Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Minule jsme se zaměřili na dva důvody, proč jsou předpojatost a upřednostňování jednotlivců nebo skupin ve sboru špatné. Řekli jsme si, že jednak popírá Boží svrchovanost, a za druhé, má velmi blízko k Božímu nepřátelství. Dnes se podíváme na třetí důsledek upřednostňování ve vztahu k bližním. A tím je skutečnost, že:
Tím, že prokazujeme pozornost úspěšným a oblíbeným, nejednáme správně. Nemáme žít podle světských hodnot a měřítek, ale podle pravidel a zákona Božího království. Královský zákon je pro nás zapsán v Písmu a podle něho se máme řídit. Při studiu Božího slova máme vždy myslet na to, jak jej můžeme prakticky použít. Nový zákon království v mnohém převyšuje zákon staré smlouvy:
V Nové smlouvě se stejný verš o milování bližního opakuje šestkrát v evangeliích a také v Římanům 13,9 a Galatským 5,14. Soudy a posuzování hodnoty člověka nepatří nám, ale Bohu. Součástí biblické lásky k bližním je spravedlivost a nezaujatost. Podívejme se pozorněji na to, jak je to s láskou k Bohu a bližním podrobněji:
Dnešní „křesťanská psychologie“ přikázání milovat svého bližního posunula do jiné roviny – běžně se učí, že abychom mohli mít rádi někoho jiného, musíme se nejdříve naučit milovat sami sebe. Z čehož by pak vyplývalo, že nejde o dvě přikázání, ale o tři. V Písmu ale najdeme jen dvě přikázání:
(1) Miluj Boha a (2) miluj bližního svého.
Sebeláska, sobectví a další přirozené vlastnosti, které člověk má, nejsou nutné k tomu, abychom se řídili Božím příkazem. Právě naopak, Písmo říká:
Protože budeme všichni souzeni podle Božího zákona, máme žít ve světle nadcházejícího soudu a prokazování milosrdenství a ochranu chudým a slabým. Možná si říkáte, stejně jako ti, kterým Jakub psal, třeba jsem se nezachoval nejlépe vůči někomu, ale jde jen o malé nedopatření, prostě na to nemám, vždyť nepatřím mezi hříšníky, kteří se dopouštějí manželské nevěry, nikoho jsem nezabil, dodržují přikázání i světské zákony, … nepochopili jste Jakubova slova – a svým postojem a chováním se dopouštíte hříchu. Proto nám Jakub říká, že:
Jakub nám sděluje, že nikdo není schopen zachovávat všechna přikázání. Dopustili bychom se omylu, kdybychom si mysleli, že všechna přikázání a zákony jsou stejně důležité, nebo že všechny hříchy jsou stejně špatné. Boží Zákon a přikázání jsou jako řetěz, stačí aby praskl jeden článek řetězu, výsledek je stejný:
Jakub poukazuje na to, že každý hřích z nás činí porušovatele zákona. Nespoléhejte na svoji slušnost člověka, který občas zhřeší a doufá, že Bůh zamhouří oko. Když porušíte zákon, když něco uděláte nebo neuděláte, co byste udělat měli, ponesete za své činy odpovědnost. Co nám chce Jakub říci, je, že bychom neměli brát hřích předpojatosti vůči ostatním lidem na lehkou váhu. Na druhé straně stojí věřící, zákoníci, kteří jsou přesvědčeni, že MUSÍ dodržovat každé nařízení. Mají seznam aktivit, které se smí a nesmí vykonávat - obzvláště pokud jde o neděli. I já jsem přesvědčen, že bychom se měli v tento den zabývat duchovními aktivitami, místo sekání trávy, ale pokud někdo pracuje v nepřetržitém provozu nebo veřejném sektoru a má službu, neodsuzujme jej. Kdybychom trvali na liteře zákona, soudili bychom lékaře, záchranáře, hasiče, policii, zaměstnance elektráren, atd. Povinnost dodržovat starosmluvní sabat pominula, ale to neznamená, že nemáme dbát na den odpočinku. Máme trávit oddělený čas s Bohem i v obecenství s ostatními křesťany, je to pro naše dobro, duchovní růst a službu bližním. Pokud se na den odpočinku díváme z této perspektivy, bude pro nás ctí a potěšením, ne povinností, že musíme všeho nechat a odsedět si v církvi povinnost naslouchání Božímu slovu. Jakub uzavírá tím, že:
Jakub myšlenku rozděluje na dvě části a říká, že:
Na jedné straně sám Ježíš řekl:
Stejně jasně říká apoštol Pavel:
Čeká nás soud. Bůh vidí do našeho srdce a bude nás soudit zákonem svobody. Naše hříchy byly souzeny a sejmuty na kříži skrze smrt našeho Spasitele Ježíše Krista, ale život a skutky věřících budou souzeny a hodnoceny:
To, co jsme vykonali z lásky pro Krista a pro Jeho slávu, bude odměněno. To, co jsme udělali z našich sobeckých motivů, vyjde najevo jako bezcenné kupčení. I když se věřící nemusí bát Božího soudu, měli by mít stále bázeň před Hospodinem:
Již mnohokrát jsme si řekli, že jsme ospravedlněni jen vírou v Krista, ne vlastními skutky; ale živá víra, poslušnost a věrnost musí přinášet viditelné ovoce a životní změny. Lidé víry se výrazně liší od lidí všech dob, které popisuje Pavel:
Každý věřící přijme časem zásady, podle kterých se bude řídit. Již dříve nám Jakub řekl, že ten, kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, není jen povrchní a zapomnětlivý posluchač, nýbrž podle toho co slyšel a co se naučil, také jedná, bude za své skutky odměněn. (1,25) Nová smlouva nás nezavazuje dodržovat zákon podle pravidel Staré smlouvy, ani konat dobré skutky, abychom si spasení zasloužili nebo se někomu zalíbili, ale proto, že přikázání lásky je vepsáno do našich srdcí. Vše co děláme, děláme z lásky k Bohu a bližním.
Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou omilostněni. Milosrdenství vítězí nad soudem. (2,13)
První část se týká nevěřících, druhá část, věřících. Ten, kdo prokazuje milosrdenství ostatním, ukazuje, že si uvědomuje, že byl sám omilostněn. Milost je podle definice něco, co jsme si nezasloužili, ale obdrželi jako dar z Boží ruky. Milosrdenství plyne od Boha k nám a od nás by mělo plynout k ostatním. Část Písma, která se týká věřících, říká, že tam kde milosrdenství chybí, zřejmě chybí i pravá a činná víra. Bůh zkoumá srdce, a kde není láska a milosrdenství, tam může jít pouze o nábožensky založeného člověka a nebezpečný sebeklam. Takový člověk se v církvi objevuje spíše ze společenských důvodů a navazování kontaktů. To vůbec neznamená, že věřící budou v milosrdenství dokonalí, vždyť každý z nás stojíme před Bohem jako dlužníci a spoléháme na milosrdenství v Kristu, který byl odsouzen a potrestán za nás. Vžijme se do chvíle druhého příchodu Pána Ježíš Krista, kdy uslyšíme Jeho hlas:
Pro milosrdenství Boží nás Jakub varuje a nabádá, abychom svoji víru naplňovali skutky milosrdenství a láskou.
1. Jakou roli hrají pocity ve vyjádření křesťanské lásky? Je biblická láska pouze konání, nebo také vyžaduje soucit, aby byla opravdová?
2. Když Boží přikázání nemají stejnou váhu důležitosti, proč je to vážný přestupek, když se těmi méně důležitými neřídíme?