Největším projevem vztahu Boha k  člověku je láska. Bůh miluje každého z nás, proto vydal svého jednorozeného Syna, aby kdo věří v Ježíše, měl věčný život a nešel do záhuby. To je projev Boží lásky, její důkaz. Bůh dokázal svoji lásku tím, že nám něco dal. To "něco" nebylo něco přebytečného, co nepotřeboval; byl to Jeho Syn. Když budeme mluvit o dávání, mějme stále na paměti tento Boží dar, jehož hodnota je často nedoceněna.

Bůh chce i po nás, abychom byli radostnými dárci. Je to známka našeho zakotvení v Bohu, projev nového života. A protože Bůh dal vše, chce i po nás, abychom odevzdali vše, ale nejprve sami sebe:

 

• Dej mi, synu můj, srdce své, a oči tvé cest mých ať ostříhají. (Přísloví 23,26)

• Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. (Římanům 12:1)

 

Bůh však po nás chce, abychom dávali z toho, co máme.

 

• Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet; a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. (2. Korintským 9:6-7)

 

Řeč je o křesťanech, které si Bůh zamiloval v Kristu Ježíši, a to opět kvůli Němu, svému Synu. Na nikom z nás nebylo nic, co by Boha mohlo vést k  sympatii či lásce. Všichni jsme byli padlými a mrtvými hříšníky, byli jsme synové smrti. Bůh se nad námi smiloval a pro své velké milosrdenství nás spasil. Jeho láska nebyla a není ničím zasloužená. Zamiloval si nás, neboť nás viděl v Kristu. Pokud věříme tomu, že nás Bůh pro Krista přijímá za syny, pokud jsme v Ježíši Kristu poznali svého osobního Spasitele a odevzdali mu svůj život, jsme Božími dětmi. Stali jsme předmětem Boží lásky - opět pro Krista.

Pavel píše, že Bůh miluje radostné dárce. Co to znamená? Je to podmíněná láska? Rozhodně to neznamená, že ty, kteří nejsou ochotni dávat, nemiluje. Boží lásku můžeme vnímat jako radost, kterou má Bůh z radostných dárců. Bůh se zalíbením hledí na Boží děti, které radostně dávají. Vzpomeňme si na chudou ženu, která dala dvě mince do chrámové pokladnice a kterou Pán Ježíš ocenil. Chcete, aby Bůh pohlížel na křesťany radostně a se zalíbením? Nuže, naučme se dávat.

Kdosi mi jednou řekl: "Kdyby křesťané dávali pravidelně desátky ze svých příjmů, potom by deset výdělečně činných křesťanů uživilo jedenáctého, který by se plně mohl věnovat dílu Páně." Jednoduchá matematika. Proč tomu tak není? Proč máme sbory, které nemohou uživit kazatele či pracovníka v církvi? Na co se vlastně mají dávat peníze a na co ne? Jsou v  Bibli nějaké priority? Proč tedy lidé peníze nedávají? Jsou lakomí nebo sbory nemají program hodný finanční podpory?

Umrtvěte tedy své údy, které jsou na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost a lakomství, které je modloslužbou. (Koloským 3,5)

Kdo tohoto příkazu neuposlechl, nedává. Nikdo to samozřejmě nepřizná, nikdo neřekne.: "Ano, já jsem lakomec." Jak to tedy mohu u sebe zjistit? Nezbyde nic jiného, než si probrat své účty, podívat se, kolik na dílo Páně dávám, a pokud to není alespoň ta desetina mého příjmu, jsem nejspíš lakomec.

 

• Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr, a přitom je smilník a hrabivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. ... Odstraňte toho zlého ze svého středu. (1. Korintským 5:1,13b)

 

Lepší než vyloučení z církve je pokání a náprava zlého stavu.

Jaké jsou potřeby církve?

Druhým důvodem, proč věřící nedávají na dílo Páně s radostí, je nedostatečná informovanost. Chybí nejen informace o potřebách sboru, ale i biblické znalosti služby. Jaké jsou potřeby sboru? Patří k nim platby za pronájmy místností, za cestovné, poštovné, úklidové prostředky, misijní materiál, charitu sboru, dále zabezpečení různých dětských pobytů, koupě inventáře, knih do knihovny, kazet do fonotéky, občerstvení při různých příležitostech. To vše potřebuje sbor ke své činnosti. Dále jsou zde potřeby církve v širším měřítku, jako je pomoc členům sboru, kteří se dostanou do náhlé finanční tísně, pravidelná podpora misionářů a pronásledovaných křesťanů, tiskové a dětské misie, finanční zajištění překladu Nové a Staré smlouvy v rámci KMS, práce Biblické společnosti, práce Hlasu mučedníků, ale i podpora studentské misie Studentský hlas pro Krista, nadace Elim, různých charit atd.

Pracovníci na plný úvazek?

Písmo však vyučuje také tu pravdu, že v církvi by měli být služebníci, kteří se vzdali svého civilního povolání a slouží sboru. Jedná se především o    učitele. Příprava na kázání, biblické lekce, či vyučování, vyžaduje mnoho hodin. Ze zkušenosti vím, že příprava dvouhodinového vyučování může zabrat deset až dvacet hodin, pokud lekci jen neopíši z nějaké brožurky. Nemohu tvrdit, že se spoléhám na vedení Duchem, a zanedbat přípravu. Duch svatý mi nenajde všechna místa v  Písmu, neutřídí je, nepomůže hledat v      řecké či hebrejské konkordanci, nevyhledá heslo ve slovníku. Duch svatý mi zjevuje duchovní význam, způsobí, že Boží skutečnosti vyjdou najevo. Ale to už musím mít za sebou hodiny urputné práce. Co o tom říká Písmo?

 

• Ten, kdo je vyučován slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje. (Galatským 6:6)

 

Jak je tento příkaz zanedbáván! Znám jeden sbor, v němž řadu let působí jeden Boží muž. Pracuje tam jako učitel, ale i jako evangelista, pastýř. Před několika lety se vzdal civilního zaměstnání, aby se mohl plně věnovat dílu Páně. Organizuje evangelizační akce, pracuje ve sboru, spolupodílí se na činnosti křesťanského knihkupectví, založil několik nadací, vydává knihy. Tato práce není finančně příliš zisková, ale desítky lidí se obrátily ke Kristu prostřednictvím jeho svědectví. Mnoho lidí vedl a vede v prvních krůčcích s  Pánem. Ale to, že také musí jíst, že potřebuje větší byt, toho si dosud ve sboru nikdo nevšiml. Tento bratr žije s  dětmi a manželkou v jednopokojovém bytě vyloženě v nouzi. Sbor je rád, že má takového pracovníka. Přitom Pán dává jasné pokyny i ohledně zabezpečení evangelistů:

 

• Toto je má obrana proti těm, kteří mne posuzují: Což nemáme právo jíst a pít? Což nemáme právo mít s  sebou věřící manželku, jako i ostatní a poštolové a bratři Pána i Kéfas? Či jenom já a Barnabáš nemáme právo nepracovat? Kdopak kdy koná vojenskou službu na své vlastní náklady? Kdo vysazuje vinici, a nejí její plody? Nebo kdo pečuje o stádo a nepije z mléka stáda? Říkám to jen podle lidského úsudku? Nepraví to i  Zákon? ... Tak i Pán nařídil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, z evangelia žili. (1. Korintským 9:3-14)

 

Říkáme "Pán" Ježíš, ale když tento Pán něco nařídí, myslíme si své a také podle toho jednáme. Podobně se Boží slovo vyslovuje o starších, kteří vedou církev a vyučují ji:

 

• Starší, kteří zastávají dobře svůj úřad, jsou hodni dvojí cti, zvláště ti, kteří se namáhají kázáním a vyučováním. Neboť Písmo praví: "Býkovi, který mlátí, nedáš náhubek" a "hoden je dělník své mzdy". (1 Timoteovi 5:17-18)

 

Pán Bůh těmito příkazy zabezpečuje pracovníky v církvi. Zaměstnaný člověk si nemůže dovolit věnovat hodiny a hodiny studiu, různým potřebným návštěvám, přednáškám na školách atd. Takto se Pán stará o to, aby na Boží dílo bylo dost času.

Jak Bůh dávání oceňuje?

Takovou podporu Pán Ježíš nejen nařizuje, ale také oceňuje. Je mu vzácnou vůní, vítanou a milou obětí:

Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že konečně rozkvetl váš zájem o mne. Jistě jste na to mysleli dříve, ale neměli jste příležitost...

 

• Víte i vy, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, žádný sbor se nepodílel se mnou v příjmech a vydáních, jen vy jediní; ... Ne že bych toužil po daru, ale toužím po ovoci, které se hromadí na váš účet. Mám všechno, a ještě mi přebývá. Jsem plně opatřen, když jsem přijal od Epafrodita to, co jste mi poslali, vzácnou vůni, oběť vítanou, Bohu milou. (Filipenským 4:10,15-19)

 

Dárce versus obdarovaný

Věřící se mnohdy bojí, že když mezi nimi budou uvolnění pracovníci, povede to ostatní k pasivitě. Určité riziko to je, ale je věcí všech, aby tento stav nedopustili. Jeho postavení ve sboru by nemělo být nijak mimořádné. Nikdo si nesmí myslet, že si kazatele či pastora platí. Toho prostřednictvím lidí platí Pán. Znám kazatele, který je obdarován učitelským darem. Protože dnes je v církvi důležitější dělat misii, je staršovstvem nucen vytvářet misijní programy apod. Není to malý sbor. O co vhodnější by bylo pověřit tohoto kazatele učitelskou službou a na misijní službu uvolnit někoho jiného.

O závisti

Proč mnohdy nejsou věřící ochotni dávat prostředky na zabezpečení hmotných potřeb Božích služebníků? I  na to Písmo odpovídá.

 

• Milovaný, dobře činíš ve všem, co konáš pro bratry, a zvláště pro cizí. Oni vydali před církví svědectví o tvé lásce. Dobře učiníš, vypravíš-li je, jak je důstojno Boha. Neboť pro jeho jméno se vydali na cestu a od pohanů nic nepřijímají. My jsme povinni takových se ujímat, abychom se stávali spolupracovníky pro pravdu. Něco jsem již tomu sboru napsal, ale Diotrefés, který chce být první z  nich, nás nepřijímá: Proto jestliže přijdu, připomenu jeho skutky, které činí, když nás pomlouvá zlými slovy, a že ani na tom nemá dost, ale sám bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, brání a vylučuje je ze sboru. (3. Jan 5-10)

 

U Diotrefa nalézáme jednu typicky lidskou vlastnost: závist. To je hlavní důvod smutného stavu v církvi, kdy všichni mluví do všeho, odpovědnost nechce nést nikdo a kdy nadějné osobnosti jsou co nejrychleji přetvářeny do stejné podoby, případně jsou udušeny, aby se náhodou nedostaly nad šedivý průměr. Snad i proto musí mnozí Boží služebníci zůstávat mimo denominace, a proto vznikají i nové sbory. Jako král Saul se držel žezla, které už mu dávno nepatřilo, stejně tak mnozí zasloužilí bratři odmítají pustit do svého (ne Pánova) sboru mladou krev. A ještě takového člověka hmotně podporovat? Vyloučeno! Bible však mluví jasně.

Péče o chudé

Je třeba se zmínit ještě o jedné či dvou oblastech, v nichž se máme finančně angažovat. Je to péče o chudé a o Boží služebníky.

 

• ... když tedy poznali tu milost, která mi byla dána, podali Jakub, Kéfas a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve, mně i Barnabášovi pravici na důkaz společenství, abychom my šli mezi pohany a oni mezi obřezané. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, což jsem právě i já sám pilně činil. (Galatským 2:9-10)

 

Na mnoha místech čteme o Pavlově starosti o židovské věřící, trpící hladem. Sám velký apoštol organizoval sbírku na tyto chudé křesťany. V Nové smlouvě čteme také o péči o chudé v  první církvi, o péči o vdovy, sirotky a podobně. Jak jsou na tom dnešní sbory? Sleduje někdo nemocné, osamělé nebo vícečlenné rodiny, které mají příjem, který neodpovídá základním životním potřebám? Co na to církev? Většinou nic, nikdo nic neví.

Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích. (Jakub 4:17)

Pomoc nemusí být nutně finanční. Někdo dá k dispozici auto, někdo uvaří a pozve na oběd, jiný dá k dispozici fax. Kdo nemá to, může k dílu přiložit pomocnou ruku a nezapomínejme ani na moc modlitby. Zde bych chtěl připojit ještě jednu připomínku. Nedávno jsme pořádali sbírku šatstva na pomoc uprchlíkům ve válkou postižených zemích. Sneslo se mnoho oblečení, mnohdy velmi pěkného a kvalitního, ale nechyběly také věci roztrhané (dokonce s uřezanými knoflíky), nefunkční a mnohdy špinavé. Takový dar je urážkou, ne pomocí.

Péče o pracovníky mimo sbor

Je zde ještě skupina Božích služebníků, kteří pracují mimo sbory. Jsou to lidé pracující v křesťanském rozhlase, vydavatelé časopisů, knih, učitelé nad rámec jednoho sboru. Jejich práce je finančně velmi náročná, proto péči o    ně nezvládne jeden sbor, a je třeba, aby byli placeni více sbory. I Pavel o    tom píše:

 

• Přijde-li k vám Timoteus, hleďte, aby neměl u vás žádné potíže, neboť koná Pánovo dílo jako já. Ať jím tedy nikdo nepohrdá. Vypravte ho v  pokoji, aby přišel ke mně, neboť na něho čekám spolu s bratry. (1. Korintským 16:10-11)

 

Jedná se hlavně o podporu zahraničních misionářů, ale také o různé mezi a naddenominační aktivity.

Dávání je duchovní oběť

Dávání je norma zdravého duchovního života. Je to jedna z  duchovních obětí, které máme přinášet:

 

• Skrze něho (tj. Krista) tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů vyznávajících jeho jméno. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se /nebo prakticky si navzájem pomáhat/, neboť takové oběti se Bohu líbí. (Židům 13:15-16)

 

Dávání jako charisma

Dávání může být také duchovním darem - pak se jedná o nezištné a bezelstné sponzorství:

 

• Máme rozdílné dary (charismata) podle milosti, která nám byla dána: ... Kdo rozdává, ať rozdává upřímně (v přímosti, v prostotě). (Římanům 12:6a,8b)

 

Kde jsou dárci? Kde jsou peníze, které Bůh do církve svěřil? Každý z nás nese odpovědnost za to, jak bude naloženo s Božím majetkem. Nemůžeš si koupit člověka, který bude Bohu sloužit místo tebe, ale můžeš mu pomoci. Přesto, jsi-li bohatý, učiň si z majetku přítele pro věčnost. Čisté svědomí si nelze koupit. Snad máš právě ono charisma dávat, snad proto ti Pán ve tvém podnikání požehnal.

Svoboda Božích služebníků

Na závěr citujme slova apoštola Pavla, který uměl míti hojnost i trpět nouzi. Poučuje všechny služebníky, na které jakoby církev zapomněla. Čí čas byl vzácnější nežli Pavlův? A přece čteme o jeho velikém nadhledu a svobodě - on věděl, kdo je zde Pán a kdo to všechno řídí:

 

• Jistě pamatujete, bratři, na naši námahu a úsilí, jak jsme dnem i nocí pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám vyhlásili evangelium. (1. Tesalonickým 2:9)

 

Kéž máme tuto svobodu i my! Vždyť ten největší dar, dar věčného života v Kristu Ježíši, který nám dal Pán, již máme.

- Petr Vaďura -