Proč prorok Abakuk volal k Bohu? Zdálo se mu, že Bůh ignoruje situaci v Božím lidu, že nevidí, jak se šíří násilí, ničemnosti, trápení, nevymahatelnost práva, jak je ochromený zákon. Co se děje? Proč to vypadá, že Bůh mlčí? Ale Bůh nemlčel a jeho odpověď byla šokující! Bůh řekl, že jeho odpovědí budou Chaldejci, které pošle, aby zničili celou zemi. Je možné, aby použil Bůh k léčení lék, který bude strašlivější a ničivější než nemoc samotná? To je velmi těžká otázka. Klíčem k jejímu pochopení je poznání Boží velikosti a Božího plánu spasení.

Bůh je větší než Chaldejci

Je důležité, abychom sledovali život kolem sebe, abychom sledovali dění ve společnosti i v církvi a abychom na toto dění dokázali nahlížet ve světle Písma. Bůh nás volá k rozlišování, nikoliv však k politickému nebo sociálnímu, ale k biblickému. Křesťanům se může snadno stát, že přestanou rozlišovat a začnou vytvářet nejrůznější politická spojení. V padesátých letech minulého století, v době nejtvrdšího budování socialismu, se někteří protestantští vedoucí v naší zemi vydali touto cestou a začali propagovat socialismus jako způsob, který Bůh používá k šíření svého království. Podobně dnes někteří církevní představitelé podporují hlava nehlava vládnoucí ideologii humanismu a vydávají ji za biblickou. Potom z jejich úst můžete slyšet, že Bůh křesťanů je stejný jako Bůh Židů a muslimů nebo že za teroristické útoky si můžeme sami a vlastně si je zasloužíme. Nebezpečí, že křesťané skočí na lep doktrínám, které vládnou v nevěřícím světě, je veliké a hrozí každému z nás. Přesto existuje jednoduchý lék – jít do Božího slova a vidět, kdo je Bůh.

Přesně to dělá Abakuk. Slyšel od Boha vážné věci o soudu, který Bůh posílá na svůj lid, slyšel o Chaldejcích, kteří přijdou a nebudou mít slitování, ale nerozuměl tomu. K čemu ho to vedlo? Abakuk se díval na Boha.

  • Cožpak nejsi od pradávna, Hospodine, svatý Bože můj? My nezemřeme. Hospodine, pověřil jsi ho soudem, Skálo, uložil jsi mu, aby trestal. Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když svévolník pohlcuje spravedlivějšího? (Abk 1,12–13)

Abakuk si připomíná, kdo je Bůh Izraele. I když nerozumí Božím soudům, upíná se k Bohu.

Nežijeme z vidění. Nežijeme z toho, co se děje kolem nás. Nejsou to okolnosti, v nichž se právě nacházíme, které by měly určovat obsah naší víry nebo směřování našeho života. Proto se na prvním místě musíme obracet k Bohu. Možná vypadají věci kolem nás strašidelně, strašlivě, možná přemýšlíte o tom, zda nebude válka, možná vás svírá strach, když přemýšlíte o tom všem, co se děje v Evropě, nebo o tom, co děje ve viditelné církvi. Ale to není místo, kam bychom měli směřovat svůj pohled nejdříve. Náš pohled musí směřovat nejprve k Bohu.

  • Cožpak nejsi od pradávna, Hospodine, svatý Bože můj? (Abk 1,12)

Bůh je věčný, Bůh je svatý, Bůh je Bohem Izraele a je také Bohem Abakuka. A my jsme na tom stejně jako Abakuk. Potřebujeme dobře vědět, kdo je náš Bůh. Musíme rozumět tomu, že Bůh je věčný, že je od pradávna, a to znamená, že jeho záměry jsou věčné záměry. Jeho myšlení nás nekonečně přesahuje. On je Bohem, který byl dřív, než existovalo cokoliv jiného. On všechno povolal do existence. On je počátek i konec, Alfa i Omega. On nemá začátek ani konec, nebesa nebes ho nemohou obsáhnout. Tváří v tvář těžkým věcem  ve svých životech musíme přemýšlet o tom, kdo je Bůh, a žasnout nad jeho velikostí.

Abakuk mluví o Boží svatosti. Bůh je věčný a jeho záměry jsou věčné, Bůh je svatý a jeho záměry jsou svaté. Bůh je svrchovaným vládcem nad celým stvořením, nezapomněl na nás, není lhostejný, ale kdykoliv nerozumíme jeho záměrům, máme si připomínat, že Bůh je věčný a svatý. To je nejlepší místo, kde můžeme začít. Pohled na Boha vedl Abakuka k vyznání: „My nezemřeme!“ Možná to je výkřik hrůzy: „Bože, ty jsi věčný, ty jsi svatý, tak nás přece nenecháš zahynout! Copak zemřeme i my? My přeci nezemřeme!“ Ale zároveň obsahuje porozumění: prorok vidí, že věčný a svatý Bůh posílá Chaldejce, aby potrestal a pročistil svůj lid.

  • Hospodine, pověřil jsi ho soudem, Skálo, uložil jsi mu, aby trestal. (Abk 1,12)

Abakuk se snažil nějak vyrovnat s trestem, který se Bůh rozhodl použít. Chápe, že Bůh bude soudit svůj lid. Ale stále se nemůže ztotožnit s tím, že bude trestat tak hrozným způsobem.

  • Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když svévolník pohlcuje spravedlivějšího? (Abk 1,13)

Abakuk zná Boží svatost, čistotu, slávu i spravedlnost, a proto mu nejde na rozum, co se to děje. Jak to, že Bůh trpí věrolomné? Ví, že Bůh je spravedlivý a milosrdný. Zná Boží slovo a ví, že Bůh prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mu věří. Ví, že Hospodinovo milosrdenství je věčné. Ale nerozumí Božímu jednání. Chce snad Bůh společně se svévolníky zahubit i spravedlivé? Připomíná Bohu jeho svatost, jeho čistotu i milosrdenství. Proč to ale dělá? Nechce přijmout Boží svrchovaný výrok, nechce se smířit s Božím soudem, odmítá se podřídit pod mocnou ruku Boží.

Jsou časy, kdy Bůh buduje, jsou časy, kdy Bůh boří. Abakuk žil v době, kdy Bůh bořil – a bořil úplně všechno. Izrael měl na sedmdesát let zůstat prázdnou a pustou zemí. Mělo se naplnit proroctví, které čteme u Mojžíše, že když nebudou poslouchat Hospodina, Hospodin je bude trestat, a pokud dál nebudou poslouchat, bude je trestat sedmkrát víc a ještě sedmkrát víc, povolá cizí národ a rozpráší je mezi národy (Lv 26,13–41). Přesně to se stalo. Nevíme, jestli se toho Abakuk dožil, možná ano, možná ne. Ale víme, že mu Bůh oznámil budoucí věci a Abakuk s Bohem nesouhlasil. Národ byl odveden do Babylonu. Zpátky do země se vrátil jenom pozůstatek Izraele. Po sedmdesáti letech se z vyhnanství vrátilo 42 tisíc duší.

Nic z toho Abakuk ve chvíli, kdy přijal od Hospodina výrok, ještě netušil. Ale naprosto mu stačilo, co mu Bůh sdělil (viz Ab 1,5–11). Pochopil, co se chystá, a to ho opravdu vyděsilo. Věděl, kdo jsou Chaldejci, a nemohl se srovnat s tím, že Bůh udělá tak strašné věci. Zdálo se mu, že:

Bůh používá lék silnější než nemoc

  • Což jsi učinil lidstvo jako mořské ryby, jako havěť, nad níž nevládne nikdo? On udicí vytahuje všechny a lapá je do své sítě, do svého nevodu je chytá. Proto se raduje a jásá. Proto obětuje své síti a svému nevodu pálí kadidlo; neboť skrze ně se mu dostává výborného podílu a nejtučnějšího pokrmu. Což bude svou síť vyprazdňovat bez přestání, bez soucitu vraždit pronárody? (Abk 1,14–17)

Uvedený text vypadá jako jedna dlouhá výčitka Bohu. Prorok pochopil, co Bůh hodlá udělat, porozuměl tomu, že Bůh pošle Chaldejce, kteří budou nemilosrdní a vyhladí celou zemi. Můžeme předpokládat, že dobře znal Mojžíšův zákon i slova proroků, věděl, jaké tresty hrozily Izraeli, jestliže nebudou poslouchat Hospodina. Jistě dobře věděl, co se dělo za dnů soudců, kdy Izrael stále odpadal od Boha a uctíval modly. Bůh posílal okolní národy, které zotročovaly Izraelce. Izraelci nakonec pod tím velkým tlakem volali k Bohu, prosili o milost, odvrátili se od model a Bůh jim posílal vysvoboditele.

Ale nyní se to Abakukovi nezdá. Má pocit, že lék, který chce Bůh použít, je smrtelnější než nemoc, která vládne v Božím lidu. Copak jsme jako havěť, kterou budou Chaldejci vybírat ze sítě? A jak můžeš vůbec, Bože, použít takový bezbožný národ? Svou sílu vydává za boha, obětuje své síti a pálí kadidlo svému nevodu. Chaldejci si mysleli, že jejich síla, jejich válečnické umění, jejich odvaha, jejich rychlost, jim zajišťují vítězství, převahu. Byl to hrdý, sebevědomý a krutý národ bojovníků, který po dlouhá staletí bojoval s okolními národy o nadvládu. Nyní si mysleli, že přišel jejich čas, a uctívali svou sílu a válečnické umění. To byl jejich bůh, jejich modla. Nechtěli se pokořit před Bohem ani uznat, že Bůh nebes krále dosazuje i odvolává a s národy nakládá jako hrnčíř se svými výrobky, jak se mu zachce. Skrze proroka Jeremjáše, který byl současníkem Abakuka, Bůh řekl:

  • Nyní jsem všechny tyto země dal do rukou Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, svému služebníku; dal jsem mu i polní zvěř, aby mu sloužila. Budou mu sloužit všechny pronárody, i jeho synu a vnuku. Pak nadejde čas jeho zemi i jemu a podrobí si ho v službu mnohé pronárody a velicí králové. Ale pronárod či království, které by nesloužilo jemu, Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, a které by svou šíji nesklonilo pod jho babylónského krále, ten pronárod postihnu mečem a hladem a morem, je výrok Hospodinův, až je úplně vydám do jeho rukou. (Jr 27,6–8)

Byl to Bůh, kdo vydal Chaldejcům všechno do rukou. Bůh dokonce přikázal všem, že musí sloužit Nebúkadnesarovi. Prorok Jeremjáš varoval před falešnými proroky, kteří sváděli Izraelce k tomu, aby nesloužili Nebúkadnesarovi a aby hledali pomoc u egyptského krále. Proto je tak důležité, abychom rozlišovali. Abychom viděli Boží ruku v událostech kolem sebe, abychom rozpoznali Boží jednání a nesnažili se jeho jednání zvrátit nějakým svým marným úsilím. Proto potřebujeme hledat Boha a poznávat, kdo je Bůh, kterému jsme uvěřili. Čím více uvidíme Boží velikost a slávu, čím více uvidíme Boží spravedlnost, svatost, milosrdenství a lásku, tím lépe budeme schopni rozlišit, co se děje a proč. Ježíš říká (L 13,1–3), že nemusíme přesně rozumět všemu, co se kolem nás děje. Důležité je, abychom viděli svůj život a to, co se kolem nás děje, ve světle Písma – a to nás povede na prvním místě k pokání.

Zde se skrývá problém Abakuka a problém nás samotných – jenom málo rozumíme Bohu, jak moc je svatý, a hříchu, jak moc je hříšný, a jen málo rozumíme tomu, že Bůh je svrchovaný a dělá všechno, co chce. Nejedná svévolně, ale jedná ve své moudrosti a prozíravosti.

Písmo mluví o tom, že hřích je vzpourou proti Bohu – vzdor proti Bohu je v srdci každého hříchu. Každý hřích je motivován a veden vzpourou proti Bohu. Nechce poslouchat Boha a jeho slovo, nechce se Bohu podřizovat ani ho uctívat. Proto Bůh říká, že „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Smrt je přirozeným důsledkem každého hříchu. Hřích je ten důvod, proč lidé umírají. Všichni zemřeme, což znamená, že všichni zhřešili, není ani jeden, kdo by nezhřešil, kdo by hledal Boha, kdo by byl bez viny. Všichni zhřešili, a to znamená, že všichni zemřou. Každý hřích, i ten sebemenší, je na prvním místě vždycky urážkou Boha, který je svatý, a každý hřích je jako plivnutí na jeho čistotu a svatost.

Ještě nejsme natolik svatí, a dokud nebudeme mít nová těla, ani nebudeme, abychom nepotřebovali pokání. David říká:

  • Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. (Ž 7,12)

Každý den má Bůh dostatek důvodů pro to, aby nás vyhladil z povrchu zemského. Prorok Abakuk to nechápal, a proto skoro vyčítá Bohu jeho záměry. Copak budeš, Bože, podporovat svévolníky v tom, aby ničili spravedlivé? Copak nemáš soucit a necháš Chaldejce vyvražďovat lidi donekonečna? Tak zní Abakukův nářek a jeho výčitky Bohu.

Copak ale nerozumíš, Abakuku, tomu, co je to hřích? A jak odporný je hřích? Copak nechápeš, kdo je Bůh? Nerozumíš tomu, že Bůh je naprosto svrchovaný a používá k dosažení svých cílů všechno, co chce. Bůh používá zlo k tomu, aby potrestal zlo. Ale nám se zdá, že zlo v nás je jen malé, takže to vypadá, že Boží lék na naši nemoc má mnohem ničivější sílu než nemoc samotná. To je ovšem náš problém. Připadá nám, že máme škrábanec na prstě, ale Božím řešením je amputace celé ruky!

Naše neporozumění pramení z toho, že nechápeme hrůzu hříchu a netušíme, jak moc je Bůh svatý, jak moc nemůže snést hřích. Vyznáváme sice jako Abakuk, že Boží oči jsou čisté, že nemohou snést pohled na zlo, ale obvykle tím myslíme cizí zlo, hřích někoho druhého, nikoliv náš vlastní.

Ale Bůh nás volá k pokání a ke svatosti. Nevolá nás k tomu, abychom mu vyčítali, co se děje, ale abychom se poddali Bohu a jeho vládě. Možná nerozumíme všemu, co se děje v našem životě, jaký důvod mají všechny hrůzy kolem nás – teroristické útoky, násilné činy, války, vraždění a podobné věci. Proto musíme volat k Bohu a očekávat jeho odpověď – přesně to nakonec udělal i prorok Abakuk.

Bůh dá odpověď

Když si Abakuk vylil srdce a postěžoval si na to, co Bůh dělá (ve verších 14–17), jako kdyby dostal rozum, vrátil se nohama zpátky na zem a rozpomenul se na to, kdo je Bůh a kdo je člověk.

  • Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. (Abk 2,1)

Už jednou, v první kapitole, prorok dostal odpověď. Příliš se mu nelíbila, a tak si postěžoval. Nyní říká, že bude čekat na další odpověď od Boha. Bůh skutečně odpovídá. Ale podívejte se dobře na to, co říká Abakuk: Postaví se na stráž, bude stát na hlásce. Nebude ležet doma, nebude pasivní, ale bude aktivně vyhlížet odpověď od Hospodina. Stát na stráži znamená dávat dobrý pozor, mít oči na stopkách, být bdělý a připravený, ostražitý. V duchovním slova smyslu to znamená konfrontovat všechno, co se děje, s Božím slovem. Na stráži byli berojští křesťané, když jim apoštol Pavel kázal evangelium.

  • Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. (Sk 17,11)

Čekali na Hospodinovo slovo, byli na hlásce a vyhlíželi, zda neuvidí posla, který přináší dobrou zprávu. Ale nespokojili se jenom s přijetím – byli ostražití, takže každý den zkoumali v Písmu, zda to, co říká Pavel, odpovídá Božímu slovu. Každému, kdo hledá Boha, Bůh odpovídá. Nemusí to být nutně hned – Bůh není automat na Coca-Colu, ale odpověď přijde. On to slíbil a co slíbil, to také splní. Ježíš říká:

  • Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,7–11)

Bůh Abakukovi odpověděl. Jako odpověď na problémy Božího lidu, jako odpověď na hřích Božích vyvolených poslal svého milovaného Syna, který se stal člověkem. Plně Bůh a plně člověk v jedné osobě, čistý, svatý, nevinný, dokonalý Boží beránek, který na sebe na lidském těle vzal hříchy svého lidu. Tyto hříchy vynesl na kříž Golgoty, kde za ně zaplatil svou smrtí. Za hříchy všech, kteří věří v Krista, bylo zaplaceno na golgotském kříži. Kristus na kříži zvolal: „Je dokonáno!“ Spasení je hotové. Není k němu co dodat. Na důkaz a potvrzení dokonaného spasení vstal Ježíš Kristus třetího dne z mrtvých. Byl svatý a nevinný, nesl naše hříchy a zemřel kvůli nim, a ne kvůli svým hříchům. Proto ho smrt nemohla udržet ve své moci, proto ji mohl překonat a porazit. Proto už nyní je smrt poraženým nepřítelem. A proto nám také Písmo říká:

  • Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil  z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme  k spasení, neboť Písmo praví: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“ (Ř 10,9–11)

Kristus je odpovědí na problémy našich životů, on je odpovědí na problém zdaleka největší a nejhlubší, na problém hříchu v našem životě. Řešením nejsou stížnosti na Boha a na Boží jednání, ale vyznání Krista. Řešením je víra ve vzkříšeného Pána a poslušnost Bohu. Proto odložte své stížnosti na Boží jednání a postavte se na stráž, hledejte Boží tvář a podřiďte se Bohu. Soud už začal od Božího domu a pokračuje dál do celé společnosti. Proto vás prosím, abyste šli ke Kristu, abyste odložili dosavadní způsob života v bezbožnosti a vzdoru a složili své hříchy u nohou Ježíše Krista. On zve všechny, kdo jsou drceni mocí hříchu, kdo žijí ve vzpouře, kdo si se zatvrzelým srdcem říkají: Bůh tu není. Ježíš Kristus vás zve a volá vás:

  • Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

On je ten, kdo dává odpočinutí duším. On je ten svatý a věčný Bůh, on je pravý život. Jenom u něj dojdete pokoje a jenom s ním budete moci s radostí vyznávat totéž, co Abakuk:

  • I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. (Abk 3,17–18)