Stárnoucí zpěvák sladkých písní, který vedl toho dne chvály, byl v plném rozletu. Byl odhodlán dostat nás „do nálady“ a přál si, abychom zakusili Boha. Rychlý pohled na PowerPoint odhalil, že většina písní byla o nás a ty, co byly o Bohu, o identitě „Pána“ jen mlžily. Bylo tu hodně „písní o Ježíši“, ale zdálo se, že se mu plete s tou další postavou, na kterou poukazoval jako na „Pána“. Cestou ven jsem dostal CD s nahrávkami barda plného nadšení. Poznámky na obalu nebyly povzbudivé, umělec na místě, kde se to patří, děkoval slovy: „Děkujeme Bohu, Ježíši a Duchu Svatému za jejich lásku, vedení a pomoc.“ Tak byli Ježíš a Duch Svatý vystrčeni z Trojice. Dva tisíce let teologických úvah a samé jádro naší víry byly zavrženy.

Trojice je skutečně základní částí naší víry. Je možné být slabý a úplně mimo mnoha věroučných oblastí a stále být křesťanem, ale nemůžete být křesťanem, pokud nevěříte v Trojici. V tomto bodě bychom rádi zdůraznili, že pochopit Trojici a věřit v ní, jsou dvě velmi odlišné věci. Trojice do velké míry určuje, kdo je Bůh, že v Trojici existují tři osoby a přesto je Bůh jeden. Tato definice Boha také určuje naše uctívání, protože do velké míry se stáváme osobou nebo věcí, kterou uctíváme. Pokud uctíváme jen Boha, stáváme se Otcem Mackenziem, „píšeme slova kázání, kterým nikdo nebude naslouchat, nikdo nepřijde blíž.“ Unitářské uctívání se liší od trojičního.

Pojďte si zatancovat

Uchopení zázraku Trojice podnítí uctívání. Uctívání není jen zaměřeno na Trojici, je jí poháněno. J. I. Packer skvěle poznamenal, že „účelem teologie je doxologie“. Náš Bůh je jeden a náš Bůh jsou tři. V Trojici jsou tři rovnocenné osoby, všichni tři jsou Bůh, ale dělají různé věci různými způsoby stejně jako tři lidé. Ve slovech tolik očerňovaného a záhadného hymnu Eliášovy dny je jeden velmi dobrý řádek: „Žádný Bůh není jako Hospodin.“ Způsob, jakým na sebe členové Trojice vzájemně působí a jak spolu přebývají, je nazýván perichorezí, což doslova znamená božský tanec. Pokud uznáváte choreografii, pak v tomto vesmíru neexistuje nic, co se může srovnávat s pozorováním Trojice. Uctívání bude spontánní, jakmile jen zahlédneme Trojici.

V Trojici je nádherná spletitost, její přirozenost je z jiného světa. Luther ve svém komentáři ke kříži výstižně řekl: „Bůh opuštěný Bohem? Kdo to může pochopit?“ Spletitost má hlubokou krásu. Jim Watson řekl o dvojité šroubovici DNA, že „byla příliš krásná, příliš elegantní, než aby to byl omyl.“ Čím více to platí o ohromující spletitosti Boha, který je dokonalou svatostí a dobrý?

Jazyk velkých vyznání je důstojný a vznešený. Nečtou se jako návod k použití, čtou se jako velké epické básně:

Uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v Jednotě. Nezaměňujeme Osoby ani nerozlišujeme Podstatu; existuje totiž jedna Osoba Otce, jiná Syna a jiná Ducha Svatého; avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jen jedno; Sláva rovnocenná, Majestát rovnocenně věčný.

Athanasiovo vyznání víry

Když čelíme myšlenkám jako tyto, cítíme se jako Mojžíš před hořícím keřem: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz...“ (Exodus 3,3). Z pohledu z dálky se myšlenka Boha jeví obrovská, ale jednoduchá. Čím více zkoumáme Jeho charakter, tím více poznáváme, že je mimo nás a „nevystopovatelný“ (Římanům 11,33).

Je pozoruhodné, že v islámském uctívání neexistuje zpěv a zpěv v Sálu království (pozn. red.: místo, kde se shromažďují Svědkové Jehovovi) je vždy jednotvárný. Unitářství vzniklo pro den, kdy zemřela hudba.

Vedoucí uctívání

Velkým nešvarem současného evangelikálního uctívání je soustředěnost na člověka. Jsme zaměřeni na člověka v tom smyslu, že si myslíme, že podstata dobrého uctívání je v našem výkonu, jak v přístupu, tak v hmotě (projevu). Tak to není. Podbízíme se tedy svému egu, když chceme, aby uctívání bylo o naší zkušenosti spíše než o hodnotě Boha. To se nevyřeší válkami zpěvníků. Problém jde do mnohem větší hloubky, než je lyrický obsah a hodnota starožitnosti.

První problém lze vyřešit, když pochopíme, že uctívání není to, co bychom dělali sami. Ježíš Kristus je náš vedoucí chval, služebník pravé svatyně (Židům 8,2), „vedoucí našeho uctívání“. Kalvín říká: „Kristus je veliký sbormistr, který ladí naše srdce, aby zpívala chvály Bohu.“ Musíme pochopit, že v rámci Trojice už uctívání probíhá. Toto uctívání nemá počátek a nebude mít žádný konec. Naším záměrem na zemi je oslavit Boha a radovat se z Něho navěky. Tady je základní problém – jsme hříšníci žijící v padlém světě. Jsme vyučováni, že naše nejlepší úsilí, i ohledně svatých věcí, nestačí. Vede to k úplnému zoufalství? V žádném případě! James B. Torrance nám připomíná roli Ježíše:

Přichází, aby se místo nás postavil v přítomnosti Otce, když ve svém selhání a zmatenosti nevíme, jak se modlit, aby to bylo správně, nebo když se úplně zapomeneme modlit. Svým Duchem nám pomáhá v našich slabostech.

Správně mluvíme o „velké výměně“ v rámci ospravedlnění, ale existuje také „velká výměna“ v rámci uctívání. Když se naše mysl a vůle přepne a uvidí uctívání jako naše napojení se skrze Ducha Svatého na spojení Syna s Otcem v Jeho zástupném životě uctívání a kněžského přimlouvání, dojde ke skutečnému uctívání. To je vize, která spojuje uctívání nebeské s pozemským. Je opravdu daleko větší než bicí souprava, varhany, William Williams nebo Keith Getty.

Druhý problém leží v našem uctívání hmotou a jazykem. Je větší než zpěv. Všimli jste si, jak malá část Nového zákona se zabývá písní a hudbou? Neznamená to, že to Boha nezajímá, ale je to proto, že v tom máme svobodu. Naše uctívání by mělo být zaměřeno na Krista, ale mělo by zahrnovat celý Jeho život a službu, ne jen vtělení a vykoupení. Měli bychom zpívat o svátostech, zázracích a velebit Otce a Ducha Svatého. Pokud má být uctívání trojiční, musí být různorodé a musí určitě zahrnovat Žalmy. Pokud není výlučný zpěv Žalmů tou správnou cestou, protože je zde Kristus skrytý, ne zjevný (ačkoliv je v Žalmech zřejmý), potom si výlučný zpěv hymnů (písní z kancionálů) nestojí o nic lépe. Žalmy nám ukazují prvky Trojice, které jsou v ostatních částech skryty. Psychologii Syna vidíme v Žalmu 22, péči Otce v Žalmu 23, stvořitelskou moc Ducha v Žalmu 104.

Možná nastal pro údajně neliturgické sbory čas zapojit se do účelné trojiční liturgie. Přednes Vyznání víry by vypálil nejjemnější pšenici trojiční teologie do našich myslí a duší. Velká trojiční požehnání by mohla být užívána s větší různorodostí, následovaná slyšitelným „amen“, čímž by shromáždění vyznalo společnou věrnost velikému Bohu, který je jeden a který je tři.

David C. Meredith je starším v Smithton Free Church of Scotland, Inverness.