Verze pro tisk

Doktrína o neodolatelné milosti neznamená, že žádnému vlivu Ducha svatého není možno odolat. Znamená, že Duch svatý může překonat každý odpor a učinit své působení neodolatelným. Ve Skutcích 7, 51 říká Štěpán židovským vůdcům:

  • Tvrdošíjní a neobřezaného srdce i uší, vy stále jen vzdorujete Duchu svatému - jak vaši otcové, tak i vy!

Také Pavel hovoří o zarmucování a uhašování svatého Ducha (Efezským 4, 30; 1. Tesalonickým 5, 19). Bůh činí mnoho proseb a dává mnoho podnětů, které končí vzdorem. Ve skutečnosti celá historie Izraele ve Staré smlouvě je jedním dlouhým příběhem o odporu, jak ukazuje podobenství o zlých nájemnících (Matouš 21, 33-43, viz též Římanům 10, 21).

Doktrína o neodolatelné milosti znamená, že Bůh je svrchovaný a může překonat každý vzdor, pokud si to přeje.

  • Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: Co to děláš? (Daniel 4, 32)
  • Náš Bůh je přece na nebesích, koná všechno, co chce. (Žalm 115, 3)

Když se Bůh rozhodne naplnit své svrchované úmysly, nikdo mu nemůže úspěšně odolat. To je obsahem Pavlova vyučování v Římanům 9, 14-18, které způsobilo, že se jeho protivníci ptali: "Proč je tedy ještě nespokojen? Vždyť kdo se vzepřel jeho vůli?"

Na to Pavel odpovídá:

  • Ale kdo jsi přece ty, člověče, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř moc nad hlínou, aby udělal ze stejné hmoty jednu nádobu ke cti a jinou k hanbě? (Římanům 9, 19-21)

Nebo ještě konkrétněji: neodolatelná milost se týká svrchovaného Božího díla, které On koná, aby překonal vzpouru našich srdcí a přivedl nás k víře v Krista, abychom mohli být spaseni. Pokud je naše doktrína o úplné zkaženosti správná, pak nemůže existovat spasení, které neobsahuje realitu neodolatelné milosti. Pokud jsme mrtvi ve svých hříších, úplně neschopni poddat se Bohu, pak nikdy neuvěříme v Krista, dokud Bůh nepřemůže naši vzpouru.

Někdo by mohl říci: "Ano, Duch svatý nás musí přitáhnout k Bohu, ale my můžeme použít svou svobodu - vzdorovat, nebo přijmout toto působení." Naše odpověď zní: svou svobodu použijeme vždy ke vzdorování Bohu, s výjimkou okamžiku, kdy neustále působí zachraňující milost. To je význam slov "není schopen poddat se Bohu". Pokud se člověk stane dost pokorným na to, aby se poddal Bohu, tak je to proto, že mu Bůh dal novou, pokornou přirozenost. Pokud člověk zůstává příliš zatvrzelý a pyšný na to, aby se poddal Bohu, je to proto, že tento člověk takového ochotného Ducha nedostal. Ale abychom to poznali přesvědčivějším způsobem, měli bychom se podívat do Písma. V Janovi 6, 44 říká Ježíš:

  • Nikdo nemůže přijít ke mně, jedině když ho přitáhne můj Otec, který mě poslal.

Toto přitažení je svrchované působení milosti, bez něhož nikdo nemůže být spasen ze své vzpoury proti Bohu. Zase někteří namítnou: "Přitahuje k sobě všechny lidi, a ne jen některé." Ale toto tvrzení jednoduše pouze uniká před jasným tvrzením kontextu, jenž říká, že Otcovo "přitažení" je důvodem, proč někteří přicházejí k Otci a jiní ne. Jan 6, 64-65 říká:

  • Někteří z vás ale nevěří. Ježíš totiž věděl od počátku, kdo byli nevěřící a kdo je ten, který ho zradí. Řekl tedy: "Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít, jedině když je mu to dáno od mého Otce."

Všimněte si dvou věcí. Za prvé, že přijití je nazváno darem. Není to jen nějaká příležitost. Přijít k Ježíši je některým "dáno" a jiným ne.

Za druhé si všimněte, že Ježíš toto říká proto, aby vysvětlil, proč "jsou někteří, kteří nevěří". Mohli bychom to parafrázovat takto: Ježíš věděl od počátku, že Jidáš v něj nebude věřit navzdory všemu vyučování a pozváním, která přijal. A protože to věděl, vysvětluje to těmito slovy: "Nikdo nemůže přijít ke mně, jedině když je mu to dáno od mého Otce." Jidáš nebyl Ježíšovi dán. V jeho životě bylo mnoho dobrých vlivů, ale rozhodující, neodolatelný dar milosti, mu nebyl dán. 2. Timoteovi 2, 24-25 říká: 

  • A Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý, s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh dá pokání, aby poznali pravdu.

Zde je, podobně jako u Jana 6,65, pokání nazváno Božím darem. Všimněte si, že se tu neříká pouze to, že spasení je Boží dar. Říká se tu, že to, co je potřebné před spasením, je dar Boží. Když člověk slyší, jak kazatel volá k pokání, může vzdorovat této výzvě, ale pokud mu Bůh pokání daruje, nemůže odolat, protože tento dar je odstraněním odporu. Nebýt ochoten činit pokání je totéž jako odmítat Ducha svatého. Takže když Bůh dává pokání, je to totéž, jako když odebere vzdor. To je důvod, proč nazýváme toto Boží působení "neodolatelná milost". Poznámka: Z toho, co bylo řečeno, by mělo být zjevné, že neodolatelná milost nikdy neznamená, že nás Bůh nutí věřit proti naší vůli. To by byl dokonce protimluv v pojmech. Naopak, neodolatelná milost je kompatibilní s kázáním a svědectvím, která se snaží přesvědčit lidi, aby učinili to, co je rozumné a co je v souladu s jejich nejlepšími zájmy. 1. Korintským 1, 23-24 říká:

  • My kážeme Krista ukřižovaného - pohoršení pro Židy a bláznovství pro Řeky, těm však, kteří jsou povoláni, jak Židům, tak Řekům, Krista - Boží moc a Boží moudrost.

Všimněte si dvou druhů "volání", které jsou obsaženy v tomto textu.

Za prvé, Pavlovo kázání je určeno všem, Židům i Řekům. To je všeobecné volání evangelia. Nabízí spasení všem, kteří uvěří v ukřižovaného Krista. Ale dopadá - většinou - na nevnímavé uši a je nazváno bláznovstvím.

Ale potom, za druhé, Pavel odkazuje k jinému druhu volání. Říká, že mezi těmi, co slyší, jsou ti, kteří jsou "povoláni" takovým způsobem, že už nadále nepovažují kříž za bláznovství, ale za Boží moc a Boží moudrost. Čím jiným může toto volání být, než neodolatelným voláním Boha vyjít ze tmy do Božího světla? Pokud všichni, kteří jsou v tomto smyslu povoláni, pokládají kříž za Boží moc, pak něco v tomto volání musí působit víru. To je neodolatelná milost. Dále to vysvětluje: 

  • ...nevěřícím, jimž bůh tohoto světa oslepil mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia o slávě Krista, který je obrazem Božím... Vždyť ten Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo, ten zazářil v našich srdcích, aby osvítil poznání Boží slávy ve tváři Ježíše Krista. ( 2. Korintským 4, 4-6)

Protože jsou lidé slepí vůči ceně, kterou Kristova oběť má, musí se nevyhnutelně stát zázrak, aby mohli vidět a uvěřit. Pavel tento zázrak přirovnává k prvnímu dni stvoření, kdy Bůh řekl: "Budiž světlo!" Je to ve skutečnosti nové stvoření nebo nové narození. To je také to, co se myslí účinným povoláním v 1. Korintským 1, 24.

Oči těch, kteří byli voláni, byly otevřeny Boží svrchovanou stvořitelskou mocí, aby už nadále nevnímali kříž jako bláznovství, ale jako Boží moc a moudrost. Účinné povolání je zázrak odstranění naší slepoty. To je neodolatelná milost.

Další příklad je uveden ve Skutcích 16, 14, kde Lydie poslouchá Pavlovo kázání. Lukáš říká:

  • ...a Pán otevřel její srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal.

Pokud Bůh neotevře naše srdce, nebudeme brát ohled na poselství evangelia. Toto otevření srdce je tím, co označujeme jako neodolatelná milost. Jiný způsob, jak popsat tuto skutečnost, je "nové narození" nebo "znovuzrození". Věříme, že toto nové narození je zázračné Boží stvoření, které umožní předtím mrtvé osobě přijmout Krista, a tak obdržet záchranu. Nemyslíme si, že víra předchází a způsobuje nové narození. Víra je svědectvím o tom, že nás Bůh nově zrodil:

  • Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, se narodil z Boha. (1. Janova 5, 1)

Když Jan mluví o tom, že Bůh dává právo stát se Božím dítětem všem těm, kteří přijmou Krista (Jan 1, 12), pokračuje dál a říká (v. 13), že ti, kteří Krista přijmou,

  • ...jsou zrozeni ne z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.

Jinými slovy, aby se někdo mohl stát Božím dítětem, je nevyhnutelné, aby přijal Krista, ale narození, které přenáší tohoto člověka do Boží rodiny, není možné z lidské vůle. Člověk je mrtev v přestoupeních a hříších. Nemůže sám sebe učinit novým, nebo v sobě stvořit nový život. Musí se narodit z Boha. Potom, s novou přirozeností od Boha, okamžitě přijímá Krista. Tyto dva činy (obnovení a víra) jsou tak úzce vzájemně spojeny, že je ve své zkušenosti nedokážeme rozlišit. Bůh nás nově zplodí a prvním zábleskem života nově narozeného dítěte je víra. Nové narození je výsledkem neodolatelné milosti, protože je to skutek svrchovaného stvoření - "ani z vůle muže, ale z Boha jsou zrozeni".

John Piper, Bethlehem Baptist Church