Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Řada mladých mužů mne zaskočila otázkou, zdali se mají či nemají oženit. Vždy měli na mysli duchovní cíl. Chtěli pracovat pro Pána Boha. Jejich plán se mi zamlouval, ale prostředek - zůstat svobodný, abych pravdu řekl, jsem si představit nedovedl. Ve svých dvaceti čtyřech letech jsem nebyl věřící. Velmi dobře si vzpomínám, když jsem spatřil svou budoucí ženu, nepřišly mi na mysl nějaké celibátní myšlenky, ba právě naopak. Dodnes si život v celibátu neumím představit. A teď jsem jim měl radit jako "biblická autorita"! Nedivte se, že jsem se v té chvíli cítil jako kozel zahradníkem. Vím jen, že jsem těm mladým mužům říkal, že jestli se do života bez ženy musí nutit, pak ať se raději ožení. Když jsem měl před nedávnem promluvit na svatbě, vzpomněl jsem si na tyto muže a konečně jsem se podíval na celý problém vážněji:
Kapitoly 7-11 Pavlova prvního listu Korintským dávají odpověď na praktické otázky, na které se korinťané Pavla písemně tázali. První z těchto otázek se týkala manželství, protože korinťané měli v této oblasti veliké problémy. Tak jako všechny jejich ostatní problémy, i problémy týkající se manželského života, odrážely jejich pohanskou a morálně zkorumpovanou společnost, ve které žili. Tedy nic nového pod sluncem. Naše dnešní česká, a mnohdy i církevní, společnost řecký Korint jen kopíruje.
Korint přimhuřoval oči nad smilstvem, nevěrou, homosexualitou a mnohoženstvím. Římský básník Juvenal (60-140 po Kristu) psal o ženách, které odmítly své ženství, nasadily si přilby a bojovaly o prvenství v síle. Aby se vyrovnaly mužům, od pasu nahoru nahé, lovily kopím divoká prasata. Tento básník rovněž píše, že se ženy tolikrát vdávaly, až si obnosily i své svatební závoje.
Podle římského práva existovaly čtyři druhy manželských svazků. Otroci byli považováni za podlidi. Když se otrok a otrokyně chtěli vzít, mohli mít od majitele povoleno žít společně, čemuž se říkalo contubernium. Tento vztah trval tak dlouho, dokud byl otrokářem povolen. Majitel mohl kdykoliv jednoho z otroků prodat, nebo od partnera oddělit. Mnoho korintských křesťanů bylo otroky a mnozí žili v této kruté manželské situaci.
Druhým manželským vztahem byl úzus, který uznával každou dvojici za manžele, pokud spolu žili alespoň jeden rok.
Třetím manželským typem bylo coemptio in manum, kdy otec prodal svou dceru nastávajícímu manželovi. Tím si zajistil své stáří. O rodiče se totiž starali synové.
Čtvrtý typ manželství byl určen pro nejvyšší vrstvu a říkalo se mu confarreatio. A na této "konferenci" je založen i dnešní katolický nebo protestantský svatební obřad. Odtud pochází téměř vše, co tradičně známe. Účast obou rodin, nevěstin závoj, svatební prstýnky, svatební kytice a svatební dort. Vše pochází od starých Římanů.
V Pavlově době byl rozvod běžnou záležitostí i pro ty, kteří byli oddáni tou nejvyšší formou. Nebylo mimořádné oženit se nebo vdát se i dvacetkrát za život. Feminismus byl v plném rozkvětu. Ženy soutěžily s muži v síle a v obchodování. Mnohé odmítaly být matkami, pečovat o domácnost a vychovávat děti. Bezdětná manželství byla běžná. Mnozí muži a ženy chtěli žít své vlastní životy nespoutáni manželskou a rodičovskou odpovědností. V podstatě dnes je to obdobné.
Mnoho členů korintské církve žilo "na hromádce" ve všech čtyřech manželských typech. Mnozí patřili mezi ty, kdo se ženili a vdávaly jako na běžícím pásu. Kromě toho tam byli věřící, kteří si mysleli, že zůstat svobodným v celibátu je duchovnější a proto odmítali manželství úplně. S největší pravděpodobností někdo učil, že manželský styk není duchovní, a proto nemá co dělat mezi křesťany. Situace kolem manželství byla nepřehledná i pro křesťany. Otázka dne byla: Co máme dělat jako křesťané? Máme zůstat společně jako manželé, když jsme křesťané? Máme se dát rozvést, když náš manžel nebo manželka je nevěřící? Měli bychom zůstat svobodnými, nebo se jimi stát?
Chaos v myslích korintských křesťanů ohledně manželských záležitostí byl snad nekonečný. V prvních sedmi verších Pavlovy odpovědi se dovíme, že: zůstat v celibátu je dobré, celibát často způsobuje pokušení, celibát je pro manžele nepřípustný a sílu pro celibát dodává Bůh.
1) Zůstat v celibátu je dobré.
Uvědomme si, že toto je specifická odpověď na určitou situaci - "pokud jde o to, co jste psali". Celibát zde tedy není příkaz, ale vhodná alternativa v dané situaci! V originále tam stojí: "když se ženy nedotýká", tedy nesdílí s ní lože. Pavel rozhodně neříká, že celibát je ten jediný správný stav, anebo, že by manželství bylo méněcenné než celibát. Vše, co říká, je, že svobodný stav, pokud je provázen opravdovým celibátem, tedy nedotýkáním se ženy, může, ale nemusí být dobrý. Svobodnému stavu bez celibátu se jednoduše říká smilstvo. Bůh sám prohlásil:
Všichni lidé potřebují společnost a Bůh ustanovil, mezi jinými, manželství jako nejlépe uspokojující a vyhovující vzájemný lidský vztah. Bůh dovolil svobodný stav a proto manželství nenařídil. Židovská tradice však pohlížela na svobodné jako na ty, kdo se vzpírají Bohu a neposlouchají Jeho nařízení:
Je možné, že někteří věřící Židé v Korintu tlačili na svobodné, aby se rozhodně oženili. Někteří nežidovští věřící si zase po svých hříšných smilných a nevěrných avantýrách zase mysleli, že žít v celibátu je vrchol duchovna. Pavel uznal celibát jako dobrý v jistých případech, ale v žádném případě netvrdí, že celibát je duchovnější než manželství.
2) celibát často způsobuje pokušení:
Pavel zde netvrdí, že by každý člen korintské církve byl smilník. Pavel varuje před nebezpečím, které celibát přináší, a to nebezpečí je smilstvo. Neukojená sexuální touha se může nahromadit tak, že i malé pokušení muže způsobit explozi smilstva. Ve společnostech, jako byl Řím nebo je naše dnešní společnost, kde je nevázaný sexuální život oslavován z každé tribuny, platí toto nebezpečí dvojnásob.
Manželství však nemůže být zredukováno na výpustný ventil sexuální touhy. Pavel zde vůbec nenavrhuje, aby si jeden křesťan bral druhého křesťana jen proto, aby se vyvarovali smilstva. Vše, co Pavel říká, je, že sexuální pokušení u svobodných lidí je silné a že existuje legitimní východisko. Proto, ať každý má svou ženu a každá svého muže. O opravdových křesťanských kvalitách manželství se dovíme v dopise Efezským 5:22-23. Písmo dává mnoho důvodů pro manželství. Jeden jsme si už řekli:
Další důvod pro manželství je potěšení:
Zde si musíme všimnout, že jde o věrnost - "raduj se z ženy svého mládí". A píseň písní oslavuje manželské lože vrchovatě.
Manželství je vztah a žena byla stvořena pro muže jako rovnocenný pomocník. Přátelství mezi mužem a ženou je jedním z hlavních prvků dobrého manželství. Manželství je obraz církve.
Manželství je ustaveno kvůli čistotě, aby nás chránilo od nemorálnosti, aby nás duchovně a tělesně uspokojovalo. Ačkoliv je celibát dobrý, není duchovnější než manželství a nese s sebou pokušení, které by v manželství nemělo mít místo.
3) celibát je pro manžele nepřípustný:
Že je celibát v manželství nepřípustný, by mělo být zcela jasné, ale korintské církvi to jasné nebylo. Protože někteří věřící se chybně domnívali, že sexuální zdrženlivost je vrchol duchovna, praktikovali pohlavní zdrženlivost i v manželství. Někteří manželé se v dobře míněném zápalu pro Boha úplně oddělili od svých manželek. Tím nezodpovědně zanedbávali svou povinnost vůči svým manželkám, obzvláště v oblasti intimního soužití. Některé manželky dělaly totéž, upíraly se svým mužům. Z Pavlovy odpovědi vyplývá, že toto upírání bylo ze strany věřícího nejsilnější v těch manželstvích, kde druhý z manželů byl nevěřící, jak vyplývá z veršů 10-17.
Pavel to vysvětluje velice jasně a bezvýjimečně. Manžel je povinován manželce, manželka manželovi. Bůh považuje všechna manželství za svatá, proto považuje i manželské lože nejen za svaté, ale i za povinné. Pavel beze vší pochybnosti říká, že intimní vztah mezi manžely není jen privilegium a potěšení, ale je to především vzájemná zodpovědnost. Manželé mají povinnost se vzájemně uspokojit. Není rozdílu mezi mužem a ženou. Manžel nemá o nic více práv než žena.
Ve 4. verši Pavel zdůrazňuje vzájemnost manželského závazku. Žena nemá autoritu nad svým vlastním tělem, ovládá ho její manžel; podobně ani muž nemá autoritu nad svým tělem, má ho v moci jeho manželka. Bůh plně respektuje projev tělesné touhy v manželství. Ve skutečnosti, vzájemné nepodřizování se autoritě druhého manžela zneuctívá Boha, protože zneuctívá manželství.
Manželská vzájemná autorita nad tělem druhého je trvalá, jak dosvědčuje přítomný čas slovesa "exousiazei", a trvá po celé manželství, protože ti dva jsou jedno tělo. V běžných životních situacích křesťanovo tělo patří jemu samému, má o ně pečovat a používat jej jako Boží dar. V tom nejhlubším duchovním smyslu, bez pochyby naše tělo patří Pánu, jak stojí v Římanech 12:1. Ale v manželství naše tělo také patří našemu partnerovi.
Projev manželského lože není žádný volitelný předmět. V žádném případě to také není nějaké nutné zlo, kterého se "duchovnější" křesťané dopouštějí jen za účelem zplození potomstva. Manželské lože je daleko, daleko více. Bůh požehnal manželskému loži, aby se v něm projevila láska v té nejniternější lidské hladině, aby bylo tím nejkrásnějším a nejsilnějším poutem mezi manžely.
Bůh zamýšlí, aby manželství bylo trvalé a aby bylo trvalé vše, co s manželstvím souvisí. Jeho původní plán nepočítal ani s rozvodem ani s manželskou zdrženlivostí. Křesťané nemají opouštět své nevěřící partnery a nemají jim upírat svá těla. Je to Boží nařízení.
Celé manželství a vše, co s ním souvisí, bylo ustanoveno Bohem. Jediná výjimka, kdy se manželé sobě navzájem odepřou, je vzájemný souhlas, aby se mohli věnovat modlitbě. Je to jako s půstem. Čas tělesného manželského odloučení však musí být stanoven předem, aby potom byli zase spolu, aby je satan nepokoušel, když by se nemohli ovládnout. Bůh nám může dát na srdce břímě, které vyžaduje soustředěnou modlitbu. Úmrtí, nemoc, tělesný stav může takovou modlitební potřebu vyvolat. Nebo jsme upadli do nějakého těžkého hříchu a potřebujeme zahojení a podporu partnera. V takovém případě je dočasná sexuální zdrženlivost na místě.
Ve 2. Mojžíšově knize máme takový příklad:
Když se Židé připravovali na tuto významnou událost, jedno z opatření bylo, aby muži nepřistupovali k ženě. Stovky let později Bůh nařídil Judskému lidu:
Potřeba odpuštění byla tak nutná a tak vážná, že se odložily i svatební noci.
A při příchodu Pána?
Zachariáš zde popisuje, až se vrátí Pán Ježíš na Zemi tak vyleje na Židy svého ducha milosti. A naříkat bude každá židovská čeleď zvlášť, zvlášť muži a zvlášť ženy. Manželé budou od sebe odděleni, nebudou se po čas stýkat. Ale když tato nejnaléhavější duchovní potřeba pomine, manželé se opět sejdou ve svém loži. A důvod je jasný: aby je satan nepokoušel, když by se nemohli ovládnout.
Až čas soustředěné modlitby pomine, všechny přirozené touhy se vrátí, obyčejně v mnohem intenzivnější síle. Satan dobře ví, že křesťan je nejzranitelnější obzvláště po nejvyšším duchovním prožitku, protože jeho odolnost vůči hříchu poklesla a pýcha vzrostla. Jindy může duchovní prožitek naší touhu potlačit na delší dobu. Na druhé straně náš partner, obzvláště neprošel-li stejným prožitkem, by mohl v sobě nahromadit spoustu touhy. Proto, abychom uchránili sebe i partnera od pokušení, manželské lože by mělo být obnoveno co nejrychleji. Zdrženlivost, pakliže není biblicky podložená, se může stát velmi účinnou zbraní satana. Sexuální zdrženlivost by nikdy neměla být pasována na duchovní nadřazenost nebo dokonce na manipulační, v nejzazším případě vydírací, prostředek v manželství. Vzájemné poznání má být přirozené a pravidelné, uspokojující oba manžele, protože manželství je Boží dar.
A poslední bod, na který Pavel nám i korinťanům odpovídá, je, že:
4) Sílu pro celibát dodává Bůh, je to Boží dar:
Zdá se, že překlad "ústupek" není ten nevhodnější. Řecký výraz "sungnome" znamená "mít s někým stejný názor, společnou mysl nebo porozumění". Tento výraz také může znamenat "být si vědom". Pavel zde s největší pravděpodobností vlastně říká, že si je vědom prospěšných věcí, které plynou ze svobodného stavu a celibátu, zdrženlivosti, současně si je však také vědom výsad a povinností plynoucích z manželství. Manželství bylo ustanoveno Bohem a je předpisem pro vztah mezi mužem a ženou. Je to veliké požehnání pro celé lidstvo. Manželství však není povinné. Pavel vlastně říká, že když jsi svobodný a nemáš pokušení a takový stav ti vyhovuje, zůstaň svobodným, ale nesmilni. Jestliže jsi ženatý nebo vdaná, setrvejte v tomto stavu a naplňujte potřeby svého partnera.
Na jedné straně si Pavel přeje, aby věřící byli svobodní, jako je on sám, protože nezávislost a svoboda má více času a odhodlání sloužit Kristu. Tento pocit svobody cítíme i my od té doby, co naši synové vylétli z rodinného hnízda. Také bych si přál, aby se všichni mohli plně věnovat Kristu v tak svobodném časovém rozvrhu jako my. Nemohou, jako jsem nemohl ani já, když jsem měl o mnoho více rodinných a zaměstnaneckých povinností, než mám dnes. Pavel neočekával ode všech, aby zůstali svobodní. To prostě nejde. Potom by křesťané ani neměli děti. Neočekával, že ti, kteří jsou svobodní, všichni svobodnými zůstanou. U těch korinťanů, kteří byli ženatí a vdané, by bylo nadmíru nesprávné, kdyby se sobě navzájem odpírali, obzvláště, kdyby to zdůvodňovali "vyššími duchovními principy".
Ačkoliv je celibát, pohlavní zdrženlivost, pro křesťany dobrá, přesto je to Boží dar, který neobdrží každý. Stejně jako je špatné nepoužívat nebo zneužívat dar, který máme, tak je nesprávné pokoušet se o napodobení daru, který vůbec nemáme. Nucení se do celibátu může být znamením pýchy. Musí to vyplynout přirozeně, protože všechno přirozené je vlastně zázračný dar od Boha. A všechno nepřirozené je vlastní marná práce člověka, nucení se do něčeho, na co nemáme, což vede jen k frustraci a zmaru.
Zdá se, že dnešní křesťané se dívají na celibát se stejným podezřením, jako starozákonní Židé. Pavel však říká, že jestliže je celibát opravdový dar, tak by jej měl obdarovaný přijmout a podřizovat se Bohu ve svobodném stavu až do konce svého života.
V Ekvádoru jsme se poznali s Ráchel Saint, sestrou pilota, který byl společně s dalšími misionáři brutálně zavražděn indiány kmene Auka. Ráchel prožila téměř celý život mezi lovci lebek tohoto indiánského kmene. Její životní požehnání a naplnění je neopakovatelné. S rodinou, starostmi o děti a manžela by nikdy nemohla sloužit v takových podmínkách. Právě jsme se dozvěděli, že Ráchel zemřela a byla pochována mezi svými indiány.
Ježíš řekl svým učedníkům:
Ježíš i Pavel jasně říkají, že svobodný stav bez ženy nebo muže není vyžadován pro všechny věřící, jenom pro ty, kteří byli tímto darem obdarováni. Nikdo ať nás do zdrženlivosti nenutí žádným nařízením:
-pst-