Zápas o duši:

Soužení duše – zamyšlení

Verze pro tisk

Včera večer jsme s několika bratry procházeli tématem schopnosti vcítění se do situace těch, jejichž duše je soužena, tj. službou křesťanské lásky, kdy jeden pozorně naslouchá druhému a slouží s opravdovým soucitem. Když jsem se dnes ráno probudil, vnímal jsem, že mě Duch Boží vede do oddílu Písma, který mi otevřel nedávno, ke konci mého dlouhodobého boje s depresí, což je akutní forma duševního utrpení. Dovolte mi, abych s vámi sdílel několik myšlenek k tématu.

Bůh nás utěšuje v každém soužení (2K 1,3–8). To platí pro každého věřícího v každém čase. Nicméně životní situace, ve které apoštol tato nadčasová slova zapsal, byla plná utrpení věrného – i když chybujícího – služebníka evangelia. Jinými slovy, když Pavel napsal tak utěšující zaslíbení o věčné Boží lásce a jeho péči, vycházelo to z tavících zkušeností se souženími. Když si uvědomíme, že apoštol žil v centru intenzivního duchovního boje (satan nenávidí každého věřícího, všechny, kteří káží evangelium), pomůže nám to porozumět, jak naléhavě on i jeho spolupracovníci potřebovali naději a pomoc. To jsou potřeby, které má v určitých životních obdobích každý křesťan.

Při rozjímání nad 2. Korintským 1,8–11 mi vyvstaly dvě otázky: Na co Pavel odkazuje, když říká: „Takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě?“ (v. 8). A dále, co má apoštol na mysli, když píše: „Sami v sobě jsme však měli ten rozsudek smrti.“

  • Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našem soužení, které nás potkalo v Asii; dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě. Sami v sobě jsme však měli ten rozsudek smrti, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé; on nás vysvobodil  z takového nebezpečí smrti a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že ještě znovu vysvobodí, když i vy nám budete pomáhat modlitbou, aby za nás mnozí děkovali kvůli daru milosti, kterého se nám dostalo skrze přímluvy mnohých. (2K 1,8–11; ČSP)

Co to znamená ocitnout se bez naděje; zoufat si do té míry, že pochybuji o vlastním životě?

V osmém verši mluví apoštol o soužení, které na ně dolehlo „nadmíru těžce, nad (jejich) sílu“. Nadměrná břemena dovedla tyto muže do stavu hlubokého zoufalství a následkem toho do potřeby Božího vysvobození. Kistemaker píše:

„Připadá v úvahu, že Pavel byl vlečen do různých místních synagog před židovskou radu k soudním řízením. Byl trestán předepsanými 39 ranami. Prozradil, že byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné (11,24). Takové bičování, když se provádělo hrubým způsobem, mohlo být velmi nebezpečné, zvláště pak, když se opakovalo  v krátkém sledu. Navíc, od římských autorit dostal Pavel třikrát holí (11,25). Nelítostný odpor židovských protivníků, který Pavel musel snášet, se mu stal trvalou hrozbou... Nebezpečí, jimž byl vystaven, byla tak ohromná, že je popisuje jako extrémně těžké břímě, které nebyl schopen fyzicky unést. A navíc duchovně postrádal potřebnou sílu, a tak upadl do zoufalství (v kontrastu 4,8). V případě, že by Bůh nezasáhl a takříkajíc nepřivedl ho zpět z mrtvých, očekával Pavel konec svého pozemského života.“

Zoufat si do té míry, že pochybuji o vlastním životě, znamená být nanejvýš obtěžkaný břemeny a vysílený a v důsledku toho podlehnout soužení (zdroj tísně nakonec není podstatný) natolik, až dochází k přijetí smrti jako jediného možného východiska. Upadnout do zoufalství znamená, že není úniku. Jinak řečeno znamená to setrvat v duševním a emocionálním stavu bez naděje na blížící se pomoc, takže smrt se zdá být nevyhnutelná.

Některá soužení, na něž zde apoštol odkazuje, doléhají zdánlivě jen zvenčí, často je však možné zahlédnout utrpení jeho duše. Zoufalství, devastující sklíčenost, je běžnější, než dokážeme připustit. Mezi biblické postavy, které zakusily hlubokou sklíčenost a zničující zoufalství, patří David, Chana, Eliáš a také Pavel. Předtím, než někdo dojde k rychlému závěru, že všechna trápení vedoucí k myšlence na smrt jsou hříchem nebo že jsou výhradně způsobena hříchem, měl by si vzpomenout, že Ježíš sám zakusil smutek duše až k smrti (Mt 26,38). Už jen jeho zkušenost by měla zchladit naše plamenné soudy. Někteří známí služebníci evangelia také prožívali stavy hlubokého zoufalství: Charles Spurgeon, Martyn Lloyd-Jones, David Brainerd a mnozí další. Musíme přijmout, že některým částem naší padlé přirozenosti nikdy neporozumíme. Pouze Bůh ve své prozřetelnosti přesně ví, čeho chce dosáhnout pro svoji slávu skrze naše soužení (někdy je to soužení duše).

Jaký je smysl rozsudku smrti?

Mentální břemeno, které apoštol vláčel, bylo tak těžké, že se vlastně cítil, jako by umíral. Ta tíže však nebyla bezúčelná. Ono omračující vědomí blížící se smrti mělo jasný cíl, „abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha“ (v. 9). Tady to je! Bůh ve své milosti připravil toto soužení svých služebníků, aby nás zbavil naší nezávislosti, abychom mu více důvěřovali. V případě apoštola a jeho přátel došlo k vysvobození od skutečné hrozby smrti Božím zásahem. I kdyby však nebyli vysvobozeni, jejich naděje by zůstala. Proč? Jejich svědectví zůstává stejné: „V něho jsme složili svou naději“ (v. 10).

Jediný základ pro naši naději

Naděje nás vysvobozuje ze soužení, při kterém hrozí, že přijdeme o život, protože její kořeny pevně svírají ten jediný jistý základ: Bůh je v Ježíši Kristu s námi (Ř 8,31). Rázné uchopení slibu konečného vysvobození, že Ježíš vdechl život do duší sužovaných apoštolů, takže byli bez rozumového vysvětlení uschopněni dál pokračovat ve službě.

Víra – skutečná víra, že Bůh je pro nás, ne proti nám, dobře radí našim ztrápeným a vystrašeným duším. Obnovuje naši sílu, cíl a touhu žít, i když zoufalství, které se nás drží, je tak hluboké, až se zdá, že je nad námi vynesen rozsudek smrti. Zaměření naší naděje na Boha samotného, nikoli na snížení bolesti nebo zlepšení okolností, je tím jediným uspokojivým lékem na soužení. A když se naučíme vést k těmto pravdám sebe sama, budeme vyzbrojeni k utěšování ostatních, kteří si zoufají natolik, až pochybují o svém životě.

Pomoc skrze modlitbu

Když se ohlížím zpět, co a koho Bůh použil, aby mě přenesl skrze nejtemnější údolí soužení mé duše, jaké jsem kdy zažil, pak to byli ti, kteří se modlili nejen za mě, ale také se mnou. Tímto osobně potvrzuji důležitost apoštolovy závěrečné úpěnlivé žádosti: „Když i vy nám budete pomáhat modlitbou“ (v. 11). Jestli ti Bůh dal příležitost pomáhat někomu, kdo prochází duševním utrpením, nedomnívej se prosím, že musíš dát odpovědi (často žádné nejsou). Modli se s ním. Prosím, modli se s ním. Vezmi ho za ruku a jděte spolu před Boží trůn, kde obdrží milost a milosrdenství v pravý čas.

Counseling one another

Překlad Martina Kramosilová