Verze pro tisk

Horlivost bez pravého poznání

Dneska máme před sebou text, který vysvětluje a dokazuje Pavlova slova z veršů 10-12. Pavel napsal křesťanům velmi tvrdá slova kvůli tomu, že se odvracejí od prostého evangelia, které jim zvěstoval, ke komplikovanému náboženskému systému lidských zásluh, skutků a rozhodnutí – takový systém nejenže nemá nic společného s evangeliem, ale je přímým útokem na evangelium jako takové, protože převrací evangelium v pravý opak. Ale kdokoliv by kázal jiné evangelium, budiž proklet (Ga 1,9). To jsou slova, která jsou aktuální i dnes. A dost možná ještě více, než byla v Pavlově době, protože evangelium, ta jednoduchá zpráva o spasení z pouhé milosti jedině skrze víru v samotného Krista, je dnes převracena ze všech stran. Asi ten nejvážnější útok se týká samotné milosti, která je zaměňována za zásluhu a souvisí s pohledem na Boha. Problém je, že příliš mnoho lidí, kteří se prohlašují za křesťany, věří v Boha, který nemá s Bohem zjeveným v Písmu a v Kristu nic společného – mnohem více připomíná džina z láhve, který musí plnit lidská přání, který je povinen dělat všechno, co si člověk usmyslí, a to především v otázce spasení. Ale kontroverze se nedotýkají jenom milosti, ale také spasení skrze víru. Jsou lidé, kteří si myslí, že lidé budou zachráněni i jinak než skrze víru – že někde na světě jsou lidé, kteří nemusí věřit v Krista (protože třeba o Kristu nikdy neslyšeli) a přesto budou spaseni. A stále více lidí (a myslím tím ty, kdo se prohlašují za křesťany) se také přiklání k tomu, že Bůh nezachraňuje jenom skrze Krista, ale také jiným způsobem. Biblické evangelium je pod těžkým útokem ze všech stran.  O to více potřebujeme jít do textů, jako ten dnešní a vidět nádheru evangelia, nádheru spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista.

A právě o tom náš dnešní text je. Pavel na svém vlastním životě ukazuje, že evangelium, které zvěstoval křesťanům v Galacii, není lidským výmyslem, ale je to Kristovo evangelium, zjevené evangelium, pravdivé a pravé evangelium. A to je důvod, proč mu mají křesťané věřit. Proč i my máme věřit evangeliu. Ne proto, že to funguje, nebo proto, že je to hezké a dobře se to poslouchá. Je jenom jeden jediný důvod, proč bychom měli věřit evangeliu – protože je to pravda.

Pojďme nyní k prvnímu bodu dnešního kázání, kde Pavel mluví o temnotě hříchu, v němž žil.

I. Temnota hříchu

  • Ga 1:13-14 Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.

Pavel připomíná Galatským křesťanům svůj život. Nepochybně je seznámil se svým svědectvím. V knize Skutků máme  svědectví o Pavlově obrácení zaznamenané hned třikrát. Pavel toto své svědectví používal k tomu, aby mohl lidem kázat evangelium. Vycházel ze svého svědectví a následně mluvil o tom, kdo je Kristus a co Kristus udělal.

Nyní připomíná Galatským, že přeci znají Pavlův život i jeho minulost. Do jejich sborů přišli falešní učitelé, kteří tvrdili, že Pavel ze strachu z lidí, nebo kvůli tomu, aby se zalíbil lidem, zamlčuje obřízku a poslušnost zákonu a káže jenom samotného Krista. Pavel na to odpověděl následujícími slovy:

  • Ga 1:10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Jaký by to dávalo smysl, kdyby se Pavel chtěl líbit lidem? Napsal by někdy Galatským takový dopis, jako je tento? Nechal by se pronásledovat kvůli víře v Ježíše Krista? Vždyť mohl pokračovat ve své slibné kariéře a mít všechno, co jen chtěl. Podívejte se, jak popisuje svůj život!

Pavel mluví o tom, jak byl oddán židovství. A spojte si, prosím, dohromady druhou polovinu desátého verše a verše 13-14. Pavel říká, kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem … A od třináctého verše popisuje, jaké to bylo, když se ještě chtěl líbit lidem. Mohli bychom mít samostatné kázání na tohle malé slovíčko ještě. Skrývá se za ním obrovský kus Pavlova života, skrývá se za ním motivace, která poháněla jeho horlivost předtím, než se stal křesťanem, skrývá se za ním temnota lidského hříchu, život utopený do sobectví, do vyvyšování sebe sama, život podle vlastních choutek a žádostí. Zamyslete se, prosím, nad tím, co toto ještě znamenalo v životě Pavla a co to znamenalo v popisu jeho horlivosti v našem textu.

Pavel byl oddán židovství. Byl oddán židovskému náboženství, tomu nepřísnějšímu směru, farizejství. Horlivě pronásledoval církev. Pavel si bral příklad z horlivých následovníků Hospodina, které najdeme ve Starém zákoně. Horlil pro tradice otců. Do těchto tradic se řadili postavy z historie židovského národa, jako byl například Pinchas.

Když Izraelci táhli pouští, potom co je Bůh vyvedl z Egypta, moábský král Balák nechal povolat věštce Bileáma, aby proklel Izrael. Ale Bileám nemohl. Nakonec se vrátil zpátky do svého domu, ale nezůstal tam dlouho. Bileám navedl Moábce, aby jejich ženy sváděly Izraelce ke smilstvu (Nu 31,16), které bylo spojené s uctíváním moábské modly Baal-Peóra. Tehdy:

  • Nu 25:6-8 I přišel jakýsi Izraelec a přivedl ke svým bratřím Midjánku před očima Mojžíše i celé pospolitosti Izraelců, právě když plakali u vchodu do stanu setkávání. Když to spatřil Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, vystoupil zprostředku pospolitosti, vzal do ruky oštěp, vešel za izraelským mužem do ženské části stanu a probodl je oba, izraelského muže i tu ženu až k jejím rodidlům. Tak byla mezi Izraelci pohroma zastavena.

Bůh požehnal Pinchasovi a uzavřel s ním smlouvu trvalého kněžství, protože horlil pro svého Boha (Nu 25,13). Pinchas byl hrdinou a v židovské tradici byl vzorem horlivosti pro Hospodina. Podobným vzorem horlivosti byl také Samuel, který rozsekal amáleckého krále Agaga na kusy – toho krále měl zabít král Saul spolu se všemi lidmi i s dobytkem. Ale Saul dovolil lidu, aby si nechal nejlepší kusy dobytku a nechal naživu krále Agaga. A Boží slovo nám vysvětluje, proč to udělal:

  • 1S 15:24 Saul doznal Samuelovi: „Zhřešil jsem, neboť jsem přestoupil Hospodinův rozkaz i tvá slova. Bál jsem se lidu, proto jsem je uposlechl.“

Ale Samuel horlil pro Hospodina a udělal to, co měl udělat král Saul před očima všeho lidu. Jiným příkladem takové horlivosti byl Elijáš, který na hoře Karmelu pobil čtyři sta padesát baalových proroků a čtyři sta ašeřiných (1Kr 18,40). Na tuto tradici navazovali a v této tradici pokračovali právě farizeové. Pavel byl jedním z nich. A ne ledajakým.

Pavel vynikal ve věrnosti k židovství a horlil pro tradice otců víc než jeho vrstevníci. Píše, že horlil nadmíru, nadměrně, extrémně, víc, než kdokoliv jiný. Tato horlivost ho vedla k pronásledování Kristovy církve. Ale nejenom, že církev pronásledoval, Pavel se jí snažil vyhubit, zničit. Lukáš popisuje Pavlovo jednání takto:

  • Skutky apoštolské 8:3 Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře.

Pavlova horlivost byla děsivá. Včera prošel sousední ulici, dům od domu, dveře od dveří, a dnes ho můžeme čekat v naší ulici. Rodina za rodinou, domácnost z domácností, všude se ptá, jestli lidé, kteří zde žijí, nevěří v Ježíše Krista. A pokud se dozví, že ano, zatýká muže i ženy a dává je uvěznit. Pavel nejednal v rukavičkách, ale chtěl církev zničit. Byl to násilník, pronásledovatel církve a rouhač (1Tm 1,13). Byl zcela ovládán svým židovským náboženstvím, náboženstvím skutků, náboženstvím těla, náboženstvím zásluh, náboženstvím pýchy, duchovní slepoty a rouhání.

Když Pavel v listu Římanům píše o Izraelcích, vydává o nich svědectví, které ve světle Písma můžeme vztáhnout také na něj samotného:

  • Římanům 10:2 Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání.

Pavel sám byl plný horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání. Text v listu Galatským (zvl. Ga 1,10) ukazuje, že nesloužil Bohu, ale sobě. Neznal pravého Boha, neznal pravdu o Bohu, ale žil jenom podle svých představ o Bohu. Sloužil svému úspěchu, svým pocitům, svým touhám. V této „službě“ mohl dát průchod své přirozenosti, násilí i rouhání. Ve svém svědectví před Agrippou říká, že souhlasil s tím, když křesťané měli být usmrceni, že je intenzivně vyhledával a dal uvěznit mnoho křesťanů.

  • Skutky apoštolské 26:11 Po všech synagógách jsem je často dával trestat a nutil je, aby se rouhali. Jako smyslů zbavený jsem se chystal pronásledovat je i v cizích městech.

Milí přátelé, tohle je dílo lidského náboženství. Každého lidského náboženství. Jsou náboženství, která jsou více násilná a extrémistická, jako je například islám, jsou náboženství, která jsou méně násilná ve své podstatě, ale pokud někdo dojde na podobné místo jako Pavel, nezáleží na tom, na jakém náboženství staví. Může to být klidně náboženství ateismu, jak jsme to mohli vidět například v padesátých letech minulého století i v naší zemi, může to být náboženství humanismu nebo lidské psychologie, které se ve jménu jakéhosi dobra dopouští násilností v dnešní společnosti. Může to být náboženství new age, které zatemňuje lidský rozum a úsudek a vede do zmatku a převracení pravdy. Každé lidské náboženství je v tomto ohledu stejné a znamená temnotu hříchu a ďábelský svod.

A na tomto místě se Pavlova zkušenost a Pavlův život protíná s naším. Nikdo z nás nebyl takovým fanatikem jako Pavel, ale každý z nás byl ve stejné temnotě a spoutanosti hříchem jako Pavel. Pavel nehledal Boha a ani my jsme ho nehledali. Pavel hledal svou vlastní spravedlnost, a pokud někdo z nás něco hledal, bylo to totéž – svou vlastní spravedlnost, svou vlastní představu o bohu, svého vlastního bůžka, který jako džin z láhve bude skákat, jak my budeme pískat. Tomuto bůžku bychom byli ochotni sloužit do roztrhání těla, stejně jako Pavel. V temnotě hříchu, v bídě beznaděje, v zaslepenosti pýchou a touhou po vlastní spravedlnosti jsme šli v jedné řadě s Pavlem vstříc ohnivému jezeru, které je připravené pro ďábla a spolu s ním v něm skončí také všichni bezbožníci, modláři, všichni, jejichž jména nejsou od počátku světa zapsaná v knize života. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání. Vede nás to k dalšímu verši, který začíná sice malý, ale obsahem ohromným slovíčkem:

II. Nepodmíněné vyvolení

  • Galatským 1:15 Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí …

V řečtině je na začátku této věty spojka δε, která vyjadřuje protiklad a mnohdy se překládá jako ‚ale‘ nebo ‚však‘. Tento verš začíná podobně, jako například Efezským 2,4, kde po popisu člověka, který je mrtvý ve svých vinách a hříších, následuje veliké „ale Bůh …“ To je ten ohromný kontrast!

Na jedné straně je život člověka, který byl oddán svému náboženství a v jeho jménu se dopouštěl odporných věcí a na druhé straně je Bůh. Bůh bohatý v milosrdenství, Bůh, který vyvolil už v těle matky, Bůh, který si oddělil člověka už od lůna a dokonce ještě dříve – již před stvořením světa!

  • Efezským 1:4 V něm [v Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Dříve než existoval svět, dříve než byl kdokoliv z nás počat v lůnu své matky, Bůh si ho oddělil pro sebe. Každý, kdo je v Kristu, byl před stvořením světa darován Synovi. Otec daroval svému Synovi některé z lidí, daroval mu je jako nevěstu, ale daroval mu je také s tím, že jsou to hříšníci, za které je potřeba zaplatit ceny, vykoupit je. A Boží syn se ještě před stvořením světa rozhodl, že bude Beránkem, který se obětuje za hříchy svého lidu. Apoštol Petr o Kristu napsal:

  • 1 Petrův 1:19-20 On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů.

Před stvořením světa byl vybrán Beránek, Kristus, který nemusel dát svůj život, ale jako dobrý pastýř ho dal. Nikdo mu ho nebral, ale dal ho sám, dobrovolně a ochotně za své ovce a potom si ho vzal zpět. Byl vybrán Beránek a byl také vybrán jeho lid. Kristus přišel a zaplatil za svou nevěstu – a to nebyla sázka do loterie, nebylo to tak, že by nevěděl, kdo je jeho nevěstou, že neznal své ovečky, ale od počátku věděl, kdo je zapsán v knize života, kdo je vyvolen k věčnému životu.

Pavel mluví o tom, že ho Bůh povolal, oddělil v životě jeho matky. Co tím chce říct? Chce tím ukázat na nepodmíněnou Boží milost. Nebylo vůbec nic, co by Pavel mohl udělat pro to, aby ho Bůh vyvolil, aby ho oddělil. Dokonce docela velkou část života žil Pavel jako Boží nepřítel. Dokonce i po Pavlově obrácení se křesťané stále ještě báli.

Ale tady se nádherně projevuje právě Boží nepodmíněná milost. Kdo by si pomyslel, že Pavel bude někdy šiřitelem víry v Krista? Kolik lidí se za to asi modlilo? Těžko říci – z Písma nevíme o nikom. Kolik z nás se modlí za ty nejzjevnější nepřátele Kristova evangelia. Kolika z nás to byť jen přijde na mysl? Ale Bůh! Bůh si odděluje své vyvolené už ze života jejich matky. To je podivuhodné dílo Boží milosti. Ze svých nepřátel dělá Bůh své milované děti. Bez zásluh, bez skutků, aby se nikdo nemohl chlubit. Z pronásledovatele udělal Bůh mučedníka, pronásledovaného. Z toho, který se tolik stavěl proti víře, udělal apoštola víry, apoštola pohanů. Boží milost zjevená skrze Pána Ježíše Krista, zjevená v evangeliu, je nevyčerpatelná a je ohromná. Křesťané utíkali před pronásledovatelem Pavlem, ale Bůh pronásledoval Pavla a dohonil ho na cestě do Damašku. Srazil ho do prachu země a dal povstat novému člověku, novému stvoření. Bůh měl s Pavlem svůj plán, o kterém nevěděl žádný z lidí.

Když byl Pavel později v Korintu, kázal evangelium nejprve Židům v synagoze, ale potom ho vyhnali a chtěli ho zabít. Pavel se chystal, že odejde z města, ale jedné noci se mu zjevil Pán a řekl mu:

  • Skutky apoštolské 18:9-10 Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.

Mnozí v tomto městě patří k mému lidu! Bůh měl v Korintě svůj lid, který ještě netušil, že je Božím lidem. Bylo tam mnoho vyvolených Božích, kteří měli slyšet evangelium a uvěřit v Ježíše Krista, stejně jako se to předtím stalo Pavlovi. Když měl Pavel toto vidění, všimněte si toho, co udělal:

  • Sk 18:11 A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu.

Stejně jako o Pavlovi by nikdo dříve neřekl, že je Božím vyvoleným, ani o mnoha lidech v Korintě to nebylo možné říci. Nikdo z nás dopředu neví, kdo patří k Božím vyvoleným. Projeví se to teprve tehdy, když daný člověk uvěří v Pána Ježíše Krista. A to je možné jen tehdy, když slyší evangelium, když slyší pravdu o Kristu. Proto Pavel kázal evangelium. Proto i my musíme kázat evangelium. To jednoduché, prosté evangelium o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista. Proto i my musíme volat lidi k pokání a k víře – to je přesně to, co Bůh žádá, aby lidé činili pokání a věřili v Ježíše Krista. A když uvěří, je zcela zřejmé, že patří k vyvoleným Božím, že byli již před stvořením světa předurčeni k tomu, aby přijali podobu Božího syna, že byli již v lůně matky odděleni ke službě, kterou pro ně Bůh připravil. Tohle je zpráva o spasení z Boží milosti, to je zpráva o nepodmíněném Božím vyvolení, kterou Pavel dokládá původ svého evangelia.

Podívejte se, prosím, společně se mnou ještě na jeden text Božího slova a potom už se přesuneme k poslednímu bodu dnešního kázání:

  • Římanům 8:29-29 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Všimněte si, jak je Písmo jasné. Všimněte si, že od začátku až do konce, od předurčení po oslavení, je tady řeč o jedné jediné skupině lidí, o stále stejné skupině lidí – opakuje se tam jedna fráze: „které …“ … „ty také …“ Bůh jedná se stále stejnou skupinou lidí. Kdo jsou tito lidé? Jsou to ti, kdo jsou předurčeni k tomu, aby přijali podobu Božího syna. To není nikdo jiný, než lidé věřící v Pána Ježíše Krista, kristovci, křesťané. Pokud věříte v Pána Ježíše Krista, je tento text o vás! Mluví o tom, že s naprostou jistotou přijde den, kdy budete oslaveni, kdy přijmete podobu Pána Ježíše Krista, protože k tomu jste byli předurčeni už před stvořením světa. Bůh připravil všechny věci ve vašem životě tak, aby vás dovedl přesně tam, kam vás dovést chtěl. Můžete spolu s Pavlem vyznat, že Bůh si vás oddělil už v životě vaší matky.

Pavel mluví o tom, že byl vyvolen a mluví také o tom, že byl povolán. A to nás vede k poslednímu bodu, jímž je:

III. Účinná milost

  • Galatským 1:15-16 Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.

Nezapomínejme, kde jsme v listu Galatským – Pavel dokládá křesťanům, že evangelium, které jim zvěstoval, nepochází z člověka. Bůh ho povolal svou milostí a rozhodl se zjevit mu svého Syna. Bůh ho povolal neodolatelně, účinně, jistě. Pavel pronásledoval křesťany a vyžádal si od velekněze doporučující listy, aby mohl přivést křesťany z Damašku v poutech do Jeruzaléma. Ale na cestě do Damašku ho Bůh zastavil:

  • Sk 9:3-6 Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“

Pavel pronásledoval křesťany, ale Kristus, který se mu zjevil na cestě do Damašku, mu řekl, že Pavel pronásleduje jeho samotného. A když vypráví toto svědectví později, říká, že mu Pán řekl, že se marně vzpíná proti bodcům (Sk 26,14). Jestliže byl povolán z lůna své matky, bylo marné jeho snažení vzdorovat proti Bohu. Pavel horlil pro Boha, kterého osobně neznal, a tady se mu Pán dává poznat. A vede jeho horlivost úplně jiným směrem. Pavlovo povolání bylo specifické a zvláštní. Ale právě tak je to s povoláním každého z nás. Všimněte si, jak Pavel zdůrazňuje Boží dílo. Mluví o Božím rozhodnutí zjevit mu Ježíše Krista. Bůh se rozhodl, že se nám dá poznat. Navzdory našemu hříchu, navzdory temnotě, ve které jsme žili a ve které se nám líbilo, navzdory našim pokusům o získání Boha nebo naklonění si jeho přízně, navzdory nám samotným se Bůh rozhodl, že se nám dá poznat. Proto může Jakub napsat:

  • Jakubův 1:18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.

Jakub, stejně jako Pavel a stejně jako Petr (1Pt 1,23) zdůrazňuje, že spasení je cele dílem Boží milosti a Bůh jako prostředek, kterým dovedl do cíle svůj plán s námi, použil své slovo. Znovuzrodili jsme se slovem pravdy, což je slovo, které je zvěstované v evangeliu.

Bez slova pravdy, bez evangelia, není žádné účinné povolání. Bez slova pravdy není nové narození. Bez Božího slova nemůžeme poznat Boží milost! Bůh se rozhodl zjevit Pavlovi svého Syna, a úplně stejně se rozhodl také u každého z vás, kteří věříte. Víra v Krista není dílem člověka, není to něco, co by pocházelo z nás, co by mohl nějaký člověk vyprodukovat nebo vyplodit. Jsou lidé, kteří si myslí, že všichni lidé na světě mají potenciál věřit, ale tento potenciál nevyužívají a proto budou odsouzeni. Ale zpráva Božího slova je jiná – nikdo z lidí nemá potenciál věřit. Přesto Bůh přikazuje každému člověku, aby věřil v Krista a následně toto slovo, tuto zprávu evangelia používá k tomu, aby v člověku – pokud ten člověk byl před stvořením světa nepodmíněně vyvolen – vzbudil víru. Takový člověk slyší evangelium a uvěří v něj. Není to dílo skutků, není to dílo těla, ale je to dílo Boží milosti, protože přesně o tom je Boží milost – že se Bůh slituje, nad kým chce a smiluje se, nad kým chce (Ř 9,15).

  • Římanům 9:16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

Spasení je dílem Boží svrchovanosti. Celé spasení je cele Božím dílem a žádný člověk k němu nemůže nic přidat. Proto Pavel píše toto své svědectví křesťanům v Galacii, aby pochopili, že evangelium, které jim Pavel kázal, nepocházelo z člověka a že evangelium, které slyšeli, je cele dílem Boží milosti. To bylo něco, s čím bojovali. Mysleli si totiž, že mohou k Boží milosti přidat ještě nějaké ty své skutky, přinejmenším obřízku a zachovávání některých přikázání Mojžíšova zákona.

Proto Pavel mluví o zjevení Krista, o Božím rozhodnutí, proto mluví o oddělení v životě matky, aby bylo zcela zřejmé, že nic v otázce spasení nepochází z něj. Ale toto účinné Boží povolání, tato mocná milost, není jenom zachraňující milostí, ale je také posvěcující milostí. Bůh se rozhodl, že Pavel ponese dobrou zprávu evangelia všem národům. Z kozla se stává zahradník. Z pronásledovatele církve horlivý evangelista.

Muž, který byl tak horlivý v tradicích svých otců, úplně stejně horlí pro evangelium. Muž, který se neváhal vypravit do cizích měst, aby tam vyhledal učedníky Ježíše Krista a v poutech je přivedl do Jeruzaléma, nyní naplňuje evangelium celou oblast od Jeruzaléma po Illyrii (Ř 15,18-19. Jde město za městem a všude káže evangelium o spasení z Boží milosti. Stále je stejně horlivý, jako býval dříve – proto může napsat:

  • 1 Korintským 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

Stále hodně pracuje, ale nyní rozumí tomu, že to je milost Boží, která jedná skrze něj. Bůh z pronásledovatele církve udělal apoštola pohanů. A zde se znovu Pavlův život protíná s tím naším.

Nikdo z nás není povolán jako apoštol. Toto povolání bylo jedinečné a patřilo výhradně k počátkům křesťanské církve. Apoštolové položili základ, který už nemůže být položen znovu a ani ho nikdo nemůže změnit. Přesto byl každý z nás, kteří věříme v Ježíše Krista, povolán. Byli jsme slovem evangelia povoláni ke spasení a týmž slovem jsme voláni také ke službě evangeliu. Každý křesťan je svědkem Ježíše Krista a jeho úkolem je nést evangelium všem lidem kolem sebe, od svých nejbližších až na sám konec země. Každý křesťan je služebník a je povolán milostí Kristovou, aby sloužil v moci evangelia, tedy v moci Ducha svatého na prvním místě Kristově církvi a potom všem lidem kolem sebe.

Není křesťan, který by nebyl povolán. Není křesťan, který by nebyl svědkem a není křesťan, který by nebyl služebníkem. Není-li povolán, není-li svědkem, není-li služebníkem, znamená to, že není křesťanem. Poslouchejte, jakými slovy popsal Petr Kristovu církev, křesťany:

  • 1 Petrův 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Byli jste v temnotě hříchu, spoutáni smrtí a ďáblem, byli jste bez milosti a bez Boha na světě. Ale Bůh vás vyvolil před stvořením světa, oddělil si vás pro své království, oddělil si vás ke svatosti. V čase, který ve své moudrosti každému z nás určil, vás z této tmy povolal slovem pravdy, Kristovým evangeliem o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista, a nyní vás posílá, abyste všude hlásali tyto mocné Boží skutky. Toto s vámi Bůh učinil ze své milosti, proto nebuďte jako křesťané v Galacii a nechtějte tuto milost ničím doplňovat nebo vylepšovat.

  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

A pokud nevěříte v Krista, pokud jste ho nepřijali jako Pána, nyní je ta chvíle, kdy máte činit pokání a uvěřit v něj. Nyní je čas milosti, proto nezatvrzujte své srdce, nezůstávejte už dál v temnotě, ale vložte svůj život do rukou Kristových a spolehněte se na Jeho milost zjevenou v evangeliu. Ať už na vás dále nespočívá Boží hněv jako na těch, kdo ho odmítají a nechtějí poslechnout, ale věřte v Krista a budete žít. Amen.