D. Eschatologie a ústřední novozákonní pravda o těle Kristově

Předchozí části: část 1, část 2 

1. Pouze jeden záměr spasení: tělo Kristovo (církev)

Mnoho novozákonních textů nám ukazuje, že existuje pouze jeden záměr spasení a to tělo Kristovo, tedy jeho církev.

V této souvislosti je důležité odpovědět si na otázku, kdo je členem církve? Jsou to všichni ti, kteří byli pokřtěni Duchem, to znamená, že byli připojeni k tomuto tělu, jak píše Pavel: „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1K 12,13). Historicky byly k Tělu Kristovu připojeny různé skupiny lidí, jak to vidíme ve Skutcích apoštolských – Židé (Sk 2), Samařané (Sk 8), pohané (Sk 10), učedníci Janovi (Sk 19). V současné době je toto Tělo Kristovo velmi rozmanité a patří k němu příslušníci všech národů a etnik.

V listu Efezským čteme, že cílem, ke kterému byla církev vytvořena, bylo sjednocení všech ke společné spáse skrze usmíření jak Židů, tak pohanů s Bohem i mezi sebou navzájem v jednom těle skrze Kristovu oběť na kříži: „Oba dva [tj. Židy a pohany] usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem“ (Ef 2,16–18).

2. Struktura Těla Kristova

Tělo Kristovo tak představuje vrchol dějin spásy, protože v církvi se zjevuje mnohotvará Boží moudrost: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ef 3,10). V církvi se uskutečňuje Kristovo tajemství, kdy „… pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“ (Ef 3,6). Církev, jejíž součástí jsou jak Židé, tak pohané, je podle Nového zákona jediným Božím cílem: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo,… abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna“ (Sk 20,28).

3. Pouze jedna nevěsta Kristova

Tělo Kristovo, církev nebo také Kristova nevěsta zahrnuje všechny věřící, jak Židy, tak pohany všech dob. Ti budou shromážděni ke skonání věku (na konci) jako celek, nikoliv po částech. Čteme o tom, že budou shromážděni všichni vyvolení (Mt 24,31), že při „Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho“ (1K 15,23) a že budou oddělení zlí od spravedlivých (Mt 13,49). Z kontextu vyplývá, že se to nebude dít po fázích, ale najednou, při jedné příležitosti. Nikde v Novém zákoně nečteme, že Bůh má dvě nevěsty či dva záměry spásy, jeden pro Židy, druhý pro pohany. Všechny texty naopak svědčí o tom, že existuje pouze jeden záměr pro ty, kteří patří Kristu, tedy pro všechny, kdo patří do církve, složené ze Židů a pohanů různých etnik.

4. Pak bude spasen všechen Izrael

Při této příležitosti je vhodné podotknout, že církev není „duchovní Izrael“, tento pojem se v Bibli nenachází. Také věřící pohané nejsou „duchovní Židé“ (i když jsou potomstvem Abrahamovým, Ga 3,28–29). Církev však podle slov apoštola Pavla  zahrnuje jak Židy, tak pohany! Vznikla zde nová kvalita, něco nového, co předtím nebylo.

Písmo naznačuje, že spasení Izraele (Židů) není ještě u konce. Přestože došlo k jejich vylomení z kmene ušlechtilé olivy, Bůh je může naroubovat zpět (Ř 11,23). Existují různé interpretace 11. kapitoly listu Římanům a zvláště jejího 26. verše: „Pak bude spasen všechen Izrael, jak je psáno: ‚Přijde ze Sióna vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost‘“ (Ř 11,26). Z kontextu předchozích veršů je však zřejmé, že apoštol Pavel v Ř 11 mluví o etnickém Izraeli (tedy o Židech). Na základě slov o zpětném naroubování lze očekávat, že před Kristovým příchodem dojde k obrácení mnoha Židů. Slova „pak bude spasen celý Izrael“ znamenají doplnění plného počtu spasených Židů při příchodu Krista.

Očekávaní naplnění tohoto zaslíbení má však velmi málo společného se současnými politickými aktivitami některých křesťanů nebo i politiků, kdy o Kristu často nezazní ani slovo.

E. Vlast pozemská, či nebeská?

1. Abraham vyhlížel nebeskou vlast

V souvislosti s Izraelem a eschatologií se také mnoho mluví o zemi, kde Židé žijí, respektive budou žít. Zajímavé je, že Nový zákon na toto téma zcela mlčí. Jediné, co v této souvislosti najdeme, jsou slova listu Židům, která nám sdělují, že Abraham vyhlížel nebeskou vlast, kterou mu Bůh zaslíbil: „Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec… a upínal naději k městu s pevnými základy… Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili,… vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží… Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské.“ (Žd 11,9–16)

Je paradoxem, že Abraham, na něhož se zaslíbení o zemi vztahovalo, žil v zaslíbené zemi jako cizinec a upínal svou naději k městu s pevnými základy, toužil po lepší nebeské vlasti, tedy vlasti ve věku budoucím. Jak spojit toto Abrahamovo očekávání věcí budoucích s přesvědčením mnoha lidí, kteří se dnes soustřeďují na pozemskou vlast? Nový zákon nám připomíná, že jsme zde cizinci a přistěhovalci! Lze bez konfliktu spojovat tento text s očekáváním milénia, které se týká pozemské vlasti? Jsem přesvědčen o tom, že podobná očekávání uvedenému textu odporují.

2. Potomek a potomstvo

Další velmi důležitou otázkou je, koho se týká smlouva a zaslíbení dána Abrahamovi, jak o tom čteme v Ex 12,7; 17,7; 22,18? Apoštol Pavel v listu Galatským napsal jednu větu, která staví Abrahamovo zaslíbení do zcela jiného světla: „Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus“ (Ga 3,16). Místo potomstva se objevuje „potomek“ a tím je Kristus. Nový zákon tedy tvrdí, že zaslíbení dána Abrahamovi se vztahují na Krista, jako na skutečného potomka Abrahamova. Tato zaslíbení dosahují svého naplnění v Kristu.

Skrze víru pak přechází Abrahamovo požehnání jak na Židy, tak pohany, kteří patří Kristu: „To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru“ (Ga 3,14). Věřící Židé i pohané jsou nyní jedno a jsou nyní duchovním potomstvem Abrahamovým: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,26.28–29). Když Slovo mluví takto jasně, jak může někdo tvrdit, že dnes existují dva Boží plány – jeden pro Židy a druhý pro pohany? Boží plán je pouze jeden – a to spasení v Kristu, které je naplněním zaslíbení, jež obdržel Abraham.

F. Obnovení SZ oběti v chrámu?

List Židům nám jasně sděluje, že starozákonní oběti nemohly zahladit hříchy, byly pouze náznakem příští dokonalé oběti: „V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí… neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit (Žd 10,1.4). Teprve Kristus svou obětí přinesl dokonalé očištění, a zrušil tímto potřebu starozákonních obětí: „Tak ruší prvé, aby ustanovil druhé. Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo… Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží… Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (Žd 10,9–14).

Jeho oběť je jednou pro vždy a přivádí k dokonalosti ty, kteří mu patří. V této souvislosti by obnovení starozákonních obětí bylo nutně zneplatněním Kristovy oběti, která byla přinesena jednou provždy.

Je také problém sladit obnovení starozákonních obětí s ustanovením večeře Páně. Pavel připomíná Korintským: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 K 11,26). Obnovení starozákonních obětí do doby Kristova příchodu vede k vážnému konfliktu s ustanovením Večeře Páně.

Lidé, kteří mluví o obnovení starozákonních obětí, se často odvolávají na slova o obnově chrámu zapsána u proroka Ezechiela 40. – 42. kapitola. Z mnoha důvodů je však doslovná interpretace tohoto textu nemožná, protože se dostává do konfliktu se základními novozákonními pravdami. Vizi proroka Ezechiela lze nejlépe chápat jako obraz novozákonního chrámu, tj. církve, těla Kristova.

Závěr

Jednoduchá eschatologie bývá často označována jako pohled amileniální (tedy popírající milénium), avšak toto označení není zcela správné, spíše jde o pohled historicko-duchovní. Tento pohled nevyžaduje budování složitých myšlenkových konstrukcí rozmělňujících základní pravdy evangelia, jak je tomu v eschatologii premileniálního dispenzacionalizmu. Jednoduchá eschatologie vychází z přímých novozákonních textů o konci věku a Kristově druhém příchodu a je vždy jasně zaměřena na Krista a spojena se základními pravdami o spáse. Jednoduchá eschatologie byla také nejrozšířenějším pohledem na věci budoucí do poloviny 19. století, takže se nejedná o žádnou novotu, ale pouze o nové připomenutí názorů, které křesťané vyznávali po staletí.