Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Když jsem byl radou časopisu „Zápas o duši“ a vydavatelstvím „Poutníkova četba“ pověřen, abych si na dnešní už 10. konferenci, která se poprvé koná v Praze, připravil přednášku: „Proč potřebujeme milost“, ihned mi na mysl přišel apoštol Pavel, jak se v dopise Římanům odvolává na starozákonní texty o naší naprosté zkaženosti např.:
Ve své duchovní ztracenosti si sami nemůžeme pomoct.
PROTO POTŘEBUJEME MILOST!
Zde je text, kterým se Pavel v dopise Římanům odvolává na starozákonní Žalmy, Izajáše a další:
Na tomto místě bychom mohli naše zamyšlení skončit. Teď už víme, jací jsme ve své přirozenosti, a už také víme, že nikdo, naprosto nikdo, bez výjimky, nemůže být před Bohem spravedlivý, i kdyby se ve své tělesné bídě rozkrájel veškerou svou lidskou dobrotou a snaživostí dodržet Zákon. Mojžíšův zákon je tu v podstatě od toho, abychom poznali, jak jsme neschopní jej plnit a jak hříšní ve skutečnosti jsme. Ano, litera Zákona zabíjí, ale Duch dává život (2K 3,6b).
PROTO POTŘEBUJEME MILOST!
Člověk byl stvořen jako bezhříšný. Padl, vzdálil se Bohu a jeho myšlení a činy jsou jen zcestné:
Už starozákonní Jób věděl, že každý přirozený člověk je bez výjimky znečištěn hříchem:
Člověk je v podstatě zlý, protože v Adamovi všichni zhřešili:
I ten z lidského hlediska nejlepší člověk zemře. Ukažte mi člověka, který nezemře, a já vám ukáži člověka, který nezhřešil ani jednou. Vždyť mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). To je jistě zlá novina.
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
Ano, je tomu tak a Písmo to nad jakoukoli pochybnost dosvědčuje:
Každý přirozený člověk chodí po své, nikoli Boží cestě:
Všichni bez výjimky jsme rodem zlí, hříšní lidé:
Jenom Bůh je dobrý, všichni lidé jsou rodem naprosto prorostlí hříchem, jsou zcela odděleni od Boha:
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
A. Všichni máme rodem prolhané, nepoctivé a nečestné srdce, které odmítá Boha:
Nemysleme si, že my, popotopní lidé, jsme slušnější než předpotopní. V žádném případě! Nás, popotopní lidi Bůh popsal prakticky stejným jazykem:
Nebo:
B. Všichni máme rodem zotročenou vůli tím Zlým
To v podstatě znamená, že je hříchem vlastněn. Další příklad, že jsme byli zaprodanci hříchu, je tento:
Přirozený člověk si nemůže pomoct. Volí vždy to, k čemu jej jeho zvrácené srdce táhne. Přirozený člověk nemůže nehřešit.
C. Všichni máme rodem zvrácené touhy
Přirozený člověk se nemůže vyhnout zatracujícímu soudu. Nemiluje Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou! Vše koná ke své vlastní slávě.
D. Všichni jsme rodem naprosté duchovní ruiny
Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. (Ř 7,18)
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
Připomeňme si, že ten nejzákladnější hřích hříchů Písmo vymezuje velmi stručně, ale naprosto výstižně:
Hřích hříchů je pýcha, sebestřednost, protože ta upřednostňuje sebe před Bohem. Tento pýchou motivovaný hřích, kterým je snaha být roven Bohu, spáchal již Adam! A v Adamovi jej páchá každý jeho tělesný potomek. Prvotní, adamovský hřích hříchů udržuje každého přirozeného člověka v nevíře v Krista, protože přirozený člověk je soustředěn na sebe (Ř 8,7–8). Sebestřednost, tj. bohorovnost přirozeného člověka, je rodem nezvratně zakódována do jeho srdce, do jeho duchovní „DNA“. Adamův potomek je v důsledku prvotního hříchu duchovně mrtev, je oddělený od Boha, je neschopný chápat Boží věci a komunikovat vzhůru k Bohu. Propojení přirozeného, lidského ducha s Božím Duchem bylo Adamovým pádem úplně přetrženo. Boží svatý Duch nemůže přebývat v přítomnosti padlého, hříšného lidského ducha. Extenzita i intenzita, rozsah i míra duchovní zkázy je totální, proto je přirozený člověk neschopen chápat věci Božího Ducha:
Vše, co člověk v tomto stavu koná, se odehrává na jevišti hříchu. Jí, pije a pracuje pro lidskou, nikoli pro Boží slávu (1K 10,30). Je satanův vazal, otrok hříchu a kvůli své zkažené přirozenosti, kvůli hříchu hříchů, tj. nevíře v Krista, není schopen z vlastní vůle zatoužit po následování Boha.
Duchovně mrtvý člověk nehledá, ani nemůže hledat pravého Boha, jak jsme četli: „… není, kdo by hledal Boha … není ani jeden.“ Pravý Bůh jej nezajímá. Hledá jen bůžka, kterého si v mysli vytesal, džina v láhvi, který by mu urovnal životní strasti; a potom, hybaj zpět do láhve. Proto je na světě tolik modlářství, kterému se zjemněle říká náboženství, abychom zakryli, že jde o duchovní smilstvo.
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
Boží slovo jasně prohlašuje, že se člověk sám nemůže očistit od svých hříchů; a ze své padlé podstaty ani nechce:
Ani jeden přirozený člověk se Bohu nelíbí! Ani my, které si zamiloval a nad kterými se před založením světa smiloval a slitoval, jsme se mu nemohli líbit, dokud nám nestvořil nové srdce, které již věří. Z vlastních sil se Bohu zalíbit nemůžeme!
PROTO ZOUFALE POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
Rodíme se jako spoutaní satanovi nevolníci. Můžeme volit jen to, co je v dosahu našeho hříšného srdce. Přirozený člověk nemá volnost, nemá styk s Bohem, nedosahuje na Boha, je uvězněn v ďáblově domácnosti, proto nemůže naplnit své srdce Duchem Božím. Adam ustlal celému lidstvu na satanově pryčně smrti, na které si všichni rodem hovíme. Vše způsobila lidská touha po bohorovnosti, touha po schopnosti posuzovat, co je dobré a co zlé:
Vzpoura vůči Bohu, nevíra v Krista, pýcha, bohorovnost, sebestřednost, to je naše, jak již víme, nejvnitřnější, lidskými prostředky nevyléčitelná nátura:
V Adamově hříchu jsme ztratili věčný duchovní život, tzn. spojení našeho ducha s Duchem Božím. V důsledku Adamova pádu lidstvo nabylo v duchovní oblasti svobodu od spravedlnosti:
Když jste byli služebníky [doulos, otroci] hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti. (Ř 6,20)
Řečeno obráceně: Byli jste uvězněni v nespravedlnosti. Přirozený člověk tedy není schopen volit Krista, protože jeho vůle nemá volnost, nemá styk s věcmi Božího Ducha. Jeho vůle je uvězněna, zotročena, tj. vlastněna tím Zlým. Kristus na jeho volebním lístku nutně chybí. Ďáblův vězeň netuší, kdo je Kristus, není schopen jej zvolit, protože upřednostňuje a volí sebe (Ř 8,7).
Dovolte mi nedokonalé přirovnání. Představme si, že uvězněná žena porodí dítě. To je vychováváno pouze v prostorách žaláře. Bez informací z venku netuší, ani neví, jaký je svět za zdmi vězení. Proto nemůže toužit po svobodě, neví, co svoboda obnáší. Uprchnutí je mu neznámým pojmem. V tomto omezeném prostoru má jistou míru „svobodné“ vůle. Může se „svobodně“ rozhodnout ve své cele jít třeba zprava doleva nebo zleva doprava, posadit se na pryčnu nebo jíst z plecháče levou či pravou rukou, ale nemůže se rozhodnout odjet na dovolenou třeba do Chorvatska. Neví, co je dovolená, neví, co je Chorvatsko. Nemá volnost, tzn. nemá styk s ničím, co se děje za zdmi žaláře, které nepřekonatelně střeží věznitel. Kde chybí volnost, tam je omezeno poznání, a tím i svoboda. Svobodně totiž můžeme volit jen to, co známe, o čem víme a na co můžeme dosáhnout. Přirozený člověk však vůbec netuší, kdo je Kristus! Proto na něho nemůže dosáhnout, ani se pro něho nemůže rozhodnout svou hříchem zotročenou vůlí. Ta je totiž od skutečné svobodné vůle v Kristu vzdálená stejně, jako je peklo vzdálené od nebe.
I král David si velmi dobře uvědomil, když mu Bůh prokázal spásnou milost, že býval rodem uvězněn v podsvětí ďábla:
I KRÁL DAVID POTŘEBOVAL BOŽÍ MILOST!
Naše přirozená vůle tedy nemá volnost, nemá styk s ničím a nikým za hradbami satanova podsvětí. Nemá styk se svědectvím Božího Ducha, proto nemůže vědět kdo je Bůh Otec a Syn. Proto Ježíše Krista nemůže přijmout. Přirozený člověk před takovou volbou nemůže stát, protože má „svobodu“ účinkovat pouze v žaláři toho Zlého. Na hnojišti světa pod satanovým vládnutím (J 14,30) si může „svobodně“ vybrat jen svoji páchnoucí hromádku, svých rádoby dobrých skutků, které Duch Boží ústy Izajáše nazývá (podle překladu) ohyzdným rouchem, poskvrněným šatem, poskvrněným rouchem atp. (anglicky filthy rags, tj. špinavé hadry):
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
Kristův svrchovaný zásah na kříži byl tou nejrazantnější záchrannou akcí v historii nebe a země. Kristus paralyzoval satana, aby mohl vyloupit jeho dům, aby uzmul všechny svoje zaslíbené děti ze satanových spárů:
I Izajáš, osm století před Kristem, potvrdil, že Boží projevená milost na kříži byla průrazná záchranná akce:
Podobný princip vyčteme i z následujícího biblického textu:
Vykoupení vyvolených však nebyla finanční transakce, ale drsný duchovní boj Spasitele, bylo to vyrvání milovaných Božích z inferna:
Nejprve světská definice podle českého práva:
Milost je nevymahatelným a nezaslouženým odpuštěním trestu. Je institutem trestního práva, o kterém samostatně rozhoduje prezident republiky.
Jenom tři složky z této světské definice se shodují s Boží spásnou milostí, a to:
(a) milost je nevymahatelná,
(b) milost je nezasloužená,
(c) o milosti samostatně rozhoduje ten, kdo omilostňuje.
Zde všechna podobnost světské milosti s milostí Boží končí.
A. Milost je nevymahatelná
Ačkoli Bůh ustanovil Abrahama duchovním otcem všech omilostněných (Gn 17,5–6), přesto Abraham pro svého milovaného prvorozeného syna Izmaela, spásnou milost u Boha nevymohl. Spásnou milost Bůh udělil Izákovi. A Izák pokračoval ve šlépějích svého otce Abrahama. Toužil „vymoci“ požehnáním milost svému oblíbenému synu Ezauovi, ale Bůh jeho touhu nevyslyšel. Dopustil, aby jej Rebeka a Jákob oklamali:
B. Milost je nezasloužená
K milosti nelze přidat ani jeden jediný skutek. Nikdo nebude omilostněn proto, že se účastní této konference, že na ní přednáší, že chodí pravidelně do sboru, že je starším, že publikuje křesťanské knihy, že finančně přispívá, že je ve sboru aktivní v mládeži, v pěveckém souboru a že se pravidelně modlí. To vše je ovoce spásné milosti. K milosti nelze přidat ani víru, protože jenom nové, již omilostněné stvoření věří. Kdybychom uvěřili svou hříšnou přirozeností, měli bychom se čím chlubit: „Heč, já jsem uvěřil, a Franta ne!“
C. O milosti rozhoduje Bůh
Boží absolutní svrchovanost v udílení milosti je zde neoddiskutovatelná. Apoštol Pavel Mojžíšův záznam rozvíjí:
Nikdo nemá na Boží milost nárok. Nikdo není dobrý, není ani jeden. Jestliže se nám absolutní Boží svrchovanost v omilostnění nelíbí a protestujeme, Bůh odpovídá:
Odmlouvání zpochybňuje Boží záměr. Je to vzpoura proti svatému Bohu. Je to hřích. Jeho cíle jsou přece ve všem svaté a dobré.
Poslouchejme:
Tento text se sice vztahuje na starozákonní Jeruzalém, potažmo Izrael, nicméně obecně vystihuje duchovní bezmocnost přirozeného člověka zasloužit si nebo vymoci si nějakým skutkem Boží milost. Dvakrát zde Hospodin opakuje: „Když jsi ležela ve své vlastní krvi: Žij!“ Může snad někdo výstižněji popsat, že milost uděluje svrchovaně a monergicky jenom Bůh?
Sečteno: Milost je nevymahatelná, nezasloužená a rozhoduje o ní pouze Bůh.
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
Boží milost ale není jako milost pozemských prezidentů a králů. Je nekonečněkrát větší. Žádný světský potentát neodsedí trest za toho, komu udělil milost, ani nestrčí hlavu do oprátky za ty, které omilostnil.
Milost není doktrína, nějaké teologicky dobře promyšlené uspořádání slov, které popisují podstatu Boží milostivé povahy. Milost je sám Bůh. Milost je skutečná osoba. Pokud křesťané nenahradí svou touhu akademicky pochopit Boží milost trvalým připoutáním svých očí na Kristův kříž, tak budou žít s neúplným, mělkým a často hněvivým pochopením Boha.
Když se Boží milost v našich srdcích stane osobou Ježíše Krista, nikoli jen bezosobní doktrínou, pak už nemůže být oprávněním k hříchu, ale důvodem, proč budeme utíkat od hříchu k Pánu Ježíši Kristu:
Milost je věčná zavázanost, v podstatě zadluženost Bohu.
BOŽÍ LID POTŘEBUJE MILOST, BOŽÍ LID POTŘEBUJE KRISTA!
Kdybychom k Boží milosti museli přidat jakýkoli skutek, potom by to už nebyla milost, ale mzda (Ř 4,4). Písmo je nekonečněkrát výmluvnější než všechna moje snaha vám tuto věc vysvětlit. Vždyť jeho autorem je sám Bůh Duch svatý:
PROTO POTŘEBUJEME BOŽÍ MILOST!
AMEN
10. Konference Zápasu o duši a Poutníkovy četby
Praha 26. ledna 2019