jistě, všechny bez výjimky miluje v obecném smyslu, ale ve spásném smyslu miluje zvláštním způsobem jen svůj vyvolený lid. Písmo nabádá, aby se každý vzepřel zlu; totéž Písmo ale jasně dává na vědomí, že toho nikdo není schopen. Písmo nabádá, aby každý hledal Boha a Jeho spásu; totéž Písmo ale jasně dává na vědomí, že toho nikdo není schopen. Proto Bůh zahrnuje obecnou milostí a shovívavou, trpělivou láskou celé padlé stvoření. Tuto obecnou Boží přízeň nesmíme zaměňovat za zvláštní, spásnou milost a intimní lásku, kterou Bůh chová ke svému zvláštnímu lidu, který si zamiloval před věky.
– pst –