Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Benedikt Peters přednesl také tento referát v roce 2010 na konferenci Biblického spolku (Bibelbund) ve Frauenfeldu ve Švýcarsku.
Potom Bůh vyhlásil všechna tato slova. Řekl: Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne (Ex 20,1–3).
Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,6).
„Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky“ (Žd1,9).
Nikdo, kdo nepociťuje nad hříchem hněv, nemůže být dobrý. Kdo miluje pravdu, musí nenávidět všechno falešné… Pokud Kristus panuje v našem srdci, pak vládne boj mezi Kristem a Beliálem, a když náš Spasitel zasedne k soudu jako soudce, pak jeho slova: ,Odstupte ode mne všichni činitelé nepravosti!‘ budou pouze pokračováním jeho nauky o hříchu, kterou kázal, když žil na zemi. Jak vřele miluje hříšníka, tak neúprosně nenávidí hřích. Jak dokonalá je jeho spravedlnost, tak dokonale zničí i bezbožnost v každé podobě a formě.“ (Ch. H. Spurgeon: Morning und Evening, 20. květen, ráno)
„Noví křesťané naší doby přijali nové Desatero, jehož první přikázání zní: ,Nebudeš mít odlišný názor‘. Také přijali novou sérii Blahoslavenství, z nichž první je: ,Blahoslavení jsou ti, kdo všechno tolerují, neboť nebudou muset vydat z ničeho počet‘“ (A. W. Tozer).
Tomu učil náš Pán své učedníky:
Povšimněme si těchto slov: rozdělení, rozděleno a proti. Kde se evangeliu uvěří, kde se přijme a podle něj také žije, tam nevyhnutelně přináší rozdělení a nepřátelství. Musí tomu tak být, protože:
Tyto výroky náš učí, že mezi církví a světem existuje nepřeklenutelná propast. Pravda evangelia načrtává tlustou čáru mezi lidmi spasenými a nespasenými, mezi těmi, kdo se evangeliem řídí a mezi těmi, kdo se jím neřídí. Jedni chodí ve světle (1J 1,7), druzí v temnotě (26,18). Jedni pravdu milují a druzí ji nenávidí (J 3,19.20). Z toho nutně vyplývá, že v církvi odsuzujeme názory, slova a činy, které svět toleruje.
Církev je vysvobozena z přítomného zlého věku (Ga 1,4); je oddělena od nevíry a modlářství světa. Jako církev jsme povoláni k tomu, abychom se neposkvrnili hříchy světa. Musíme sami v sobě odsoudit každou formu hříchu; nesoudíme však svět. Bdíme nad čistotou církve; soudíme hřích v církvi a zbavujeme se kvasu:
Vůči těm, kteří jsou venku, se však tak nechováme:
Zde ovšem pochybila římskokatolická církev, když mečem soudila všechno a všechny, kteří se nechtěli podrobit její římskokatolické víře. Lidé neuposlechli shora citované slovo apoštola, že není věcí sboru nebo církve soudit ty, kdo stojí mimo. Ignorovali podobenství o plevelu mezi pšenicí (Mt 13,24–30). Pole je svět (v. 38) a hospodář přikázal svým otrokům, aby plevel netrhali (v. 28 a dále). Neboť na konci časů Pán přikáže svým andělům, aby plevel svázali a hodili do ohnivé pece (v. 41 a násl.). Když se katolická církev domnívala, že tak musí učinit, ochránila nejdříve ty zlé, tj. bludaře a protivníky evangelia, a místo nich upálila mnoho spravedlivých.
Podle 1K 5,7 neseme ve sboru, do kterého chodíme, odpovědnost za vše, co se v něm učí a toleruje. Proto měli Korintští už dávno odstranit toho zlého ze svého středu; proto mělo být jejich povinností zacpat falešným učitelům pusu a bylo-li by to nutné, tak je i vyloučit, pokud neučinili ze svého falešného učení pokání (1K 15).
Sektáři musí být po jednom nebo dvojím napomenutí vyloučeni:
Protože náležíme k Božímu lidu, neseme odpovědnost za všechno, co se v Božím lidu stane, učí a toleruje. Pokud se pochybuje o Kristově božství, musíme před takovým učením varovat stejně, jak to učinil apoštol Jan:
Podívejte se také na 1Tm 6,20 a násl. Musíme pojmenovat falešné učitele jejich pravým jménem:
Jsme tolerantní vůči pošetilosti a marnivosti světa:
V církvi nesmíme tolerovat hříšné činy a zlé učení:
A proč? Protože milujeme Boha, Boží lid a svého bratra. Jak bychom mohli mlčet, když vidíme, že špatné učení podkopává dům a brzy přivede celou budovu k pádu, pokud zlou nauku neodmítneme? Nebudeme-li varovat, pak budeme mít na rukou krev (Ez 3,18; Sk 20,26–28).
Ve varování před falešnými učiteli a v odsouzení zlého se učíme Kristově smýšlení:
Často se vymlouváme na lásku a bratra nepokáráme, zhřešil-li vůči Bohu, církvi nebo nám, ačkoli Pán přikázal, abychom bloudícího napomenuli (Mt 18,15; L 17,3; Jk 5,19.20). Toto však není láska, nýbrž sebeláska, a ta je hříchem: hříchem proti Bohu a hříchem proti bratru. Jedná se o porušení největšího Božího přikázání (Mt 22,37–39) a tím i o největší hřích, jehož se můžeme na bratrovi dopustit.
Pluralismus představuje politický a společenský protipól vůči totalitním režimům. Uznává rozdílné zájmy a politické pozice a považuje jejich individuální uskutečnění za legitimní a žádané. Aby pluralitní systém fungoval, musí být počet závazných norem co nejmenší; tzn., že pokud mají všichni uznávat jeden systém hodnot, musí být minimalizovaný.
„Lidé se hluboce rozcházejí ve svých přesvědčeních, především co se týče náboženství a pojetí posledního cíle života. To může vést ke konfliktům především tam, kde je třeba v rámci společnosti stanovit jednotné přesvědčení o hodnotách pro jednotné společenské a politické jednání. Tyto spory lze překonat, pouze pokud se zamyslíme nad posledními společnými vlastnostmi v uznání lidské důstojnosti. Musíme však odmítnout pluralismus, který se pokouší ospravedlnit rozmanitost světových názorů tím, že se zříká každého absolutního nároku na pravdu a relativismem znehodnocuje veškerá filosofická a náboženská přesvědčení, neboť všechna považuje za rovnocenná osobní stanoviska.“ [# Walter Brugger: Philosophisches Wörterbuch]
Demokratické uspořádání Švýcarska poskytuje příklad politického pluralismus; jako společenský řád sice není ideální, ale člověk s ním dokáže žít a rovněž nabízí výhody, kterých bychom se už nechtěli vzdát.
Církev však není svět, a pokud zůstane biblická, pak ve svých názorech a řádu rozhodně pluralistická není. Zná jen jednu pravdu: Bibli, jediné zjevené Slovo Boží, a jediného Božího Mesiáše, kterého zjevuje. K této pravdě je zavázán každý křesťan a každý se jí musí podřídit. Názorový pluralismus se jednoznačně odmítá:
Touha žít v pluralistickém společenském uspořádání vznikla jako reakce na špatné zkušenosti, které lidé v křesťanských zemích prožili. Zde nad nimi po celá staletí tyransky vládla jediná církev, která nestrpěla žádnou odchylku od svých dogmat. A v různých evropských zemích podrobovali absolutističtí panovníci své poddaní její zvůli. A nakonec ve dvacátém století byly velké části Evropy umlčeny totalitními režimy. V reakci na tyto zážitky vznikl pluralismus, který nám dnes přijde jako samozřejmý. Pro soužití v demokratické a svobodné společnosti je umírněný pluralismus nevyhnutelný. Ale církev není svět; v církvi to musí vypadat jinak.
Jistá míra pluralismu je nezbytná také v rámci sborů. Křesťané, kteří s největší upřímností touží porozumět Božímu slovu a Boží vůli, dojdou v podružných otázkách učení k rozdílným závěrům. Není tomu tak proto, že by Bible byla nejasná, nýbrž proto, že i při dobré vůli něco v nás brání, abychom vše jasně poznali. Tato skutečnost by nás měla pokořit; neměla by se však stát podnětem k prohlášení pluralismu za běžný stav. Stane-li se to byť jen jednou, pluralismus se může zvrhnout v bezzásadovost a svévolnost.
Když jsem se v raných sedmdesátých letech, tedy skoro před čtyřiceti lety, poprvé seznámil se svobodnými církvemi ve Švýcarsku, mohl jsem pozorovat následující: Chrischona-Gemeinde (jedna z největších křesťanských svobodných církví ve Švýcarsku) nešlo zaměnit s církvi bratrskou, a obě dvě se nedozírně lišily od letničního sboru. Diferencovaly se v celé řadě otázek učení stejně jako v otázkách života sboru nebo ve způsobu bohoslužby. Dnes je tomu jinak. Navštívíte-li kteroukoli z větších švýcarských svobodných církví, nezjistíte už téměř žádné rozdíly. Jediné, co je dnes od sebe odlišuje, je snad logo nebo cedule s názvem sboru venku na zdi. Došlo k ohromujícímu setření rozdílů. Většina křesťanů to považuje zřejmě za správné, protože jinak by nebyli se současným stavem svého sboru spokojeni.
Ale je to dobře? Abychom na tuto otázku poskytli odpověď, musíme se ptát, co k tomuto vyrovnání rozdílů vedlo. Uvedu tři faktory:
Zvážíme-li tyto body, bude nám okamžitě jasné, že se ve svobodných církvích odehrála přímo otřesná nivelizace jdoucí od deseti k pěti. Lidé se více nesjednotili, protože by byli rostli v poznání Krista, v sebezapření a v bezvýhradné poslušnosti; právě naopak.
Ve všech protestantských denominacích věrouka kdysi zaujímala nejdůležitější postavení. Protestantská církev byla v protikladu k římskokatolické církvi církví Slova. Věrouku zprostředkovával katechismus, kázání a další akce zaměřené na učení. Biblické učení zavazovalo všechny členy nějakého sboru k objektivním naukám, které stály nade vším. Tento objektivismus je však mezitím stále více vytlačován subjektivismem. Skutečně rozhodující otázky, jež si až příliš mnoho křesťanů klade, chtějí-li začít chodit do nějakého sboru nebo musejí-li říci, proč chodí právě do toho či onoho sboru, zní: jak se zde cítím, zda se mi zde líbí, zda jsou uspokojena má osobní očekávání.
Subjektivismus zakazuje mít pevná přesvědčení. A proč člověk odmítá pevná přesvědčení? Protože ta dávají červenou veškeré seberealizaci, což je samozřejmě velmi nežádoucí. Ale člověk se chce realizovat, chce věřit a žít tak, „jak jemu vyhovuje“. A protože člověk tak chce, musí si přichystat důvody, jimiž by ospravedlnil své bezbožné chtění. A zde využije Bibli: „Naše poznání je částečné.“ A využije i církevních dějin: „Křesťanské církve se navzájem zatracovaly, protože každá věřila, že pouze ona vlastní skutečnou pravdu.“ A použije i dějiny dogmat: „Tolik nauk chápali křesťané v různých časech rozdílně.“ A tím se člověk vyvlékl z odpovědnosti, aby musel usilovat o jistotu ve všech otázkách víry:
Láska k pravdě nás zavazuje k pravdě. Musíme se před pravdou sklonit, tzn., že musíme zapřít sami sebe. Láska k pravdě musí přemoci naše záliby. Pravdu musíme milovat více než sebe sama. V podstatě se nejedná o nic jiného než o poslušnost nejvyššímu přikázání: Musíme nad vše milovat Pána, našeho Boha.
Tudíž: subjektivismus je plodem sebelásky; je to dítě vzešlé z nečistého spojení. Nepodřídil jsem svoji vůli Bohu, ale naopak jsem ji propojil se svými přáními. Svoji lásku jsem nedal Bohu, nýbrž jsem si ji ponechal pro sebe. Milovat něco a někoho jiného více než Boha označuje Bible za smilstvo. A subjektivismus je dítětem smilstva.
Jedná se o další dítě sebelásky. Touha po harmonii je sama o sobě dobrá; dobrou však přestává být, když se stane důležitější než láska k pravdě. Kdo chce harmonii za každou cenu, miluje svůj klid a pohodu více než Boha, více než Boží pravdu a více než Boží lid. Proto nechce dovolit Božímu slovu, aby působilo, neboť podobně jako meč rozděluje mezi pravdou a falší, božským a lidským, nebeským a pozemským (Žd 4,12).
Miluji-li Boha, pak miluji i jeho Slovo, a nikdy se nezpronevěřím Boží pravdě, abych dosáhl nějakého žádoucího cíle.
Miluji-li Boží lid, pak hledám pro něj to nejlepší. Tím nejlepším však nemůže být nic, po čem Boží lid dychtí, nýbrž jen to, co přikázal Bůh. Miluji-li tedy Boží lid, budu mu za každou cenu dosvědčovat pravdu. O souvislosti mezi láskou k Bohu a poslušností a láskou k Božímu lidu Jan praví:
Nechuť trpět je dalším dítětem sebelásky. Averze k rozepři je větší než láska k pravdě. Jen se nehádat o věrouku! Hlavně nic, co by narušilo harmonii. Raději budeme kuňkat jako ropuchy, než abychom někomu řekli pravdu. Raději přijmout pověru římskokatolické církve a idealistické myšlení charismatiků, než podstoupit riziko teologického sporu. Ať raději utrpí věrouka, než abych musel trpět já.
„Kdy něčemu věříš a pevně se toho držíš, budou na tebe štěkat všichni psi. Nechej je štěkat – až se unaví, sami s tím přestanou! Ty se zodpovídáš Bohu, nikoli smrtelným lidem. Kristus přišel na svět, aby svědčil o pravdě, aby vás poslal, abyste činili to samé; dbej na to, abys tak činil, ať už někoho popudíš nebo se někomu líbíš; jen tak se zbuduje Boží království na tomto světě.“ [# Charles Spurgeon, Jesus, the King of Truth, Predigt vom 19. Dezember 1872.]
Pokud jako jednotlivci a jako sbor nemilujeme Boha a jeho pravdu nade vše, pak nás nevyhnutelně přemůže duch doby. Viděli jsme, že naše doba požaduje nový druh tolerance. Co se odehrává ve světě nevěřících, odehrává se i v církvi. Nová tolerance vyžaduje, aby se ve sboru tolerovalo téměř všechno, včetně falešných učitelů a falešných praktik, avšak v žádném případě člověk nesmí zaujmout pevné stanovisko a ve světle biblické pravdy označit omyl za omyl. Řekl jsem „skoro všechno“. Zdá se, že sbory ještě odmítají následující mravní zlo, které ve světě již za zlo neplatí:
Postoj vůči smilstvu a homosexualitě se však silně rozmělnil. Mnohé svobodné církve trpí, aby spolu žily nesezdané páry. To je sice špatné, ale mnohem horší je, že člověk se stal shovívavým v mnohem důležitějších otázkách: v teologických otázkách, otázkách, jež se týkají Boží existence a záměru, získání spasení, v otázce Bible atd. Tuto skutečnost nelze nazvat jinak než katastrofou.
Za posledních několik desetiletí dvě věci málem převrátily vzhůru nohama téměř všechny evangelikální sbory ve Švýcarsku: letničně-charismatické smýšlení (do jaké míry však v tomto případě vůbec lze hovořit o myšlení); a formy bohoslužby přizpůsobené mládeži.
K prokvašení církve letničně-charismatickým smýšlením došlo, protože jsme chtěli být tolerantní. Nesměli jsme odmítnout falešné nauky a falešnou praxi. To totiž platilo za neláskyplné. Mladí lidé si mohli prosadit bohoslužby přizpůsobené mládeži s větším a větším podílem zábavy, protože využívali trpělivosti a pokory starších sourozenců. Povznášeli se nad námitky starších, kteří pokorně mlčeli jako ovce. I zde se jednalo o nesprávně pochopenou toleranci, která vydláždila cestu lidem rozhodným a drzým.
Až do osmdesátých let vyznačoval bohoslužby společný zpěv, společná modlitba a kázání; mezitím se shromáždění zvrátila v mládežnické akce. Kazatel uvolněně sedí na barové židli a v odlehčeném tónu baví sbor; hudební skupina vytvoří žádanou atmosféru. Jak mohlo dojít k takovému zvratu? Díky toleranci, snášení zlého; vzdání se dobrého.
U raných křesťanů sestával sborový život ze čtyř částí: učení, obecenství, lámání chleba a modlitby. Přitom bylo učení nejpřednější:
Věděli, že od zdravého učení se odvíjelo všechno ostatní, a proto usilovali o čistotu učení a odmítali bludy (Sk 15). Kdyby byli křesťané prvního století tak tolerantní jako dnešní evangelikálové, pak by tehdejší filosofie a náboženství evangelium již dávno pohltily a zneutralizovaly. A my bychom dnes nebyli křesťany.
Reformace byla biblickým hnutím. V reformačních církvích a sborech novokřtěnců bylo učení nejdůležitější; proto zápasili o čistotu učení podle Judy 3. Kdyby byli reformátoři tak tolerantní jako současní evangelikálové, byli bychom dnes ještě všichni přikováni k římskému biskupu a pověře jeho církve.
Kdyby byli takoví Georg Whitfield a Johann Wesley tolerantní jako dnešní evangelikálové, byla by Anglie v 18. století utonula v bažině deismu a racionalismu.
Tolerance, na kterou dbá většina evangelikálů, nahrává drzým, samolibým a tělesným oproti pokorným, nezištným a zodpovědným. Podává ruku Božímu odpůrci:
Korintští se chválili svou tolerancí (1K 5,1.2). Tato tolerance však připravila cestu hříchu:
Jsme rozhodnuti nepřizpůsobit se tomuto všeobecnému trendu. Nejvyšším přikázáním zůstává láska k Bohu a z toho plynoucí láska k bratřím. To však znamená:
Nebezpečí, před kterými se musíme chránit, jsou:
Spokojenost se sebou samým, samospravedlnost a škodolibá radost jsou dětmi sebelásky. Spokojenosti se sebou samým musíme předložit vzor apoštola Pavla (1K 15,10; Fp 3,12–14). Samospravedlnosti předkládáme vzor proroka Daniela (Da 9,3–19). Škodolibé radosti nad ztroskotáním nevěrných předkládáme vzor proroka Ezechiela (Ez 9,7.8; 11,13).
K tomu ať nás posílí Bůh. A kéž dá nám, svému krví vykoupenému lidu, milost k pokání a obrácení a k neochvějnému držení se dobra.
Překlad Marie Indráková