5. Svoboda vůle k hříchu

Jsouc tedy tímto otroctvím hříchu jako okovy svázána, nemůže se vůle k dobrému hnouti, tím méně si je přivlastniti; nebo takové hnutí počátek jest obrácení se k Bohu, kteréž se v Písmu zcela milosti Boží připisuje. Jako Jeremiáš (31,18) od Pána žádá, aby ho obrátil, chce-li, aby obrácen byl. Odkudž prorok v téže kapitole, chtěje duchovní lidu věřícího vysvobození popsati, dí, že je vysvobozen z ruky silněj­šího; čímž naznačuje, jak mocnými pouty hříšník svázán jest, dokud ode Pána opuštěn pod jhem ďáblovým vězí. Přes to však zůstává v člo­věku vůle, která s velmi prudkou náruživostí k hřešení se kloní a spěje; neboť vrhnuv se v tuto nutnost, nebyl člověk zbaven vůle, nýbrž jen zdravoty vůle.

Protož nemluví Bernard nesprávně, uče, že v nás všech chtění přebývá; ale chtíti dobré že je pokrokem; chtíti zlé však vadou. Proto prosté chtění patří člověku; chtění zlého, zkaženému přirození; chtění dobrého, milosti Boží. Když ale pravím, že vůle svobody zbavená nutností k zlému tažena aneb vedena bývá; s podivením jest, zdá-li se to někomu řečí tvrdou býti, poněvadž nemá v sobě nic nesprávného, aniž jest na odpor mluvě svatých. Uráží pak to takové, kteří nedovedou rozeznati nutnost a donucení.

Ale kdyby se jich někdo otázal, není-li Bůh nutně dobrý; není-li ďábel nutně zlý; co pak by odpověděli? Neboť dobrota Boží tak jest s Božstvím spojena, že není o nic více nutně sám Bohem, jak dobrým. Ďábel však jest pádem svým od účastnosti dobrého tak odcizen, že nemůže nic jiného než zlé činiti. Kdyby ně­který rouhač namítal, že Bohu málo chvály přísluší z jeho dobroty, kterou konati nucen jest; komu by nebyla ihned po ruce odpověď, že se nekonečnou jeho dobrotou děje, že zle činiti nemůže, ne však ná­silným doháněním? Proto jestliže svobodné vůli Boží v dobrém činění nevadí, že nutně dobře činiti musí; jestliže ďábel, který nemůže než zle činiti, přec jen z vůle svobodné hřeší: kdož pak by řekl, že člověk proto méně dobrovolně hřeší, poněvadž nutnosti hřešení poddán jest?

Jako Augustin tuto nutnost všude učí, tak se neostýchal ji tvrditi, když Celestiovým utrháním jízlivě napaden byl, těmito slovy: „Svo­bodou stalo se, že člověk upadl v hřích, ale trestuhodná zkaženost z toho pošlá učinila ze svobody nutnost.“ A kdykoli o té věci zmínku činí, ne­ostýchá se mluviti tímto způsobem o nutné služebnosti hříchu. Proto si musíme tento hlavní rozdíl zachovat, že člověk, tak jak je pádem zkažený, dobrovolně sice hřeší, ne proti vůli ani nuceně, z vnitřní ná­klonnosti srdce, ne násilným donucením, hnutím vlastní žádosti, ne zevním donucením; avšak podle zkaženosti své přirozenosti, že nemůže než k zlému ponoukán a tažen býti.

Což když je pravdivé, je tím zřejmě vyjádřeno, že člověk zajisté nutnosti hřešení podléhá. Bernard s Augustinem souhlasí, a takto píše: „Sám člověk je mezi tvory svo­boden, přece však pro vkročivší v to hřích také on sám poněkud násilí trpí, ale z vůle, ne od přirození, tak že ani tím vrozené svobody není zbaven; neboť co je dobrovolné, je taky svobodné. A hned na to: „Tak nevím, jakým zlým a podivným způsobem vůle, jsouc hříchem v horší změněná, sama sobě nutnost činí, tak že ani nutnost, ač je dobrovolná, vůle omluviti nemůže, ani vůle, ač je lákaná, nutnosti vyloučiti; neboť tato nutnost je jaksi dobrovolná.“

Potom praví, že nás tísní jho, avšak ne jiné než jho jakési dobrovolné služebnosti; pročež z příčiny služebnosti že jsme bídní, a z příčiny vůle bez výmluvy; poněvadž vůle, ač byla svobodná, služebnicí hříchu se stala.

Konečně soudí: „Tak duše podivným jakýmsi a zlým způsobem pod touto jaksi dobrovolnou a zle svobodnou nutností jako služka a jako svobodná držena jest; jako služka pro nutnost, jako svobodná pro vůli; a co je ještě divnější a bídnější, je vinná, protože je svobodná, je služkou proto, že je vinná, a skrze to, tím je služkou, čím je svobodná.“

Z toho zajisté čtenáři poznají, že nic nového nepřináším, než co druhdy Augustin dle souhlasu všech pobožných hlásal, a co potom po tisíc téměř let v klášterech mnichů chováno bylo. Lombardus však nemoha rozeznati nutnost od donucení, zavdal příčinu k zhoub­nému bludu.

6. Bůh obnovuje lidskou vůli

Z druhé strany je záhodno povážiti, jaký je milosti Boží lék, kterýmž přirozenost naší zkaženost se napravuje a uzdravuje. Nebo když Pán pomocí svou nám štědře uděluje, což nám schází, jakmile poznáme, jaké je o nás jeho dílo, také se ihned ukáže, který je naopak nedostatek náš. Když apoštol Filipským praví (kap. 1,6), že je pevné důvěry, „že ten, který začal v nich to dobré dílo, dokoná je až do dne Ježíše Krista“, není pochybnosti, že začátkem dobrého díla naznačuje sám počátek obrácení, které je u vůli. Tak tedy Pán dobré dílo v nás začíná, když v srdcích našich vzbuzuje lásku, žádost a konání spravedlnosti, aneb abychom vlastněji mluvili, když srdce naše nakloňuje, napravuje a řídí k spravedlnosti; dokonává pak je, když nás k setrvání utvrzuje.

Aby to někdo nevytáčel, jako by Pán dobré začínal tím, že podporuje vůli, která sama v sobě mdlá jest, ukazuje Duch svatý na jiném místě, co zmůže vůle, jsouc sama sobě ponechána: Dám vám srdce nové, praví Pán, a ducha nového dám do vnitřností vašich a odejmu srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité; Ducha svého dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili (Ez 36,26—27).

Kdož pak bude tvrditi, že mdloba vůle lidské pomocí se posiluje, aby pak činně směřovala k vyvolení dobrého, poněvadž celá proměněna a obnovena býti musí. Je-li v kameni nějaká měkkost, která by, některým nástrojem jsouc zjemněná, kamkoli ohnouti se dala, pak nechci také odpírati, že srdce člověka k poslušnosti do­brého vésti se dá, když se jen milostí Boží doplní, co je v něm nedokonalého. Ale chtěl-li Pán tímto podobenstvím ukázat, že nikdy nic dobrého ze srdce našeho nepojde, leč by se stalo docela jiné; pak neděláme mezi Bohem a sebou, co sobě samému vyhrazuje. Proměňuje-li se tedy kámen v maso, když nás Pán k následování dobrého obrátí, ničí se cokoli je naší vůli vlastního, a co místo toho přichází, celé je od Boha.

Pravím pak, že se vůle ničí, ne jelikož vůle je, poně­vadž v obrácení člověka neporušeno zůstává, co patří prvotní při­rozenosti; také pravím, že bývá nová stvořena, ne aby teprve vůle býti počala, nýbrž aby ze zlé v dobrou obrácena byla. Toto, pravím, děje se jedině od Boha, poněvadž dle svědectví téhož apoštola (2K 3,5), nejsme ani způsobní mysliti něco sami ze sebe. A tak učí jinde, že Bůh nejen napomáhá vůli mdlé aneb zlou napravuje, nýbrž že v nás působí i chtění (Fp 2,13). Odkud se snadně porozumí tomu, což jsem řekl, že cokoli jest dobrého ve vůli, jest dílo samé milosti. V tom­též smyslu praví jinde, že to je Bůh, který působí všecko ve všech (1K 12,6). Neboť tam nemluví o všeobecném řízení, nýbrž při­vlastňuje jedinému Bohu chválu ze všech darů, jimiž věřící vládnou.

Tvrdě pak, že Bůh všecko působí, činí zajisté od počátku až do konce Boha původcem duchovního života, což také dříve jinými slovy předložil, pravě, že věřící jsou z Boha v Kristu (1K 8,6); kdež zjevně vychvaluje nové stvoření, kterým se ničí, co patří k všeobecné přirozenosti. Nebo pod tím vyrozumívati se má Adama ku Kristu při­rovnání, kteréž jinde zřetelněji vykládá (Ef 2,10), uče, že jsme dílo Boží, jsouce v Kristu stvořeni ke skutkům dobrým, kteréž připravil, abychom v nich chodili.

Tímto zajisté způsobem dokázati chce, že spa­sení naše jest z milosti, proto že počátek všeho dobrého jest od dru­hého stvoření, kteréhož docházíme v Kristu. Ješto kdyby nějaká i ta nejmenší schopnost z nás byla, byl by také nějaký podíl v zásluze pro nás. Ale aby nás docela vyprázdnil, dokazuje, že jsme ničeho neza­sloužili, proto že v Kristu stvořeni jsme ke skutkům dobrým, které Bůh připravil; kterými slovy zase naznačuje, že všecky částky skutků dobrých hned od prvního hnutí Boží vlastní jsou.

V tomto smyslu prorok pověděv v Žalmu (100,3), že jsme stvoření Boží, aby se nějaké dělení mezi Bohem a člověkem nedělo, přidává ihned, ne my sami sebe jsme učinili. Že mluví o znovuzrození, kteréž jest počátek duchovního života, vysvítá ze souvislosti, kdež hned na to následuje, že jsme lid jeho, ovce pastvy jeho. Vidíme ale, že nemaje na tom dosti, aby Bohu chválu z našeho spasení pouze vzdal, vylučuje nás výslovně ze vší společnosti; jakoby řekl, že ani to nejmenší člověku nepozůstává, v čemž by se chlubiti mohl, poněvadž všecko od Boha jest.

7. Bůh způsobuje chtění

Ale najdou se snad někteří, kdož připustí, že vůle ve své pod­statě od dobrého odvrácená samou Páně mocí obrácena bývá, avšak tak, že jsouc napravena, pak také svůj podíl v jednání má, jakož učí Augu­stin, „že milost předchází každý dobrý skutek, a to tak, že vůle ji provází, není však jejím vůdcem, jde za ní a nepředchází jí“; kteroužto správnou výpověď svatého muže Petr Lombardský velmi nejapně překrucuje.

Já však tvrdím, že i v slovech prorockých, která jsem uvedl, i na jiných místech to dvojí se jasně naznačuje, že Pán naši zka­ženou vůli i napravuje, aneb raději ničí, i dobrou sám od sebe uděluje. Jak dalece jí milost předchází, dopouštím ti, abys ji v tom následovnicí nazýval; ale poněvadž obnovená vůle je dílo Páně, přivlastňuje se člověku neprávem, že by předcházející milosti s následující vůlí poslušen byl. Proto napsal Chrysostom nesprávně, že ani milost bez vůle, ani vůle bez milosti nic vykonati nemůže, jakoby milost i samotnou vůli nepůso­bila, jak jsme předtím z Pavla viděli. Aniž bylo úmyslem Augustinovým, když lidskou vůli nazval následovnicí milosti, aby jí nějakou druhou od milosti různou částku v dobrém skutku přivlastnil; ale poněvadž bylo pouze jeho předsevzetím, vyvrátit velmi zhoubné učení Pelagiovo, který první příčinu spasení v zásluze člověka pokládal, tvrdí, že milosti patří všeliké zásluhy, což k přítomné při dostačovalo; nechal zatím druhou otázku o stálém milosti působení stranou ležeti, o které však jinde výborně pojednává. Nebo několikráte, když dí, že Pán před­chází nechtícího, aby chtěl, a jde za chtěním, aby nechtěl nadarmo, činí jedině samého Boha původcem dobrého skutku. Ačkoli výklady jeho o této věci jsou jasnější, než aby potřebovaly dlouhého dovozování. Praví: „Lidé se snaží nalézt ve vůli naší něco, co by naše bylo, a ne z Boha; ale jak by nalezeno býti mohlo, nevím.“ A v první knize proti Pelagiovi a Celestiovi, kde vykládá slova Kristova: „Každý, kdož slyšel od Otce a naučil se, jde ke mně“ (J 6,45), praví: „Vůli se tak napomáhá, aby nejen věděla, co činit má, nýbrž také činila, co zvě­děla.“ Proto když Bůh vyučuje ne skrze literu zákona, nýbrž skrze milost Ducha svatého, tak vyučuje, aby jeden každý, čemu se naučil, netoliko poznáním viděl, nýbrž i chtěním žádal a činěním vykonal.