Vzhůru k nebesům (6)

Verze pro tisk

VI.

Dne 24. ledna.

Včera obdržely jsme zprávu od Zuzany Greenové, že spadla odněkud a je polomrtvá. Maminka tam chtěla ihned běžet; ale já jsem to nepřipustila, poněvadž je tuze nastydlá. Žádala mne tedy, abych šla místo ní. Už při pouhé myšlence na to, ohrnula jsem nos; ostatně se musím přiznat, že můj nos se často ohrnuje sám.

„Maminko,“ pravila jsem s přízvukem výčitky, „k té staré, špinavé osobě!“

Maminka neodpověděla, já pak sedla jsem si k pianu, a hrála jsem trochu. Byl to však samý nesoulad.

„Myslíš, že jest to má povinnost, běhat za takovými hroznými, starými osobami?“ tázala jsem se po chvíli.

„Já myslím, mé dítě, že ty sama musíš vědět, co jsou tvé povinnosti,“ odpověděla laskavě maminka. „Já se ti musím přiznat, že když jsem byla v těch letech jako ty, měla bych větší nechuť proti té staré Zuzaně než dnes, a že bych byla také více se dívala na ni samu, než na její utrpení.“

Lekám se, že jsem to nejchoulostivější stvoření na světě. Pokoj s nemocnými, napuštěný karbolem, načichlý kafrem, octem a hořčicí a křenem, se spuštěnou záclonou a s tím oddychováním k tomu, je něčím tak hrozným, až mi naskakuje husí kůže. Ale nebyla to také choulostivost, pro niž Ka…, ne, nevyslovím jeho jména – lekl se toho, co by se mohlo dít se mnou? A nenaučila mě ona hrozná lekce skutečně ničemu?

 

Dne 26. ledna.

Sotva jsem to napsala, oblékla jsem plášť, nasadila klobouk, a letěla jsem na křídlech zbožného rozhorlení k Zuzaně Greenové. Doletěla jsem skoro bez dechu. Nalezla jsem nemocnou ve sněhobílé její posteli, v noční toaletě, jež sestávala z nočního čepce a noční haleny. Zuzana spadla dle všeho ze žebříku, který vede k její noční jeskyni, a ležela celou noc ve velkých bolestech s nějakým vnitřním zraněním. Bědovala a naříkala strašlivě.

„Je vám tak zle?“ tázala jsem se, co nejvlídněji jsem mohla.

„Ó, to není bolest,“ pravila, „to není bolest. Ale považte, má pěkná postel bude zničena. Všechny krajky se vytahují, které jsem zhotovila svýma rukama vlastníma. A pak ty účty lékařovy, a do lékárny. Považte jen, považte!“

V tom přišel lékař. Vyšetřiv ji, obrátil se na ženu, která zdála se mít ji na péči, a tázal se:

„Jste vy ošetřovatelkou?“

„Ach ne, já jsem se jen přišla podívat, zda bych mohla jí něčím pomoci,“ zněla odpověď.

„Kdo tedy zůstane tu u nemocné dnes v noci?“ tázal se opět.

Nikdo to nevěděl.

„Já pošlu tedy ošetřovatelku,“ rozhodl lékař, „ale mimo ni bude ještě někoho třeba,“ doložil a upřel své zraky na mne.

„Já zde zůstanu,“ pravila jsem. Srdce téměř ve mně ztuhlo.

Lékař zatáhl mne k oknu. „Její poranění je velice nebezpečné,“ pravil, „má-li nějaké příbuzné, měli by být zavoláni.“

„Myslíte, že zemře?“ tázala jsem se chvějíc se úzkostí.

„Já se bojím, že ano, ale ne hned okamžitě.“ Vzdálil se, a já jsem se posadila na nízkou stoličku k loži nemocné Zuzany. Neviděla jsem již v posteli tu starou, mně protivnou, šňupavou ženskou, nýbrž stvoření božské, ženu, která měla nastoupit tu tajemnou pouť, přes údolí stínu smrti, z které není návratu. Ó, jak bych si byla přála, aby tu u nás byla maminka.

„Zuzano,“ pravila jsem, „máte nějaké příbuzné?“

„Ne, já nemám žádných,“ odpověděla úsečně, „a kdybych i nějaké měla, nedala bych je k sobě volati, aby mne snad vydrancovali. Já netoužím po příbuzných.“

„Nechtěla byste mluvit s Dr. Cabotem?“ tázala jsem se opět. „K čemu doktora Cabota?“ tázala se ostře. „Neškádlete mne, dítě.“ To bylo něco nového pro mne, když jsem srovnávala s tím její dřívější uctivost.

Usedla jsem, snažíc se modliti se tiše v srdci svém. Kdo bude ji doprovázeti na té dlouhé cestě, a kde skončí?

Žena, která až dosud pečovala o ní, opustila nás, když se již stmívalo. Seděla jsem tiše vedle postele a slyšela jsem prudký tlukot svého srdce, až jsem se zalekla.

„Co vám to šeptal doktor u okna?“ tázala se náhle nemocná.

„On se mne tázal, máte-li příbuzné, které bychom měli zavolati,“ odpověděla jsem.

„Já jsem až dosud sobě sama dostačila,“ hovořila dále. „Kdo by byl sháněl, hromadil, šetřil a počítal za Zuzanu Greenovou, nebýt jí samé? Nastřádala jsem dost, abych měla z čeho žít a až budu na svém smrtelném lůžku.“

„Ale nemůžete přece s sebou ničeho vzíti,“ odvážila jsem se namítnouti. Tato velice originelní poznámka bylo to jediné, k čemu jsem se odvážila.

„Přála bych si, bych to vzíti s sebou mohla,“ vyrazila ze sebe. „Domnívám se, že neschvalujete, že tak mluvím. Lidé říkají, že jste na cestě státi se zrovna tak svatou, jako vaše matka. Některým je to vrozeno, jiným není. Rozsviťte, je smutno po tmě a je tu tak zima.“

Byla jsem ovšem přeochotná pošmurnou světnici osvítiti světlem a ohněm, ale užasla jsem, pozorujíc, jak velice se změnila suchá, tvrdá, žlutá její tvář. Porozuměla asi výrazu v mém obličeji, neboť své malé černé oči upřela na mne, dle všeho polekána.

„Řekněte mi,“ prosila, „že můj úraz nestojí za řeč.“

„Lékař má ho za povážlivý,“ odvětila jsem. Možná, že přízvuk můj řekl jí víc než moje slova, neboť chopila se mé ruky a pevně ji držela.

„Ale on přece snad neřekl, že to je… že jsem v nebezpečí?“ tázala se. Cítila jsem, že jsem blízka mdlobám.

„Zuzano,“ vyrazila jsem ze sebe, „nemáte žádného okamžiku na zmar, odcházíte, odcházíte.“

„Odcházím,“ zvolala. „Odcházím? Kam? Snad nemyslíte tím, že musím umřít? To, to maří všechny mé výpočty. Myslela jsem, že budu ještě dlouho živa, chtěla jsem tolik, tolik peněz ještě uspořit. A pak, až by můj čas přišel, chtěla sem obléci svůj nejlépe ozdobený noční župan a čepec, a položit hlavu svou na svoji krásnou podušku a stáhnout nad sebou své pěkné čisté záclony a umřít, jak se sluší. Ale teď, postel má je rozházena, mé krajky všecky na hromadě, pokoj převrácen, lahvičky s lékem zrovna u mých váz a nikdo zde, kromě vás, a vy teprv děvče.“

To vše vyrážela ze sebe křikem a s přestávkami.

„Ó, nemluvte tak,“ křičela jsem skoro. „Modlete se, modlete se Bohu za milosrdenství.“

Ustrašeně podívala se na mne, ale konečně tak, jako by to byla pochopila. „Modlete se sama,“ nutila mne, „nevím, jak se mám modlit, nemohu se upamatovat. Můj Bože, hodinka má přišla – přišla, a já nejsem připravena. Klekněte si, dítě, a modlete se ze vší síly, co jí máte.“

Modlila jsem se, kdežto ona držela mne pevně svoji hubenou rukou. Najednou cítila jsem, že jí ruka povoluje a pak nevím, co se dále stalo, než že jsem ležela na zemi, a někdo mi vodu stříkal do obličeje. Byla to ošetřovatelka. Konečné přišla, našla mne u postele, jak jsem padla, a dalo ji to mnoho práce, než mne přivedla k vědomí. Pozvedla jsem se a dívala jsem se kolem sebe. Ošetřovatelka zatlačila mrtvé oči zcela podle zvyku a vykonala několik malých služeb, jichž bylo potřebí.

Světnička vypadala čistě opuštěna. Šaty Zuzaniny, v nichž upadla, ležely přes sebe na židli, střevíce a punčochy byly každá v jiném koutě. Na stolku z mahagonového dřeva, na němž si tolik zakládala, stály různé sklenice a láhve; malé ozdůbky, které tam trůnily, strčeny byly stranou. Pohled na to upomínal mne s hrůzou na moji touhu po pěkných věcech kolem sebe, jak jsem byla říkala pí. Cabotové. Jak výsměšně vypadají ve tváři smrti!

Maminka mne přijala s otevřeným náručím, když jsem přišla domů. Moje zpráva ji polekala, že jsem při takové události byla sama. Byla bych o sobě mohla mysliti, že jsem rekyní, jak mne líbala, kdyby mne nebyly snižovaly trpké výčitky, že mi scházela síla a odhodlanost poslední myšlenky ubohé Zuzany vésti k jejímu Pánu a Spasiteli. Jak jsem mohla ze zbabělosti bídné nechati přejíti ne využitkovaných těchto vzácných okamžiků!

 

Dne 27. února.

Naučila jsem se jedné věci z včerejší zkušenosti hodné zapamatování. Je to: Povinnost vypadá více odpuzující z dálky, nežli když se jí podíváme v tvář. Ovšem, četla jsem řádky:

Nevím, co v čistší skvělo by se záři,
než úsměv na tvé ustarané tváři.

Patřím však k třídě tupějších lidí, kteří, dokud nezkusí, nepochopí. Teď však viděla jsem onen úsměv, a zdá se mi býti tak krásný, že bych chtěla se s ním znovu sejít, byť i cesta vedla mnohou obtíží.

Ubohá Zuzana! Snad uslyšel Bůh mou vroucí modlitbu za duši její a zjevil jí sebe v poslední její okamžik.

 

Dne 2. března.

Něco velice divného se stalo. Zuzana Greenová zanechala poslední vůli, v níž své těžce uspořené peníze odkazuje tomu, kdo se s ní poslední pomodlí. Nepotřebuji těch peněz, aniž také bych se mohla dotknouti byť i jediného haléře z těchto těžce vydělaných úspor. Žádná také moc a pohnutka zemská nemohla by mne přiměti k tomu, abych svěřila nějaké lidské bytosti, že já jsem se poslední modlila s ní, já nezkušené třesoucí se děvče, přinucené k tomu čistou zoufalostí. A tak peníze dostaly se dr. Cabotovi, který jich zajisté pro sebe nepoužije, ale rád vydá je chudým, kteří ho přímo obléhají. Posledně když ji navštívil, hovořil a modlil se s ní a říká, že zdála se býti ráda a vděčná a slíbila, že bude pravidelněji choditi do shromáždění.

 

Dne 28. března.

Jsem všecka rozladěna. Maminka říká, že to je od rozčilení, které jsem prodělala u smrtelného lože Zuzanina. Chce, abych navštívila tetu Marii, která mne ustavičně zve. Nerada bych však opustila svou nedělní školu, ani byla příčinou toho, že by se musila maminka uskrovnit, aby mi mohla dát cestovné na tak dalekou cestu. Mimo to musela bych mít lecco nového na sebe, nový klobouk a celou řadu jiných věcí.

Dnes mi poslal dr. Cabot několik pokynů, za něž jsem ho dlouho prosila. Aby se mi drahý ten list nerozsypal častým čtením, opíšu si ho zde. Navazuje na můj nářek, že dosud „vidím lidi, ani chodí jako stromové“, pokračuje:

„Tomu, jenž první pronesl tento stesk, otevřel Syn Boží oči, zrovna tak jako Vám. Nezanechá pak svého díla nedokončeného a povede Vás od stupně k stupni v jasné vidění, dáte-li Mu se vésti. Pravím od stupně k stupni, poněvadž věřím, že to obvyklý jeho způsob nepopíraje, že jsou případy, kdy světlo proniká jako příval. Vraťme se k onomu slepci. Vida Ježíš, že uzdravení jeho bylo neúplné, vložil znovu ruce své na oči jeho a poručil mu, aby hleděl vzhůru. Tak byl uzdraven a viděl jasně každého. To státi se musí s Vámi; aby se to stalo, musíte jíti ke Kristu samému a nikoli k některému z jeho sluhů. Posteskněte si mu, povězte mu, jak temné všechno zdá se býti Vám, a požádejte ho, by doplnil svého léčení při Vás. Možná, že uzná zkoušeti Vaši víru a trpělivost odkládaje toto doplnění. Zatím však jste bezpečna v Jeho přítomnosti, veda pak Vás za ruku omluví Vaše chyby, jichž se dopouštíte a slituje se nad Vašimi poklesky. Ale jistě představujete si, že by nejlépe bylo pro Vás, aby ihned uzpůsobil Vás, byste jasně viděla. Bylo-li by tak nejlépe, buďte jista, že to učiní. On nedělá chyb. Ale často jedná se svými učedníky velmi rozmanitě. Dopouští, aby šátrali cestou svou v mrákotě, až by dokonale poznali, jak jsou slepí, nešťastní a jak naprosto Ho potřebují. Jakého způsobu užívati bude při Vás, nelze mi předpověděti. Ale můžete se cele spolehnouti na to, že nikdy nic nekoná jen namátkou a na zkoušku. Má pro vše, co koná, svůj důvod. Třeba nerozumíte, proč Vás vede tak neb jinak, avšak smíte, ba Vy musíte věřiti, že dokonalost je pečetí všeho toho, co On koná.

Obávám se, že jste v nebezpečí upadnouti do omylu, který bývá velmi obyčejný u mladých křesťanů. Uznáváte, že bylo v skrytosti srdce Vašeho nepřátelství proti Bohu, a že první krok ku pokoji je býti smířenu s Ním a obdržeti odpuštění hříchů pro Ježíše Krista. To když se stalo, usoudila jste s pocitem, že veliké dílo života je hotovo, a že spasení Vaše je zabezpečeno. Aneb, nejste-li jista jím, Vaše celé zaměstnání je zkoumati svůj stav a uvažovati, je-li to v pravdě stav milosti. Mnoho lidí nedostává se dále. Tráví svůj čas tážíce se: „Miluji Pána, čili nic? Jsem-li Jeho či nejsem-li?“ Prosím Vás, milé dítě, děláte-li tuto bezúčelnou, neužitečnou práci, zanechte jí hned. Život je příliš drahý, než abychom jej strávili točíce kolovrátkem. Když jste byla přijata na milost od svého Boha a Spasitele, hned to druhé, co Vám je činiti, je dokázati Mu své vděčností za tuto nekonečnou lásku, tak že se zasvětíte cele Jemu – své tělo, duši i ducha. Toť to nejmenší, co Vám konati možno. Koupil Vás za cenu, a už nejste sama svá. „Ale,“ namítnete snad, „to se příčí mé nátuře. Mám ráda svou vlastní cestu. Toužím po pohodlí a zábavě. Chci se dostati do nebe, ale chci mít cestu podestlánu růžemi. Nemohla bych se oddati Bohu tak dalece, abych měla sladký pocit pokoje s ním a byla jista, že na konec budu spasena, a přec také zároveň po jistou mez nepovolovati sobě. Oddám-li se cele Jemu a ztratím-li na dobro právo vlastnictví na sebe, mohl by mi odepříti mnohou věc, jíž si převelice žádám? Mohl by život můj provádět obtížemi a únavou a zbaviti mne mnohých věcí, které život můj činí příjemnými?“ K tomu odpovídám: To všechno není věcí smlouvání a dohodování, není přenecháno na vůli dětem Božím, chtějí-li Mu dáli část toho, co mu povinni jsou a později i část zbývající. On žádá, a má k tomu právo – on žádá všeho, co jste i co máte. Lekáte-li se toho, co je obsaženo v takovémto se oddání, měla byste ihned utéci se k Němu a nedati si pokoje, dokud On by nepřemohl Vaší tajné nechuti dáti Mu vše tak ochotně a cele, jako On dal Vám.

Je pravda, že takovýto děj sebezasvěcení z Vaší strany obsahovat může v sobě pro Vás v budoucnosti nemálo kázně a zkoušky. Jakmile stanete se Páně svým vlastním sebevědomým odhodláním, začne onen děj posvěcení, abyste byla svatou, jako On je svatý, dokonalou, jako On jest dokonalý. Stane se Vám najednou i lékařem i nejdražším a nejlepším přítelem, nepředepíše však žádného léku, který by mohl býti pominut. Pamatujte, že to Jeho vůle, abyste byla posvěcena, a že dílo, posvěcující Vás, činící Vás svatou, není dílo Vaše, nýbrž Jeho. Mezitím i Vy nemáte sedět se složenýma rukama čekajíc na požehnání. Musíte vystříhati se klásti mu v cestu překážky a cvičiti víru v Něj, že jest zrovna tak mocen jako ochoten dáti Vám posvěcení, jako je mocen a ochoten dáti vykoupení. A nyní tázala-li byste se, jak se dovíte, že jste se mu opravdu zasvětila, odpovím takto: Mějte pozor, co On od Vás chce, jaká je Jeho vůle v kterékoli věci sebe malichernější, a vizte, zdali ihned se sjednotíte s touto vůlí.

Budiž Vám zásada tato zákonem. Bůh nečiní ničeho bez důvodu. Odejme-li Vám zdraví na příklad, činí tak proto, že má nějaký důvod, a tak se vším, co ceníte. Máte-li pak opravdovou víru v Něho, nebudete trvati neústupně na tom, aby Vám pověděl své důvody. Shledáte-li v běhu denních záležitostí, že Vaše sebe zasvěcení nebylo úplné, totiž že Vaše vůle vzpírá se vůli Jeho – neztrácejte mysli, nýbrž utečte se k svému Spasiteli a zůstávejte v Jeho přítomnosti, dokud neobdržíte ducha, v němž On volal v hodině své úzkosti: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. Avšak ne, jak já chci, ale jakž ty.“ Kdykoli tak učiníte, bude Vám to snadnější, každý souhlas, že chcete trpěti, přiblíží Vás víc a více k Němu, a v této blízkosti Jeho naleznete takový pokoj, tak blažený, sladký pokoj, že Váš život bude neskonale šťasten, bez ohledu na to, jaké budou zevní jeho okolnosti. Považte, milá Kačenko, jaká to čest a radost zároveň míti sjednocenu svou vůli s vůlí Boží a býti tak proměňovánu v obraz Kristův od slávy v slávu.

Nelze mi však říci v dopise desetiny toho, co bych si říci přál. Naslouchejte mým kázáním od týdne k týdni a sbírejte z nich všeliké poučení, pamatujíc, že je to kázáno Vám.

Co se čtení bible týče, radil bych Vám, byste volila si určité oddíly denně, ba třeba toliko jeden verš spíše než celé kapitoly. Rozjímejte každé slovo, přemýšlejte a modlete se, až pochopíte všecku pravdu, již obsahuje. Co se jiného nábožného čtení týče, je lépe zaměstnávati se několika zamilovanými spisovateli a pročítati díla jejich znovu a znovu, až byste strávila jejich myšlenky a učinila je svými.

Bylo řečeno od kohosi, že určitá, neoblomná vůle je velikou pomůckou svatého života. Vy sama můžete chtít volit za své družky ty, které jsou Pánu nejoddanější a nejposvěcenější. Můžete chtít čítat knihy, jež povzbudí Vás v křesťanském životě raději, než takové, které toliko baví. Je ve Vaší vůli, abyste užívala veškerých prostředků milosti ustanovených od Boha. Na Vaší vůli záleží, chcete-li strávit mnoho času na modlitbě bez ohledu na svou okamžitou náladu. Je Vám na vůli volit raději náboženství zásad než pouhých citů: jinými slovy, zdali chcete poslouchat vůle Boži i když Vaši poslušnost neprovází nějaký potěšující zápal nadšení.

Za to není věcí Vaší vůle mít Ducha Kristova. Ten musí Vám být darován jako Jeho dar, ale na Vaši vůli je rozjímat jeho život a následovat Ho. To neomylně povede k práci sebezapření, jako je navštěvovat chudé, ošetřovat nemocné a věnovat času svého i peněz nuzným a tomu podobné.

Je-li myšlenka na takové sebezapření Vám protivná, pamatujte, že dosti jest, aby učedník byl jako Pán jeho. Věřte mi, že když procházejíc labyrintem života konati budete křesťanskou svou povinnost, překvapena a potěšena budete setkávajíc se s Pánem samým v jeho záhybech i chodbách a s jeho úsměvem, který Vás nadchne. Aneb, spíše bych měl říci, sejdete se s ním všude, kamkoli půjdete.“

Pročítala jsem list tento znovu a znovu. Zaujal mne více, než cokoli jiného. Myšlenka, že bych měla následovat svatost mne dosud skoro ani nenapadla. A i teď zdá se mi to býti opovážlivostí, abych taková, jaká jsem, jen směla vyslovit takové posvátné slovo. Obávám se vydat se v takové následování, abych zas za nějaký čas neupadla v starý způsob. Mám také jakousi těžce označitelnou hrůzu před nějakou zvláštností, jakož i před sebezapřením a ztrátou svobody. Ale zdá se, že není pro mne vyhnutí. Vidouc nyní jasně svou povinnost, nejsem tam, kde jsem byla před tím. Cítím, že jsem jaksi tažena k vyššímu a lepšímu životu, ač je to ještě smíšeno s netečností a s láskou k pohodlí a zábavě. Jedno je, co mohu konati, a to je modliti se, aby Ježíš učinil pro mne to, co učinil onomu slepci, aby znovu vložil ruce své na oči mé a způsobil, abych viděla jasně. A to učiním.

 

Dne 30. března.

Ano, modlila jsem se, a On vyslyšel mne. Vidím, že nemám práva žít sobě a že musím živa býti pro Něho. Oddala jsem se Mu, jako nikdy před tím a vešla jsem jako do nového světa. Byla jsem velice šťastna, když jsem ponejprv začala věřiti, že mne miluje a že mne vykoupil. Ale toto nové blaho je hlubší; obsahuje něco vyššího než dostati se na konec do nebe, což dosud bylo mým velikým cílem.

 

Dne 31. března.

Čím více se modlím a čím více čtu v bibli, tím více cítím svou nevědomost a tím vroucněji žádám si svatosti, čím více vidím se naprosto nesvatou. Ale zaslíbila jsem se Pánu a nyní musím plniti sliby své, ať to stoji, co stoji.

Začala jsem čísti Taylorův „Svatý život a smrt“. Před měsícem zdál by se mi nudivým, suchopárným spisem. Ale nyní čtu jej s jakousi dychtivostí jako někdo, kdo hledá skrytých pokladů. Maminka pozorujíc to radila mi, abych to nečtla z knihy té najednou, ale vkládala v svou četbu také kapitoly z jiných knih. Radila mi, bych začala Baxterovo „Věčné odpočinutí svatých“. Přečtla jsem je celé. Dr. Cabot radil, abych je znovu četla, až bych cele pochopila jeho smysl. Tato jedna četba odňala mi tajnou bázeň smrti a učinila mi nebe podivuhodné přitažlivým. Nemám už v úmyslu čísti světských knih a svou hudbu a kreslení odložila jsem na vždy.

Ostatní kapitoly