Co by dnes Jan Kalvín řekl o kalvinistech, kteří jsou, co se týče charismatického hnutí, otevření, i když opatrní, nebo o těch, kdo ho přijímají v jeho plnosti, ale přitom smýšlejí kalvinisticky?

Jsme velmi vděční za obrození reformační teologie, které se před několika lety přehnalo světem. I Time Magazine před několika lety vzal toto obrození na vědomí článkem ve svém časopise. Dr. MacArthur řekl: „Jestliže nyní nepatříte k reformovaným, jste už samou podstatou mimo.“. Já bych k tomu dodal: „Mýlíte se.“

Zvedla se však přívalová vlna a rozlila se široko daleko, přes hlavní denominace a mnoho jiných církevních proudů vedených zástupem obdarovaných kazatelů, mezi nimiž byli a jsou: Martyn Lloyd-Jones, J. I. Packer, James Montgomery Boice, R. C. Sproul, John Piper a John MacArthur. Tito muži jsou praporečníky této řady zbožných mužů. Všichni jsme ovlivněni alespoň některými z nich, pokud ne jimi všemi. Nositeli této pochodně reformované pravdy jsou značně viditelné služby, jako je Grace To You, Ligonier Ministries, Desiring God, 9Marks. A to samé platí pro vydavatelství, jako jsou Banner of Truth, Crossway, Presbyterian and Reformed, Reformation Heritage Books a Reformation Trust. Výsledkem je hnutí Young, Restless and Reformed (Mladí, neklidní a reformovaní), které se stalo fenoménem naší doby.

Máme zde generaci lidí, kterým je dvacet až čtyřicet, jak dychtivě hledí na kalvinistický světový názor, reformovanou teologii samotnou, christologii, pneumatologii, soteriologii atd. Avšak s tímto obrozením přišlo zvláštní spojení dvou proudů do jedné řeky. Jeden proud je historický biblický kalvinismus a ten druhý je neočekávaný přítok – charismatická teologie, duchovní prožitek a způsob uctívání. A tak vznikl podivný hybrid zvaný „kalvinista-charismatik“. Tato vzedmutá řeka má rychlý proud, který strhl celou generaci těch, kdo jsou reformovaní, avšak navíc „mluví v jazycích“, mají „prorocké projevy“, tvrdí, že mají nová zjevení, prý i slova poznání a schopnost zázračného uzdravování.

Vedoucí jedné populární reformované služby – a to nemluvím o někom na okraji, mluvím o skvělém, bystrém, slyšitelném a viditelném – řekl: „Jsem jedním z lidí, kteří věří, že znamení a zázraky a všechny dary v 1. Korintským 12 platí i dnes, a že bychom o ně měli usilovat k budování církve. … Co se týče letničního křtu Duchem svatým, jednoduše zastávám názor, že existuje určitá zkušenost Ducha svatého, o kterou máme usilovat a ze které se máme těšit po obrácení a která se liší od přebývání Ducha svatého, které má počátek ve chvíli, kdy poprvé uvěříme. A že tato druhá zkušenost se projevuje mluvením v jazycích… Znamení a zázraky jsou Božím vedlejším svědectvím světu o Jeho milosti. Zahrnuje zázraky, víru, uzdravování, se kterými spojujeme znamení a zázraky. Nový zákon nám zaručuje, že můžeme očekávat, že znamení a zázraky budou pokračovat až do Ježíšova příchodu… Nevidím důvod, proč by měl jakýkoliv dar z 1. Korintským 12 zmizet ze současné praxe… Dar uzdravování není v současnosti uhašen.“

Jiný populární zakladatel sboru a řečník na konferencích, reformovaný kalvinista, říká: „Nemylte se, jsem přesvědčený, že Duch svatý dává úžasné dary, včetně prorockých jazyků a zázraků. Děkuji Bohu za ty úžasné dary…“

Jiný řekl: „Začal jsem mít prorocké sny. Bůh mi ukazuje budoucnost. Dar rozeznání tak nějak přechází do popředí mého zájmu. Neděje se to pořád, ale někoho prostě vidím a znám jeho příběh. Někdy, když se chystám za kazatelnu, se stává, že se přede mnou objeví jakoby obrazovka, a vidím, jak je někdo znásilněn nebo napaden, a tak je vypátrám a řeknu jim, že jsem měl vidění a ať si to poslechnou.“

Tyto teologické postoje, kdy je spojována reformovaná teologie s charismatickou, jsou v podstatě přehlíženy a v rámci reformovaného společenství se k nim nikdo nevyjádřil. Přijali jsme tyto muže, aniž bychom poukázali na jejich postoj ohledně Ducha svatého.

Věřím, že neexistuje nikdo, kdo by oslovil tyto kalvinisty-charismatiky lépe než sám Jan Kalvín. Takže bych rád začal krizí, které čelil Kalvín, protože i Kalvín ve své době čelil charismatické krizi. A potom bych vám rád ukázal, jak na ni Kalvín ve svých komentářích a Institucích a také v Pojednání proti libertínům ve své době reagoval.

Krize, které čelil Kalvín

Kalvín čelil charismatické otázce v rámci dvou oddělených skupin: anabaptistů a libertínů.

Anabaptisté

Anabaptisté byli komplexním, širokým proudem mnoha různých podskupin. Někteří anabaptisté byli velmi dobří. Někteří z nich trvali na věcech, se kterými souhlasíme: například to, že církev by měli tvořit jen znovuzrození lidé, oddělení církve od státu, křest jen pro věřící. Takže měli spoustu věcí správně. Ale měli toho také hodně špatně.

Objevily se u nich jisté prvky, které je přivedly k zájmu o „vnitřní svět“, a oni začali vyhledávat sny a zkušenosti, emoční výstřednosti, mystické zážitky, prorocké projevy, fyzické projevy a záznamy o zázracích. Kalvín se k tomu potřeboval vyjádřit.

Libertíni

Byli součástí anabaptistů, ale byli antinomisté. Zneužívali každou křesťanskou svobodu, ačkoliv byli pravděpodobně neobrácení. Kalvín je nazýval sektou stokrát nebezpečnější než samotná katolická církev. Nechali se vést tělesnými podněty a novými zjeveními. Věřili, že Duch svatý přidává k Písmu nová zjevení. A byli čím dál méně spokojení s Biblí – s jednoduchostí evangelia.

Žili v nemorálnostech, otevřené prostopášnosti, mazali rozdíly mezi dobrým a špatným, byli známí pro vulgarity, nehoráznosti, hrubosti a nadávky. Vyžívali se v tom, že jsou ve svém křesťanství „syroví“. Někteří jejich vedoucí se oblékali do roztrhaných šatů a chtěli vypadat „špinavě“. Byl to pokus o určitý hyperduchovní „středověký“ vzhled. Chtěli jednoduchou morální cestičku bez toho, aby museli bojovat proti hříchu nebo odolávat pokušení či získávat svatost.

A Kalvín byl tím pravým, kdo se mohl k této záležitosti vyjádřit. Jiní reformátoři začali psát Kalvínovi, aby na to odpověděl:

Byl to B. B. Warfield, který označil Kalvína za „teologa Ducha svatého“. Neboť přes všechny své myšlenky – jeho přispění k biblickému pochopení doktríny o vyvolení a svrchovanosti ve spasení – je Kalvín nejvíce známý jako teolog Ducha svatého. Warfield řekl, že právě Instituce křesťanského náboženství je pojednáním o díle Boha Ducha svatého, tím že dává hříšnému člověku poznat Boha ve spásném smyslu.

A tak není dnešní zmatek ničím novým. Běžně se projevoval zneužíváním a výstřednostmi v 16. a také 17. stolení a v době puritánů. A Kalvín k tomuto zneužívání nemlčel.

Mnozí dnešní reformovaní vůdci, kteří jsou otevření charismatickým praktikám, by udělali dobře, kdyby se usadili u Kalvínových nohou a nechali se jím vyučit.

Náprava, kterou Kalvín uveřejnil

V Kalvínově komentáři k Matoušovi 10,1 (Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.) se říká, že apoštolský úřad byl dočasným úřadem. Apoštolové byli základem sboru a základ se pokládá jen jednou. Byla jim dána schopnost činit zázraky, aby tak potvrdili svoji autoritu poslů Božího zjevení v Kristu.

Ve vydání Institucí z roku 1536 – v první vydání (na počátku jeho služby) - Kalvín napsal, že zázraky byly dány k potvrzení pravdivosti a jedinečnosti apoštolského zjevení. A jakmile bylo zjevení potvrzeno a kodifikováno v Novém zákoně, zázraky ustaly. Už jich nebylo zapotřebí. Nyní už je zapotřebí jen kázání již zapsaného slova. Jeho komentář k Markovi 16,17 (Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;) vyjadřuje stejný smysl.

Kalvín by dnes reformovaným vedoucím, kteří koketují s charismatickým učením a praxí, řekl, že si zahrávají s Pandořinou skříňkou. Otevírají dveře, které satan jednoduše využívá, aby lidi svedl z cesty.

Ve svém komentáři ke Skutkům 14,3 (Přesto tam Pavel a Barnabáš… mluvili o Pánu; a Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky.) říká, že řádné využívání zázraků mělo dosvědčovat evangelium. Psané Boží slovo a Boží Duch nemohou být nikdy odděleny. Cokoliv Duch ve světě činí, koná ve spojení s tím, co je zapsáno v Božím slově. Duch svatý, který je autorem a učitelem Božího slova, působí v dokonalé spolupráci s každým slovem, které napsal. To, co Bůh potvrdil v knize Skutků, je dostatečné pro všechny lidi ve všech dobách a na každém místě. Evangelium nepotřebuje být znovu dosvědčeno.

Ohledně jazyků Kalvín jasně ve svém komentáři ke Skutkům 10,44 (Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli.) prohlašuje, že věří, že dar jazyků ustal v prvním století. Ve svém komentáři k Izajáši 30,1 (Běda, synové umínění, je výrok Hospodinův, uskutečňujete záměry, ale ne moje, uzavíráte závazky, ale ne v mém duchu, vršíte hřích na hřích.) prohlašuje, že slovo a Boží Duch jsou spojeni „navzdory fanatikům, kteří se zaměřují na věštby a skrytá zjevení mimo Slovo.“

Ve svém komentáři ke Skutkům 21,9 (Ten měl čtyři neprovdané dcery, prorokyně.) Kalvín vyjadřuje své chápání prorokování v době 1. století. Říká, že mělo trvat jen krátkou dobu „aby věrný nečekal stále na něco dalšího, nebo aby zvědavý rozum stále tu a tam neusiloval nebo nevymýšlel něco nového.“ Říká, že Bůh odňal nové zjevení, aby dosvědčil, že konec zjevení se ukázal v Kristu. Vše, co Bůh chtěl, abychom věděli, nám bylo dáno. Víra jednou provždy svěřena svatým.

Ve svém komentáři k Římanům 12,6 uvádí, že chápe, čím se mělo prorokování stát po prvním století – pochopením a jasným sdělováním toho, co už bylo zjeveno. To samé říká ve svém komentáři k Židům 1,1-2 (Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.) Slovo, které Bůh dal v Kristu, bylo definitivním závěrem. Věřit v další zjevení znamená, že zjevení v Kristu nestačí.

Instituce 1.9.3 – Slovo a Duch patří nerozlučně k sobě. Pokud si z Kalvína něco vezmete, pak si vezměte toto: „Neboť Pán spojil jistotu svého Slova a svého Ducha vzájemným svazkem, aby v našich myslích mohlo přebývat dokonalé vyznání Slova, když Duch, který působí, že uvažujeme nad Boží tváří, září, a abychom mohli na oplátku přijmout Ducha beze strachu z toho, že budeme podvedeni, když ho poznáváme v Jeho vlastním obrazu, totiž ve Slově.“

Instituce 2.15.2. – „Toto však je jisté: dokonalá doktrína, kterou ustanovil, učinila konec všem proroctvím. A tak všichni ti, kdo se nespokojí s evangeliem a vylepšují ho něčím zvnějšku, umenšují Kristovu autoritu.“

Věřím, že tyto úryvky vystihují Kalvínovo smýšlení o této otázce. Odkazuji vás na jeho pojednání proti anabaptistům a jeho pojednání proti libertínům. Proč nemohl nechat libertíny a anabaptisty na pokoji? Na to Kalvín odpověděl: „I pes štěká, když je jeho pán napaden.“ Musel promluvit, aby bránil Kristovu pravdu a blaho církve.

Shrnu-li to, Kalvín vyjádřil svou kritiku charismatického postoje své doby těmito slovy: „Je bláhový, směšný, marnivý a falešný. Není to realita. Otevírá dveře satanovým podvodům. Pravdu nahrazuje klamem. Je hloupý… Rozděluje vzájemné sepjetí Ducha a Slova… Vyvolává Boží hněv a vede lidi, aby následovali své vlastní představy.“

Kalvinista-charismatik je podle Kalvína oxymóron. Nikdo takový nemůže existovat.

Závěr

Co by Kalvín řekl této generaci takzvaných kalvinistů-charismatiků? Řekl by jim to samé, co jim řekl ve své době. Shrňme to do tří bodů:

1. Jedinečnost biblické autority.

Všechno záleží na tomto: Buď existuje jen jediný zdroj zjevení – Bible, nebo jsou dva – Bible a zázračné dary. Buď sola Scriptura, jeden zdroj zjevení, nebo dva zdroje. A Kalvín tomu čelil na obou stranách: Katolíci chtěli psané Boží slovo plus církevní tradici, koncily a papežskou autoritu; a charismatici chtěli psané Slovo plus dar prorokování, jazyků a slov poznání, atd. A Kalvín řekl ne, od prvního století existuje jen jeden zdroj zjevení – sola Scriptura, psané Boží slovo. Nejsou dva zdroje zjevení, jen jeden.

2. Upřednostnění biblického kázání.

Kalvín chápal, že ať už člověk přijímá dva zdroje zjevení v jakékoliv míře, vždy tím slábne vliv kazatelny. Pokud existuje jen jeden zdroj, Bible, pak tedy nařizuje biblické kázání. Dva zdroje však biblické kázání narušují a potápějí. Výkladové kázání bude upřednostňováno jen tehdy, když přijmeme, že Boží slovo je jediným zdrojem zjevení.

3. Jednota Ducha a Slova.

Bible spojuje Ducha a Slovo nejpevnějším svazkem. Dva zdroje zjevení přetrhávají a rozdělují Slovo od Ducha a Ducha od Slova. Rozdělují je a vzdalují od sebe, vrážejí mezi ně klín. Ale Duch pracuje jen skrze psané Boží slovo, tam, kde je vyučováno, kázáno, využíváno k poradenství, sdíleno a hlásáno.

Překlad Julie Petrecká

The Cripplegate