• …zalíbilo se Bohu skrze bláznivé kázání spasiti věřící. (1 K 1,21 KRAL)

Církev a kázání jsou spojité nádoby. Jedno nelze oddělit od druhého. Pokud nebudeme správně rozumět tomu, co je to církev, potom bude i naše pochopení toho, co je to kázání, mylné a nebude odpovídat významu, který kázání přikládá Bůh. A opačně – pokud nebudeme rozumět tomu, co je to kázání podle Písma, tak nemůžeme vybudovat krásnou církev (jak říkali naši předkové ve staré jednotě bratrské), která bude Kristovou nevěstou.

Nejenom, že kázání má své nezastupitelné místo v církvi, ale toto místo je naprosto výjimečné a jedinečné. Když mluvíme o kázání, tak je přesně tím, co musí být v církvi především, nejprve. Když Ježíš mluví o lidské duši a o spasení, tak říká:

• Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)

V církvi platí toto především o kázání. Je pravdou, že úkolem církve, resp. starších v církvi není jenom kázat. Je zde celá řada dalších věcí, které je třeba dělat. Ale kázání musí mít prioritu. Podívejme se na příklad apoštolů – když vznikl v jeruzalémské církvi problém s rozdělováním jídla a se službou u stolů, tak lidé přišli s touto velikou potřebou za apoštoly. Jaká byla jejich reakce?

• Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. (Sk 6,2)

To je vážné slovo – Bohu se nebude líbit… Apoštolové dobře rozuměli tomu, co je jejich hlavním úkolem – kázání Slova a modlitba. O to šlo na prvním místě. O to šlo na prvním místě Pánu Ježíši Kristu:

• Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok. (Lk 4,18-19 ČSP)

Ježíš svůj úkol definoval jako zvěstování a vyhlašování. A to také během své služby nepřetržitě dělal. A podle jeho příkladu jednali také apoštolové. Nejenom dvanáct apoštolů v Jeruzalémě, ale také Pavel. Podívejte se na to, jakou hodnotu přikládal Pavel svému životu:

• Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti. (Sk 20,24)

Služba kázání byla tou nejdůležitější službou v životě Pavla. Nebylo nic důležitějšího – pro něj samotného, pro církve, které zakládal ani pro učedníky, které připravoval k budoucí službě. Ke stejnému jednání vede také svého milovaného Timotea, k témuž vede také Tita.

• Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2 Tm 4,2)
• Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)

V listech Titovi i Timoteovi pak Pavel uvádí kvalifikace pro starší v církvi a to mají být muži, kteří jsou schopni kázat Boží slovo. Jejich úkolem je sytit stádo, budovat ho Božím slovem, domlouvat, napomínat a vyučovat. Starší církve jsou muži, kteří jsou oddaní kázání. Rozumí jeho důležitosti a výjimečnosti. Žádné jiné místo této planety ani celého vesmíru nedisponuje větší mocí než kazatelna Božího slova. Jenom odtud mohou být proměňovány lidské životy a jenom skrze kázání mohou být duše zachraňovány pro věčnost.

Podívejme se ještě na jeden příklad z Písma – když se Ježíš loučil se svými učedníky, dal jim příkaz, který nazýváme Velkým posláním. Stojí v něm:

• Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19-20)

V originálním textu je v tomto souvětí jediný rozkaz – tím je získávat učedníky. Ostatní slovesa jsou přechodníky, které rozvíjejí sloveso v aktivním tvaru, tedy sloveso získávat (činit) učedníky. Nezbytnou součástí procesu činění učedníků je vyučování, kázání. Je to něco, co patří do církve a bez čeho nelze mít opravdové učedníky. Učedníci nevyrostou, pokud se nebudou sytit Božím slovem. Příklad první církve nám ukazuje, že učedníci každý den „vytrvale poslouchali učení apoštolů“ (Sk 2,42). Opačný příklad křesťanů ze Židů nám naopak ukazuje, že když se učedníci nesytí Božím slovem (nejsou ochotni naslouchat), tak nerostou a nejsou schopni rozlišit dobré od špatného (Žd 5,11-14).

Mohli bychom ale namítnout, že podstatou Velkého poslání je získávání učedníků a nikoliv jejich vyučování. Je to skutečně tak. Ale když se podíváme na paralelní texty evangelií, tak velmi rychle zjistíme, jak sám Ježíš rozuměl získávání učedníků:

• Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15)

To je činění, získávání učedníků podle Ježíše. Učedníky nelze získat jinak než kázáním evangelia (viz Ř 10,17). A aby to bylo úplně jasné, všimněme si, jak Velké poslání zaznamenává Lukáš – Ježíš říká svým učedníkům:

• Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. (Lk 24,46-48)

Když posílá své apoštoly získávat učedníky, tak je vysílá zvěstovat pokání, tedy kázat. Kázání má nezastupitelné místo jak v získávání učedníků, tak v jejich budování. Bez kázání nemůže vzniknout opravdová církev. Může vzniknout bez budov, dočasně může být bez starších (kazatelů – viz Tt 1,5), církev může existovat bez sociální práce, bez práce s dětmi, s dorostem nebo s mládeží, církev může být bez liturgie, dokonce může být i bez zpěvu (mimochodem všimněte si, že podle Ko 3,16  - Kralická Bible překládá tento verš nejpřesněji, je cílem a smyslem zpěvu vzájemné napomínání a vyučování). Ale církev nemůže existovat bez kázání.

Stará reformační vyznání shodně prohlašují, že znamením pravé církve je mimo jiné „čisté kázání a učení Božího slova“ (Belgické vyznání – 1561, České vyznání – 1575), „řádné a neporušené kázání Božího slova vedoucí ke Kristu“ (Helvétské vyznání – 1562), „kde se Kristus ukřižovaný v celé své zásluze předkládá a káže“ a „kde se evangelium pouze z Písma v čistotě a plnosti zvěstuje“ (Bratrské vyznání – 1535), a kde se „evangelium čistě učí“ (Augsburské vyznání – 1530).

Církev a kázání nelze oddělit. Všude tam, kde se něco takového děje, přestává být církev církví. Ale i tam, kde je kázání vytlačováno jinými aktivitami nebo „modernizováno“ tím, co kázání ve skutečnosti není (svědectví, pantomima, divadlo, hudba, film…), tam se církev velice rychle dostává na nebezpečný okraj propasti.

Jestliže chceme vidět, jak jsou ztracené duše Duchem svatým obnovovány, musíme se znovu chopit meče Ducha svatého, jímž je Slovo Boží (Ef 6,17).