Jan Kalvín (1509 – 1564) byl reformátor z francouzsky mluvícího švýcarského města Ženeva. Narodil se ve francouzském Noyonu (Pikardie). Když v Paříži studoval práva a později teologii, seznámil se s učením Martina Luthera, stal se křesťanem a horlivým stoupencem reformace. Kvůli pronásledování ale musel zanedlouho opustit Francii. Během svých cest, kdy kázal evangelium v jižní Francii, Itálii a ve Švýcarsku, napsal v r. 1536 (tedy ve svých 27 letech!) své nejznámější dílo – Instituci (Učení křesťanského náboženství). Na tomto díle dále pracoval celý zbytek života, takže čtvrté vydání Instituce je přibližně čtyřikrát rozsáhlejší než původní text věnovaný francouzskému králi Františku I. Jedná se o ucelený souhrn křesťanského učení, systematickou teologii, která má svým čtenářům dodnes co říci.

V září 1536 se Kalvín nechal přesvědčit (nebo lépe řečeno byl dotlačen) ženevským reformátorem Farelem, aby zůstal v Ženevě a pomohl zde s reformací církve. Vypracoval reformační řád pro bohoslužby církve i pro celé město (občanský řád), pravidelně kázal a vyučoval. Po četných sporech s městskou radou byl ovšem po dvou letech práce i s Farelem z města vykázán.

Uchýlil se do Štrasburku, kde působil reformátor Martin Bucer. Zde se staral o sbor francouzských emigrantů, studoval, učil na univerzitě, psal a věnoval se čilé korespondenci s reformátory z celé Evropy. Se vší pravděpodobností to byla nejšťastnější léta jeho života.

V té době ho ženevští radní požádali, aby jim pomohl s odpovědí kardinálovi, který je svým dopisem chtěl přimět k návratu ke katolictví. Kalvínova brilantní odpověď patří k nejlepším obhajobám reformace vůbec. Kalvínův dopis Sadoletovi na straně jedné, a stále se zhoršující situace v Ženevě na straně druhé, vedly městskou radu k tomu, aby nakonec povolala Kalvína zpět do Ženevy. V roce 1541 Kalvín oficiální nabídku rady přijal.

Když se první neděli po návratu do Ženevy postavil za kazatelnu, mnozí očekávali, že se obrátí proti těm, kteří ho vyhnali z města. Místo toho Kalvín navázal na oddíl z Matouše, na který kázal naposledy před svým vyhnáním z Ženevy a pokračoval ve výkladu evangelia. Jako kdyby si jen na čas odskočil a nyní pokračoval dál.

Kalvín kázal v Ženevě v neděli dvakrát a každý druhý týden v pracovní dny každý večer (to je průměrně osmnáct kázání měsíčně!). V týdnu se věnoval Starému zákonu a v neděli Novému zákonu nebo Žalmům. Jeho kázání zapisoval placený stenograf těsnopisem a potom je přepisoval zase zpět do běžného písma.

Během patnácti let v Ženevě tak Kalvín vyložil řadu starozákonních knih a z Nového zákona evangelia, Skutky, listy Korintským, Galatským, Efezským, Tesalonickým a pastorální epištoly.

K většině biblických knih napsal také komentáře, které jsou skutečným pokladem křesťanské církve. Snoubí se v nich vynikající práce vykladače Písma s pastýřským srdcem a velkou teologickou hloubkou. Již skoro pět set let oslovují celé generace křesťanů. K nejlépe hodnoceným patří jeho komentář Janova evangelia, Skutků a pastorálních epištol.

Jeho korespondence zahrnuje více než 4000 dopisů (včetně korespondence s představiteli české Jednoty bratrské), takže ovlivnil myšlení mnoha lidí na celém kontinentu. Během Kalvínova působení se z Ženevy stalo skutečné centrum reformace. Roku 1559 založil akademii, kde se vzdělávali kazatelé z celé Evropy (mimo jiné také překladatelé Bible kralické z Jednoty bratrské).

Kalvín zemřel sužován mnoha nemocemi v květnu 1564 v necelých 55 letech. Až do své smrti pracoval – upoután na lůžko a trápen bolestmi, stále diktoval poznámky svému sekretáři. Poslední dny strávil v takřka nepřetržité modlitbě, která z velké části obsahovala texty Žalmů.