Nedávná připomínka výročí reformace (Lund, Švédsko, 31. října 2016) je pouhým vrcholkem ledovce ekumenických snah papeže Františka. Jeho neúnavná snaha stýkat se s křesťanskými vedoucími (od patriarchů z Konstantinopole či z Moskvy až po vůdce protestantských denominací hlavního proudu a některé letniční pastory) je typickým rysem jeho pontifikátu, který už začíná vzbuzovat ohlasy i uvnitř katolické církve. Jeho neustálými poznámkami o tom, že potřebujeme urychlit toto směřování k jednotě, jako by se poněkud odlehčily, ne-li přímo zbagatelizovaly tradiční podmínky pro takovouto jednotu podle Říma. Někteří katoličtí kritikové si dělají starosti, že to skoro vypadá, jako by papež trávil více času s nekatolíky než s lidmi ze své vlastní církve. Zvláště pak poté, co vyjádřil své uznání Martinu Lutherovi, si v rozhovoru pro katolické noviny Avvenire (shrnutém též v angličtině) už také položili tuto poněkud neomalenou otázku: dělá snad papež  z katolické církve protestantskou?

V souladu s Druhým vatikánským koncilem

Vůči názoru, že připomínka protestantské reformace byla prostě neřízenou střelou, se papež František postavil odmítavě s tím, že své jednání obhajuje odkazem na Druhý vatikánský koncil jakožto rámec svých ekumenických iniciativ. Není divu: Druhý vatikánský koncil (1962–1965) se snažil přeorientovat ekumenický směr římskokatolické církve tak, že rozpoznal znaky pravé církve i v jiných společenstvích a označil nekatolíky jako „oddělené bratry“. Jedním z cílů tohoto koncilu bylo povzbudit křesťanské církve a společenství k plné jednotě založené na tom, že se všichni smíří  s teologickým náhledem a církevními strukturami římské církve. Takže vlastně nic nového pod sluncem. Všechno to, co papež František koná v oblasti ekumenismu, bylo už připraveno a předem se s tím počítalo od Druhého vatikánského koncilu. Ať už Jan XXII., Pavel VI., Jan Pavel II. nebo Benedikt XVI., každý z nich se snažil svým vlastním způsobem prosadit ekumenický tah tohoto koncilu. František pouze dokazuje, že je tím papežem, který se nemusí nutně ohánět citacemi  z Druhého vatikánského koncilu, ale který spíše ztělesňuje jeho „ducha“ více než kterýkoli z jeho předchůdců.

Konkrétně se to promítá například v tom, že papež František zmiňuje 50 let starý dialog mezi římskokatolickou církví a luterány, který vyvrcholil v roce 1999 Společným prohlášením k učení o ospravedlnění podepsaným v době papeže Jana Pavla II. a pod vedením tehdejšího kardinála Ratzingera. Podle Františka řeší tento dokument hlavní teologická témata vyzdvižená reformací, a dláždí tak cestu k ještě plnější jednotě. Tím, že se dospělo k dohodě ohledně tradičních zásad a principů, nezůstalo z významu reformace prakticky nic než pár politováníhodných politických potyček se samozvanými církvemi, které zůstaly zabarikádované ve své vlastní minulosti.

Parametry jednoty

Papež odmítá myšlenku, že by přeonačoval církev na více protestantskou, a opírá se přitom o Druhý vatikánský koncil, který udává širší teologický obraz, v jehož duchu pak Společné prohlášení představuje nové ekumenické ovoce. Sám sebe vidí papež, jako by zaujímal pevnou pozici na dlouhé cestě, kterou je ještě třeba urazit. Navíc skutečnost, že má papež podobný, ne-li ještě vroucnější přístup k jiným křesťanským tradicím a společenstvím (např. k různým uskupením východní ortodoxie), je dostačujícím ukazatelem, že jeho přízeň není nijak obzvláště namířena pouze k protestantismu. Svou ekumenickou horlivostí papež naopak zachází až za hranice křesťanství a dostává se mezi různá náboženství, a dokonce i do sekulárního světa. Podle něho je jednota, rozumějme, křesťanská jednota, pouze součástí daleko obsáhlejšího cíle, který má co do činění  s jednotou celého lidstva.

Vrátíme-li se zpět k otázce poprotestanštění katolické církve, je zde jeden důležitý argument, který se táhne jako nit celým papežovým zhodnocením reformace v kontextu jeho zapálené touhy po jednotě. Jeho interpretace historie reformace a jejího přetrvávajícího významu z celé záležitosti de facto eliminuje teologii a nahrazuje tažnou sílu jednoty tím, že se prostě spojíme při společném díle a při společné modlitbě. Jinými slovy, jedině Písmo (Bible má nad církví nadřazenou autoritu), jedině víra (spasení je dar, který se přijímá vírou v Krista a spolehnutím se na něj) a jedině Kristus (celý křesťanský život je zaměřený na Krista) už dnes nejsou nic než přežité pozůstatky z dávné minulosti. Papež je toho názoru, že římskokatolická církev se už s těmito záležitostmi vyrovnala a že na ty, kdo by ještě dnes chtěli pozvednout vlajku reformace, se teď už pohlíží jen jako na bojechtivé podněcovatele, kteří chtějí pokračovat v boji o moc založeném na církevní politice. Opravdu je tomu tak? Samozřejmě že reformace měla i politické dozvuky. Nicméně jak tvrdí nedávno vydaný dokument, „Je už reformace za námi?“, podepsaný desítkami evangelických teologů a vůdců po celém světě: „Ve všech svých podobách a občas i v konfliktních tendencích byla protestantská reformace v konečném důsledku voláním (1) po návratu k autoritě Bible, která je nadřazená církvi, a (2) po opětovném uznání faktu, že spasení je pouze skrze víru.“ Toto jsou stálé a nevyřešené body i v dnešním vztahu mezi římskými katolíky a evangelikálními křesťany. Církevní politika, ač s tím neoddělitelně souvisí, nebyla nikdy hlavním důvodem reformace a není jejím hlavním odkazem ani dnes.

S papežem Františkem se římskokatolická církev nestává protestantskou. Stává se prostě jen více „katolickou“, tj. všeobjímající a všepohlcující, aniž by zároveň přestávala být „římskou“.  V teologickém a institucionálním náhledu je pořád pevně zakořeněný fakt, že protestantská reformace volala po obnově podle evangelia.