Co by pastoři neměli říkat svým ženám

Verze pro tiskSend by email

Nebezpečí, která plynou z přílišné snahy být transparentní

Megan Hillová, manželka presbyteriánského pastora, se na svém blogu zamýšlí nad tím, co pastoři říkají svým manželkám a co by jim říkat měli. Na tuto otázku mohu odpovědět jedním slovem: Nic. Tím nic myslím "žádné důvěrné informace". Pastor může své manželce říct to, co by řekl i ostatním členům shromáždění, ale nic víc. Samozřejmě, že může žádat o modlitby. Samozřejmě, že může své manželce povědět o své náročné schůzce nebo o tom, že na setkání starších řešili obtížný případ. Neměl by ale prozradit, o koho se jednalo, protože by to "důvěrné" mohlo začít trochu prosakovat ven.

Chápu, že žijeme v době hypertransparentnosti, a že prostřednictvím sociálních médií mnozí lidé žijí život zcela vystavený pohledům digitálních diváků. Tato skutečnost však nemůže být argumentem, který podpoří touhu služebníků podléhajících pokušení sdílet se svými manželkami, co se dozvěděli na setkání starších nebo na poradenských schůzkách. Co se odehraje na setkání starších, to tam má také zůstat. Pokud se nejedná o trestné záležitosti nebo není potřeba otevřít to před celým shromážděním sboru, pak to, co se odehraje v poradenské místnosti, má zůstat v poradenské místnosti. Zcela jistě se to netýká pastorovy manželky.

To není sexismus. Je to milost a moudrost. Pastorova manželka nebyla povolána do pastorační služby. Není ani neoficiálním spolupracovníkem pastora. Nebyla ustanovena (a neměla by být). Jejím posláním ve spojení s viditelnou církví je být věrná obyčejným způsobem - milovat svého muže a rodinu. To je vše.

Existuje pět důvodů, proč pastorova manželka nepotřebuje vědět to, co ví pastor:

1) Jen málo věcí v rámci služby je tak těžkých, jako vědět to, co vědí pastoři (a starší). Vidím, jak toto břemeno přidělává pastorům a starším vrásky. Podívejte se do tváře nově ustanoveného staršího, když první den vstupuje do kanceláře, a pak si ji prohlédněte za určitý čas znovu. Změna je často výrazná. Pastoři jsou povoláni k tomu, aby nesli toto břemeno a aby ho předkládali Pánu a v této věci Mu důvěřovali. Ti, kdo se naučí takové věci v hlavě někam založit, přežijí, a ti, kdo se to nenaučí a budou na to stále myslet, ti pastorační službu pravděpodobně nevydrží. Pastorova žena není vedoucí starší ani služebník. Nebyla povolána, aby nesla takové břemeno.

2) Pro pastora je lepší, když jeho žena nic neví. Když se pastor vrací domů z náročné návštěvy, je pro něj velikou úlevou vidět svou ženu ve slastné nevědomosti o existenci toho, co se právě dozvěděl. Pokud manželka ví, o co šlo, manžel nebude mít šanci si od toho odpočinout. Nenajde žádné útočiště. Setkání by jen změnilo místo konání. To mu nepomůže. Potřebuje, aby jeho žena svobodně, sola gratia, milovala jeho i zbytek shromáždění ve svobodě, kterou dává nevědomost. To on potřebuje víc než spojence proti nezkrotnému účastníku setkání nebo v tom - podle všeho neřešitelném - poradenském případě.

3) Pro rodinu pastora není dobré, aby věděla o všem, co se děje. Jedna prosáknutá kapka může vést k dalším. Protože ani pastorova manželka nebyla povolána k tomu, aby věděla a nesla takové břemeno, je zcela jisté, že děti na něco takového nejsou připraveny už vůbec. Vynechte je z toho. Mohlo by se totiž stát, že děti pastora vyrostou do zatrpklosti vůči církvi. Pastoři musejí odolat pokušení si ospravedlnit, že přenášejí svá břemena na své děti.

4) Její pohled na shromáždění není vycvičený ani zatížený vědomím toho, co se děje za příjemnou fasádou každé rodiny. A tak to má být. Ona by neměla vědět. Má mít volné ruce, aby mohla pokračovat, jako kdyby se nic nestalo. To je důležité. V tom je milost. Lidé činí pokání a jdou kupředu. Jistě, všichni ve shromáždění vidí bouřlivé vlny, ale ne všichni vidí, co je za nimi. Má tak možnost být modlitebním partnerem a přítelem takovým způsobem, který pastor možná nabídnout nemůže. Tím, že bude vědět, co ví pastor, nebude schopná jednat nesvázaně jakožto obyčejný člen shromáždění.

5) Není to dobré pro shromáždění. Důvěru je složité vybudovat a jednoduché zničit. Lidem ze sboru může trvat roky, než začnou služebníkovi důvěřovat tak, aby se mu svěřili a aby u něj hledali pomoc, kterou potřebují. Neopatrné slovo směrem k manželce to může všechno zničit v jednom okamžiku a důvěru se nemusí podařit obnovit. Členové shromáždění by při setkání s ní neměli myslet na to, co všechno o nich asi ví. 

Prosím, rozumějte mi dobře. Pastor není kněz. Musí zachovávat důvěrné věci, ale pokud přijde na trestní záležitosti nebo takové věci, které je dobré otevřít před shromážděním, pak má povinnost to udělat. Přesto by většina věcí měla být uchována v důvěrnosti, a to ušima mysli pastora. Dobrou zprávou je, že jak plyne čas, mnoho z nich se prostě vypaří. Vyslechl jsem už mnoho věcí, ale právě teď, když píšu, tak už si na mnohé z nich nevzpomínám. Vidím obličeje a slzy, ale žádní určití lidé mi na mysl nepřicházejí. To je milost.

Díky Kristově nezasloužené přízni, s pomocí Ducha a v Otcově lásce je to možné. Musí to být možné. Je to věc povolání shůry. Je to otázka zásadovosti. Bůh povolal své služebníky, aby slyšeli vyznávání, aby připomínali odpuštění a poskytovali rady, ale to samé neplatí o každém členu shromáždění - a to je právě pastorova manželka, jiný člen shromáždění. 

www.heidelblog.net