Srovnávací téma

V této studii se zaměříme na čtyři křesťanská vyznání víry, konfese a zaměříme se pouze na jedinou věc z nich, totiž na to, co tyto konfese učí o církvi. Následně se pokusíme porovnat, jak se s tímto tématem tyto konfese vypořádávají, a také si ukážeme, co se z nich můžeme naučit také my, křesťané ve 21. století. Jedná se o čtyři křesťanské konfese, které vznikly v době reformace, v 16. století, vyznání, která byla sepsána v rozmezí 50 let.

Podívejme se tedy nejprve na jednotlivá vyznání (níže jsou za sebou seřazená chronologicky tak, jak byla sepsána, stručně shrňme, co nám vypovídají o církvi a pokusme se porovnat vzájemně tato vyznání v otázce církve. Podíváme se na to, v čem se shodují a v čem se liší a v obou případech se pokusíme nalézt odpověď na to, proč tomu je, co vedlo autory jednotlivých vyznání ke shodným nebo naopak rozdílným prohlášením.

1. Augsburské vyznání

Toto vyznání bylo sepsáno na obranu evangelických stavů v německých zemích v roce 1530. Hlavním důvodem sepsání bylo nařčení z falešného učení. Vše, co se týkalo církve, je shrnuté do dvou celkem krátkých odstavců.

Podle tohoto vyznání je církev shromážděním svatých, v němž se evangelium čistě učí a svátosti se náležitě vysluhují.

K jednotě církve stačí souhlas v učení evangelia a ve vysluhování svátostí. Není nutné, aby byla všude dodržována stejná lidská ustanovení nebo obyčeje a obřady zřízené lidmi. Co se týče svátostí, tak je možné právoplatně užívat i svátosti, které jsou vysluhovány lidmi, kteří mají špatný charakter. Jak svátosti, tak i Slovo jsou účinné, i když je podávají zlí lidé, protože jsou přikázány Kristem, jsou tedy účinné samy o sobě, ale pouze proto, že jsou přímým Kristovým příkazem.

Toto vyznání také odsuzuje donatovce (pozn. donatovci učili, že svátosti jsou platné pouze tehdy, pokud jsou vysluhovány člověkem, který nežije v hříchu).

2. Bratrské vyznání

Po příkladu říšských stavů z Augsburku nechali toto vyznání sepsat čeští páni, ochránci staré Jednoty bratrské v roce 1535 a předložili ho králi Ferdinandovi I. Toto vyznání je rozsáhlejší nežli Augsburské a o církvi mluví v celkem patnácti odstavcích.

Církev svatá je zástup vyvolených a povolaných ze všech národů, aby na zemi věrně a vytrvale až do konce sloužili Bohu a potom s ním byli navěky. Základ církve, její podstata a hlava, je Kristus. Díky Jeho zásluhám v milosti a v pravdě získáváme věčný život. Jím a v Něm se církev buduje Duchem Svatým, Božím Slovem a svátostmi.

Církev je všechno křesťanstvo shromážděné hlasem evangelia a skrze jeden křest v jednotě víry a ve světě se projevuje jako sbor (jednota), kde spolu roste pšenice i koukol.

Bratrské vyznání nevypisuje znaky pravé církve, ale používá pojem čistší církev (ve smyslu jednoty, sboru). Taková církev je tam, kde se Kristus ukřižovaný v celé své zásluze předkládá a káže. Dále je to místo, kde se evangelium pouze z Písma v čistotě a plnosti zvěstuje, kde se svátosti podle ustanovení Kristova vysluhují, kde se řád a kázeň mocí klíčů Království Božího praktikuje a konečně je to tam, kde lid věrný tomu celému přisluhování Kristovu věrně obcuje a skrze to se spojuje v jednotě víry, lásky a naděje a buduje se v Kristu.

Na základě těchto znamení čistší církve pak bratří doporučují každému křesťanu, aby hledal pravé obecenství Ducha svatého, pravou církev, a do ní se zapojil.

Bratří vyznávají, že jakékoliv křesťanské shromáždění samo není svatou církví obecnou, ale je pouze její částkou.

V církvi má být řád - každý má plnit svůj úkol podle svého obdarování a hledět si svého. V církvi se musí konat kázeň. Kázeň ovšem nepostihne všechny, ale tajné hříšníky bude soudit Pán na konci věků.

V církvi je podle bratří přítomný Antikrist a dělá všechno ke zhoubě církve: především šíří falešné učení, dále potom pokouší a svádí ke hříchu, a nakonec je to on, kdo způsobuje a je příčinou pronásledování pravých ctitelů Boha.

Toto vyznání je v článcích o církvi zakončeno citátem (čl. 15) z Matoušova evangelia 24,10. 12-13: „Tehdy se mnozí pohorší a budou se vzájemně zrazovat a nenávidět jedni druhé, a protože se rozmnoží nepravost, láska mnohých vychladne. Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen.“

3. Helvetské vyznání

Toto vyznání bylo napsáno v roce 1561 Johnem Bullingerem jako jeho osobní vyznání. Vydáno bylo v roce 1566 jako vyznání reformovaných kazatelů. Bylo vydáno pro falckého kurfiřta Fridricha II. Zbožného, který byl nařčen z falešného učení. Toto vyznání bylo jeho obhajobou a je založeno na Kalvínových Institucích. Vyznání o církvi je zde probráno v patnácti delších odstavcích.

Církev vždy byla a bude. Je to shromáždění věřících, vyvolané ze světa, obecenství všech svatých - těch, kdo skrze Slovo a Ducha svatého pravdivě poznávají a řádně ctí pravého Boha ve Spasiteli Kristu a kteří posléze mají vírou podíl na všech dobrodiních, která Kristus zdarma poskytl.

Je jenom jedna církev všech dob a na všech místech. Vyznání je konfrontačně postavené a to zvláště proti donatovcům a proti římskokatolické církvi.
Církev je rozčleněna na údy. Je také církev triumfující (už s Kristem) a bojující (na zemi). Církev je částečná - byla jiná za patriarchů a jiná za Mojžíše, jiná je v době Nové smlouvy. Církev je dům Boha živého. Jedině Kristus je hlavou církve.

Zdůrazňuje Kristovo panství a vládu nad církví a srovnává to s římskokatolickým učením o nadřazenosti papeže. Dále klade důraz na řád, který vyplývá z Kristovy vlády a poukazuje na neřády tehdejší římskokatolické církve.

Toto vyznání rozlišuje pravou církev od falešné. Mezi znamení pravé církve počítá řádné a neporušené kázání Božího slova vedoucí ke Kristu. Dále ukazuje na to, že skutečnou církví jsou lidé, kteří vzývají jediného pravého Boha v duchu a v pravdě, milují ho a ctí skrze Krista. Takoví lidé hledají jenom Kristovy zásluhy - denně se napravují pokáním, trpělivě nesou kříž a prokazují se láskou k druhým. Mají účast na svátostech.

Mimo církev není spasení. Církev není vázána na znamení pravé církve. Jsou zde i výjimky. Dále toto vyznání učí, že zjevná církev je „smíšeným lidem“, tedy že ne všichni jsou z církve, kdo jsou v církvi.

Jednotu církve vidí ve shodě s pravým učením. Celkový důraz tohoto vyznání směřuje k pravdě, k hledání pravdy, poznání pravdy, k životu v pravdě a z pravdy.

4. České vyznání

Bylo napsáno až v roce 1575 a mělo být vyznáním českých utrakvistů, ačkoliv se na něm podíleli také Bratři. O církvi se toto vyznání zmiňuje v deseti odstavcích.

Církev je viditelné shromáždění věrných a svatých, kteří se drží čistého Kristova učení a řídí se ustanoveními Ježíše Krista ve svazku lásky a podílejí se na jeho tajemství - svátostech.

V církvi je také lid přimíšený, což jsou mrtvé údy církve.

Toto vyznání opět odlišuje pravou a falešnou církev. Mezi znamení pravé církve patří čisté kázání a učení Božího slova, čisté zachovávání svátostí, náležité a čisté zachovávání těch věcí, které evangelium přikazuje, láska k bratřím, kříž a pronásledování a kázeň zjevných hříchů.

Ne vždy jsou tato znamení zjevná a jasná. Také se toto vyznání vymezuje vůči donatovcům (ačkoliv to nedělá jmenovitě), když říká, že pravá církev je tam, kde se káže Slovo a správně vysluhují svátosti a to i v případě, že služebník je pokrytec.

Shrnutí

Augsburské vyznání se na rozdíl od ostatních tří církví takřka vůbec nezabývá. Jako pravděpodobný důvod můžeme nejspíše chápat Lutherovo pojetí církve - dr. Luther byl natolik oslněn ospravedlněním z víry, že všechno ostatní ustupovalo do pozadí. Také je třeba vzít v úvahu záměr tohoto vyznání: bylo obranou učení - jde vlastně o apologetiku, která je soustředěna na ústřední články víry v lutherském pojetí. Téma církve zde zaznívá pravděpodobně pouze proto, aby odlišilo lutherskou reformační církev od hereze donatovců.

Augsburské a helvetské vyznání se distancují od konkrétních skupin (donatovců, římskokatolické církve). Je zde jasný odstup od falešného učení, které je uvedeno do souvislosti s konkrétní skupinou. Obě vyznání jsou ostatně vyznáními konfrontačními - vymezují jasnou dělící čáru mezi tím, co chápou jako správné a tím co je špatné. Zároveň jasně ukazují hlavně na praktiky římské církve, a tyto praktiky odsuzují.

Bratrské a české vyznání se varují spojovat falešné věci s konkrétními jmény. Zvláště bratrské vyznání jde v tomto příkladem, když poukazuje na „čistější“ církev, nikoliv na „pravou“ církev.

Bratrské vyznání je v moderním pojmosloví „kongregační“. Chápe církev jako sbor a doporučuje hledat věřícímu konkrétní společenství, kde se projevují znaky čistější církve.

České vyznání nese charakteristické znaky bratrské eklesiologie - nejvíce je vidět ve znacích církve, kde je důraz na čistotu, lásku, kázeň a pronásledování.

Bratrské vyznání nese rysy propracované eklesiologie, výběrové eklesiologie. Je z něj patrné, že stará Jednota bratrská nebyla nikdy (do té doby) většinovou církví.

Závěr

Co si můžeme vzít z tohoto srovnání? Mají nám vůbec co dát tato stará vyznání víry? Reformace přinesla konfrontační vyznání víry. Vyznání, která definovala pravdu a lež. Trend dnešní církve je naprosto opačný - jsou zde vyznání a prohlášení, která mají hledat, v čem se můžeme spojit. Vyznání již nedefinují pravdu a lež, protože kdybychom to udělali, potom bychom se už nemohli spojit. Jistě je důležité učení o jednotě církve, ale všimněme si, na čem tuto jednotu stavěli bratří, kteří nás předešli na cestě s Pánem. Ať již se jednalo o luterány nebo reformované, či zda šlo o předvoj světové reformace - České bratry, všude zní stejná písnička: kázání Božího Slova a učení pouze na Božím Slově postavené.

Pro Luthera byla církev místo, kde se evangelium čistě učí, čeští šlechtici předložili králi svůj názor na církev, která byla místem, kde se Kristus ukřižovaný v celé své zásluze předkládá a káže, a kde se evangelium pouze z Písma v čistotě a plnosti zvěstuje.

Bratr Bullinger zařadil mezi nejvýznamnější znaky církve řádné a neporušené kázání Božího Slova vedoucí ke Kristu. A také čeští utrakvisté kladou důraz na čisté kázání a učení Božího slova.

Samozřejmě je zde řada dalších znaků, které tato vyznání zdůrazňují, či naopak nezmiňují, ale tento důraz je společnou linií celé (české i světové) reformace. Bez čistého učení Písma totiž nebudou žádné další znaky opravdové církve. Možná pak vyniknou znaky lidského společenství, náboženské organizace či marketingové struktury.

Osobně nejsem velkým zastáncem církevních tradic, ale vím, že je třeba se čas od času podívat ke kořenům. Věřím, že pro současnou českou církev je to zvlášť důležité. V době, která nabízí stále širší bázi náboženského ekumenismu (zahrnující „všechny lidi dobré vůle“), názorové nevyhraněnosti až rozplizlosti, v době, která odmítá Písmo jako skutečný základ učení a života církve, by se mohl návrat k reformačním kořenům učení o církvi stát alarmem, který probudí nové zbožné kazatele čistého Božího Slova.

Uvedená vyznání nás vedou k tomu, abychom se nebáli rozlišovat pravdu a lež a měli odvahu nazvat falešné učení falešným. Není nutné jít vždy hned do konfrontace, ale je třeba rozlišovat. Dokonce i to „nejmírnější“ - bratrské - vyznání, i když se vyhýbá přímé konfrontaci, vede k rozlišení. Nechce nechat člověka tápat, ale ukazuje na pravdu. A to je to, oč jde v učení o církvi. Není snad církev nazvaná „sloupem a oporou pravdy“? Musíme si tedy klást otázku, zda církev v naší zemi je opravdu tím sloupem, o který se pravda opírá.

- Jaroslav Kernal -