Po všechny dny ti chci dobrořečit a tvé jméno chválit navěky a navždy. (Ž 145,2)

Jedním z povolání křesťana je chválit svého Boha. Abychom to ovšem mohli dělat, musíme si působením Boží milosti zachovat rozpoložení mysli, které v sobě má vděčnost, spokojenost a touhu chválit; a musíme si také dát práci, abychom tento stav mysli uměli vyjádřit vděčnými chvalozpěvy. Rozjasněme tedy každý úsvit i soumrak i celý průběh dne Hospodinovou chválou. Nenacházíme se ve správném stavu mysli, jestliže nemáme mysl ve stavu vděčnosti a děkování. Něco s vámi není v pořádku, pokud nemůžete chválit Boha.

„Ale!“ může někdo říct. „I v trápení?“ Ano, dokonce i v každém trpkém trápení, neboť i Jób mohl říci, „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“

„Takže snad nemáme být nikdy zarmouceni?“ Máme, ale přitom i stále radostní. Jak se to může stát? Pán tě tomu naučí! Je to dílo Boží milosti. Pod ranami a utiskováni, a přece radostní v Pánu! On nad námi rozjasňuje svou tvář, i když naše srdce i tělo chřadnou. Něco je špatně, když naše srdce nechválí Boha.

Když je vaše srdce veselé, chvalte Boha svými ústy. Jste v práci sami? Zpívejte. Možná že nemůžete nahlas, protože pracujete spolu s jinými lidmi; potom zpívejte ve svém srdci. Zvykněte si ho chválit. Vším, co děláme, jakož i tím, co si myslíme a co říkáme, bychom měli chválit toho, kdo nám neustále žehná. Boha můžete přestat chválit teprve tehdy, až k vám on přestane být milostivý - ale dříve ne.