Dokončení:
Jeli jsme dál na sever podle západního pobřeží jižního ostrova. V Hoast se příroda změnila přímo neuvěřitelně. Stromy odrbané, husté chroští, mechy, lišejníky a hnízda všelijakých parazitů připomínali strašidelný les z pohádky. Příroda se měnila, silnice kroutila a skončili jsme u další senzace. Foxův ledovec a o pár km dál je ledovec Franze Josefa. Konečně se na nás směje celý svět a hlavně sluníčko. Ubytovali jsme se kousek od ledovce a v noci koncertovaly žáby. Že jim nebyla zima.

K ledovci jsme pochodovali s nadšením. Ve vzduchu bzučely letadélka. Vzduch, barvy, vodopády, modrá obloha, bílé vrcholky, opět podívaná a pastva pro oči. Všude je neuvěřitelné ticho. Trochu mě zajímala zvěř, opeřenci a ostatní okřídlená havěť. Papoušci vypadají spíš jako sovy, mají tmavou barvu a co je na autech gumového, to oklovou. Kromě papoušků jsme viděli horské vrabce, racky a straky. Černobílé straky jsou prý dvojího druhu. Černobílé a bíločerné. To si nedělám legraci, to nám vážně vysvětlili. Mouchy, bombardérky nikoho neobtěžují, jenom udivují svojí velikostí. Zato malinké mušky dovedou mučit, jsou tím vyhlášené a u Milford Sounds jsme měli tu čest. Brouků, stejně jako ptáků je jen několik druhů. Něco co vypadá jako chroust, mandelinka a pak trnitá kudlanka slušných rozměrů. Několik druhů cikád s průsvitnými křídly, asi tři druhy můr a tři druhy motýlů. Nejmotýlovatěji vypadá Babočka Admirál. Vosí pavouk, chudák dostane žihadlo, zblbne a vosa do něj naklade vajíčka. Zazdí pavouka a larvičky mají čerstvé papání. Jinak žádní hadi, žádná dravá zvěř. Novozélanďané si svoji krásnou přírodu hlídají stejně jako Australané. Při každém přistání vystříkají letadlo i turisty.

Počasí nám opět přálo a zlatý hřeb programu byla zastávka u lívancových kamenů. Nezapomenutelná podívaná a kopec zmrzliny posázený čerstvými malinami udělaly zase své. K vedlejšímu stolu si přisedli naši známí z Jakarty. Jeli stejnou trasu, jen opačným směrem než my a vyměnili jsme si zážitky.

Poslední noc na jižním ostrově jsme ztrávili v Murchisonu. Trochu nám to připomínalo naše začátky v severním Idahu, ale ještě asi tak deset let před naším příchodem, ne víc než ranná léta padesátá. Motýlek jako škatulka, dva pokoje vlevo, dva v pravo a uprostřed společná kuchyň. Kovové židle, umakartový stůl, takové vybavení se už sbírá. Radia lampovky jsou stále a běžně v provozu. Žádné elektronické arkády, naši kluci by se nudili. Čas i doba tady tikají jinou rychlostí. Jedinný škraloup současnosti jsou video kazety typu BabettaBazooka Boobs (poprsí), která odrovná i ledovce.

Nelson je poslední městečko před přívozem na severní ostrov. Brouzdali jsme po antikových obchůdcích. Plno hezkých věcí, ale s tím se nedá cestovat. V Nelsonu jsme se courali a do Pinkstonu jsme museli spěchat. proti nám jelo najednou spousta aut a tak jsme si řekli, přijel přívoz. Stihli jsme ho. Byli jsme poslední auto, které najelo, odtroubili a jelo se. Cesta trvala tři a půl hodiny. Sluníčko i vítr dělaly své. Byli jsme vyvětraní i připálení. Vylodili jsme se ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu.

Jako obvykle, vyrazili jsme opačným směrem a když jsme se domotali po klikatých serpentýnách a malebných uličkách do středu města, zabrdzili jsme u McDonalda. Konečně pořádné jídlo. Posilněni jsme pokračovali a tady na nás dýchla skutečnost nového světa. Marihuána zaváněla a kultura záchoda, nápisy řekly také své. Ale byl víkend, vše mrtvé a zavřené, tak jsme jenom profrčeli. Dojeli jsme do Palmeru, což je třetí největší město severního ostrova. Pokojík jsme měli jedna báseň a personál motelu byl milý a přívětivý.

Severní ostrov je menší. Rotorua je proslulá svými smradlavými a termálními prameny. Většina motelových jednotek má privátní bazénky na máčení se a vyhřívání. Ale zdá se, že z toho má člověk neklidné spaní a tak jsme toho poprvním pokusu nechali. Udělali jsme sí víc času na turistické atrakce. Maurské centrum polynézských domorodců má kromě folklóru také bublající bahna, soptící gejzíry, jezírka plné vřelé vody. Společné lázně, máčecí vany bez rozdílu. Mauři prý neznají stud. V řece pod mostem byl povyk a dole se potápěli kluci. Nejdříve jsem si říkala co to má chudák za papuli, tak zdeformovanou, ale to mají klučiska plné tváře mincí, které jim turisté házejí a oni je loví. Zdejší padesátník je pořádné kolo.

Mauři jsou válečníci, pořádní pořízci. Jejich tance, hry a tradice neoplývají jemností. Mužskej jako bizon, řvou jako tuři dělají grimasy. Vyplazují jazyky, aby prý postrašili nepřítele. Ženské jsou také hmotných proporcí, žádné křehotinky a svými plnými hlasy podpoří mužský ryk.

V Aucklandu je veliké a zajímavé muzeum maurské kultury. Dřevořezby, nástroje, kocábky, dokonce brnění upletené z vláken jako na provazy, místo helem rybí ostnatice a meč je dřevěná plácačka se žraločími zuby. Zuby a zoubky všech možných zvířat jsou navlečené na šňůrách jako náhrdelníky. Nejlepší byly naušnice, trofej to zubařská. Na každé viselo aspoň dvacet lidských stoliček i s kořeny.

Zatím nejkrásnější orchideje kvetou na Novém Zélandě. Havaj, Indonésie, Singapur, Thajsko všude jsou okouzlující, ale tak krásné a elegantně vystavené jsem je ještě neviděla nikde jinde. Příroda je všude čistá, nezničená, neopotřebovaná a vše je zelenější, větší, barevnější. Poslední trumf Rotoruře dodali Rakušáci. Konečně jsme si pochutnali a hned třikrát za sebou. Rakouskomaďarská restaurace jedna radost.

Nakonec nám zbýval Auckland a to právě na Silvestra. V r. 1984 jsme se setkali s krajanským, Olympijským novozélandským volejbalovým presidentem pro celou tichomořskou sekci a tak jsme si řekli, za pokus to stojí. V telefonním seznamu jsme jeho jméno nenašli, ale to proto, protože jsme hledali BA místo BE. Zapojili jsme detektivní schopnosti a přes turistické informace a sportovní kluby jsme sehnali telefon presidenta Olympijského výboru, jediného "neangličana," navíc Čecha. Nebyl doma a paní nevěděla kdy se vrátí. Nechali jsme zprávu kdo jsme a kde jsme a ať zavolá, pokud nás stihne. Ráno v 6:45 budíček a sportovec nás vytáhl z postele. Přihnal se jako velká voda. Chlap jak hora, srdce široký, palice přemýšlivá a pusa k nezastavení. Litovala jsem, že nemám magnetofon. To bylo nápadů, názorů, vzpomínek a připomínek. Člověk originál a duplikát se nenajde. I přes věk, má elánu za dvacet a říká: »Já nevím co dělat dřív, to je to neštěstí.«

Silvestra jsme ztrávili společně a vyprávěl ohromný sportovec, odchovaný Spartou. Utekl coby olympionik r. 1948 v Londýně a sportu ani míčků se do dnešního dne nevzdal. Sparta ho vycvičila k nezištnosti a cítí morální povinnost vrátit nadšení a obětavost mladým. Má originální metody, trénuje a produkuje sportovce ve velkém. Talent jak motivovat a nadchnout hráče přivedl v r.84 družstvo na Olympiádu do Los Angeles.

Bavil nás, hostil nás, prohnal nás, žádné okolky: "běž do zahrady, přines ředkvičky, nepleť se mi tu," prostě jako doma. Když vytáhl mosazný kafemlejnek, zaradovala jsem se, že bych si zamlela. Rozesmál se a řekl, "tak to zkus." Nehnula jsem s ním ani centimetr. On ho vzal a roztočil bez nejmenší námahy. Dokud byl závodním sportovcem, trénoval cvik levé i pravé ruky tak, že se holil břitvou levačkou, ačkoliv je pravák.

O sobě prohlásil: "Já jsem katalyzátor," jinými slovy co na srdci, to na jazyku, ale všechno mu to projde. I to, že světové oficiály volejbalových výborů vozí z letiště na korbě svého stoletého náklaďáku. Kabina je pro dámy, korba pro pány.

Když jsme se domudrovali k rasovém složení obyvatelstva Nového Zélandu, po našich neslavných kulinářských zážitcích, poučil nás. "Frantíky" má strašně rád. Ti jsou na světě proto, aby štvali Angličany. Anglických makovic je všude plno. Bledá, nečistá pleť, zrzavé nebo špinavě blond vlasy, velkozubí a křivozubí. Mimo potomky Angličanů, jsou tu domorodí Mauři. Dospěli jsme k názoru, že by Novému Zélandu prospěla immigrace. Potřebují oživit krev jižními národy, středoevropany a vůbec by neškodilo přidat orientální drobnosti a krásy. Jistě by se vylepšila i kuchyně. Tam by mohli začít. Ach, ty naše české moudré hlavy. Ještě že nejsme velkonárod a nikdo nás nebere vážně.

Když už se dotýkám choulistivých genetických poznámek, musím ještě napsat, že novozélandské krávy mají krátké ocasy. Nevím jestli je to jako např. v Indonésii, kde kočky mají ocasní zákrsek a často ještě zalomený. Pavel mi tvrdil, že mají ocas useknutý kvůli dojení a náš hostitel, ač původně veterinář se divil a bral to jako žert. Že prý krávu bez ocasu neviděl a já jich viděla tolik?!

Poslední poznámka o zvláštnostech v zemi protinožců patří silniční dopravě. Značky jsou "důmyslné." Šedočerný podklad splývá dokonale s barvou vozovky a tak jsme jich pár projeli, aniž jsme je viděli a vnímali. Ještě štěstí, že ta troška řidičů na silnicích číhá na chodce, ovce a slepé řidiče a tak jsme nebyli převálcováni, ale jen odtroubeni. Stáda ovcí, ale i jednotlivé ovečky, matičky s potomstvem neoplývají ani čilostí ani bystrostí. Motají se bez rozumu a je lépe úplně zastavit. Pes je nejlepší pomocník, ten je žene kupředu. Samy se jinak zastaví, nahrnou do chumlu a místo kupředu hopsají nahoru.

Vzpomínky na Nový Zéland jsou milé a hezké. Je to zemička, kde život není komplikovaný, uhoněný, místo, kde by člověk rád odpočíval nebo se i zašil, až se zbytek světa nadobro zblázní, ale to jen proto, protože Pán Bůh schoval Nový Zéland daleko od lidí.

- kas -