Duchovní smilstvo a řešení konfliktů (Jk 4,4-6)

Verze pro tisk

Ve třetí kapitole Jakuba jsme zkoumali slova moudrosti pro harmonické soužití, příčiny konfliktů a jak jim předcházet. Řekli jsme si, že ten, kdo hledá způsob jak vyřešit konfliktní situaci, by měl nejdříve zkoumat své sobecké postoje. Slova moudrosti pro harmonický život jsou praktickou ukázkou, jak bychom měli žít. V úvodu 4. kapitoly jsme se zaměřili na zdroje konfliktů. Čtvrtá kapitola nám sděluje, že kdo chce řešit mezilidské problémy, měl by se odvrátit od moudrosti světa a pokorně se oddat Bohu. Že tomu tak není, je zřejmé z následujících slov:

  • Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo je psáno: „Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil“? Mocnější však je milost, kterou dává. Proto je řečeno: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Jk 4,4-6)

Jen málokdo si dovede představit, že by z kazatelny vašeho sboru nebo z úst jiného křesťana zazněla podobná slova. Jakub znal situaci a vztahy v prvotní církvi velmi dobře a proto si mohl dovolit být tak tvrdý. Již dříve prohlásil – protože jste sobečtí, žárliví, ambiciózní, vyvoláváte sváry a války. Uvědomme si, že Jakub promlouvá k věřícím, kteří neřeší své problémy a konflikty tak, jak by měli nebo mohli. Jeho slova napomenutí mohou posloužit i nám. I my se totiž dopouštíme stejných prohřešků, jako lidé v Jakubově době. Písmo koketování se světem nazývá duchovním smilstvem. Jakub již dříve řekl, že příčinou všech konfliktů je lidské sobectví – tedy sobectví zúčastněných stran sporu. Můžete si být jisti, že ani křesťanský poradce s vámi nebude hovořit o vašem sobectví, které vzájemné lidské vztahy ničí nejvíce. Obvykle vás naučí některé zdánlivě užitečné techniky, které mají otevřít komunikaci bez konfliktů. Poradce vám například navrhne techniku, jak získat někoho na svou stranu, když se naučíte vyjednávat a jak dosáhnout přijatelný kompromis. Např. místo toho, abyste někoho z něčeho obvinili, raději mu řekněte, co sami cítíte. Tím svého protivníka dočasně, a jen do jisté míry, odzbrojíte, ale samotnou příčinu konfliktu nikdo neřeší. Jen se naučíme, proč reagujeme tak, či onak. To je stejné, jako když těžká zranění ošetříte náplastí.

Jakub nás neučí techniku komunikace, ale jde dál a upozorňuje na to, že za všemi vztahovými problémy a konflikty je nesprávný vztah k Bohu. Proto nesprávný vztah k Bohu nazývá duchovním smilstvem a vybízí nás, abychom se od něj odvrátili, abychom se před milosrdenstvím, které Bůh prokazuje všem lidem, pokořili. Ten, kdo opomíjí pokoru a poslušnost Bohu, protože miluje svět, je právem nařčen z duchovního smilství. Jak z této situace ven? Kdo chce vyřešit konflikty, musí se odvrátit od duchovního smilstva. Jakubova diagnóza zní:

1. Duchovní smilstvo vyplývá z přátelství se světem.

Své posluchače, které dříve Jakub oslovoval „moji bratři“ teď nazývá „proradná stvoření“. Proradná stvoření páchají duchovní smilstvo, ale tím nemá na mysli manželskou nevěru. Náš vztah k Bohu má totiž oboustranné závazky, které nemůžeme svévolně porušovat:

A. Věřící jsou provdáni za Krista.

Jakub se odvolává na známé verše Starého zákona, kde je Bůh popisován jako manžel a Jeho lid je Jeho manželka:

  • Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. (Iz 54,5)

Zde Bůh obviňuje Izrael z duchovního smilstva, protože jsou nevěrní Boží smlouvě. Pro další studium se podívejte na následující verše: Iz 1,21; 50,1; 57,3; Jr 3,1-20; 13,27; Ez 16,35-39; 23,:1-49. V Nové smlouvě se téma Boha jako manžela opakuje. Manželství je pozemský obraz vztahu jednotlivců a církve ke Kristu. Ten, kdo přijímá světské hodnoty a rady, se odvrací se od Krista a dopouští se duchovního smilstva. Apoštol Jan staví do protikladu lásku ke světu a Bohu následovně:

  • Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. (1J 2,15-16)

Svět se vloudil do myšlení církve dávno, proto někteří křesťané očekávají od světa více, než od Boha. Je jim příjemnější, když mohou své viny přesunout na druhé. Mnozí se vydají cestou poradenství, kde jsou ujištěni, že za jejich problémy mohou rodiče, kteří je dostatečně nemilovali, učitelé je dostatečně nemotivovali, nespokojení a depresivní jsou proto, že se nenaučili milovat sami sebe, že mají právo na lásku, štěstí ať bez sňatku do intimního vztahu soužití vstupují nebo z manželství vystupují. Za každým problémem se skrývá naše velké JÁ. Součástí každé světské rady je sebeláska, zatímco láska k Bohu není na pořadu dne. Ten, kdo uznává Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele, již není ze světa, přestal patřit sám sobě, stal se účastníkem Boží smlouvy, stal se součástí Jeho lidu, Boží nevěstou a proto svému Bohu zachovává věrnost.

B. Manželská nevěra je vážný hřích, o co větší hřích je duchovní smilstvo.

Ptejte se sami sebe, uzavřela jsem manželství s Bohem, nebo se světem? Umíte si představit, že měsíc po svatbě vám manžel řekne, dnes půjdu spát ke své přítelkyni. Současně vás ujistí, že vás má nadevše rád, ale chce udržovat dobré vztahy i s bývalou přítelkyní; jak přesvědčivé, že? Ani nejzamilovanější pár takový vztah neustojí. Ten, kdo vstoupil do manželství, se zavazuje, že bude věrný, nebude navazovat nové intimní vztahy, ke starým se nebude vracet a bude oddaný pouze jednomu manželskému partnerovi. A pojďme dále:

C. Přátelství se světem a přátelství s Bohem se navzájem vylučují.

Jakub své posluchače burcuje na první pohled nevybíravým způsobem, aby si uvědomili ohavnost svých hříchů i těch, které panují v církvích. Je třeba vymýtit všechno politikaření, hašteření, pomluvy, které často přijímáme jako normální standard. Co je normální ve světě, není přijatelné v církvi, protože nejsme součástí světa. Pokud je vaše srdce vyladěno na Boží záležitosti, může přijít chvíle, kdy zakročíte proti hříšným způsobům. K tomu je třeba nejen odvaha, ale i láska k Bohu i bližním. Mylně se domníváme, že Boží láska je vždy krásná a mírná. Bůh neušetřil svého Syna. Ani sám Ježíš nebyl vždy mírný, když hovořil o lásce. Obrátil se proti Petrovi, který jej káral s lidsky dobrým úmyslem, aby jej ochránil před utrpením:

  • Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka! (Mt 16,23)

Otcova vůle musí být vždy nadřazena vůli Syna i Božího dítěte. Kdo se nedokáže podřídit Jeho záměrům, neobstojí. Ježíš šel ještě dál, když náboženským vůdcům řekl:

  • Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? (Mt 23,23)

Když tedy Jakub označuje věřící jako smilníky, farizeje jako plemeno zmijí, vidíme, že jde o vážnou věc. V žádném případě nikoho nepobízím, aby se stejným prorockým zápalem začal konfrontovat lidi, na nichž mu záleží. Někdy musíme být přímí, když vidíme, že sami sebe ničí a svým hříchem působí na své okolí. Proto Jakub klade otázku: „Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem?“ Svět nám byl dříve společníkem a přítelem, trávili jsme s ním všechen čas. Teď je všechno jinak. Buď žijeme pro svět, nebo pro Krista; obojí současně není možné. Jsi věrným přítelem Krista nebo nevěrným nepřítelem Boha? Možná se ptáte, co to znamená být přítelem světa? Co je na něm tak špatného? To se mám od všech izolovat? Proč taková exklusivita?

D. Přátelství se světem znamená, že hledáme uspokojení mimo Boha místo toho, abychom hledali uspokojení v přímém vztahu s Bohem.

Písmo není bičem na lidi a kazisvětem každé radosti a potěšení. Právě naopak. Je proti tomu, abychom hledali potěšení nesprávným způsobem a na nesprávných místech. Jediný, kdo může člověku dát pokoj a naději, navzdory okolnostem, je Bůh. V Bibli je na toto téma uvedeno mnoho veršů, v Žalmu 37 čteme:

  • Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, …

E. Duchovní smilství vyvolává v Bohu žárlivost.

Pátý verš 4. kapitoly Nového zákona patří k těm obtížnějším k pochopení. Je psáno: … Či myslíte, že nadarmo je psáno: „Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil“?. Nemůžeme být o přesném významu Boží žárlivosti dogmatičtí, nemůžeme ji chápat ve stejném smyslu, jako chápeme lidskou žárlivost. Boží svatá žárlivost se týká exklusivity a intimity vztahu k člověku, za něhož bylo zaplaceno výkupné. Jakub se odvolává na mnohé verše Staré smlouvy, kde Bůh nejen očekává, ale i vyžaduje naprostou oddanost. Druhé přikázání říká:

  • Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (Ex 20,5-6)

Žárlivost má své místo i ve zdravém manželství, kde není možné dělit se o intimní vztah s nikým jiným. Křesťan nemůže žít s Bohem a bez Boha současně. Nemůže být nevěstou Krista a randit se světem. Kdo chce řešit své problémy a konflikty ve vztazích, musí rázně ukončit koketování se světem a musí hledat řešení v naprosté oddanosti Bohu.

2. Abychom vyřešili mezilidské konflikty, musíme uvěřit tomu, že Boží milost je mocnější, než sobectví v nás.

Bůh je zdrojem naší víry, On je zdrojem odpuštění, On uděluje milosrdenství, které tolik potřebujeme. Podívejme se opět do Starého zákona, do knihy Přísloví, kde je psáno, že Bůh:

  • Vysmívá se posměvačům, pokorným však dává milost. Čest připadne moudrým do dědictví, hlupáci si však odnesou hanbu. (Př 3,34-35)

Bůh očekává naši bezpodmínečnou věrnost. Bůh neprokazuje milosrdenství soběstačným a sebespravedlivým lidem. Je proti pyšným a ti na svoji pýchu dříve nebo později dojedou. Jen těm, kdo uznají, že jsou bezmocní, zlomení, prázdní, může Bůh prázdnotu duše vyplnit. Takže, pokud jste se od Boha odchýlili ke světu, dejte na Jakubovy rady – Bůh prokazuje milost pokorným. Pyšní a soběstační o milost a milosrdenství nestojí. Pokud si teď říkáte, „to se snadno říká, jen kdybyste věděli co mám za sebou, čeho jsem se dopustil“, stydím se, ale klesl jsem tak hluboce, že mi nikdo nemůže odpustit. To je velký omyl. Bůh ví vše a zcela jasně říká, že Jeho milost je mocnější, než všechny výčitky svědomí a vzpomínky na minulost. Jeho milosrdenství není ničím omezeno, Jeho moc je bez hranic. Z Jeho nekonečného bohatství dává a dává. Pokud se nacházíte v neřešitelné situaci, zvažte šokující možnost, že žijete jen pro sebe a s Bohem nepočítáte, což není nic jiného, než světáctví. Pokořte se a proste o Boží milost a víru. Dovolte Pánu Ježíši Kristu, aby se stal smírcem každého konfliktu s nímž se v životě setkáte. Stejně jako apoštol Pavel vyzýval k smíru Židy a pohany, vyzýváme i vás, smiřte se s Bohem:

  • Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. (Ef 2,13-15)

Na závěr, jako vždy dvě otázky k zamyšlení:

1. Mohou křesťané používat tak příkrá slova jako používal Jakub, když konfrontují někoho v jejich hříšném počínání? Pokud ano, jaké zásady jsou na místě?

2. V jaké oblasti života musíte nejvíce bojovat se světáctvím?