14. Přirozená chápavost

Následují umění, jak svobodná, tak ruční; poněvadž k naučení se jim ve všech nás nějaká způsobilost přebývá, zjevuje se v nich také moc ostrovtipu lidského. Ačkoli však všichni nejsou způsobní naučit se všemu, přece je dostatečným všeobecné možnosti důkazem, že se téměř žádného nenalézá, ježto by neosvědčoval známosti v některém umění. A netoliko pouhá způsobilost k naučení se přebývá v něm, nýbrž i k vy­mýšlení v každém umění něco nového, aneb k rozšíření a zdokonalení toho, čemuž se od předchůdce naučil. Což jakož Platona neprávě pohnulo, aby učil, že takovéto pochopování není nic jiného, než rozpomínání se; tak nás to vším právem nutí vyznati, že počátek toho duchu lidskému je vrozený. Proto důvody tyto zjevně dosvědčují, že všeobecná chápavost rozumu a známosti je lidem od přirozenosti dána.

Je to však tak všeobecný dar, že jeden každý pro sebe v něm zvláštní milost Boží uznat musí. K této vděčnosti probouzí nás hojně sám Tvůrce přírody, dávaje se narodit také bláznům, na nichž ukazuje, jakými dary by se duše člověka vyznamenávala, kdyby jí světlo jeho nepronikalo; což tak přirozeně ve všech přebývá, že je naprosto milostivým dobro­tivosti jeho darem každému zvlášť uděleným. Samých pak umění vynález aneb návodné učení aneb bližší a dokonalejší poznání (čehož se nemnohým dostává) není sice důkladným důkazem všeobecné chápavosti; poněvadž však se ho bez rozdílu pobožným i bezbožným dostává, počítá se právem mezi dary přirozené.

15. Boží pravda v dílech pohanů

Protož kdykoli do pohanských spisovatelů nahlédneme, máme obdivuhodným pravdy světlem v nich se jevícím upamatováni býti, že duch lidský, jakkoli od své původní neporušenosti odpadl a se zkazil, přec až dosud znamenitými dary Božími jest přioděn a ozdoben. Povážíme-li, že Duch Boží je jediným pramenem pravdy, nebudeme pravdy samé ani zamítati, ani jí pohrdati, kdekoli se nám objeví; leč bychom chtěli Ducha Božího potupovati. Neboť dary Ducha Božího nemohou být zlehčeny bez potupy a zlehčení jeho samého. Co pak? Budeme popírat, že by se pravda nebyla zaskvěla starým právníkům, kteří s tak velikou spravedlností řád občanský a kázeň vydali? Řekneme, že filosofové, v onom tak znamenitém přírody zkoumání a tak umělém popisování byli slepí? Řekneme, že neměli rozumu, kdo zřídivše umění výmluvnosti, rozumně mluviti nás naučili? Řekneme, že byli nesmyslní, kdo pěstujíce lékařství, snahy své nám věnovali? Což všecka jiná učení a umění budeme je považovat za blouznění blbců? Vždyť spisy sta­rých spisovatelů o těchto věcech nebudeme moci ani číst bez velkého podivení; budeme pak se divit, proto že je (jak také jsou) za znamenité uznati budeme nuceni.

Ale nazveme něco chvalitebným a slav­ným, o čemž bychom neuznávali, že pochází od Boha? Styďme se za lakovou nevděčnost, do které ani pohanští básníci neupadli, kteří vyznali, že mudrosloví, zákony a všecka dobrá umění jsou vynálezy bohů. Poněvadž tedy je zjevné, že lidé, které Písmo tělesnými na­zývá, v zpytování věcí nižších tak velice důvtipní a osvícení byli, učme se z takových příkladů, jak mnohé dary Pán přirození lidskému po­nechal, i když již pravého dobra zbaveno jest.

16. Poskvrněnost přirozených lidských darů

Zatím však nezapomínejme, že nejznamenitějšími dary Ducha Božího jsou, které k obecnému blahu pokolení lidského uděluje, komu chce. Nebo musila-li rozumnost a známost k stavení stánku potřebná Bezeleclovi a Aholiabovi od Ducha Božího vnuknuta býti, není zajisté divné, praví-li se, že se nám poznání věcí v životě lidském nejznamenitějších skrze Ducha Božího uděluje (Dt 31,2; 35,30). Aniž jest potřebí, aby se kdo tázal, jakou společnost s Duchem svátým mají bezbožní, kteří od Boha naprosto odcizeni jsou? Nebo což se praví o Duchu Božím, že v samých toliko věřících přebývá, musí se rozuměti o Duchu posvěcení, skrze něhož Bohu za chrámy posvěceni býváme.

Nicméně však proto Bůh všecko naplňuje, pohybuje a obživuje téhož Ducha mocí, a to podle vlastnosti jednoho každého rodu, kterou mu zákonem stvo­ření přidělil. Jestliže tedy Pán prací a službou bezbožných nám v přírodo­zpytu, výmluvnosti, v hvězdářství a jiných toho druhu uměních na pomoc přispěti chtěl, užívejme toho; abychom zanedbávajíce dary Boží, nám zdarma v tom nabízené, nenesli spravedlivý lenivosti své trest.

Aby však někdo neměl člověka za příliš šťastného, když se mu pod živly tohoto světa taková k vyzkoumání pravdy schopnost propůjčuje, musí se zároveň k tomu přidati, že všecka ta schopnost k poznávání jakož i sama známost z toho plynoucí je věcí nestálou a marnou před Bohem, není-li pod tím pevného základu pravdy. Neboť Augustin (jemuž, jakž jsme pravili, Petrus Lombardus a scholastikové přisvědčiti musili), velmi pravdivě učí, že jakož dary milosti člověka po pádu odňaty jsou, tak i pozůstalé dary přirozené jsou zkaženy; ne že by v sobě poskvrněny býti mohly, jak dalece od Boha pocházejí, nýbrž že člověku poskvrně­nému čistými býti přestaly, aby z nich nějaké chlouby nedošel.

17. Dar Boží milosti – rozum

Tento bud všeho souhrn: V celém pokolení lidském se spatřuje, že přirození našemu vlastní jest rozum, který nás dělí od tvorů neroz­umných, tak jako tvorové nerozumní se smyslem liší od věcí bezživotných. Nebo že se někteří blbí aneb smyslem zpozdilí rodí, vada tato nikterak nezatemňuje všeobecné milosti Boží; naopak takovým zjevem býváme upamatováni, že se právem shovívavosti Boží připisovati musí, co nám pozůstalo; nebo kdyby nám nebyl shovíval, byl by první pád celého přirození záhubu způsobil. Že pak jedni vynikají ostrovtipem, jiní soudností ostatní převyšují, jiní zase způsobilejší mají mysl k na­učení se tomu neb onomu umění; v takové rozmanitosti dokazuje Bůh milosti své k nám, aby sobě někdo za vlastní nepokládal, což z pouhé jeho štědrosti vyplývá. Proč pak jest jeden důstojnější nad druhého, leč proto, aby se ve všeobecném přirození oslavila zvláštní milost Boží, kteráž pomíjejíc mnohé, dokazuje tím, že žádnému není nic dlužna.

K tomu přidej, že Bůh zvláštní pohnutí vzbuzuje podle povolání jednoho každého, čehož máme mnohé příklady v knize Soudců (6,34), kde se praví, že Duch Hospodinův posilňoval, které k správě lidu povolával. Ostatně ve všech znamenitých činech zvláštní jest vnuknutí; z té pří­činy šli za Saulem udatní, jichžto srdcí Bůh se dotkl (1 S 10,26). A když mu Samuel předpovídá jeho ustanovení za krále, mluví takto: I sstoupí na tě Duch Hospodinův, a proměněn budeš v muže jiného (1 S 10,6). A to vztahuje se na celý běh panování; jakož se dále o Davidovi vypravuje, že na něm odpočinul Duch Hospodinův od toho dne i potom (1 S 16,13).

Ale totéž vypravuje se jinde také o jednotlivých vnuknutích. Ano u Homéra praví se o lidech, že vládnou duchem nejen dle toho, jakž každému udělil Jupiter, nýbrž jak každého denně vodí. A zajisté když i nejschopnější a nejchytřejší často poma­tením trnou, ukazuje sama zkušenost, že mysl a srdce lidská jsou v ruce a moci Boží, tak aby je v jednotlivých okamženích říditi mohl; pročež se praví, že odjímá rozum moudrým, aby bloudili v poušti bezcestné (Job 12,24). Ostatně spatřujeme v této rozmanitosti přec nějaké po­zůstalé známky obrazu Božího, které veškeré pokolení lidské od ostat­ních tvorů rozdělují.