Zápas o duši:

O křesťanském fundamentalismu:

Verze pro tisk

Co je to fundamentalismus? Je nebezpečný? A byl Ježíš fundamentalista?

V poslední době se na internetu objevují články, které kritizují křesťanský fundamentalismus či pozici „biblicky věřících křesťanů“. Právě biblicky věřící křesťané jsou výhradně fundamentalisté, neboť nadřazují zjevení Božího slova nad všechny externí filozofie světa. Pojďme se společně podívat na onen fundamentalismus a zhodnoťme validitu kritiky jeho oponentů, a to vše s ústřední otázkou v pozadí: Byl Ježíš také fundamentalista?

Co je to fundamentalismus?

V obecném slova smyslu můžeme fundamentalismus definovat jako filozofickou pozici, která přijímá fundamentální pravdy toho či onoho světonázoru jako základní předpoklad či presupozici.

Křesťanský fundamentalismus pak předpokládá, že Bible je tím, co o sobě říká, nemusíme  k jejímu obsahu nic přidávat ani z něj ubírat. Nebo slovy apoštola Pavla:

  • Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování,  k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2Tm 3,16–17; ČSP)

Jakmile jako Pavel věříme tomu, že veškeré Písmo je vdechnuté Bohem, nemůžeme tvrdit nic jiného než to, že každé tvrzení Písma je bezvýhradně pravdivé! A to je esencí křesťanského fundamentalismu. Je-li Bible Boží slovo, je fundamentalismus jedinou možnou pozicí věřícího křesťana.

A pak ani Bibli nelze potvrzovat či vyvracet vnějšími důkazy: To je jako pokládat Boha na jednu misku vah a stvoření, které Bůh učinil svým Slovem, na druhou. Kdepak! Celý kosmos je závislý na Stvořiteli, stejně jako všechna fakta a důkazy, které Bůh učinil svým stvořitelským aktem a člověk je pouze objevuje, nikterak je nevynalézá!

Písmo je dále dostatečné k tomu, aby nám dalo veškeré potřebné poznání o Bohu, jeho záměru, člověku i spasení, jak už lehce vyplývá z předchozích veršů, neboť Písmo je užitečné k učení. A tak Pavel píše v druhém listu Timoteovi následující slova: 

  • Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2Tm 3,14–15; ČSP)

Z toho také mimo jiné vyplývá, že křesťan je schopen poznat pravdu. A aby nebyl, když je k tomu pomazán Duchem svatým:

  • Ve vás však zůstává pomazání, které jste od něho přijali, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho pomazání vás učí všemu a je pravdivé a neklame; jak vás vyučilo, tak zůstávejte v něm. (1J 2,27)

Nyní se podívejme na následující slova apoštola Petra, když na sklonku života prochází vzpomínkami a přemítá o pravdivosti svého svědectví. Jednoznačně, stejně jako každý fundamentalista, dává větší důraz na Boží slovo (proroctví) než na vlastní zkušenost s Kristem.

  • Vždyť jsme nenásledovali vymyšlené báje, když jsme vás seznámili s mocí a příchodem našeho Pána Ježíše Krista, ale sami jsme se stali očitými svědky jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest a slávu, když k němu z velebné slávy zazněl takovýto hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.‘ A tento hlas, který zazněl z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na té svaté hoře.  A máme ještě pevnější prorocké slovo. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla, které svítí v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nevzejde ve vašich srdcích. (2Pt 1,16–19; ČSP)

Křesťanský fundamentalismus tedy zastává pozici, že Bible je bezvýhradně pravdivá, dostatečně srozumitelná pro každého znovuzrozeného křesťana a je jediným neomylným zdrojem křesťanské víry. Křesťané nepotřebují Bibli nijak dokazovat (např. vědou či filozofií), paradoxně je to věda či filozofie, která vychází z dalších předpokladů (induktivní princip, epistemologie), jež mohou být snadno vysvětlené v biblickém světonázoru, nikterak však například v ateistické materialistické filozofii.

Co fundamentalismus není

Následující text pochází z článku Davida Nováka, kazatele a člena rady Církve bratrské „O fundamentalismu a Božím slovu:

„Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád.

Všimněte si následující tvrzení: „Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého.“ Upřímně, mě nezajímá, co je fundamentalismus v představě Davida Nováka, neboť subjektivní relativistické ideje jsou bezvýznamné stejně jako neviditelné létající špagetové monstrum; zajímá mne, co David Novák říká, že fundamentalismus je. S tím lze totiž vést argumentaci, neboť existují objektivní definice. Nelze vyvracet relativistické ideje a subjektivní imaginace, protože mají „vlastní“ nezávislou existenci a definici uvnitř mysli každého člověka, zůstávají uzavřené v této mysli (nejdou do konfrontace s objektivní realitou) a dožadují se interpretace v rámci této jedné mysli.

Pro příklad si vezměme dvě tvrzení. První praví: „Fundamentalismus je v mé představě nebezpečný.“ A druhé pak říká: „Fundamentalismus je nebezpečný.“ Problém prvního tvrzení je v tom, že se dožaduje interpretace v prostředí dané mysli a zůstává odtrženo od objektivní reality. Neboť je vskutku pravda, že v mysli daného jedince je fundamentalismus nebezpečný. To nám ale nic neříká o tom, zda je fundamentalismus nebezpečný vně této mysli – v objektivní realitě (doopravdy), o níž hovoří druhé tvrzení, které lze argumentačně potvrdit nebo vyvrátit.

První tvrzení, které je vlastní relativistickému postmodernismu, dále útočí na naši schopnost poznávat pravdu a uzavírá nás do nás samotných. Svět se pak stává souhrnem subjektivních prožitků, které mají vlastní existenci uvnitř naší mysli a které ve skutečnosti nelze zpochybnit, neboť tento pohled na svět značně omezuje naši schopnost poznat pravdu.

Bůh nám však dal rozum, abychom byli schopni poznat pravdu, a proto je použití výrazu „osobní náboženský prožitek“ velmi zavádějící (a klamavé) a znovu i do jisté míry napadá naši schopnost poznávat pravdu. Pan Novák zde v žádném případě neargumentuje jako křesťan, ale jako někdo, kdo je přinejmenším ovlivněn světskou rozporuplnou postmoderní filozofií.

Dále jde o falešný argument, neboť fundamentalisté nevnucují svůj „náboženský prožitek“ jako objektivní a absolutní pravdu jiným lidem, stejně jako děti na základní škole nevnucují svůj „subjektivní pocit“ o tom, že jedna plus jedna jsou dvě, nýbrž říkají pouze to, co text praví. A jsou ochotní být i opraveni (jde-li o skutečné biblické fundamentalisty), pokud udělali někde chybu (ostatně jako jsou i děti ve škole, když počítají příklad na tabuli).

Je zásadní rozdíl mezi fanatismem, který je iracionální, a fundamentalismem, jenž je racionální. Opravdoví fundamentalisté jsou ochotni vést diskuze a debaty, zatímco fanatici mohou z vesmíru pozorovat kulatou Zemi, a přesto budou stále opakovat, že je plochá. Fundamentalisté si rovněž uvědomují nedostatečnost svého rozumu pro to, aby mohli poznat všechno, ale jeho dostatečnost k poznání pravdy. Zde je zásadní rozdíl, který kritici fundamentalismu leckdy záměrně opomíjejí.

Je potřeba bojovat proti fundamentalismu?

David Novák nás vybízí, poté, co nám sdělil, jaké jsou jeho subjektivní představy o fundamentalismu, k boji proti takovému jednání. Nejprve se dozvídáme, že v mysli pana Nováka jsou fundamentalisté lidé, kteří zaměňují svůj osobní náboženský prožitek (což může být i studium Bible) za normu pro druhého; dále nám říká, že bychom proti takovému zhoubnému jednání měli vystupovat.

K tomu lze jen úsměvně dodat: Proč si pan Novák myslí, že zrovna jeho „subjektivní prožitek“ v podobě názoru na fundamentalismus má být normou pro naše chování (vystupování proti takovému jednání)? Každá filozofie, která příliš relativizuje poznání pravdy, naprosto selhává v okamžiku, kdy po nás něco vyžaduje, což je i případ pana Nováka.

Pan Novák dále píše:

Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky ji hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6). A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova, a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad, tak zaškatulkovatelnou zkušenost.“

Problém je stále v tom, že světonázor pana Nováka (a pana Hellera) operuje jen s kolekcí subjektivních prožitků (názorů), které doopravdy nelze konfrontovat, neboť pravda je v jejich filozofii příliš vzdálená a nedostupná.

Když evangelista cituje Boží slovo, které je nanejvýš srozumitelné, je snad vinen z toho, že někomu vnucuje svůj náboženský prožitek? To by bylo směšné a absurdní!

I fundamentalisté jsou si vědomi, že nemohou poznat všechno (jde-li o fundamentalisty a ne fanatiky), ale mohou poznat pravdu. Souhlasíme, že pravda není názor (ani subjektivní prožitek), ale vychází z Boha. A souhlasíme rovněž, že pravdu nelze vlastnit, což je ostatně nesmysl. Pravdu lze ovšem poznat! A jak sám pan Novák poznamenal, pravda je bytost, musíme se tedy i my ptát, zda zná tuto bytost? Je si tím jist, že ji zná? A pokud ji zná, nemůže snad také poznat, když někdo jiný říká věci a jedná tak, jako by tuto pravdu neznal?

Srozumitelnost Božího Slova

Ve Starém zákoně řekl Bůh Mojžíšovi následující slova:

  • Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Ani za mořem není, abys musel říkat: „Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval. (Dt 30,11–14)

Boží slovo předané Mojžíšovi bylo více než srozumitelné. Bůh Izraelcům nepředal něco, čemu by nemohli porozumět. Jestliže tedy někdo Boží slovo relativizoval nebo překrucoval, nebylo to proto, že by jej nemohl pochopit (samozřejmě za předpokladu, že nebyl mentálně postižený), ale důvod byl zcela jistě jiný: Hřích!

1. Hřích překrucuje pravdu 

V Římanům 1 je psáno, že člověk v nepravosti potlačuje pravdu (Ř 1,18). Petr píše ve svém druhém listu (2Pt 3,16), že neučení a neupevnění lidé překrucují Pavlovy listy, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě! Bůh posílá mocné působení bludu na lidi, kteří nepřijali lásku  k Pravdě, jak píše Pavel v druhém listu Tesalonickým (2Te 2,10).

2. Hříšný člověk ze svých vlastních sil nemůže poznat pravdu

Lidé nepřicházejí ke světlu, protože si více zamilovali tmu (J 3,19). Následující Ježíšova slova znějí zvláště tvrdě:

  • Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál  v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste. (J 8,44–47)

Kdo je z Boha, slyší Boží slova – to jsou slova Pána Ježíše. Nevěřící Židé (a nevěřící obecně) jsou pak přirovnáni k dětem ďábla a je jim řečeno, že důvod, proč nevěří, je ten, že Ježíš hovoří pravdu. Tu přirozený člověk nenávidí! A důvod, proč neslyší, je ten, že nejsou z Boha! Je totiž vskutku pravda, že „přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1K 2,14). Přirozený, doslova duševní (tj. neznovuzrozený) člověk zkrátka nemůže přijmout duchovní pravdy; nejprve musí přijít neodolatelná svrchovaná práce Ducha svatého a teprve pak může poznat pravdu!

Naše hříšná přirozenost (a teď nebudeme hovořit příliš filozoficky a oddělovat ji od nás jako něco abstraktního, poněvadž hříšná přirozenost je zkrátka termín, který odkazuje na fakt, že jsme jako padlá stvoření v nepřátelství vůči svatému Bohu: a to v každém aspektu našeho bytí včetně naší vůle) nás vede k tomu, že překrucujeme pravdu Božího Slova!

3. Přirozený člověk nenávidí pravého Boha

Přirozený člověk zkrátka nechce biblického svrchovaného a svatého Boha.

  • Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají. (Ř 3,10–18)

Tyto verše mluví samy za sebe.

  • Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou. (Ř 8,7–8; ČSP)

Je zde evidentní nepřátelství mezi svatým Bohem a tělesným člověkem. Ti jsou  v nepřátelství, protože nejsou schopni podřídit se Božímu slovu (zákonu). Stejně tak jako neobrácený Izrael, který miloval své falešné proroky, ale o Svatém Izraele nechtěl ani slyšet! Vkrádají se slova proroka Izajáše:

  • Říkají vidoucím: Nehleďte, a prorokům: Neprorokujte nám správné věci, říkejte nám hladká slova, prorokujte klamy. Ustupte z cesty, uhněte ze stezky, přestaňte nám mluvit o Svatém Izraele! (Iz 30,10–11; ČSP)

Přirozený člověk nenávidí pravého Boha a vytváří bohy podle svého vlastního obrazu, kteří budou dělat přesně to, co on chce; to ostatně udělali i Izraelité krátce poté, co opustili Egypt a viděli nesčetné množství zázraků. Což ovšem zvrácené mysli padlého člověka nikdy nestačí! V knize Exodus čteme:

  • Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi.“ (Ex 32,1)

4. Hřích relativizuje Boží slovo

Jedním ze způsobů překrucování Božího slova je jeho relativizování. Jde o cílenou snahu podvrátit srozumitelnost a autoritu Božího slova. První, kdo zavedl tento jemný a klamavý způsob, byl had (ďábel) v zahradě Eden. Připomeňme si jeho jedovatá slova:

  • Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

Všimněte si, že had vychytrale a podle útočí na srozumitelnost a autoritu Božího slova, čímž úspěšně zasazuje semínko pochybností (nevíru) do mysli nevinné Evy.

Liberálové dělají to samé. Vždy odvádějí pozornost od dostatečného a srozumitelného Božího slova k osobnímu prožitku jedince. Slýcháme stále o tom, že nemůžeme jistě poznat, co daný text znamená, a proto bychom měli pokorně akceptovat i jiné perspektivy. Jde však o jemná a kluzká slova hadího jazyka, která vkládají pochybnosti do myslí věřících křesťanů.

Bible není nesrozumitelná sama o sobě. Je nesrozumitelná pro hříšného člověka, který rád v nepravosti překrucuje pravdu ke své vlastní záhubě. Je tedy, do jisté míry, nesrozumitelná pro neznovuzrozeného člověka. Nikoliv pro znovuzrozeného! Je to totiž Bůh, kdo otevírá Písma (L 24,32). A je-li to tak, že Bůh otevírá Písma a že křesťané mají dáno pomazání, které je všemu vyučuje (1J 2,27), musíme trvat na tom, že Bible je pro znovuzrozeného křesťana srozumitelnou knihou. Odmítáme tedy tvrzení, že jde o náš náboženský prožitek, když argumentujeme Písmem. Jde o kázání pravdy, které je plně autoritativní a zcela srozumitelné, a nejen to! Zavazuje k odpovědnosti všechny lidi, ať si pravdu překrucují, nebo ne! Stejně  k tomu přistupoval i náš Pán Ježíš.

Ježíš jako fundamentalista

V této souvislosti se jistě vybaví situace, kdy byl Ježíš pokoušen na poušti (Mt 4,1–11). Ježíš vytrvale odpovídá slovy: „Je psáno!“ Všimněte si smělosti, se kterou Ježíš citoval Písmo a jednal podle Písma, jako by bylo zcela srozumitelné a autoritativní. Je to ďábel, kdo útočí na víru a poslání našeho Pána, a je to náš Pán, kdo se smělostí a autoritou cituje Písma!

Takoví bychom měli být i my, když na nás útočí svět a pochybnosti. Budete věřit svým pocitům nebo zaslíbením Božího slova? Znovu si připomeňme, jak se k tomu postavil apoštol Petr na sklonku života:

  • A máme ještě pevnější prorocké slovo. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla, které svítí v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nevzejde ve vašich srdcích. (2Pt 1,19; ČSP)

Vraťme se však zpět k Pánu Ježíši. Kudy chodil, tudy vyučoval s autoritou a napravoval mnohé v otázkách teologie. Byl natolik přesvědčivý, že o něm mnozí říkali, že hovoří jako někdo, kdo má moc. Jen se podívejte:

  • Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. (Mt 7,28–29)

Na jiném místě, když byl tázán zákoníkem na otázku věčného života – co myslíte, že mu odpověděl? Citoval Písmo? Udělal mnohem víc! Dokonce se ptá tazatele, co čte v Zákoně – a tím nám přidává další argument k tomu, že Písmo je zcela srozumitelné.

  • Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ (L 10,25–26)

Když Pán Ježíš pokládá Písmo za srozumitelné, neměli bychom i my? Neměli bychom rázně odmítnout útoky na křesťanský fundamentalismus?

Pán Ježíš nikdy nehledal kompromisy, aby se zalíbil lidem a získal jich mnoho, ale vždy vyučoval pravdu; a často i učení pro přirozeného člověka nestravitelné. Vybavují se verše z 6. kapitoly Jana, které hovoří o vyvolení.

  • A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (J 6,65–66) 

Jak moc se reakce těchto posluchačů podobá lidem, kteří odmítají učení o vyvolení? To ale Ježíše nezastavilo v tom, aby si nechal „svůj náboženský prožitek“ pro sebe – kdepak! Hovořil o vyvolení, ale i třeba o pekle se smělostí a plnou vážností. A citoval Písmo jako autoritativní Boží slovo, a proto bychom tak měli činit i my, jsme-li skutečně následovatelé Ježíše Krista!

Pán Ježíš se spoléhá na Boží slovo, cituje jej s plnou smělostí a autoritou a chová se jako skutečný fundamentalista. Proto bychom si z něj měli vzít příklad a odmítnout rétoriku liberálních křesťanů, která nevede k hlubšímu poznání Boha, ale ke kompromisům a útočí i na víru člověka. Chytněme se tedy pevně Slova života a napodobujme našeho Pána Ježíše, který řekl tato slova:

  • Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. (Mt 24,35)