Proti proudu

Recenze knihy Dr. Matti Leisoly „Heretik“

„Co se stane, když se perspektivní evropský přírodovědec změní z Darwinova učedníka na Darwinova odpadlíka? Létají jiskry.“ Tak zní jedna věta z obálky knížky, jejímž hlavním autorem je finský vědec a odborník na biotechnologie dr. Matti Leisola. Člověk, který vystudoval chemickou fakultu Technologické univerzity v Helsinkách, pracoval sedm let ve Švýcarském spolkovém technologickém institutu, stal se pak děkanem Chemie a vědy o materiálech na své alma mater a následně pracoval jako ředitel výzkumu v jedné finské biotechnologické společnosti. Je expertem v oblasti enzymů a vzácných cukrů a ve své vědecké kariéře publikoval 140 recenzovaných článků a získal Latsisovu cenu Spolkové vysoké technické školy v Curychu.

Pochybnosti o Darwinově evoluční teorii, resp. i o její současné neodarwinistické podobě, se objevily při diskuzích s jeho univerzitními profesory. Při jednom osobním setkání, které se odehrálo v jeho domě, si kolegové všimli, že má na stole Bibli, a jeden z nich se jí začal vysmívat. Během konverzace jim dr. Leisola položil otázku, na jakých základech stojí jejich evoluční myšlení. Velice brzy si uvědomil, že ve skutečnosti nemají žádnou skutečnou odpověď. Evoluční myšlenky přijímali vírou, která pramenila z bezmyšlenkovitého převzetí těchto moderních koncepcí. Pro své názory neposkytli prakticky žádné důkazy. Vše, co říkali, byly historky, jak se to mohlo odehrát.

Dr. Leisola dále ukazuje na mnoha příkladech, že v současné vědě vládne dogma metodologického materializmu. Jednoduchými slovy to znamená, že vědecká komunita nepřijímá žádné jiné vysvětlení vědeckých faktů než striktně materialistické či ateistické. Upozorňuje na skutečnost, že je to anomálie oproti tradici ve vědě, kdy již ve starověkém Řecku byly různé filozofické školy – některé materialistické a jiné idealistické (které předpokládaly existenci zázračné inteligence).

V knize se proplétají jeho životní příběhy s různými argumenty, které svědčí proti evoluční teorii, a naopak silně naznačují, že život a jeho projevy musely vzniknout v důsledku působení inteligentní bytosti. Zaznívá kritika klasických ikon evoluční teorie, jako je např. Millerův pokus, který měl vytvořit základní stavební kameny života ve zkumavce. Do směsi vody a plynů, jež se měly údajně vyskytovat v prvotní atmosféře Země, byly pouštěny elektrické výboje. V důsledku tohoto procesu v přístroji vznikly některé chemické látky, které tvoří základ pro stavbu molekul vyskytujících se v živých organizmech. Dr. Leisola však ukazuje, jak je život ve svých naprostých základech složitý a komplexní (bílkoviny, kyselina deoxyribonukleová a jejich vzájemné propojení), a vysvětluje, že cesta od stavebních kamenů k uspořádání i té nejprimitivnější bakterie je natolik složitá, že spontánní vznik těchto struktur zůstává v oblasti fantazie. Výhledy na vysvětlení vzniku života na zemi i v té nejprimitivnější formě jsou natolik zastřené, že někteří vědci posouvají tento proces někam do vesmíru. Avšak dnes víme, že kosmické záření zničí dokonce i bakteriální spory („zaschlé bakterie“), takže není jasné, jak by měl život v těchto nepříznivých kosmických podmínkách doputovat na Zem.

Buňka, základní jednotka života, je napěchována informací a nanotechnologiemi. Vznik genetické informace a genetického kódu zůstává naprostou záhadou pro ty, kteří jsou oddáni pouze materialistickým scénářům vzniku života. Při jedné příležitosti dr. Leisola vedl korespondenci s jistým profesorem genetiky, který označil knížky kritizující evoluční teorii za heretické. Když se ho zeptal, jak tedy vysvětlí vznik bakteriálního elektromotoru, který je přítomen v buňkách některých bakterií a umožňuje jejich pohyb v prostředí docela podobně jako lodní šroub u lodí, odpověď byla, že evoluce si s tím lehce poradila. Bez jakýchkoliv detailů! Jen prostá víra v tvůrčí moc evoluce!

Rezistence (odolnost) bakterií vůči antibiotikům se často uvádí jako další důkaz svědčící pro evoluční teorii. Dr. Leisola vysvětluje, jakým způsobem a jakými mechanizmy vzniká rezistence na antibiotika. V zásadě to může být ztráta nějaké schopnosti bakterií skrze změnu jejich genetického materiálu anebo převzetí genetické informace, která podmiňuje odolnost, od jiných bakterií. Avšak ani v jednom případě nevzniká nová genetická informace, která je základním předpokladem pro průběh evoluce a vznik nových druhů. Navíc jsou rezistentní bakterie svým způsobem defektní, a jakmile přestane antibiotikum v okolním prostředí působit, běžné a více životaschopné kmeny bakterií rychle přerůstají ty kmeny, které jsou vůči antibiotikům odolné.

Oproti jiným knihám, které kritizují evoluční teorii, je knížka dr. Leisoly jedinečná v tom, že poodkrývá zákulisí současné vědy a některých praktik současného vědeckého establishmentu. Jako emeritní vědec si to může dovolit, protože kdyby tyto politicky značně nekorektní věci publikoval v průběhu své vědecké kariéry, nesl by velmi neblahé následky takového jednání. Metody vědecké komunity vůči kritickým hlasům proti metodologickému materializmu a současnému status quo v biologických vědách jsou vskutku nevybíravé, drsné až nechutné.

Asi nejextrémnější případ, který dr. Leisola líčí, je případ kariérní likvidace význačného vědce, evolučního biologa se dvěma doktoráty, dr. Richarda von Sternberga. Tento člověk byl vedoucím redaktorem Sborníku biologické společnosti ve Washingtonu, který vydává uznávaný vědecký ústav – Smithsonský institut. Dr. Sternberg byl odpovědný za třídění přijatých vědeckých článků a jejich zaslání dvěma nebo třem expertům ke zhodnocení. To je normální proces, který platí pro přijímání článků ve vědeckých časopisech. Autor přitom neví, kdo jsou recenzenti, článek je přijat k publikaci až na základě pozitivního zhodnocení recenzenty.

Steven Meyer, jeden z čelních zastánců inteligentního plánu ve Spojených státech, zaslal k publikaci článek, který se zabýval tzv. kambrickou explozí, tzn. náhlým objevením se mnoha dodnes žijících druhů v geologickém období zvaném kambrium. Jako jedno z možných vysvětlení tohoto doposud neobjasněného fenoménu v evoluci druhů byl v článku uveden inteligentní plán. Tři recenzenti nezávisle na sobě jednohlasně doporučili článek k publikaci. Dr. Sternberg přijal rukopis a článek byl zveřejněn. A pak začalo pronásledování. Ozval se křik z vědecké komunity, že se zde míchá věda a náboženství. Nepomohly argumenty přátel, kteří poukazovali na mimořádné vědecké výsledky dr. Sternberga. V důsledku nevybíravých útoků byla jeho vědecká kariéra zničena, byly mu odebrány klíče od kanceláře, byl přestěhován do podřadné místnosti a byl mu odmítnut přístup k vědeckým vzorkům. Dr. Leisola mu v této kritické životní situaci nabízel práci ve své laboratoři ve Finsku, ale dr. Sternberg nakonec našel práci ve Spojených státech. Od té doby už mnoho vědeckých časopisů za žádných okolností nezveřejní článek, který by přinášel přímou argumentaci ve prospěch inteligentního plánu. Případ dr. Sternberga je dostatečné varování pro všechny odvážlivce.

Dalším příkladem je publikace Mary Schweitzerové. Ta v roce 2005 zveřejnila nálezy týkající se přítomnosti měkké tkáně v kostech dinosaura Tyrannosaurus rex, který měl žít před 66–68 miliony let. Časopis Discover, který názorově reprezentuje platformu inteligentního plánu, nálezy komentoval článkem nazvaným Schweitzerové nebezpečný objev, ve kterém se píše, že nálezy čerstvě vypadající měkké tkáně v kosti dinosaura mažou dělicí čáru mezi minulostí a současností. Podle současných znalostí totiž není možné, aby zkameněliny žijící v tak daleké minulosti obsahovaly měkké tkáně. Schweitzerová v tomto článku popisuje zkušenosti s recenzním řízením své vědecké práce. Jeden z recenzentů jí řekl, že ho nezajímá, co tato vědecká data říkají, protože ví, že takový nález je nemožný. Když se ho Schweitzerová zeptala, jaká data by ho přesvědčila, odpověď byla, že žádná.

Jiná osobnost, které dr. Leisola věnuje velkou pozornost a kterou zmiňuje na více místech a v mnoha souvislostech, je prof. dr. E. A. Wilder Smith. Je patrné, že tento význačný vědec minulého století, profesor organické chemie, který věnoval mnoho úsilí kritice darwinizmu, ho mimořádným způsobem ovlivnil. Dr. Leisola líčí všechny jeho vědecké kvality (tři doktoráty, vědeckou a publikační činnost, velikou oblíbenost jakožto přednášejícího mezi studenty) a odvolává se na jeho názory a knížky věnované kritice evoluční teorie.

V této rovině se knížka dr. Leisoly stává pro mne velmi osobní, protože některé publikace prof. Wildera Smithe (zejména kniha Přírodní vědy neznají žádnou evoluci) ovlivnily také mne v mém zápasu s evoluční teorií během studií na lékařské fakultě. Dr. Leisola se zmiňuje o tom, kolik času a energie prof. Wilder Smith věnoval lidem žijícím za tehdejší železnou oponou, kdy riskoval své vlastní bezpečí a jezdil přednášet na tajné semináře do Polska či do tehdejšího východního Německa. Sám jsem se jednoho takového pololegálního semináře s prof. Wilderem Smithem v Dzięgielowie v Polsku zúčastnil a zanechalo to ve mně nesmazatelné stopy.

O to smutnější byl vztah čelních představitelů finské evangelické církve k této význačné vědecké osobnosti, který dr. Leisola ve své knize zaznamenává. Při jedné příležitosti uspořádal dr. Leisola setkání tohoto vědce s několika finskými biskupy. Nezdvořilost, kterou čelní církevní představitelé vůči tomuto hostu projevili, byla naprosto frustrující. Jeden z biskupů určil jako jazyk pro jednání finštinu, ačkoliv téměř všichni biskupové ve finské církvi mluví plynně anglicky, a s prof. Wilderem Smithem komunikovali přes překlad z finštiny a do ní. Žel případů, kdy se dr. Leisola setkal s negativními až nepřátelskými reakcemi ať už od teologů na univerzitní půdě či od biskupů na církevní půdě, je v knize uvedeno mnohem více.

O křesťanství se dr. Leisola zmiňuje jen okrajově, a to nejvíce v poslední kapitole. Knížka neobsahuje žádná teologická dogmata, jak píše jeden z recenzentů. Je to publikace, která si udržuje svůj přísně vědecký charakter s četnými biografickými prvky. Avšak ze všech stran této knihy emanuje úcta ke Stvořiteli, který zjevuje svou nesmírnou moudrost a inteligenci skrze své stvoření. Z jiných zdrojů lze zjistit, že dr. Matti Leisola je vyznávající křesťan, který přednášel na různých křesťanských konferencích a setkáních. Navíc z osobní korespondence s ním vím, že právě manželka výše uvedeného profesora Wildera Smithe sehrála během jeho pobytu ve Švýcarsku důležitou úlohu při jeho duchovní proměně. Je pouze škoda, že zdravotní stav dr. Leisolovi nedovoluje k nám přijet, protože bychom ho rádi uvítali i u nás na nějakém semináři pro studenty a další zájemce. A tak pro zájemce o problematiku zůstává pouze knižní možnost setkání se s tímto mimořádným člověkem, který prokázal odvahu plout téměř celý svůj náročný profesní život vědce proti proudu. 

 

Plný název recenzované knihy je

Matti Leisola & Johathan Witt: Heretic. One scientist’s journey from Darwin to Design. Discovery Institute Press 2018, Seattle, WA (ISBN 13: 978-1-936599-50-9)