Naděje věčného života zjevená v Písmu (Tt 1,2-3) I.

Pustili jsme se do tohoto nepatrného listu Nového zákona a ukázali jsme si, že přes nevelký rozsah listu, se jedná o teologicky velmi hutný a prakticky velice jasně zaměřený list. Obě tyto věci jsou důležitými důvody, proč máme tento list studovat. Potřebujeme být jak teologicky silní a pevní, tak také žít praktický a na Božím slově založený křesťanský život. Pojďme k našemu textu.

Zasazení do kontextu

Minule jsme se více věnovali autorovi listu – apoštolu Pavlovi, především z perspektivy prvního verše. Viděli jsme, že označuje za Božího otroka a za apoštola. Ukázali jsme si také poslání apoštola Pavla, ke kterému ho Bůh povolal:

• …poslaný zvěstovat Božím vyvoleným víru, aby poznali pravdu a žili zbožně… (Tt 1,1 B 21)

A. Opakování

Viděli jsme, že Bůh povolává k víře své vyvolené, vede je k tomu, aby poznali pravdu a potom tuto pravdu aplikovali do svého života. Křesťanská víra je založená na pravdě – není to žádný výmysl, není to báje, ale je to pravda, která je zakořeněná v Bohu samotném na jedné straně a v událostech lidské historie na straně druhé. Jsou zde objektivní události, na nichž křesťanská víra staví – tím nejdůležitějším je ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista:

• Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou. (1K 15,3-6)

Takto Pavel na jiném místě popisuje evangelium. Evangelium jsou historické události, ale jsou to i objektivní, tedy pravdivá Boží rozhodnutí.

Dnes se podíváme na další dva verše našeho textu – v. 2-3. V nich apoštol více rozebírá podstatu evangelia a popisuje evangelium slovem „naděje“. Evangelium je skutečně požehnanou nadějí, která je ukotvená v Bohu, která se zjevuje skrze Boží slovo a která je přinášená lidem ve službě křesťanů.

B. Pochopení souvislostí v textu

• Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství, aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky, a ve svůj čas zjevil své slovo v kázání, které mi bylo svěřeno z rozkazu našeho Spasitele Boha. (Tt 1,1-3)

V původním řeckém textu jsou stejně jako v češtině první tři verše a polovina čtvrtého rozvinutým souvětím. Je to jedna dlouhá věta, souvětí. V takto velkém souvětí – v češtině všechny nové překlady mají shodně 58 slov, řec. 55. – je často docela obtížné dobře porozumět souvislostem a vztahům mezi jednotlivými větami souvětí. Tak je to i těchto úvodních verších epištoly.

Na začátku druhého verše je řecká předložka „epi“, která může mít celou řadu významů a může být také použitá velmi specificky v různých vazbách. To různorodost můžeme vidět na českých překladech – E – aby měli naději, B21 – v naději, K – k naději, ČSP – na základě naděje. Vidíme zde v podstatě dva významy a tím také výklady těchto veršů. Jeden hledí vpřed – E, K, B21 – vyvolení jsou přivedeni k víře a k poznání pravdy proto, aby měli naději na věčný život – tak to také najdeme na dalších místech v Písmu. Tyto překlady jsou opřené o to, co to je víra v souvislosti se zbožností a pravdou, jak o tom svědčí jiná místa v Božím slově. Ale já si nemyslím, že to je to, co nám chce říci toto místo. Proto bych zde dal přednost překladu ČSP, který se dívá zpět a říká, že Bůh volá vyvolené Boží k víře a k poznání pravdy na základě naděje, která byla zaslíbena před věky.

Ani zde to ale není tak jednoduché a učenci se neshodují v tom, zda se jedná o to, že jsou to vyvolení, kteří mají dojít víry na základě naděje, nebo je to Pavlovo povolání k úkolu apoštola Ježíše Krista, které je učiněné na základě naděje věčného života. Nakonec jsou i tací – a k nim se přikláním také já, co tvrdí, že jak povolání Pavla k apoštolství, tak povolání vyvolených k víře je učiněné na základě naděje, kterou zaslíbil Bůh. Tato naděje věčného života je základem našeho vyvolení, našeho povolání, ospravedlnění, našeho posvěcení, což jinými slovy znamená také naší služby – podobně jako Pavlova apoštolství a naší zbožnosti. Kdyby zde na začátku nebyla tato naděje věčného života, tak by nic z toho nedávalo smysl.

Právě toto je to, co chce Pavel zdůraznit – on byl povolán jako apoštol a my jsme byli vyvoleni k tomu, abychom přišli k víře a poznání pravdy, kvůli naději, která zde byla před stvořením světa. Naděje věčného života je tím základem, na němž tyto věci stojí! A to nás vede přímo do našeho textu k tomu, co to je naděje.

Naděje zaslíbená Bohem (v. 2a)

Dostáváme se k jednomu z nejdůležitějších pojmů křesťanské víry – to je naděje.

• A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska. (1K 13,13)

To je velice známý verš a tady vidíme pohromadě tři skutečně významné pojmy křesťanství. Jiné velmi známé místo:

• A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí. (Ř 5,5)

Co to ale tato křesťanská naděje je?

A. Naděje

Neměli bychom si automaticky myslet, že to je pojem, který je všem hned jasný. Myslím si, že i kdybych se zeptal vás, jak jste tady na to, co je to naděje, tak bych dostal hned celou řadu odpovědí. Ale křesťanská naděje má velice jasný význam.

Obvykle používáme slovo naděje nebo sloveso, které s ní souvisí doufat, (staré sloveso „nadít se něčeho“ už nepoužíváme) ve smyslu nějaké pravděpodobnosti. „Doufám, že dneska nebude mlha. “ „Doufám, že naši politici zmoudří.“ – I když tady to asi není ani o pravděpodobnosti. Ale co chci říci, je, že slovem naděje vyjadřujeme nějakou svou touhu nebo nějaké očekávání, které by se mohlo, ale v horším případě také nemuselo naplnit. To je běžný význam slova naděje, jak ho používáme, ale to není význam slova naděje, jak ho používá Bůh ve svém slově.

Biblická naděje je totiž něco zcela jiného. Biblická naděje je naprosto jistá – proto naděje neklame! Biblická naděje je zakotvena v Bohu, a proto je naprosto jistá. Jedná se o očekávání věcí, které se naprosto jistě stanou. Ještě tady nejsou, proto je očekáváme a proto je nemůžeme zaměnit s jistotou, ale víme, že naprosto jistě přijdou a proto můžeme mluvit o naplnění naděje.

• Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje. (Žd 6,11)
• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17-20)

Naděje je tady přirovnaná ke kotvě, která je zaražená v nebeské svatyni, kam ji za nás odnesl Kristus. Starověké přístavy byly často zanášeny nánosy písku a někdy mohlo být dost nebezpečné do takového přístavu vplout, dostat se do něj. Někdy lodě kotvily před přístavem a čekaly na malé loďky, které je bezpečně dovedly do přístavu. Jindy naložili na tu malou loďku svou kotvu a tu kotvu nechali dovézt do přístavu, takže loď, která ještě v přístavu nebyla, už ale byla bezpečně zakotvená v přístavu a čekala jen na příhodný čas, kdy bude moci do přístavu vplout. Kotva ji pevně držela.

Tou naší kotvou podle listu Židům, je Ježíš Kristus. V Něm jsme pevně zakotveni.

• Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni. (Ko 2,6-7)

Tohle je křesťanská naděje. Je to něco, co ještě není vidět, ale co je naprosto jisté. Proto může apoštol napsat, že jsme spaseni v naději:

• Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Když ale doufáme v to, co nevidíme, pak to trpělivě očekáváme. (Ž 8,24-25)

Je to pevná kotva zakotvená v nebesích. Máme naději, že budeme jako Kristus. Máme naději, že budeme proměněni, máme naději, že dostaneme nové tělo, máme naději, že už nebudeme muset bojovat s hříchem a s pokušením. Máme naději věčného života. Věčného nejen svou délkou, ale především svou kvalitou. To je skutečně požehnaná naděje. Radujte se z takové naděje, moji milí. Boží milost nás k ní vychovává - abychom:

• …očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (Tt 2,13)

B. Zaslíbená samotným Bohem

Tato naděje věčného života je zaslíbená samotným Bohem. Už jsme si to ukázali, ale chtěl bych ještě zdůraznit některé věci, které jsou v našem textu. Jsou zde dvě věci, které umocňují tu skutečnost, že se jedná o naději, která je zakotvená v Bohu.

1. Boží slib – Tato naděje je zaslíbena samotným Bohem. Bůh něco slíbil – slíbil věčný život. My ho ještě nevidíme, zakoušíme ho „jenom“ ve víře a skrze víru. Ale i tak zakoušíme mnohem více, než jsme kdy zakusili za celý svůj život, kdy jsme žili bez Boha. Je tady slib o samotného Boha a Bůh je ten, kdo vždycky plné své sliby. Proto se můžeme na tuto naději naprosto spolehnout. Slíbil ji totiž někdo, kdo vždycky dodrží své slovo. A aby to Pavel zdůraznil, tak přidává ještě tu druhou věc:

2. Naději slíbil pravdomluvný Bůh. V řečtině je slovo APSEUDOS – PSEUDOS je lživý a to slovíčko A dělá ze slova lživý opak, tedy nelživý. Bůh, který nikdy nelže (B21), pravdomluvný Bůh (E). Všimněte si toho důrazu – je tady naděje, která je naprosto jistá a tato naděje je umocněná na třetí: 1. slibem, 2. od Boha, 3. který nikdy nelže! Máme mít naprostou jistotu ve svém spasení. Bůh chce, abychom se s Ním cítili bezpečně.

Všimněme si kontextu celého listu Titovi. Církev na Krétě byla tak trochu v chaosu. Neměla starší (v. 5), takže nikdo nevedl (v. 11), nikdo nevykonával biblickou kázeň (3,10-11), lidé se hádali o hlouposti (3,9), každý si učil, co ho napadlo (3,8) a v církvi byla celá řada falešných učitelů (1,10). Byli tam lidé, kteří se prohlašovali za věřící, ale ve skutečnosti jimi nebyli. Jejich rozum i jejich svědomí byly poskvrněné (1,15):

• Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,16)

Pavel opakovaně zdůrazňuje Titovi, že má učit čisté a správné učení, které je založené na pravdě. Mimochodem, všimněte si, kolik jistoty je v prvních dvou verších celé epištoly. Aby vyvolení poznali pravdu a měli jistou naději věčného života, což slíbil samotný Bůh, který je pravdomluvný, který nikdy nelže. A kromě toho apoštol připomíná Titovi, že tento Boží slib byl učiněn:

C. Před věky a ve svůj čas

Nejde o nějaké rozhodnutí na poslední chvíli. Boží plán spasení není nějakým plánem „B“, který by Bůh vymyslel, když se všechno pokazilo a Adam s Evou zhřešili. Není to plán na poslední chvíli. Není to nahodilý plán. Bůh všechno připravil před věky. Evangelium bylo připravené před stvořením světa. Dříve, než Bůh stvořil věky, tak zaslíbil věčný život. Chci, abychom si všimli dvou věcí:

1. Před věky – před stvořením světa. Minimálně dvě věci, které jsou součástí evangelia, zde byly před stvořením světa.

• Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1Pt 1,18-20)

Byl tady Beránek, který byl vyhlédnut před stvořením světa k tomu, aby přinesl vykoupení. Dávno před tím než začal svět, tak už bylo spasení zajištěné. Už tady byl Vykupitel, který měl vykoupit svět. Ale byli zde i vykoupení:

•  …v něm nás již před stvořením světa vyvolil… (Ef 1,4)

Před stvořením světa zde byli i vyvolení. Přesně ti, jimž měl Pavel zvěstovat evangelium a přivést je k víře a k poznání pravdy. Moji milí, dříve než bylo cokoliv stvořeno, tak tady byl Beránek a byli zde vyvolení. Ti, kteří byli přivedeni k víře a k poznání pravdy: Vy. Toto je jistota, kterou jako křesťané máte v Kristu. Než byla stvořena jediná molekula vesmíru, tak už tady byla jména – jména těch, kdo budou vykoupeni připraveným Beránkem Božím – Ježíšem Kristem.

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29-30)

2. Před stvořením světa Bůh zaslíbil věčný život. Moje otázka zní – komu dal před stvořením světa Bůh svůj slib? Nebyl tady nikdo. Byl tu jenom Otec, Syn a Duch Svatý. Evangelium je tady pro Boží slávu. My toto zaslíbení evangelia vztahujeme na sebe, a je to tak, že bylo slíbeno také nám, ale stalo se v Bohu, skrze Něj a pro Něj. Je pro Jeho oslavu:

• On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. (Ko 1,17-18)

To jsou slova o Kristu, která napsal apoštol Pavel církvi do Kolosis. Skrze evangelium je oslaven Kristus. A v evangeliu máme naprostou jistotu, protože evangelium nespočívá na nás nebo na naší víře, není o našem úsilí, o naší horlivosti nebo síle – je o Kristu. Je založené na Bohu a na Jeho slávě a vede k Bohu a k Jeho oslavení. Jak k této slávě dochází? To je další bod našeho textu: