Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
To, čemu věříte, hraje ve vašem křesťanském životě velkou roli. I když se kategorie formální teologie zdají vzdálené a neznámé, zastáváte teologii. Vše, co si myslíte o Bohu, Ježíši, zákonu, hříchu, spasení, svatosti, Duchu, církvi, lidské přirozenosti, životě, smrti a věčnosti, je teologické. Všichni jsme teologové. Správná otázka zní, zda naše teologie souhlasí s Písmem.
Jedna z nejdůležitějších oblastí teologie je posvěcování: učení, které se týká našeho zasvěcení Bohu, obnovení a oživení Boží podoby v nás a naším praktickým pokrokem ve svatosti. Vídám mnoho obvyklých chyb, kterých se křesťané v této oblasti dopouštějí. Zmíním zde sedm z nich, kterým bychom se měli při následování Krista vyhnout.
Ospravedlnění a posvěcení spolu souvisí, ale nesmí být zaměňovány. Ospravedlnění se týká našeho právního stavu před Bohem. Písmo vyučuje, že jsme ospravedlněni jedině milostí a jedině skrze víru v samotného Krista. Pokud věříte v Ježíše, vaše hříchy byly prominuty a Bůh vás již přijímá jako spravedlivého, i když pořád ještě zápasíte s hříchem.
Bůh ospravedlňuje bezbožné! Plné odpuštění je dáváno zdarma, ale jedině skrze víru v Ježíše, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Rozsudek zní: „Nevinen.“
Nepoměřujte své přijetí u Boha svým pokrokem ve svatosti nebo jeho zjevným nedostatkem. Posvěcení závisí na ospravedlnění, ne naopak.
Nemylte se – v Písmu jsou příkazy a my je musíme poslouchat. Dokonce i křesťané, kteří jsou osvobozeni od zákona (Sk 13,39; Ř 7,4 a 8,2; Ga 5,1–13), mají příkaz chodit v lásce, uvádět ve skutek své spasení, v bázni Boží přivádět k cíli své posvěcení a další (Ef 5,2; Fp 2,12; 2K 7,1). I když nás poslušnost Božím příkazům neospravedlňuje, je základní součástí posvěcování.
Někdy však lidé vyžadují více než Bůh. Když Pavel varoval před těmi, kdo by zakazovali manželství a vyžadovali, aby se lidé zdržovali určitých jídel, řekl, že je to démonské (1Tm 4,1–3). A to jsou dost silná slova! Podtrhují však naprostou dostatečnost Božího slova k výchově ve spravedlnosti (2Tm 3,16).
Pokud Bible něco nezakazuje nebo nevyžaduje, neměli byste to dělat ani vy. Takové konání nepomůže vám ani ostatním stát se svatými. Jen to podkope důvěru v Písmo. Vyvarujte se přidávání dalších pravidel k Bibli.
Chování je důležité. Ale naše slova a skutky vždy vyvěrají ze srdce.
Chcete-li změnit ovoce, musíte změnit kořen. To neznamená, že bychom mohli nebo měli zanedbávat otázky chování, dokud se nebudeme cítit jinak. Měli byste dělat to, co říká Bůh, i když se vám nechce. Ale pokud se nezaměříte na skryté motivy, touhy a sklony, které pohánějí vaše hříšné chování, bude vaše úsilí o změnu krátkodobé a povrchní.
Jedna z nejpřehlíženějších skutečností ohledně novozákonních listů je, že téměř všechny byly napsány sborům. Dokonce i listy Timoteovi a Titovi psal Pavel s myšlenkou na církev. To znamená, že většina napomenutí a příkazů uvedených v těchto dopisech je určena sborům, ne jednotlivcům.
John Wesley řekl: „Bible neví nic o samotářském náboženství.“ Když ale přijde na svatost, příliš mnoho z nás se o ni snaží na vlastní pěst. To se nepodaří. Potřebujete církev. Potřebujete církev, protože potřebujete prostředky milosti: kázané slovo, modlitbu a svátosti. A potřebujete církev, protože potřebujete ostatní lidi. I Osamělý jezdec potřeboval Tonta. Svatý život je projektem společenství.
Posvěcování je součástí služby Ducha (1Pt 1,2; 2Te 2,13). Duch je tím, kdo nás naplňuje (Ef 5,18–19), posiluje (Ef 3,16) a obnovuje v nás Kristův charakter (Ga 5,22–23). A i když Duch přebývá v srdci každého věřícího (Ř 8,9), naší odpovědností je Ducha také následovat (Ga 5,25) a jeho mocí usmrcovat hříšné činy (Ř 8,13). Zanedbávání služby Ducha je jistý recept na zakrnělý duchovní růst. Proto potřebujeme pěstovat neustálou, vědomou závislost na Duchu. A Pavlovy dopisy ukazují, že to máme dělat předně skrze slovo a modlitbu (prostudujte si například podobnosti mezi Koloským 3,16 a Efezským 5,18–20 a Pavlovy mnohé odkazy na Ducha v jeho modlitbách).
Důraz na Ducha někdy vede věřící k duchovní pasivitě – jde o otřepaný přístup „dá-li Bůh“. Ale biblická cesta vede opačným směrem – čím větší je naše závislost na Duchu, tím se stáváme aktivnějšími. Závislost na Duchu je plně slučitelná s bojováním dobrého boje víry (1Tm 6,12) a s vytrváním v běhu nám uloženém (Žd 12,1). Úsilí je základní součástí duchovního růstu (2Pt 1,5–10).
Nesmíme však nikdy zapomenout na skutečnost nové identity, kterou již máme skrze spojení s Kristem. Je pravda, že Pavel tím vždycky začíná své nejsytější vyučování o křesťanském životě. Vidíme tento vzorec v Římanům 6, kde tvrdí, že setrvávání v hříchu je hluboce nepatřičné pro ty, kteří již hříchu zemřeli, protože skrze své sjednocení vírou mají účast na smrti Krista. To je také ústřední bod Koloským 3, kde všechny Pavlovy příkazy (imperativy) spočívají na skutečnostech (indikativech), že jsme již mrtví, vzkříšení a skrytí s Kristem. Nebo se zamyslete nad Efezským 4,17–32, kde nás Pavel napomíná ke svatému životu, protože jsme již odložili starého člověka a oblékli nového, když jsme poznali Krista. Jak říká Pavel jinde:
Přeložila Julie Petrecká.