Verze pro tisk

      - a její řešení z křesťanské perspektivy

Následující příspěvek je zkrácená osnova přednášky pořádané Křesťanskou Akademií v Praze. Věříme, že principy úspěšného vedení jsou natolik důležité, že osloví i mnohé z vás.

Vlády, podniky, společenské organizace i občanská sdružení, církve a vůbec všechny organizace dnešního světa se nacházejí v krizi způsobené absencí efektivního způsobu vedení. Ve společnosti chybí vedoucí a učitelé, kteří by uměli účinně komunikovat, inspirovat, pobízet a pomáhat tak, aby skutečně docházelo k proměně lidských životů a celého našeho světa. Namísto toho se zdá, že existují nejrůznější společenské organizace plné úředníků, manažerů a funkcionářů, kteří se pokoušejí přinutit své podřízené, aby splnili nějaký úkol, či dokonce jen předali triviální informace, které jsou často a zcela bez vztahu k reálnému životu.

V současné době se ve Východní a Střední Evropě překotně rozvíjí kapitalismus a s ním začíná převládat i jeho forma vedení. William Greider poznamenal: "Nový kapitalistický systém je zdrojem nezměrné tvořivé energie. Současně však také plodí brutální výkyvy a strašlivé excesy. Davy bezohledných investorů, falešné naděje výrobců, neúnavnou honbu za maximálním obratem, působí destrukci a spoustu lidského utrpení, ponížení a nejistoty". V zásadě Greider říká, že kapitalismus, přes svou schopnost zvelebit ekonomiku a zlepšit produktivitu práce, postrádá jeden významný prvek, který nazývám lidským, křesťanským pohledem na roli vedoucího. Ani kapitalismus ani komunismus se nestará o člověka. Lidé jsou v celém mechanismu pouhými kolečky. V kapitalismu, komunismu a jiných sekulárních filozofických konceptech na člověku nakonec nezáleží.

Příprava vedoucích a učitelů je klíčová jak pro naše společenské instituce obecně, tak pro církev konkrétně. Učitelé a vedoucí se až příliš často považují za dvě odlišné skupiny. Ve skutečnosti však je mezi oběma jen malý rozdíl. Příprava učitelů, kteří by byli vedoucími, a vedoucích, kteří by byli učiteli, umožní stálé vzdělávání dospělých a poslouží jak společnosti ve velkém, tak i společenství církve v malém. Celý svět čelí krizi vedení a naše společenské a náboženské instituce, které jsou přímo uprostřed tohoto dění, jí čelí společně s ním. Krize vedení a výuky není nic nového. I Mojžíš, jak víme z 11. kapitoly Knihy Numeri, musel podobné krizi čelit. Mojžíš vyčítal Bohu:

  • Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přísahal dát jeho otcům?" (Numeri 11, 11-12)

Hospodin Mojžíšovi odpověděl:

  • Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. (Numeri 11, 16-17)

Raná církev, jak nám připomíná šestá kapitola Skutků apoštolů, řešila podobné problémy:

  • V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova. (Skutky 6, 1-4)

Oba úryvky z Písma nám představují krizi vedení - vedení, které mělo příliš mnoho starostí, málo času a energie všechno zvládnout. V Mojžíšově případě se lidé dali jen těžko vést a neustále žádali víc, než jim Mojžíš mohl poskytnout. V rané církvi byli apoštolové vystaveni protichůdným požadavkům, a rovněž nemohli konat to, co považovali za svou prioritu.

Současný stav krize vedení ale nezpůsobují pouze nadměrné požadavky kladené na vedoucí. Naopak zdá se, jako bychom vedoucí ani neměli. Naše organizace jsou plné manažerů a byrokratů, ale ne vedoucích. Abych parafrázoval Přísloví 29,18: není-li žádného vedení, lid pustne a nakonec zaniká.

Bernard Bass píše: "Je téměř tolik různých definic vedení jako těch, kdo se je pokusili definovat". Vyjmenujme si některé:

1. Vedení manažerského typu je v mnoha směrech protimluv. Člověk je buď manažer nebo vedoucí; dělat obojí současně je v nejlepším případě obtížné, ale pro většinu lidí téměř nemožné. Management má tradičně čtyři funkce a žádná z nich není ve skutečnosti funkcí vedoucího:

a) Plánování určuje přítomné a budoucí potřeby, stanoví cíle, volí priority programu, určuje způsoby a procesy, jimiž má být práce konána a lidé kontrolováni.

b) Organizace práce určuje organizační struktury, přiděluje druhým práci a stanoví a udržuje vztahy mezi zúčastněnými stranami.

c) Vedení funguje různými způsoby - rozhoduje za druhé, motivuje je k následování a k pracovnímu nasazení pro organizaci, kontroluje komunikaci mezi jednotlivci a skupinami, vybírá jednotlivce vhodné pro spolupráci s managementem a školí zaměstnance.

d) Kontrola určuje standardní výkon, měří výkon, hodnotí naměřené poznatky a poskytuje zpětnou vazbu k pracovnímu procesu.

Management není vedení. Manažeři ovládají lidi a věci v zájmu předem určených cílů a v rámci omezených časových, osobních i surovinových zdrojů. Manažeři využívají změn chování, systému odměny a trestu jako prostředků k dosažení svého cíle. Manažeři se snaží dosáhnout spodní hranice, protože podle ní jsou hodnoceni. Manažeři nejsou vedoucí! Společnost jako celek, církve i další křesťanské instituce jsou plné manažerů, ale kde jsou vedoucí?

2. Svobodné ("lážo-plážo") vedení je další protimluv. Tento typ vedení je charakterizován zcela opačným přístupem. Neexistuje (či existuje minimálně) společný směr; nevzniká a nesdílí se žádná vize; neshromažďují se žádné zdroje; vedoucí tohoto typu vlastně nikoho nevede. Člověk se pouští do práce bez jakéhokoli vměšování vedoucího, ovšem také bez jeho pomoci. Ani jediný podnik, organizace či vláda tento typ vedení nepřežijí. Tímto způsobem bohužel pracují mnozí duchovní a oficiálně zvolení představitelé církve, v důsledku čehož pak nejsou schopni poskytnout místním církvím či sborům směr ani pomoc.

3. Autoritářské, vojenské, pyramidální vedení. Autorita zde plyne shora dolů, ti níže postavení přijímají příkazy od těch, kteří jsou výš. Čím níže se člověk v hierarchii nachází, tím má menší příležitost do věci vidět a tím méně je pravděpodobné, že vstoupí do procesu rozhodování. Rozhoduje se nahoře či téměř nahoře a očekává se poslušnost. Existuje řetězec příkazů a každý v něm má své místo. Každý se zodpovídá někomu jinému. Tento typ vedení hraje velice důležitou roli v určitých společenských situacích, zejména v armádě. Za normálních okolností by se tento způsob vedení neměl uplatňovat ani ve společnosti obecně, ani v církvích.

4. Autokratické, diktátorské vedení. Diktátorský způsob vedení je takový, kde hlava vlády či organizace, duchovní či předseda oficiální instituce vydává edikty a dekrety a vyžaduje absolutní poslušnost. Nikdo nemá autoritu, moc či zodpovědnost tuto osobu či její výnosy zpochybňovat, nikdo nemá autoritu dělat cokoli jiného než to, co bylo nadekretováno a přikázáno. Moc spočívá v rukou jediného člověka, který je nejvýš; všichni ostatní stojí pod ním. To je absolutní moc soustředěná do jediné instituce. Pád komunismu v Evropě ukázal krach tohoto přístupu. Až příliš mnoho představitelů z oblasti podnikání, společenských a občanských organizací i náboženství však tuto formu vedení hájí. Jsou přesvědčeni, že mají-li za dění nést zodpovědnost, měli by mít i moc. Tato forma vedení je ale v protikladu s veškerým učením obsaženým v Písmu. Ani Bůh nám nepřikazuje mít s ním osobní vztah, ale zve nás k tomu.

5. Demokratické vedení. Tento typ vedení vypadá jako stále probíhající diskuse o hodnotách, prioritách a strategiích. Vedoucí se snaží diskusi ovlivnit, ale po jejím skončení lidé hlasují a většina vyhrává. Vedoucí pak přijmou za svůj názor názor většiny a uskutečňují jej. Pokud - jak se často v nejrůznějších končinách světa stává - dojde k tomu, že neexistuje jasná shoda či existuje jen těsná většina, pak demokracie funguje jen s obtížemi. A protože demokratický vedoucí nikdy neví, kdy většina změní názor a bude hlasovat proti němu, drží se většiny, ale zároveň i menšiny pro případ, že by se z ní stala většina. Tento způsob vedení už vyzkoušely mnohé společenské instituce v mnoha zemích světa a často jej nalezneme v církvích, ale zcela postrádá biblický základ; ve svém konci vede k rozvrácení či alespoň ochromení instituce vzhledem k frakcím a hlasování.

6. Budující vedení. Tento druh vedení se nesoustředí na moc, autoritu, manažerství, motivaci, pohnutky či posilování určitých modelů chování. Není zaměřeno pouze na to, aby se úkol jen dostatečně dobře splnil. Jde mu o efektivitu, o to, aby se správná věc udělala správně. Charakterizuje je služba potřebným, vzájemné přijímání, sdílení a růst ve společenství navzájem závislých spolupracovníků. Tento způsob vedení a výuky je primárním biblickým modelem Ježíše Krista a apoštolů. Zapadá do obrazu církve jako společenství věřících, kteří náleží Kristu i sobě navzájem a kteří se navzájem pomáhají budovat ve víře (Římanům 12,4-8; Efezským 4,11-16). Je vzorem pro všechny společenské instituce a organizace, které se zabývají lidmi, jejich růstem a rozvojem a které chtějí v dnešním světě účinně působit.

Budující vedení se neptá, jaký styl by měl vedoucí mít. Perspektivou budujícího vedení je pomoci těm, kdo se procesu účastní, učit se, růst, zrát, tj. rozvíjet se ve využívání Božího obdarování, naplňovat svou Bohem inspirovanou vizi a Bohem zjevené úkoly. Budující vedení se nesnaží přinutit či přimět lidi, aby změnili svůj názor. Cílem budujícího vedení je spíše pomáhat lidem, aby začali a pokračovali s rozvojem sebe sama jako osoby a aby účinně naplňovali své povolání sloužit světu.

Znaky budujícího vedoucího - učitele

1. Nejdůležitější požadavek pro opravdu funkční budující, "živné" vedení a učení je, aby tito vedoucí založili svou víru na Ježíši Kristu jako Spasiteli a Pánu. Ve všem, co dělají, mají současnou i věčnou perspektivu Božího království. Některé typy vedoucích se mohou tomuto vzoru blížit, ale postrádají dostatečný teologický a filozofický podklad pro tento přístup nezbytný. Někdy si - ať už vědomě nebo nevědomě - z křesťanských východisek mnoho vypůjčují a v důsledku toho se zdá, že se budujícímu vzorci pro vedení a učení velice blíží. Ve skutečnosti tomu tak není.

2. Založili svůj život na moci vzkříšeného Krista, chodí v moci Ducha svatého a jsou plni Ducha svatého, který je vede k Božímu, Kristu podobnému životu. Nemluvíme zde o dokonalosti. Mluvíme o vedoucích, kteří odevzdali své životy, aby byli křesťany ve všech ohledech (viz Římanům 12,1-2; 8,5-14). Tento druhý znak vychází ze znaku prvního. Křesťanský vedoucí-učitel musí "vstoupit na cestu nového života" (Ř 6,4) a "sloužit v novém životě Ducha" (Ř 7,6).

3. Vedoucí-učitelé vedou lidi, ne organizace. Pamatují si, že Kristus řekl "Zbuduji svou Církev". Církev není budova, ale Boží lid. Organizace, i církevní, jsou pouze prostředky k tomuto cíli. Cílem je budovat lid, ne zvětšit nebo obohatit organizaci. Vedoucí-učitelé se nesoustředí primárně na organizační myšlení a úkoly, ani na údržbu organizace a na její řády.

4. Jsou to osobnosti, které se staví kriticky k ustáleným zvykům a hledají nové a lepší cesty, jak si poradit se službou a pomocí společnosti. Jsou připraveni chápat, že Bůh je i Bohem nového, ne pouze starého. Vedoucí-učitelé jsou součástí nových dějin, které Bůh píše skrze jejich vedení a učení (viz Izajáš 43,18-19). A tato perspektiva neplatí jen pro církve, ale i pro společnost jako celek.

5. Žene je vidina lidí, kteří se stávají něčím víc, než jsou dnes, vidina toho, k čemu Bůh lidi volá a jak by měli oni i jejich organizace vypadat. Pohání je vize toho, jak pomoci lidem, aby se stali a zůstali lidmi proměněnými a aby pak dále a neustále proměňovali svou skupinu, organizaci i společnost.

Apoštol Pavel nám předkládá takovouto neúnavnou vizionářskou aktivitu v listě Koloským 1,28-29. Pavel byl sám osobou poháněnou vizí. Byl neúnavný, energický, vždycky postupující vpřed, člověk, který druhým nedovolil, aby byli příliš spokojení, nezúčastnění či upadli do pasivity.

6. Budující vedoucí nepřijímají falešné rozštěpení na církev a svět, kněží a laiky, světské a náboženské. Veškerý život patří Bohu a je napojen Jeho přítomností. Věřící křesťané mají uplatňovat své dary a svůj talent v celém svém životě. Budující vedoucí-učitel se snaží lidem pomoci, aby si uvědomili, že celý jejich život náleží Bohu a má být prožit v Jeho službě a pro Něho.

7. Vize je společným vlastnictvím, protože vznikla ve společenství, ne v izolované skupince "těch u vesla" (diktátor, autoritář, vojenský představitel, manažer). Ve skupině existuje smysl pro společenství a jeho vizi (viz Skutky 15; Římanům 15,5).

8. Udržují vizi a stále ji předávají všem v organizaci bez ohledu na její velikost a složitost. Neustále tuto vizi každému ve skupině připomínají (např. Mojžíš a Země zaslíbená; 1. Timoteovi 6,20). Vedoucí také lidem z organizace pomáhají, aby mohli čas od času vizi přezkoumat a upravit podle svých zkušeností a potřeb doby.

9. Neustále posilují důvěru ve společnou vizi, v lidi samotné, ve schopnost lidí vize dosáhnout a ve vedoucí. Protože Bůh vede jak vedoucího, tak i ostatní, mohou společně své vize dosáhnout. Potom nebude dílo Páně, konané podle Boží vůle, marné (viz 1. Kor 15,58).

10. Uschopňují, posilují, učí druhé a pomáhají jim, aby všichni členové organizace mohli přijmout vizi, dosáhnout potřebných výsledků a splnit určené úkoly zapojením svých duchovních darů.

Budující vedení tedy je:

  • proces, ne mechanická schopnost;
  • umění, ne pouze technická, naučená obratnost;
  • osobní povolání, ne mocenská pozice;
  • služba a pomoc, ne převaha;
  • pokora, ne okázalost a arogance.

Budující vedoucí pomáhají druhým, aby poznali své duchovní dary, kultivovali je, rozvíjeli je, využívali je a neustále je zvelebovali. Budující vedoucí tento rozvoj posiluje. Je jejich nejlepším pomocníkem - UČITELEM!

Vedoucí-učitel se zajímá o vývoj celého člověka, nejen o přenos informace a o její uložení v lidské mysli za účelem pozdější aktivace jako odpovědi na příslušný stimul. Budující učitel se nezajímá pouze o splnění úkolu. Vedoucí-učitel se snaží, aby dosáhl efektivních výsledků od lidí, jejichž lidství, talent a dary by byly maximálně využity. Vedoucí-učitel se snaží, aby těchto výsledků dosáhl s požehnáním a plnou spoluúčastí těch, kdo jsou vedeni. Vedoucí-učitel neužívá donucování ani nejedná s lidmi jako se zvířaty, jejichž chování by muselo být manipulováno mechanismem podnět - reakce.

Vedoucí-učitelé se zabývají budováním druhých a chtějí je osvobodit od otroctví nezralosti, zvláště duchovní, úzkoprsého myšlení, sobectví a krátkozrakosti. Příklad tohoto zotročení nalezneme v tom, co kdosi nazval "sedmi posledními slovy církve" (a můžeme klidně dodat, že i mnoha vlád, podniků a jiných organizací): "Vždycky se to dělalo tak a ne jinak!" nebo "Takhle se to přece nikdy nedělalo!"

Vedení, charakter a obnova

Charakter člověka určuje jeho chování a hodnotu v roli vedoucího. Charakter není povrchní nátěr, který si oblékáme jako kabát. Charakter vychází ze srdce a duše člověka - z nejvnitřnějšího jádra bytí, z existenciálního já. Charakter není něco, co člověk dělá; je to něco, čím člověk je. Pán Ježíš správně řekl:

  • Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé" (Matouš 12,34-35).

Základ charakteru spočívá na tom, v co člověk věří a co si myslí o sobě, druhých, společnosti, pravdě a, nakonec to nejdůležitější, o Bohu. Charakter, a tudíž i vedení, stojí na nemateriálních základech, na metafyzice a ontologii, nejen na empirickém chování. V samém jádru charakteru stojí víra a to buď: v pravého Boha, či víra v sebe, nebo víra v některého falešného boha.

Vedení a charakter jsou bytostně duchovní; nejsou mocí, postavením, výkonem, úkolem, "šéfováním" či ochotou nechat si posluhovat. Vedení a charakter jsou především zakotveny v tom, co si člověk myslí o Bohu - tedy v jeho víře.

Jestliže neexistuje Bůh, jestliže neexistuje věčný záznam toho, jak si jako vedoucí počíná, jestliže nakonec zemřeme a nezůstane z nás nic, pak na tom, co děláme, konec konců tolik nezáleží. Můžeme dělat co se nám zachce, v zájmu svých vlastních cílů. Pokud neexistuje dobré a zlé, morální a nemorální, pokud není soud, nikde se nebudeme zodpovídat za to, co jsme udělali nebo neudělali, pokud není nebe ani peklo, odměna ani trest, jestli smrtí všechno končí, pak skutečně na ničem nezáleží. Člověk si může myslet a dělat co chce. Konečným soudcem nade vším je vlastní já.

Jestliže však existuje Bůh, který naše skutky zaznamenává, pokud existuje dobré a zlé, morální a nemorální, pokud existuje věčnost, v níž budeme žít dál, pokud je nebe a peklo, pak je to, co jako vedoucí uděláme, velice důležité pro nás dnes, pro svět, v němž žijeme i pro nás navždycky. Máme zodpovědnost - a budeme k ní také voláni. Za naše myšlenky a činy, za to, jak vedeme a učíme a za výsledky našeho vedení a učení.

Proces vedení dnes potřebuje renesanci charakteru, nové zrození lidí, kteří by byli skutečnými duchovními vůdci a ne jen byrokraty a technokraty. Tradiční vedoucí-učitelé, pokud vůbec kdy byli efektivní, dnes efektivní nejsou. Staré vzory již nedokáží zabezpečit vedení na konci dvacátého století. A tak je zapotřebí renesance, nové zrození nových vedoucích-učitelů pro náš svět, který stojí tváří v tvář 21. století. Potřebnou obnovu však nelze vyrobit, získat ve škole či zdědit od rodičů. Žádná vláda ji nedokáže zakotvit v zákonech ani se nedá koupit na světových trzích. Nikdo si charakter nemůže zaplatit a nedokážeme si ho ani sami vyrobit. Obnova pochází z něčeho, co se událo v našem já, ne z něčeho, co jsme si koupili a oblékli si jako košili nebo kabát či strávili jako potravu. Je především osobní a duchovní, nikoli společná či společenská, i když později mívá společné a společenské důsledky.

Vize a vedoucí učitel

Ten, koho potřebujeme, je vedoucí, který snad má jasnou (nebo také ne zcela jasnou) vizi, ale který předá své myšlenky ostatním členům korporace, organizace či jiným možným podřízeným. Pak požádá ostatní o jejich připomínky. Nesmí ovšem jít o přetvářku, kdy člověk prosí o příspěvek a vize je již hotová a jen čeká na schválení. Ale ještě důležitější je to, že zapojení spolupracovníků do procesu tříbení vize působí, že pak vizi chápou, a ne pouze přijímají kvůli moci a postavení svého vedoucího. To vede k tomu, že se stávají vedoucí vůči svým podřízeným zranitelní, otevření a upřímní. Podřízení mají reálnou šanci provést ve vizi významné změny. Vedoucí se tak stávají zranitelní a otevření, což mnozí z nich vnímají jako velice nepříjemné. Znamená to však, že se k podřízeným chovají jako k opravdovým osobnostem a ne pouze jako ke kolečkům ve stroji. Podřízení jsou vedeni k tomu, aby společně s vedoucím přemýšleli, aby se zabývali skutečnostmi, které je obklopují a aby se k problému dokázali tvořivě a přímočaře, s vírou a odvahou vyjádřit. Vize patří celé organizaci nejen vedoucím. Vedoucí nemusejí lichotit, hrozit, užívat systému odměn a trestů či manipulovat lidi k následování vize. Je to celé společenství, komu vize patří; nenáleží pouze vedoucímu. A lidé budou ochotně následovat vedoucího, jehož vize náleží všem, a ne pouze jemu.

Na světě je spousta lidí, kteří manipulují druhými, aby se přizpůsobili vizi svých vedoucích. Na světě existuje jen málo vedoucích, kteří si najdou čas, aby spolupracovali se svými lidmi na formování, modelování, navrhování a rozvíjení vize, o které všichni vědí, že je skutečně společnou vizí jejich organizace.

Budující, vizionářský vedoucí-učitel má vysoké mínění o hodnotě osoby. Nevnímá člověka jako někoho, koho je třeba "šéfovat". Vedoucí je tedy pastýřem a služebníkem, který slouží druhým, je zde pro druhé a s druhými.

Modelem pro pastýře - vedoucího učitele je Ježíš sám. Pán Ježíš neučil pouze to, jakými technikami a způsoby vést, ale žil životem učitele. Vysvětloval, co stojí za jeho skutky, ukazoval svým učedníkům, co mají dělat a poskytoval jim příležitost, aby se i oni stali vedoucími.

Budující systém vedení a výuky zdůrazňuje určité faktory

1. Učení je růst a změna, která se děje v rámci procesu proměny vnitřních struktur poznávání, mravnosti a víry. Vedoucí a učitelé nejsou cvičeni: výcvik je vyhrazen pro psy a jiná zvířata. Lidem se pomáhá růst, učit se a rozvíjet ve všech oblastech jejich života, aby se v nich stali zralejšími.

2. Ten, kdo se učí, je za svou výuku zodpovědný. Ti, kdo jsou vyučováni, jsou vždy aktivní a jsou nejdůležitější částí vzoru učitel-žák. Vedoucí-učitel nemůže nikoho přinutit, aby se učil, tj. aby proměňoval své vnitřní struktury. To může jen žák sám.

3. Ten, kdo se učí, je v interakci se svým okolím, aby mohla výuka probíhat. Aby výuka skutečně probíhala, v jeho mysli musí docházet k určité nerovnováze. Vedoucí-učitel se snaží poskytovat takové zkušenosti, které budou stimulovat potřebu učit se a tím také růst.

4. Vedoucí-učitel své žáky nejen informuje, ale mluví s nimi i o sobě a o svém životě. Vedení a výuka je proces založený na vztazích, nejen "nalévání" údajů do hlav posluchačů.

5. Vedoucí-učitel pomáhá, umožňuje a usnadňuje výuku tím, že se snaží své žáky přivést do zdravého stavu duševní nerovnováhy. Pak jim vedoucí-učitel poskytne údaje, informace a zkušenosti, které pomohou jejich nerovnováhu zmírnit.

6. Vedoucí-učitel pracuje s procesem vnitřní výuky, ale nekontroluje ho. Kontrolu nad ním má nakonec pouze žák sám. Vedoucí-učitel potřebuje vědět, jak se lidé učí, rostou, mění a vyvíjejí. Může lidem s tím vším pomáhat. Bez těchto vědomostí "střílí" vedoucí-učitel naslepo. A ještě hůře, tyto věci mohou mít negativní dopad na žáky, kteří se mohou naučit chybné poznatky či chybné postoje ve vztahu k vizi a poslání organizace.

7. Vedoucí-učitel poskytuje těm, kdo se učí, přiměřenou zpětnou vazbu ohledně pokroku, který žáci ukazují ve vztahu k určeným cílům a naplnění své vize.

8. Zdaleka nejdůležitějším výsledkem vedení a výuky je celistvý rozvoj osobnosti k podobě Krista. Konečným cílem každé lidské bytosti je její proměna ve svatého člověka s Ježíšem Kristem jako vzorem a cílem. Celistvý rozvoj je vnitřní proměnou a reorganizací našeho bytí skrze vnitřní reakce na údaje a zkušenosti. Proměna a reorganizace se projeví ve vnějším viditelném chování. V tomto procesu se formuje charakter, charakter, který vidí Ježíše Krista jako svůj vzor úplné zralosti a dokonalosti.

9. Vedoucí-učitel ty, kdo se učí, v jejich procesu výuky maximálně povzbuzuje. Vedoucí-učitelé nejsou nositelé informací, ale těmi, kdo pomáhají informace shromažďovat a strávit zkušenosti spojené s výukou. Tyto informace a zkušenosti se stávají živnou půdou pro proměnu vnitřního jádra, existenciálního středu těch, kdo se učí. Proces vnitřní transformace mohou dokončit jen sami žáci. Vedoucí-učitel při tomto procesu jen pomáhá a slouží.

Nejrůznější společenské, občanské, obchodní i církevní organizace mají dnes často problém s přechodem od starých metod výcviku vedoucích k novému způsobu výchovy vedoucích a učitelů. Arthur Linese klade sedm zásadních otázek, před kterými dnes církev v Americe stojí, snaží-li se posunout život církve od starého a ustáleného k novému. Jeho otázky mohou oprávněně oslovit nejen církev, ale všechny naše společenské instituce a podniky.

1. Chce organizace uchovávat tradici či zhodnocovat dědictví?

2. Chce organizace předávat dogma či kultivovat zvídavost?

3. Chce organizace diktovat morálku či rozvíjet rozhodování?

4. Chce církev získávat proselyty či formovat učedníky?

5. Chce organizace izolované členy nebo zralé vztahy?

6. Chce organizace rozmnožovat programy či budovat službu?

7. Chce organizace zachraňovat instituce či vnímat potřeby?

Důsledky a závěr

Takto pochopený proces budování vedoucích a učitelů vede k několika důležitým závěrům týkajících se možností, jak by společenské instituce, podniky, profesní skupiny, církve a další náboženské organizace měly v budování vedoucích-učitelů a učitelů-vedoucích postupovat. Vyjmenujme si je tedy:

1. Dříve, než lidé budou moci začít efektivně působit jako vedoucí-učitelé, potřebují znát alespoň základní fakta o lidském vývoji, o tom, jak vést člověka budujícím způsobem k růstu. To předpokládá řádné vzdělání vedoucího-učitele v oblasti rozvoje člověka a vlivu tohoto vývoje na výuku, růst a zrání.

2. Vedoucí-učitel musí znovu uchopit představu o tom, jak svoje povolání chápat a oceňovat. Vedení a učení není soutěž o popularitu; není to odměna za to, že znám "ty správné" lidi. Není to politická záležitost. Požadavky na vedoucího v Písmu jsou vysoké a náročné. Musíme se držet biblických standardů a nepodléhat typickým přístupům tohoto světa. Vedoucím a učitelům je svěřena zodpovědnost, protože jsou zodpovědní a spolehliví. (Viz 1. Samuelova 16,7; Numeri 11,16; 1. Timoteovi 3,1-13; 1. Petrův 5,1-10). To vše nás vyzývá k obnově našich nároků na vedoucí a učitele.

3. Boží lid, laici i duchovní, potřebují znovu definovat své chápání úlohy vedoucích-učitelů. Celý Boží lid, nehledě na jednotlivá povolání, by se měl stát efektivními budujícími vedoucími-učiteli. A stát se vedoucími a učiteli se netýká jen samotného náboženského společenství. Budující vedoucí-učitele potřebuje i společnost jako celek. Všichni členové Božího lidu jsou Jeho služebníky; někteří z nich jsou pastýři, vedoucími a učiteli, kteří mají konkrétní úkol pomáhat v růstu Božího lidu. To vyžaduje ode všech našich oficiálních vzdělávacích institucí, představitelů církve i teologických škol vyrovnání se s novým chápáním vedení.

4. Lidé, kteří se mají stát vedoucími a/nebo učiteli, se nejlépe naučí, jak správně myslet a pracovat na základě zkušenosti, ne pouze díky absolvování kurzů či ještě hůře, výcviku. To vše nevzniká v učebnách nebo na jedno až třídenním semináři. Učitelé vedoucích a učitelů musí být sami schopni mluvit o svých vlastních zkušenostech s vedením a vyučováním. To vyžaduje rozvoj zkušeností s výukou - učení se za chodu a ne jen zapisování poznámek ve třídě a skládání zkoušek.

5. Růst a prohlubování zkušeností vedoucích a učitelů si žádá čas. Musíme si uvědomit, že připravit si takové vedoucí-učitele, jací jsou v dnešní krizi zapotřebí, netrvá dny, týdny či měsíce, ale celé roky. To vyžaduje dlouhodobou koncepci přípravy vedoucích-učitelů podle navržených a rozpracovaných plánů, počínaje od přípravy vedoucích a učitelů od školních let přes léta dospívání až po dospělost a dále během ní.

6. Máme-li krizi vedení a vyučování odvrátit, musíme se jí začít zabývat již dnes, a i nadále v tom pokračovat, aby rychle došlo ke změně priorit, novému pochopení postavení vedoucího-učitele a novému definování jeho úlohy. Současná generace dětí, dospívajících i starší mládeže musí mít příležitost naučit se učit a vést již v období své životní formace. Jestliže zaváháme, krize se prohloubí a možná vyvolá krize ještě horší.

7. Univerzity, jiné oficiální instituce určené k primárnímu, sekundárnímu i terciárnímu stupni vzdělávání, církve a denominace i jiné společenské organizace musejí začít přehodnocovat své programy pro přípravu vedoucích a učitelů. Nejrůznější organizace potřebují změnit svou představu o přípravě vedoucích-učitelů nejen pro svět dneška, ale také, což je neméně důležité, pro svět zítřka.

Téměř všechny společenské instituce a organizace se nacházejí v krizi vedení, to je očividné. Tuto krizi, částečné způsobenou nedostatkem efektivního vedení a budování učitelů, ještě posiluje všeobecný názor, že vedení a vyučování jsou dvě oddělené věci. Krizi posiluje také pohled na obecné vzory vedení a výuky jako na něco statického. Světské organizace, církve i jiné náboženské instituce potřebují toto paradigma změnit na paradigma dynamické a budující.

- John M. Dettoni, Ph.D., Kalifornie, USA -

Pokud máte zájem o budoucí seminář, napište nám do redakce.