Z praktického hlediska můžeme rozvoj osobnosti dítěte v jednoduchosti rozdělit na čtyři období - období regulace, organizace, disorganizace a reorganizace.

Obdobím regulace nazýváme ideální stav mateřské péče o dítě, od narození do věku šesti nebo sedmi let, tedy předškolní období.

Budování socialismu potřebovalo ženy dělnice a úřednice, ne kojící matky a na oltář lepších zítřků jsme obětovali první generace našich dětí. Způsob moderní lékařské péče rozdělil matku a dítě hned po porodu. Maminky se díky delšímu pobytu v porodnici pod dohledem odborníků nakonec ani nenaučily novorozence kojit. I dnes, kojí své děti dlouhodobě jen minimum maminek, i když víme, že kojení a mateřské mléko je důležité pro budoucí vývoj a zdraví dítěte. Doporučení lékařů a chvála výrobců dětské výživy odcizila matky a kojence od vytvoření celoživotního pevného citového pouta. O lidská mláďata pečují většinou jiné ženy než matky. Odložené děti ztrácejí vůli žít a citlivější, ale jinak zdravé děti, mohou být vývojově opožděné, apatické a citově ochuzené. Tuto skutečnost známe velmi dobře z dětských domovů.

Ve třináctém století nařídil císař Friedrich II. krutý experiment. Pěstounky a kojné pečovaly o svěřené děti tak, že je sice kojily a koupaly, ale jinak jim nesměly projevit náklonnost slovem ani chováním. Ani jedno z dětí tento experiment nepřežilo.

Období předškolní péče je pro dítě nesmírně důležité, ne-li nejdůležitější. Mnohé děti v kolektivním zařízení jeslí, školek a družin neprospívají. Samotná mateřská dovolená může být pro ženu náročná, nekonečná a nikým nedoceněná ztráta času, ale pro dítě je to nejlepší investice, kterou matka může pro budoucí život dítětpřinést. Kdo může dítě lépe vést, kdo jiný může dítě lépe usměrňovat a povzbuzovat než matka, která má na dítě čas? Pro dítě je to jedinečná a neopakovatelná příležitost budování sebedůvěry a sebekontroly přirozenou cestou v rodinném prostředí. Následuje další etapa života a tou je školní docházka, nebo-li období organizace, trvající asi do věku 12 let. Jde o věk napodobování nebo imitování. Děti jsou po většinu dne odloučeny od rodičů a v praxi si ověřují svoji samostatnost. Hledají vlastní identitu a často jim více záleží na mínění spolužáků, než dospělých. Tam, kde chyběl výchovný vliv rodiny a základy duchovní výchovy, těžko obstojí biblické napomenutí: děti poslouchejte své rodiče, protože je to spravedlivé před Bohem. Ne nadarmo Boží slovo otcům připomíná: vychovávejte děti v kázni a napomenutích. V knize přísloví čteme: ... syn moudrý dělá radost otci, kdežto syn hloupý působí žal matce, ... kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, kárá ho včas, ... syn otcovským káráním zmoudří, kdežto posměvač pohrůžky neposlouchá. Biblická metodika výchovy rozděluje rodičovské úkoly. Matka o dítě pečuje a poučuje jej - učí, zatímco otec dítě kárá a uplatňuje rodičovskou autoritu, vydává příkazy a očekává jejich plnění. Muž není despota, ale milující otec, který nemá děti dráždit ke vzdoru a malomyslnosti. V knize Přísloví čteme: zasvěť chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne. To je rodičovská naděje, že dítě přežije ve zdraví i období nastupující puberty. Vyučujte děti Božím zákonům, jinak je budou vyučovat kamarádi, ulice, parta, dětské domovy, policie, soudci a vězeňští vychovatelé.

Třetí období označujeme jako období disorganizace. Právě v této době dochází k výrazným konfliktům dětí a rodičů. Pokud mají ustálené etické a mravní hodnoty, přežívá rodina bouřlivé zrání s minimálními problémy. V opačném případě, zkušenost potvrzuje, že hromadně odchované děti, i z dobře situovaných rodin, odmítají společenské hodnoty rodičů i ostatních dospělých autorit. Poslední období nazýváme období reorganizace, tedy vlastního uspořádání života a hodnot. Poslední fáze je věrným obrazem úspěšnosti rodičovského snažení. Ten, kdo přenechá péči o dítě institucím nebo cizím lidem, nemůže očekávat, že uplatní svoji rodičovskou autoritu, až bude mít dítě svůj vlastní názor. Tohoto omylu se dopouští nejvíce rodičů, kteří chtějí vychovat svobodomyslné a samostatné dítě, které má své vlastní názory. Výsledkem je volnost bez hranic a ta se nemůže vtěsnat do mantinelů generace rodičů, kteří v konci konců - obvykle pozdě, opět projevují zvýšený zájem o budoucnost svých potomků.

Prvním předpokladem zdravého vývoje dětí je láskyplná mateřská péče, manželský svazek a funkční rodina. Dítě potřebuje pro zdravý a normální vývoj nejen matku, ale i otce. Také role sourozenců není zanedbatelná. V rodinném prostředí dítě poznává rodičovskou lásku a generační soužití s dospělými. Děti vychovávané jen jedním z rodičů, mají určitý handicap s nímž se v životě jen těžko vyrovnávají.

Druhý předpoklad zdravého vývoje dítěte je rodičovská péče, starostlivost, pozornost, vzájemná láska, důvěra a oddanost rodičů. Lásku k dítěti nevyjadřujeme tím, že mu poskytneme neomezenou svobodu, ale v atmosféře lásky je nutné stanovit hranice rodičovské autority. Často se totiž stává, že se celý svět točí kolem jedináčka, který, jak jinak, řídí rodiče. Dítě nemůžeme usměrňovat bez lásky, a současně je nemůžeme milovat bez usměrňování. Láska není rozmazlování, ale míru citlivého, rozumného hýčkání a projevů lásky nemůžeme nikdy přehnat. Dítě potřebuje vědět, že je milováno.

Ani ty nejlepší výchovné metody nejsou neúplné bez biblických principů. Vědomí, že každý člověk, tedy i rodiče, jsou podřízeni Bohu, je pro dítě důležitá skutečnost.

Na třetí místo zdravého vývoje dítěte patří otevřená komunikace v rodině, neustálé spojení, dorozumívání a ujasňování pravidel. V rodině děti poznávají základy mezilidských vztahů, disciplínu a pracovní návyky. Pokud tuto oblast nezvládnou doma, mají před sebou obtížné období.

Čtvrtý předpoklad zdravého vývoje dítěte je pocit jistoty, příklad vzájemné úcty, respektu a soudržnosti rodiny, kdy dítě ví, že je nedílnou součástí celku. Dítě rozlišuje rozdílné role muže a ženy v rodině, názorně prožívá základy sexuální výchovy a vlastní výchovu k rodičovství.

Pátým předpokladem zdravého vývoje dítěte jsou omezení, pravidla a stálé utvrzování v oblasti sebeovládání. V knize Přísloví můžeme číst:

  • Můj synu poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj, ... věnuj pozornost moudrosti, nakloň srdce rozumnosti, ... neodvrhuj Hospodinovo kárání, nestav se na odpor jeho domlouvání, ... dodržuj otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj, ... vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje.

Sebekontrola, sebeovládání a samostatné rozlišování dobra a zla se vytváří v rodině, dříve než dítě začne chodit do školy.

Nedílnou součástí výchovy, tedy šestý předpoklad zdravého vývoje dítěte je předávání a sdělování duchovních a morálních hodnot, které jsou pro rodiče a děti závazné. Rodiče nesou odpovědnost za duchovní rozvoj dětí. Děti potřebují vědět, co je v životě důležité, co je závazné a neměnné. Tento šestý bod je asi v dnešní době nejproblematičtější. Společnost a školní výchova bere morální a etické hodnoty na lehkou váhu. Desatero ani zlaté pravidlo pro život již dávno neplatí. V životě dětí, v rodinách, ve školách vládne hodnotový a morální chaos. Na následky citové deprivace umírají desítky tisíc dětí. Jen ve Francii umírá vlastní rukou 40 000 dětí ročně. U nás jsme v počtu dětských sebevražd na třetím místě na světě. Abychom tento trend mohli nějakým způsobem zvrátit, je třeba abychom se zamysleli nad úkoly mateřství, rodičovství a školství.

Je nezbytné, abychom se na problémy školství podívali nejen kriticky, ale také konstruktivně. Za posledních dvěstě let přijala společnost řadu sociálních a výchovných experimentů, které se týkají především dětí. Dnes se filosofie vzdělávání pomalu mění a rodiče v ní začínají hrát opět větší roli. Připomeňme si některé osobnosti a jak se dívali na výchovu dětí a úlohu školství.

Karel Marx, německý filozof, zemřel 1813: "Všechny děti, od chvíle, kdy se obejdou bez nutné mateřské péče, mají být umístěny ve státních institucích na státní útraty."

Elwood Cubberley, Historik vzdělávání, zemřel 1941: "Naše školy jsou víceméně továrny, kde surovinu - děti, tvarujeme a proměňujeme jako výrobky, aby byly přizpůsobeny různým požadavkům společnosti. Specifikace odpovídá potřebám civilizace a ekonomického rozvoje dvacátého století."

Edward Ross, americký sociolog, zemřel 1951: "Úkolem vychovatelů je soustředit tvárné hromádky lidské hmoty z privátních domovů a na vále specifických potřeb společnosti vymodelovat nový typ osobnosti."

Thomas Sowell, americký ekonom, napsal v r. 1993: "Množství různých programů ve školách nemá pouze obecný cíl vzdělávání, ale systematickou změnu základních postojů, hodnot, a víry žáků, prostřednictvím psychologicko-manipulativních metod. Státem řízená školní výchova používá stejné metody vymývání mozků, které byly vyvinuty v totalitních zemích. Tyto metody zahrnují prostředky citového stresu, izolace, šoků, desenzitivizace, do té míry, aby byly děti zbaveny morálního, citového a intelektuálního odporu. Tímto způsobem jsou odstraněny schopnosti normální sebeobrany, jakými je potřeba zachování soukromí a možnost odmítnout spoluúčast ve vzdělávacích programech, které jsou proti osobnímu a rodinnému přesvědčení."

Rodiče mají odpovědnost nejen za fyzické potřeby dětí, ale především za duchovní výchovu. Odpovídající chování, morální a etické hodnoty by měly být pevně zakotveny a formovány především v rodině. Samotní rodiče hrají ve výchově roli nejmenší. Děti přijímají přirozeně hodnoty - napodobování a imitování těch, s nimiž stráví nejvíce času. Dospělí a učitelé jsou ve školním prostředí v menšině. Svět dětí zaplňují spolužáci a vrstevníci, hrdinové televizních seriálů, akčních filmů a dívčích časopisů. Své místo hledají a nacházejí v partách, mimo svět dospělých. Čemu se divíme? Kolik z nich bylo v dětství stresováno každodenním odložením a celodenním pobytem v jeslích, školkách a družinách? Kolik z nich prožilo trauma rodičovského rozvodu. Kolik dnešních dětí se jako děti ulice vymykají všem výchovným vlivům dospělých?

Pokud chceme na této situaci něco změnit, je třeba, aby se mateřství věnovalo nejméně tolik pozornosti jako sexuální výchově, vždyť jedno s druhým úzce souvisí. Proto je důležité, aby se rodina opět ujala své role, aby obzvláště matky byly dobře připraveny na rodičovství, předškolní péči a výchovu dítěte. Do třetího tisíciletí nemůžeme vstupovat s ideologií a metodami minulého režimu a potřebami minulého století. Dnešní společnost nepotřebuje jen dělníky, úředníky a zemědělce, ale především vysoce kvalifikované a samostatně myslící odborníky.

Svět kolem nás se rychle mění. Rodiče i odborníci ve školství by si měli uvědomit, že století páry a ozubených kol nahradily integrované obvody. Moderní informační a komunikační technika mnohým umožňuje pracovat doma. Doufejme, že přijde doba, kdy skončí jednotné osnovy a rodiče budou rozhodovat o tom, kdo a jak bude jejich děti učit, zda se budou vzdělávat mimo domov nebo doma. Pomoci jim mohou různé typy programů nabízejích individuální nebo tradiční metody výuky.

- kas -