Jak je to s jistotou spasení? Je to skutečně biblické učení nebo jen výmysl některých křesťanů, kteří tím chtějí ospravedlnit svou touhu po hříchu?

Jednou z věcí, která mocně rozděluje křesťanské tábory, je nauka o ztrátě věčného života po obrácení v případech odpadnutí či zapření Ježíše Krista, nebo i odklon od zdravého učení jak je psáno v 2 Pt 2,1-4. Tam je jasně psáno o lživých učitelích, kteří zavedou zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil! Obrácení křesťané jsou přeci vykoupeni, tedy zachráněni, pokud ale vytrvají a nezradí!!! Jak je o tom 7x psáno ve Zjevení! Myslím, že všechna zaslíbení jsou spojena s podmínkou! Proto by mne zajímalo, co je pravda? Je to smutné, že tyto dva názory, či teologické spory jsou příčinou rozporů a nejednoty mezi obrácenými křesťany! ...

Tolik z dopisu čtenáře Milana E.

V poslední době jsme dostali několik podobných dopisů a víme, že tato otázka patří mezi ty, které jsou mezi křesťany stále žhavé. Je opravdu smutné vidět, jak tato otázka rozděluje křesťany, kteří vzývají Pána z čistého srdce (2 Tm 2,22). Nejde o téma zanedbatelné nebo okrajové. Jak otázky ohledně toho, zda křesťan může ztratit své spasení, či nikoliv, tak odpovědi, které z podobných otázek vyplývají, jsou důležitým ukazatelem v našem vztahu s Bohem. Jinými slovy se totiž ptáme, zda jsme skutečně spaseni, či nikoliv.

Ačkoliv jsme se tímto tématem již několikrát v ZODu zabývali, chceme se k tomuto tématu znovu vrátit. Jestli chcete v tomto tématu jít více do hloubky, podívejte se, prosím, také na následující články: ZOD 65: Zachování svatých (P. Steiger), Vytrvalost svatých (J. Piper), ZOD 74: Boží a lidská účast na spasení (J. Reisinger), ZOD 76: Spasenie – Boh alebo člověk (J. Bianchi), Jak dlouho je navěky (J. Reisinger), ZOD 94: Vyšli z nás, ale nebyli z nás (R. Hynek – zde je také odpověď na námitku z 2 Pt 2,1–4), ZOD 105: Když už nelze činit pokání (S. Cole).

Povaha spasení

Máme-li rozumět učení o vytrvalosti svatých (resp. o věrnosti Boží a jistotě spasení věřících), musíme porozumět podstatě spasení, protože právě ta nám z velké části umožňuje pochopit neochvějnou jistotu, kterou spasení věřícím dává. Ačkoliv nerad používám pojem „jistota spasení“, jedná se o slova, která pocházejí z Písma a proto se nemusíme obávat jejich používání. Podívejme se na základní články křesťanského učení o spasení:

1. Spasení není založené na lidských skutcích, není na nich vůbec nijak závislé, nevychází ze skutků, ale skutky vycházejí ze spasení, jsou přirozeným důsledkem nového života, který Bůh vložil do našeho srdce.

  • On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; (Tt 3,5)
  • Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Ř 4,5)

2. Spasení, tedy věčný život, je Božím darem:

  • Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23)

3. A toto spasení je přijímáno vírou:

  • Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8–9)

4. Nakonec – spasení, nový život, který je Božím darem a který byl přijat skrze víru, vede k víře, k životu ve víře, k posvěcenému životu, k životu ve svatosti, a také k dobrým skutkům:

  • Evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, … Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)
  • Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. (1 Te 4,7)
  • Rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Takto můžeme v několika větách shrnout podstatu spasení. Učení o spasení je naprosto zásadní věcí a těmto základním tezím musí v jejich nejjednodušší podobě rozumět každý znovuzrozený křesťan.

Vidíme, že zdrojem spasení je samotný Bůh – jenom On a nikdo jiný. Bůh je původcem spasení, průvodcem na cestě spasení a také dokonavatelem našeho spasení (Žd 12,2). Spasení je cele a dokonale Božím dílem.

  • U Hospodina je spása. (Jon 2,10) 

Moc (účinek) spasení

Spasení je dar. Ale nejedná se o jen tak ledajaký dar, není to předmět, který bychom mohli odložit a zapomenout, že jsme ho kdy dostali, není to drobnost, která by se nám mohla někam zakutálet, takže bychom ji museli znovu pracně hledat. Není to bezcenná cetka, kterou bychom s odporem odmítli. Spasení je mnohem víc, než si kdokoliv z nás dokáže představit. Spasení je dar takové povahy, že nechá člověka navždy „poznamenaného“ (v tom nejlepším slova smyslu). Tímto darem Bůh dává člověku nové srdce a novou přirozenost. Boží slovo říká, že je tady nové stvoření (2 K 5,17). Z nového srdce vycházejí nové věci, které Písmo nazývá ovocem Ducha svatého (znovu je zdůrazněno, kdo je původcem těchto věcí – Bůh Duch svatý).

  • Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Ga 5,22–23)

Tam, kde není toto ovoce, tam nemůže být ani řeči o novém stvoření, novém životě, o nové přirozenosti a tedy ani o spasení (takto je třeba rozumět také podobenství o rozsévači, které rádi používají zastánci „nejistoty spasení“). Pokud se takto podíváme do 2 Pt 2,1–4:

  • V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká. Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud. (2 Pt 2,1–4)

Chtěl bych se tímto textem více zabývat v samostatném článku v některém z následujících čísel, proto se v tuto chvíli omezím na jedinou poznámku, která je zároveň určitou výzvou: V biblickém textu jsem zvýraznil některá slova – pokud v Písmu najdeme nějaký další text nebo texty, které stejnými slovy popisují znovuzrozené, vykoupené, Kristovou obětí ospravedlněné a Jeho krví posvěcené Boží děti, potom se zdá, že skuteční křesťané, jejichž jména jsou od stvoření světa zapsaná v knize života a které nic nemůže vytrhnout z Boží ruky, mohou přijít o své věčné spasení a mohou být odsouzeni jako bezbožníci.

Pokud ale Písmo těmito slovy popisuje pouze lidi bezbožné, neznovuzrozené, třeba i falešné bratry, kteří se vloudili mezi křesťany (Ga 2,4) a jsou plevelem v pšeničném poli (Mt 13,25), potom je jasné, že také tento text nemluví o křesťanech a nemůže tedy být „biblickým“ základem učení o nejistotě spasení či o jeho ztrátě.

Závěr

Spasení je závislé na Bohu, je přijímáno vírou, která je také Božím darem (Ef 2,8–10; Ř 12,3; Fp 2,9; 2 Pt 1,3; 1 K 4,7; atd.) a vede k novému životu, který je znovu cele závislý na Bohu – ať již v otázce víry, nebo v otázce ovoce či posvěcení.

Když je tady spasení cele závislé na Bohu, jak by ho někdo mohl ztratit? Když spasení není závislé na skutcích, které konáme, jaké skutky nás mohou o spasení připravit?

Položme si tyto otázky také z „opačné“ strany: jestliže mohu ztratit spasení (podobně jako hodinky, nebo peněženku), je opravdu spasení závislé cele na Bohu? Neukazuje to naopak na to, že takové spasení je závislé na mně? Na mé vlastní vytrvalosti, bdělosti, síle, moudrosti, šikovnosti, … Říkáme potom sice, že spasení je závislé na Bohu, že jsme spaseni z milosti, ale ve skutečnosti záleží především na mně, nikoliv tedy na Bohu. V takovém případě je člověk sám tím klíčovým prvkem v celé věci.

Podobně pokud je nějaký skutek, který nás může oddělit od spasení, potom tím jazýčkem na vahách není Kristova prolitá krev, která rozhoduje o spasení či nespasní, ale skutek. V takovém případě už těžko můžeme mluvit o spasení z milosti, ale zcela zjevně nám tu krystalizuje spasení ze skutků, tedy falešné evangelium, které nemá žádnou moc kohokoliv zachránit.

  • Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1 Pt 1,4–5)

– jk –