To, čemu věříte, hraje ve vašem křesťanském životě velkou roli. I když se ka­te­go­rie formální teologie zdají vzdálené a neznámé, zastáváte teologii. Vše, co si myslíte o Bohu, Ježíši, zákonu, hříchu, spasení, svatosti, Duchu, církvi, lidské při­ro­zenosti, životě, smrti a věčnosti, je teologické. Všichni jsme teologové. Správ­ná otázka zní, zda naše teologie souhlasí s Písmem.

Jedna z nejdůležitějších oblastí teologie je posvěcování: učení, které se týká naše­ho zasvěcení Bohu, obnovení a oživení Boží podoby v nás a naším prak­tic­kým po­kro­kem ve svatosti. Vídám mnoho obvyklých chyb, kterých se křesťané v této oblas­ti dopouštějí. Zmíním zde sedm z nich, kterým bychom se měli při násle­do­vá­ní Kris­ta vyhnout.

1. Dívat se na své posvěcování jako na prostředek ospravedlnění

Ospravedlnění a posvěcení spolu souvisí, ale nesmí být zaměňovány. Ospra­ve­dl­nění se týká našeho právního stavu před Bohem. Písmo vyučuje, že jsme ospravedlněni jedině milostí a jedině skrze víru v samotného Krista. Pokud věří­te v Ježíše, vaše hříchy byly prominuty a Bůh vás již přijímá jako spravedlivého, i když pořád ještě zápasíte s hříchem.

• Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bez­bož­nému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Ř 4,5)

Bůh ospravedlňuje bezbožné! Plné odpuštění je dáváno zdarma, ale jedině skrze víru v Ježíše, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Rozsudek zní: „Ne­vi­nen.“

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši... (Ř 8,1)
• Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pra­vi­ci Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,33–34)

Nepoměřujte své přijetí u Boha svým pokrokem ve svatosti nebo jeho zjevným nedostatkem. Posvěcení závisí na ospravedlnění, ne naopak.

2. Přidávat k Písmu pravidla

Nemylte se – v Písmu jsou příkazy a my je musíme poslouchat. Dokonce i křes­ťané, kteří jsou osvobozeni od zákona (Sk 13,39; Ř 7,4 a 8,2; Ga 5,1–13), mají příkaz chodit v lásce, uvádět ve skutek své spasení, v bázni Boží přivádět k cíli své posvěcení a další (Ef 5,2; Fp 2,12; 2K 7,1). I když nás poslušnost Božím příkazům neospravedlňuje, je základní součástí posvěcování.

Někdy však lidé vyžadují více než Bůh. Když Pavel varoval před těmi, kdo by zakazovali manželství a vyžadovali, aby se lidé zdržovali určitých jídel, řekl, že je to démonské (1Tm 4,1–3). A to jsou dost silná slova! Podtrhují však naprostou dostatečnost Božího slova k výchově ve spravedlnosti (2Tm 3,16).

Pokud Bible něco nezakazuje nebo nevyžaduje, neměli byste to dělat ani vy. Ta­ko­vé konání nepomůže vám ani ostatním stát se svatými. Jen to podkope důvěru v Písmo. Vyvarujte se přidávání dalších pravidel k Bibli.

3. Soustředit se na chování a zanedbávat srdce

Chování je důležité. Ale naše slova a skutky vždy vyvěrají ze srdce.

• Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. (L 6,43–45)

Chcete-li změnit ovoce, musíte změnit kořen. To neznamená, že bychom mohli nebo měli zanedbávat otázky chování, dokud se nebudeme cítit jinak. Měli byste dělat to, co říká Bůh, i když se vám nechce. Ale pokud se nezaměříte na skryté motivy, touhy a sklony, které pohánějí vaše hříšné chování, bude vaše úsilí o změ­nu krátkodobé a povrchní.

• Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklo­ny. (Ga 5,24)

4. Myslet si, že to zvládnete sami

Jedna z nejpřehlíženějších skutečností ohledně novozákonních listů je, že téměř všechny byly napsány sborům. Dokonce i listy Timoteovi a Titovi psal Pavel s myšlenkou na církev. To znamená, že většina napomenutí a příkazů uvedených v těchto dopisech je určena sborům, ne jednotlivcům.

John Wesley řekl: „Bible neví nic o samotářském náboženství.“ Když ale přijde na svatost, příliš mnoho z nás se o ni snaží na vlastní pěst. To se nepodaří. Po­tře­bujete církev. Potřebujete církev, protože potřebujete prostředky milosti: kázané slovo, modlitbu a svátosti. A potřebujete církev, protože potřebujete ostatní lidi. I Osamělý jezdec potřeboval Tonta. Svatý život je projektem společenství.

5. Zanedbávat službu Ducha svatého

Posvěcování je součástí služby Ducha (1Pt 1,2; 2Te 2,13). Duch je tím, kdo nás na­pl­­ňuje (Ef 5,18–19), posiluje (Ef 3,16) a obnovuje v nás Kristův charakter (Ga 5,22–23). A i když Duch přebývá v srdci každého věřícího (Ř 8,9), naší odpovědností je Ducha také následovat (Ga 5,25) a jeho mocí usmrcovat hříšné činy (Ř 8,13). Za­ned­bá­vání služby Ducha je jistý recept na zakrnělý duchovní růst. Proto po­tře­bu­je­me pěstovat neustálou, vědomou závislost na Duchu. A Pavlovy dopisy ukazují, že to máme dělat předně skrze slovo a modlitbu (prostudujte si například po­dob­nosti mezi Koloským 3,16 a Efezským 5,18–20 a Pavlovy mnohé odkazy na Ducha v jeho modlitbách).

6. Vynakládat nedostatečnou snahu, když usilujeme o svatost

Důraz na Ducha někdy vede věřící k duchovní pasivitě – jde o otřepaný přístup „dá-li Bůh“. Ale biblická cesta vede opačným směrem – čím větší je naše závislost na Duchu, tím se stáváme aktivnějšími. Závislost na Duchu je plně slučitelná s bojováním dobrého boje víry (1Tm 6,12) a s vytrváním v běhu nám uloženém (Žd 12,1). Úsilí je základní součástí duchovního růstu (2Pt 1,5–10).

7. Opomíjet skutečnost vašeho spojení s Kristem

Nesmíme však nikdy zapomenout na skutečnost nové identity, kterou již má­me skrze spojení s Kristem. Je pravda, že Pavel tím vždycky začíná své nej­sy­tější vyu­čo­vá­ní o křesťanském životě. Vidíme tento vzorec v Římanům 6, kde tvrdí, že setrvá­vá­ní v hříchu je hluboce nepatřičné pro ty, kteří již hříchu zemřeli, protože skrze své sjednocení vírou mají účast na smrti Krista. To je také ústřední bod Koloským 3, kde všechny Pavlovy příkazy (imperativy) spočívají na sku­teč­nos­tech (indi­ka­ti­vech), že jsme již mrtví, vzkříšení a skrytí  s Kristem. Nebo se za­mys­lete nad Efez­ským 4,17–32, kde nás Pavel napomíná ke svatému životu, protože jsme již odložili starého člověka a oblékli nového, když jsme poznali Krista. Jak říká Pavel jinde:

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19–20)

www.brianghedges.com

Přeložila Julie Petrecká.