Verze pro tisk

Evangelium je měřítkem pravdy

Falešní bratři, kteří se vloudili mezi křesťany v Jeruzalémě, tlačili na to, aby se Titus nechal obřezat. Zde o nich Pavel mluví jako o falešných bratrech, což ukazuje na to, že nebyli obrácení, že se jednalo o Židy, kteří předstírali, že věří v Krista, ale chtěli uvést křesťany do pout zákona. A v některých případech se jim to dokonce podařilo. Ve Skutcích 15 čteme o bratrech, tedy o křesťanech z řad farizeů (podobně jako Pavel), kteří (na rozdíl od Pavla) tvrdili:

  • Sk 15:5 Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.

Potřebujeme si uvědomit časové souvislosti, když čteme tyto části Písma, stejně jako náš text v listu Galatským. Pavel zde mluví o své návštěvě Jeruzaléma, o které čteme na konci jedenácté kapitoly Skutků, což mohlo být kolem roku 42-43. Nedlouho před tím (maximálně pár let), Petr poprvé kázal pohanům v domě setníka Kornélia a také pohané přijali dar Ducha svatého. Ve Skutcích vidíme, jak nesnadné bylo pro křesťany židovského původu přijmout tuto skutečnost. V desáté a v jedenácté kapitole Skutků se třikrát opakuje Petrovo vidění a jeho vysvětlení. Do té doby se křesťanství šířilo mezi Židy a k židovství obrácenými pohany a skrze Filipa také mezi Samařany, na které se mohli Židé dívat podobně jako na pohany, kteří se obrátili k židovství. Církev v Jeruzalémě byla uprostřed toho všeho dění. Bylo to centrum židovského náboženství. Židé, kteří se obraceli ke Kristu, žili dál podle Mojžíšova zákona, dál se podíleli na obětech v chrámu, a na všech náboženských skutcích a svátcích. A kromě toho věřili, že Ježíš je Mesiáš.

A do této situace přichází Pavel spolu s Titem, čistokrevným pohanem, který se neobrátil nejprve k židovství a teprve potom ke Kristu, ale z pohana se stal křesťanem. A to muselo být velmi těžké – nejenom pro falešné slídily, ale pro všechny v jeruzalémské církvi. Od této návštěvy Pavla v Jeruzalémě uplynulo dalších několik let, během kterých se rozrostl sbor v Antiochii a vyslal Pavla s Barnabášem na misijní cestu, kdy založili galatské sbory. Do těchto sborů přišli lidé z Judska a odvolávali se na apoštoly, na jeruzalémskou církev, na „židovské“ evangelium, které znamená stát se nejprve Židem, aby člověk mohl být křesťanem, přijmout břemeno Mojžíšova zákona jako normu křesťanského života. A to je důvod, proč Pavel mluví o své návštěvě v Jeruzalémě, o svém setkání s apoštoly. Jde o evangelium, o prostou pravdu evangelia, že Ježíš Kristus, Boží syn, se stal člověkem a vzal na sebe hříchy všech, kdo v něj věří, nesl místo nich Boží hněv a odsouzení a svou obětí je vykoupil, očistil a tím jim otevřel cestu ke svatému a spravedlivému Bohu, kterého nyní tito věřící v Ježíše Krista poznávají jako svého nebeského Otce. Kristus to udělal všechno a není k tomu co přidat. Člověk se nemusí nejdřív polepšit, nejdřív se stát někým jiným, aby mohl přijít k Bohu. Je to přesně naopak – musí přijít k Bohu tak, jak je, a dát svůj život do rukou Bohu. A Bůh sám změní srdce, mysl i život takového člověka. To je evangelium, o které tady jde.

Dnešní oddíl nás vede k tomu, abychom lépe rozuměli obsahu evangelia, rozsahu evangelia i účinkům evangelia. O obsah jde, co se týče zprávy samotné, o rozsah, co se týče lidí, které zasahuje a proměňuje, a účinek jaký to má na život jednotlivce i celého společenství Kristovy církve. Nečekejme již a pojďme k prvnímu bodu, který se zabývá:

I. Obsah evangelia

Pavel šel do Jeruzaléma kvůli evangeliu. Sám o tom napsal:

  • Galatským 2:2 Šel jsem tam na Boží pokyn a těm, kteří jsou ve zvláštní vážnosti, jsem v soukromí předložil evangelium, které zvěstuji pohanům, aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo.

Pavel si byl jistý evangeliem, které kázal. Nešel do Jeruzaléma kvůli tomu, aby si ověřil, že evangelium, které káže je pravé. Spíše se šel ujistit, že učitelé, kteří se začali objevovat tam, kde se evangelium kázalo pohanům, nejsou lidé, kteří byli vysláni apoštoly. Chtěl vědět, zda evangelium apoštolů v Jeruzalémě, je také pravé evangelium, protože to, s nímž se setkával, bylo směsí židovského zákona a Kristova evangelia. Nechtěl, aby jeho dřívější úsilí vyšlo nadarmo, kdyby se mnohem více nově obrácených křesťanů z pohanů přiklonilo k židovství a vešlo do otroctví zákona. Už při této návštěvě Jeruzaléma dobře věděl, co napsal Galatským:

  • Ga 5:2-4 Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Kvůli tomuto měl starost, aby jeho úsilí nevyšlo nadarmo. Ale pokud se ukáže, že evangelium, které káže on, je totéž evangelium, které kážou apoštolové v Jeruzalémě, může se jasně a jednoznačně postavit proti všem, kdo kážou falešné evangelium Krista a zachovávání zákona. Proto mohl napsat tak ostrá slova na začátku první kapitoly, že kdo by kázal jiné evangelium, než to, které Galatští na počátku slyšeli od něj, budiž proklet (Ga 1,8-9). Proto mohl s takovou jistotou vystoupit a říci, že není jiné evangelium kromě toho, které on sám káže. To nebyla arogance, to nebyla pýcha, jak by to asi dneska mnozí nazvali, ale byla to ochota stát za pravdou evangelia a neuhnout ani o krok. Co se stalo, když Pavel přišel do Jeruzaléma? V soukromí předložil těm, kdo byli ve zvláštní vážnosti, své evangelium. Jaká byla reakce? Podívejte se do verše šest:

  • Ga 2:6 …. ti tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, mi nic dalšího neuložili.

Později tyto muže jmenuje a označuje je za sloupy – byli to Kéfas, tedy Petr, Jakub a Jan. Domnívám se, že na tomto místě Pavel mluví o Jakubovi Zebedeovi, bratrovi Jana, od něhož chtěl odlišit Jakuba, bratra Páně, s nímž se setkal při své první návštěvě. Tato návštěva, o které čteme zde, se odehrála ještě před tím, než dal Herodes mečem popravit Jakuba, bratra Jana (Sk 12,1-2). A Jakuba dal popravit právě proto, že byl tak významný v jeruzalémské církvi. Další po něm měl být Petr, což odpovídá i pořadí, jaké je zmíněné v našem textu. Jakub, Petr a Jan byli muži, kteří byli nejblíž našemu Pánu. Byli s ním na hoře proměnění, byli s ním při vzkříšení Jairovy dcery, byli svědky a účastníky zázračného rybolovu v Lk 5,4-10, tito tři se Pána ptali na poslední dny (Mk 13,3-4), tyto tři vzal s sebou Ježíš, aby se s ním modlili v Getsemane v tu noc, kdy byl zrazen. Mám za to, že na počátku to byli právě tito tři, kdo byli označováni za sloupy – byl to Jakub, bratr Jana, nikoliv Jakub, bratr Páně, autor Jakubova listu. Ale to jenom taková historická vsuvka – pojďme zpátky k evangeliu.

Pavel se setkal s apoštoly, předložil jim své evangelium a oni mu nic dalšího neuložili. Co dalšího by mu měli uložit? V kontextu druhé kapitoly Galatským i v kontextu celého listu je to jasné – jde o obřízku a zachovávání zákona. To bylo nakonec to, co mu Židé, především Židé z diaspory, tedy řecky mluvící Židé, kteří žili mimo Jeruzalém a Judsko stále vyčítali a kvůli čemu ho pronásledovali. Když se nějakých patnáct let později od událostí, o nichž mluvíme, Pavel sešel s Jakubem, bratrem Páně, a se staršími jeruzalémské církve, mluvili tito bratři o desetitisících obrácených Židů, kteří jsou horlivými a nadšenými zastánci zákona. Takže by mohli mít s Pavlem problém. Proč? Bratři to Pavlovi vysvětlili:

  • Sk 21:21 O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků.

Přesně to Pavel učil. To bylo jeho evangelium, v němž nerozlišoval mezi Židy a pohany. Podle Pavla bylo evangelium jedno a nové stvoření také!

  • Ef 2:14-16 Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.
  • Galatským 6:15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

Pavel učil, že zákon nelze přidávat k evangeliu ani ho nejde skloubit s evangeliem. Nové stvoření se nemůže vracet ke starým věcem, nové víno nelze nalévat do starých měchů, nová smlouva nemůže být vylepšena starou a milost nemůže být zdokonalena zákonem. To bylo Pavlovo evangelium. Kristus sám, Kristovo dílo na kříži Golgoty. Kristovo vtělení, ukřižování, smrt a vzkříšení, které jsou přijímané vírou a vedou k víře. Člověk může být zachráněn jenom skrze víru v evangelium a ne skrze skutky zákona. Člověk může žít nový život jenom skrze víru v evangelium, nikoliv skrze plnění skutků zákona. To je evangelium, které poslal apoštoly kázat Ježíš. Kdo v něj uvěří a pokřtí se, bude spasen, kdo neuvěří, bude odsouzen, protože neuvěřil v dobrou zprávu o spasení z milosti bez skutků zákona. Pavel, Petr, Jakub i Jan se jednoznačně shodli na tom, že k evangeliu nelze nic přidávat, že evangelium nelze smíchat se zákonem, že zákon a evangelium jsou dvě odlišné zprávy, dvě různé cesty spravedlnosti. Spravedlnost ze zákona je spravedlnost skutků, jde o vlastní spravedlnost, kterou se chce obhájit člověk a která vede jenom k odsouzení, zatímco spravedlnost z evangelia, je spravedlností z víry, je to darovaná spravedlnost, která ukazuje jenom na toho, který působí nové narození i víru v životě hříšníka a který skrze svou milost proměňuje hříšníka do podoby Pána Ježíše Krista. Proto Bůh přikazuje všem lidem, ať jsou kdekoliv, aby činili pokání a věřili evangeliu.

  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Je jedno jediné evangelium – pro Židy i pro pohany. Evangelium o zachraňující Boží milosti, která je přijímána jenom vírou v samotného Pána Ježíše Krista. To je obsah evangelia. Nyní musíme udělat další krok:

II. Rozsah evangelia

Pavel si s apoštoly v Jeruzalémě vyjasnil obsah evangelia. Pro křesťany v Galacii to bylo velmi důležité, protože falešní učitelé, kteří k nim přicházeli, se odvolávali právě na apoštoly v Jeruzalémě. Proto jim Pavel popisuje tyto události ze své minulosti. Zdůrazňuje tak jednotu, jedinečnost, výjimečnost i jednoduchost evangelia. Ale kromě obsahu evangelia v textu ukazuje na rozsah evangelia – a to hned dvěma způsoby. Jeden způsob je zjevný – evangelium je pro Židy i pro pohany. To byla hluboká životní zkušenost apoštola Pavla. Kristus ho poslal kázat evangelium pohanům. Kamkoliv Pavel přišel, vyhledal nejprve Židy – jednak proto, že to byli jeho krajané, jednak proto, že znali Písma a očekávali Mesiáše, a také proto, že mezi nimi byli často k židovství obrácení pohané. Pavel kázal evangelium Židům. Ale až na jednu výjimku byl vždy donucen ze synagogy odejít. Tou výjimkou byla Beroa, kde byli Židé ušlechtilejší než jinde. Berojští:

  • Sk 17:11-12 Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů.

Tady také můžeme vidět důvod, proč šel Pavel nejprve k Židům – když v Krista uvěřili Židé, obvykle to vedlo k tomu, že uvěřili i pohané. Jedněm i druhým Pavel kázal totéž evangelium. V listu Římanům o něm píše:

  • Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Jedna zpráva pro všechny. Ježíš poslal své učedníky do celého světa. Řekl jim, že budou svědky – čí mají být svědci? Mojžíše nebo Ježíše? Ježíš řekl, budete MI svědky (Sk 1,8) – a nejenom v Jeruzalémě a v Judsku, ale také v Samařsku a až na sám konec země. V té krátké větě Ježíš vyhlašuje svůj nárok na absolutní svrchovanost. Kdyby byl Ježíš jenom lidským učitelem, morálním člověkem nebo prorokem, byla by tato výzva (budete mi svědky) výrazem jeho arogance a pýchy. Nejednalo by se o nic jiného než o modlářství a sektářství. Což nejde dohromady s tím, co o sobě Kristus prohlašoval. Proto jeho slova, slova velkého poslání, ukazují na jeho Božství, mluví o jeho absolutním nároku na poslušnost, mluví o jeho vládě, která mu byla dána – na zemi i na nebi.

Ježíš Kristus je Pánem a vládcem. On je Pán pánů a Král králů. Až přijde podruhé, přijde jako válečník, dobyvatel a soudce vší země. Je to obětovaný beránek, ale také Lev z Judy. Nikdy mu nebude odejmuto žezlo vlády. Jemu patří celá země se všemi národy. On je vlastníkem každého jednotlivého člověka. On kraluje! Jemu patří vláda i moc na věky věků. Proto musíme volat každého člověka k pokání a k víře v evangelium. Proto se má evangelium šířit do celého světa, proto máme jít ke všem národům až na sám konec země. Ale začít musíme u těch nejbližších, ve své rodině, ve svém sousedství, u svých kolegů v práci, spolužáků ve škole. A jestli chcete jít k dalším národům, zajděte do večerky, kde jsou Vietnamci, nebo za dělníky z Ukrajiny – na to nepotřebujete ani cestovní pas ani žádné zvláštní finanční prostředky. Misie začíná tady. A směřuje ke všem lidem, k Židům i k pohanům. Jde o každou jednotlivou duši. Proto Pavel napsal:

  • 2K 10:5 Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista.

Nikdo není vynechán z výzvy evangelia. Žádná skupina lidí, žádný národ ani žádná náboženská skupina nemá být opomenuta – ani ateisté, ani muslimové, ani Romové ani Arabové. Ježíš poslal své učedníky, tedy nás, ke všem národům. To neznamená, že každý křesťan musí opustit svou práci, svou rodinu, svou zemi a jít někam daleko. I v našem textu vidíme, že jsou křesťané, kteří povolaní ke službě jedněm a další jsou povoláni ke službě jiným. Většina křesťanů má být světlem na tom místě, kam je Bůh postavil. Ale jsou i takoví, které Bůh povolává, aby opustili svou zemi a všechno, co mají, a pro evangelium se stali poutníky v doslovném slova smyslu – aby se vydali – podobně jako Pavel – k pohanům, k jiným národům, naučili se jejich jazyk, přijali jejich kulturu (pokud není proti evangeliu) a činili učedníky z dalšího národa.

Ale ještě k tomu druhému způsobu rozlišení nebo vymezení rozsahu evangelia – už jsem ho nakousl – Bůh nikomu nestraní. Pavel v šestém verši říká, že jemu nic nezáleží na tom, čím kdo byl. Může to myslet v pozitivním i v negativním slova smyslu. Na jedné straně tím může říkat, že je jedno, že tito muži byli kdysi rybáři, zatímco on byl učenec, nebo tím může říkat také to, že nedbá na to, že tito muži byli těmi nejbližšími učedníky Ježíše Krista, protože jeho evangelium je od Krista stejně jako jejich.

Obě tato vysvětlení jsou dobrá a obě odpovídají kontextu. Pavel nikdy nesnižoval autoritu, pokud byla někomu svěřena. Vždycky vedl učedníky k tomu, aby poslouchali své starší, aby uznávali své vedoucí, milovali je a velmi si jich vážili (1Te 5,12). Se stejnou vervou a vášní ale mluví také proti vyvyšování člověka v církvi. Když se církev v Korintě rozdělila kvůli tomu, kdo koho následuje a jeden říkal, že je Petrův, druhý že je Pavlův a třetí Apollův, co jim na to řekl Pavel?

  • 1 Korintským 3:5-7.21-23 Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. … A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.

Jde jenom o Krista, o evangelium. Bůh nestraní člověku. Bůh se nedívá na to, jaké kdo má postavení, v jakých poměrech se narodil, zda je bohatý nebo chudý, vzdělaný nebo nevzdělaný, zda se umí chovat ve společnosti nebo nikoliv. Bůh nám dal evangelium a skrze evangelium bude soudit každého člověka (Ř 2,16). Evangelium stojí nad Pavlem, nad Petrem, Jakubem i Janem. Evangelium je měřítkem pravdy. Proto Pavel napsal Galatským, že i kdyby on sám přišel a hlásal jim jiné evangelium, než jaké slyšeli na počátku, bude on sám prokletý. Proto nejde o Pavla ani o Petra, nejde o to, jestli někdo strávil tři roky s Ježíšem, jako Petr, Jakub a Jan, jestli někdo vystudoval teologickou školu nebo je věřící už 40 let. O co jde?

  • Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

A tato slova nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání, protože přesně touto myšlenkou vrcholí náš dnešní text:

III. Účinky evangelia

Evangelium se bude projevovat v životech křesťanů. Evangelium je Boží mocí a odpuštění hříchů s sebou přináší vysvobození z tohoto zlého věku, vysvobození z pout hříchu, tedy že člověk už nemusí a ani nechce hřešit, vysvobození z prokletí zákona, což znamená, že člověk už není pod břemenem neustálého ‚musíš‘ a ‚nesmíš‘, ale jediný dluh, který má, je láska. Láska k Bohu a láska k bližním. Láska, která není na prvním místě pocit, ale která je na prvním místě čin, jednání. Šestý i desátý verš našeho textu mluví o této lásce, o této moci Kristova evangelia.

V šestém verši čteme, že Bůh nikomu nestraní. Petr tato slova kázal v domě pohanského setníka Kornélia, když pro něj Kornelius poslal:

  • Sk 10:34-35 Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.

Bůh volá muže, ženy i děti, mladé i staré, vzdělané i nevzdělané, silné i slabé, volá všechny, aby činili pokání a věřili evangeliu. Volá je k tomu, aby z moci evangelia také žili. Kdokoliv přijde ke Kristu, kdokoliv odpoví na toto volání, toho Kristus nikdy nevyžene ven. Kdokoliv uvěří v Krista, bude spasen. Kdokoliv se spolehne na to, že Ježíš Kristus je jedinou naprosto dostatečnou obětí za jeho hříchy, že je jediným prostředkem, díky kterému může člověk přistoupit k Bohu, takový člověk bude spasen. Bůh nikomu nestraní. Vyvolil sice izraelský národ a dal mu zákon, ale jak říká Pavel v listu Galatským, bylo to kvůli cíli, kterého chtěl Bůh dosáhnout – bylo to do doby, než přijde zaslíbený potomek, než přijde víra.

Nyní je evangelium odhalené, zjevené. Ježíš Kristus se stal člověkem, byl ukřižován, zemřel a třetího dne vstal z mrtvých. Byl vylit Duch svatý a všichni novozákonní věřící rozumí jednoduché zvěsti o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista. Víra byla jednou provždy odevzdána Božímu lidu (Ju 4). Nyní je čas milosti, dnes je den spasení. Neotálejte a pojďte ke Kristu. Jeho mocí budete zachráněni a jeho mocí budete také proměněni. Nezáleží na tom, jak dobrý nebo špatný byl váš život, nezáleží na tom, jak moc nebo „málo“ jste hřešili – Bůh nikomu nestraní. Bůh zachraňuje!

A všechny zachráněné také proměňuje. Z rybářů ryb dělá rybáře lidí. Ze synů hromu, jak Pán nazval Jakuba a Jana udělal prvního popraveného apoštola a apoštola lásky, jak je nazýván Jan. Z pronásledovatelů církve dělá budovatele církve jako v případě Pavla. Ze zatvrzelých hříšníků dělá pokorné svaté jako je to v případě každého z vás, kdo jste uvěřili v Krista. Z hlupáků dělá moudré, z nepřátel členy své rodiny, ze sebestředných ignorantů dělá milující obětavé lidi plné zájmu o druhé a ochoty sloužit druhým. To je dílo Kristova evangelia. Evangelium proměňuje lidské životy. To je největší svědectví evangelia v tomto světě. To je světlo, které svítí – pokud ovšem svítí. Ježíš mluví o horlivých skutcích lásky svých učedníků, kteří svým jednáním oslavují Boha. Jejich život i jejich skutky mluví jasnou řečí, lidé vidí jejich dobré skutky a vzdávají chválu jejich Otci v nebesích (Mt 5,16). To je moc evangelia.

Evangelium povolává k novému životu a ke službě druhým. V našem textu to můžeme vidět na životech všech jmenovaných. Petr, Jakub a Jan byli povoláni k tomu, aby sloužili evangeliem především Židům, i když se nevyhýbali ani pohanům. Jakub za svou službu zaplatil svým životem – je to jediný z apoštolů, o kterém s naprostou jistotou můžeme říci, jak skončil. Jan kvůli evangeliu skončil ve vyhnanství na ostrově Patmos. Petr byl podle tradice ukřižován na kříži ve tvaru X hlavou dolů. Ale všichni předtím vydali celý svůj život do služby evangeliu.

Josef, levita z Kypru, prodal své pole a peníze přinesl apoštolům. Dali mu jméno Barnabáš, což znamená ‚syn útěchy‘ a nakonec ho poslali do Antiochie, kde se obrátilo mnoho pohanů. Tento Barnabáš byl Pavlovým druhem, když spolu kázali evangelium v Galacii. Barnabáš doprovázel Pavla do Jeruzaléma a byl povolán k tomu, aby sloužil pohanům. Evangelium mění lidské životy. Každý křesťan může dosvědčit tuto prostou pravdu, že důležitá je víra, která se projevuje láskou. Kde toto svědectví chybí, nepomůže obřízka ani množství náboženských skutků. Jenom evangelium může pomoci.

Evangelium znamená nové srdce, které je naplněné Boží láskou. Petr, Jakub a Jan právě toto připomínali Pavlovi a Barnabášovi. Doslova Pavel napsal v dopise do Galacie, že to jediné, co bylo zdůrazněno bratry v Jeruzalémě, byla péče o chudé, dobročinnost. A přesně to Pavel vždy dělal. Vždyť i tato návštěva Jeruzaléma byla spojená s tím, že přinesl sbírku, kterou udělali křesťané v Antiochii pro bratry v Jeruzalémě a v Judsku, kteří byli postiženi hladomorem. Pavel v tom byl vzorem pro ostatní, minimálně pro Tita, který s ním byl v Jeruzalémě. O pár let později vznikla díky kázání evangelia řada sborů na území Makedonie a Řecka (sbory ve Filipech, Tesalonice, v Korintě, v Athénách). Byl to právě Titus, který v těchto sborech začal organizovat další sbírku pro církve v Judsku. Pavel to zmiňuje, když píše Korintským o tom, jak ho církve v Makedonii s velkou naléhavostí prosily, aby se mohly připojit k tomuto dílu lásky:

  • 2 Korintským 8:6 A tak jsme vybídli Tita, který započal toto dílo lásky, aby je mezi vámi také dokončil.

Pavel mluví o radostném a horlivém dávání. Mluví o tom, že tito křesťané podporovali druhé, včetně svých služebníků a misionářů, obětavě, horlivě, štědře, ochotně a radostně. C. S. Lewis na toto téma napsal:

„Nevěřím, že se člověk dokáže vypořádat s tím, kolik by měl dávat. Obávám se, že jediným bezpečným pravidlem je dát více, než můžeme ušetřit. Jinými slovy, pokud naše výdaje na pohodlí, luxus, zábavu apod. odpovídají normám běžným mezi těmi se stejnými příjmy, jako jsou naše vlastní, pravděpodobně dáváme příliš málo. Pokud se nás naše dávání vůbec nedotýká ani nám v ničem nebrání, tvrdím, že dáváme příliš málo. Měly by zde být věci, které bychom chtěli dělat a nemůžeme, protože náš závazek dávat je vylučuje.“

To je obětavé dávání. To je budování společenství skrze skutky lásky. Mezi obdarovaným a dárcem vzniká zvláštní pouto, vzniká společenství. V dnešní společnosti, kdy se mnohdy zdůrazňuje, že člověk má nárok na spoustu věcí, včetně štěstí, toto pouto ustupuje trochu do pozadí. Ale pokud přijmeme biblická měřítka, pokud budeme promýšlet své dávání a pochopíme, že se jedná o součást uctívání Boha a budování společenství (což je naplnění přikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu), potom uvidíme obětavé dávání a ochotnou službu jako součást naší lásky k Bohu. Potom se to stane něčím, po čem budeme toužit více, než po čemkoliv jiném.

V dnešní době, kdy žijeme v sociálním státě, musíme dobře a důkladně promýšlet, jak máme aplikovat tyto biblické příkazy pečovat o chudé, o sirotky, vdovy nebo jak se věnovat dobročinnosti. Ale nemělo by nás to vést ani k lhostejnosti ani k naivitě. Když Pavel připomínal sbírku Korintským, ukazoval jim na příklad Pána Ježíše Krista:

  • 2 Korintským 8:9 Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.

Pán Ježíš dal všechno, dal svou sílu, své schopnosti, svůj čas a nakonec i svůj život – abychom my byli obdarováni jeho milostí, dobrotou, štědrostí. To je evangelium. To je samotné jádro evangelia, které si připomínáme, na kterém stavíme, které bráníme i šíříme do celého světa. Pohleďte na Krista, křesťané, připomínejte si jeho lásku a jeho skutky a žijte v jeho lásce. Proste Ducha svatého, aby naplňoval vaše životy odvahou obětavě a horlivě milovat Krista a jeho tělo, církev a žijte podle toho. Amen