Z našeho pocitu nevědo­mosti, marnosti, nedostatku, slabosti, zlosti a vlastní zkaženosti poznáváme, že nikde jinde než v Pánu nespočívá pravé světlo moud­rosti, trvalá ctnost, dokonalá plnost všech dobrých věcí a čistota spravedlnosti. Tě­mito svými bídami jsme povzbuzeni k tomu, abychom rozvažovali nad Božím dobrodiním. Ale nemůžeme o ně skutečně usilovat, dokud se neznelíbíme sami sobě. Kdo z lidí nenachází zalíbení sám v sobě? A to zalíbení trvá, dokud člověk nepozná sám sebe, tedy dokud je sám se sebou spokojen, nechápe svou ubohost a nevšímá si jí. A tak tedy jeden každý po­znáním sebe samého bývá nejen na­bá­dán k hledání Boha, ale je také veden rukou k tomu, aby ho nalezl.

Je také ovšem zjevné, že člověk nikdy nedosáhne opravdového poznání sebe samého, jestliže nebude nejprve hledat Boží tvář – a v jejím světle pak pohlédne sám na sebe. Kvůli pýše, která je nám všem vrozená, považujeme sami sebe za spravedlivé, bezúhonné, moudré a svaté, pokud ovšem nejsme zjevnými důkazy usvědčeni z nespravedlnosti, ohyzdnosti, nemoudrosti a nečistoty. Nebýváme však usvědčeni, jestliže se díváme jenom sami na sebe a ne také na Hospodina, který sám je jediné pravidlo, jímž se máme posuzovat.