Život s dluhem

Mluvili jsme o rozhodování ohledně budoucnosti v souvislosti se zadlužením. Ale co když už dluhy máte… hodně dluhů… až moc dluhů? Co byste měli dělat? Rychlá odpověď by byla, že je musíte splatit. Pavel říká v listu Římanům: „Dávejte každému, co jste povinni… Nikomu nebuďte nic dlužni…“ (Ř 13,7–8). Písmo nám také říká, že tak to dělají svévolníci – půjčují si a nevrací (Ž 37,21). Dluh není něco, co se dá vždy jednoduše odčinit. Osvobodit se od něj vyžaduje spoustu času a obětí.

Delší odpověď by byla, že je třeba se zamyslet nad tím, jak se stalo, že jste tak zadlužení. Je možné dostat se do dluhu nezaslouženě. Možná vás opustil manžel, vzal peníze a nechal vás v dluzích. Ale pro většinu z nás platí, že máme moc dluhů kvůli nemoudrým a možná i hříšným rozhodnutím – rozhodnutím, která vycházejí z chamtivosti, netrpělivosti nebo materializmu.

Proto musíme činit pokání, vyznat svůj hřích a požádat o radu. Musíme převzít zodpovědnost za své činy, pokorně se dohodnout s našimi věřiteli, dojít s nimi k usmíření a splacení dluhu. Ježíš řekl: „Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře“ (Mt 5,25–26). Ježíš zde říká, že se později vyhneme tvrdšímu postihu, když se teď pokusíme o usmíření. Pokání také zahrnuje kroky k tomu, aby se ta samá rozhodnutí již neopakovala. Jako třeba že nebudeme používat kreditní kartu.

Konec konců všichni jsme dlužníci – dlužníci Boží milosti. Svého dluhu způsobeného hříchem se můžeme zbavit jen skrze Krista. Ježíš zašel velmi daleko, aby splatil náš dluh, a my bychom měli smýšlet stejně.

Úspory – možnosti pro budoucnost

Předpokládejme, že jste prošli tímto seminářem a považujete se za štědrého v dávání, utrácíte jen za základní potřeby a včas splácíte svůj dluh… ale nešetříte si na budoucnost. Znamená to, že jste bláhoví? Nebo na druhé straně, znamená to, že máte velkou víru? To budeme zkoumat po zbytek našeho společného času věnovaného úsporám.

Už jsme si definovali dluh jako situaci, kdy něco získáme hned, ale zaplatíme to později. Úspory jsou opakem. Za to, co získám později, platím nyní.

Kolik z nás si šetření peněz opravdu užívá? Není to žádná legrace. Pro dítě je nejlepší kasičkou rozbitá kasička. Ale co si o spoření myslí Bůh?

Prozíravost v plánování

První věc, kterou bychom měli pochopit, je, že Bible plánování do budoucna fandí. Přísloví říká: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš… opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu“ (Př 6,6–8). Jinde říká, že plány vedou k zisku (Př 21,5) a že jsou to právě moudří, kdo si dělají zásoby, kdežto hlupáci všechno prohýří (Př 21,20). Josef je výborným příkladem moudrého plánování a spoření do budoucna. Poté, co obdržel zjevení od Boha, začal shromažďovat egyptské obilí, aby ho mohl poskytnout lidu během nadcházejících let hladomoru.

Vidíme tedy, že spoření je Boží normální prostředek, kterým nám umožňuje postarat se o budoucnost. Neignorujte prostředky Božího zaopatření. Jinak budete jako ten legendární blázen, kterého smetla velká voda, ale odmítal nechat se zachránit projíždějící lodí a helikoptérou, protože očekával, že ho zachrání Bůh. Ten muž nepochopil, že loď a helikoptéra byly Boží prostředky záchrany.

Existují jistá nebezpečí, pokud na budoucnost nespoříme. Taková budoucnost může zahrnovat neočekávané výdaje nebo ztrátu příjmu. Žijeme v padlém světě, který je plný překvapení. Je tedy prozíravé dávat si pro takové případy nějaké peníze stranou. To nás ochrání před životem od výplaty k výplatě a nutností půjčovat si pokaždé, když nás potká neočekávaný výdaj. Bůh nechce, abychom byli pro ostatní přítěží. Naopak chce, abychom byli pro ostatní požehnáním. Peníze jsou svou podstatou vztahovou záležitostí a máme-li k dispozici hotovost, můžeme pomoct potřebnému člověku.

Můžeme také šetřit na velké, očekávané výdaje, jako je narození dítěte nebo splacení domu nebo poplatek za školu nebo nové topení. Můžeme šetřit na důchod, kdy se náš příjem sníží a pravděpodobně se zhorší naše zdraví. Je také dobré, aby rodiče šetřili pro své děti (2K 12,14). Přísloví říká: „Dobrý zanechá dědictví vnukům…“ (Př 13,22). Hlavní je, aby každá koruna, kterou ušetříme, byla znamenána účelem, který oslavuje Boha.

Nebezpečí hromadění

Je tedy prozíravé plánovat a spořit na budoucnost. Ale i při tom je možné hřešit.  V otázce peněz zkrátka takové nebezpečí hrozí – každá mince má dvě strany!

Ježíš vyprávěl podobenství o muži, který měl velkou úrodu a rozhodl se postavit si větší stodoly, aby se mu lépe žilo (L 12,13–21). Ale co se stalo? Bůh řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ A Ježíš pokračuje: „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

Taková je definice hromadění: sobecké hromadění majetku, aniž by byl brán do úvahy Bůh. Hromadění je hřích. Spořit máme za nějakým účelem. Nešetřete jen pro samotné šetření nebo ze sobeckých důvodů – to je hromadění! Bůh nás povolává, abychom využívali své jmění – jmění, které nám dal – k jeho oslavě a ke štědré pomoci druhým. Přísloví říká: „Na toho, kdo zadržuje obilí, láteří národ, kdežto žehnání se snáší na hlavu toho, kdo je prodává“ (Př 11,26).

Hromadění ale nemá vliv jen na ostatní. Kazatel nám říká, že bohatství se hromadí ke škodě majitele (Kaz 5,12), a Jakub nám říká, že Bůh nás za to bude soudit (Jk 5,1–5). Konec konců, hromadění je sobecká chamtivost, což je modlářství (Ko 3,5). Je to projev nezávislosti na Bohu, protože ten, kdo hromadí, skládá důvěru ohledně své budoucnosti ve svůj majetek. A „kdo doufá ve své bohatství, padne…“ (Př 11,28a). Místo toho, abyste vy vlastnili peníze, peníze vlastní vás. Čím déle ten, kdo hromadí, střádá, tím více se vzdaluje Bohu. „Duchovním vrakem se nestanete v jednom okamžiku. Jde o pomalé, tiché odplouvání na otevřené moře.“

A tak mohou oba dva – ten, kdo hromadí, i ten, kdo spoří biblicky, uspořit stejné sumy, ale motivace jejich srdcí jsou diametrálně odlišné. Jeden spoří proto, že doufá v bohatství, druhý spoří a doufá při tom ve svého Boha.

Poklady v důvěře

Doposud jsme v tomto semináři mluvili o dávání, vydáních, dluzích a nyní o úsporách. Často se mě ptají, která z těchto oblastí má přednost před kterou. Měl bych splatit svůj dluh nebo šetřit na důchod? Měl bych na něco šetřit nebo si hned koupit něco jiného? Mám dávat církvi nebo splácet svůj dluh? Každá situace je jiná a neexistuje jednotná odpověď pro všechny. Ale obecně bychom měli následovat biblický vzor, kde dávání stojí před spořením. Spoření na budoucí potřeby je moudré, ale je to také luxus, který mnozí nemají.

Ti však, kdo jsou schopní šetřit – kolik by měli spořit? Jakou částku? Existuje nějaký předpis? Možná 5 % z příjmů?

Bylo by hezké mít na to biblický verš, že? Jistě by to zmenšilo pokušení strachovat se o budoucnost. Ale Bůh se rozhodl nám to ve svém Slově nezjevit. Proč? Protože nechce, abychom důvěřovali v předpis, ale v něj. Je pro nás dobré, abychom si procházeli vším tím napětím našeho rozhodování o tom, kolik šetřit, co si nechat a co vydat. Učí nás to spoléhat na Boha a shromažďovat si poklady v nebi tím, že mu v oblasti našeho jmění důvěřujeme.

Když byl Izrael na poušti, Bůh ho sytil manou, která každý den padala na zem. Bůh jim ale řekl, že si nesmějí nasbírat více, než měli toho dne zapotřebí. Pokud to přesto udělali, začala mana páchnout a ráno byla plná červů. Proč to Bůh udělal? Udělal to, aby naučil Izraelce důvěřovat mu, že se o ně v budoucnosti postará, i když nemají nic. V konečném důsledku to ukazovalo na Ježíše coby pravý chléb z nebe (J 6,32–59).

Spoření do budoucna neznamená, že nedůvěřujete v Boha, i když by to tak mohlo být. Spořením peněz můžeme prokazovat moudré správcovství do budoucna – pokud jsme své plány odevzdali Pánu. Otázka, kolik bych měl šetřit, je pro každého člověka jiná, ale motivy by měly být stejné – měli bychom oslavovat Boha.

Je obrovský rozdíl mezi tím, jak šetří svět a jak křesťan. Svět skládá důvěru ve své úspory. Jejich úspory jsou pro ně vším. Takže když akcie klesají nebo jim vyhoří dům, jejich strach, úzkost a stres se zvyšují, protože je všechno v ohrožení. Ale úspory nejsou věčné, to je jen Bůh.

Křesťan se však nebojí zhroucení burzy nebo ztráty majetku, protože důvěřuje v Boha. Ježíš říká svým učedníkům: „Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,31–33).

Cíl šetření pro křesťana je jednoduchý – být věrný. Bůh se postará. Pokud jsme se chovali zodpovědně k tomu, co jsme obdrželi, potom jsme našeho cíle – věrnosti – dosáhli. Nezáleží na tom, jestli v důchodu skončíme s nulou na kontě kvůli okolnostem, které byly mimo naši kontrolu. Bůh si je naší situace dobře vědom. Naším úkolem coby křesťanů je prostě být věrný.

Pokud vám byly dány prostředky k moudrému spoření na očekávané budoucí výdaje – dobře. Buďte vděční, že se o vás Bůh tímto způsobem postaral, a buďte štědří vůči těm, kdo to tak nemají. Pokud vám nebyly dány prostředky na šetření – dobře. Jste v pozici, ve které musíte důvěřovat Bohu, což je přesně tam, kde vás chce mít.

Pamatujte si, kdo je náš Bůh! Je to náš nebeský Otec, který se soucitně stará o své děti. Je náš svrchovaný Pán, který přivádí všechny věci k naplnění a k dobrému pro ty, kdo mu důvěřují. Je náš Princ pokoje, který od nás odnímá strachy z budoucnosti. Je naše Skála, která nás ukrývá. Je náš Bůh. Pastýř, který tiší naše duše a zahrnuje nás milosrdenstvím a dobrotou po všechny naše dny. Bůh se stará o vdovu a sirotka (Jk 1,27). Postaral se o Izraele a jeho syny uprostřed krutého hladomoru, učinil Ester královnou v době beznaděje, poslal anděly, aby nakrmili a posílili Eliáše, a naučil Pavla, aby byl spokojený za všech okolností.

Mohli bychom pokračovat dál a dál, ale podstatné je, že coby křesťané se nemáme starat o to, co bude zítra (Mt 6,31). Máme hledat Kristovo království a oddat se jeho vůli. Bůh nás může povolat v budoucnu k těžkostem a pronásledování (Ř 8,35), ale ani v tom nás Bůh, který neušetřil ani svého Syna, neopustí. On je naše útočiště a působí všechno k dobrému těm, kdo ho milují (Ř 8,28).

Závěr

Na závěr bych řekl, že jen Bůh zná budoucnost. Přesto nám odhaluje, že je moudré, aby byl náš dnešní život přípravou na zítřek. Kristus slíbil, že se vrátí, a protože zaplatil za náš dluh způsobený hříchem, pojďme shromažďovat poklady v nebi ke slávě jeho jména.

Otázky k tématu

Spoření na budoucnost

Lev N. Tolstoj vypráví ve své slavné povídce „Kolik země člověk potřebuje?“ o rolníkovi jménem Pahom, který si stěžuje, že nemá dost země. Zakrátko si Pahom koupí malý pozemek, splatí ho a žije si lépe. Vůči svému pozemku se však chová majetnicky, což způsobuje konflikty s jeho sousedy. A tak se odstěhuje jinam, kde by mohl trochu zbohatnout, ale naneštěstí musí svou půdu pronajmout, což mu vadí. Nakonec najde skupinu lidí zvaných Baškirové, kteří jsou ochotní mu za tisíc rublů prodat tolik země, kolik jí dokáže obejít. Hranici své půdy bude vyrývat rýčem od východu do západu slunce. Pokud se ovšem Pahom do západu slunce nedostane k počátečnímu bodu, ztratí peníze a nedostane žádnou půdu. Pahom si myslí, že má před sebou životní nabídku. Při východu slunce se vydá na cestu kolem pozemku. Jak den postupuje, Pahom jde pořád dál, aby získal více půdy, ale ke konci dne mu dojde, že je od počátečního bodu příliš daleko a běží co nejrychleji nazpátek. Nakonec dopadne celým tělem na počáteční bod právě včas. Tolstoj končí svou povídku těmito slovy: „To je ale šikovný chlap!“ vykřikl náčelník [Baškirů] „Získal tolik země!“ Pahomův sluha přiběhl a pokusil se ho zvednout, když uviděl, že mu z úst vytéká krev. Pahom byl mrtev! Baškirové soucitně zavzdychali. Jeho sluha vzal rýč a vykopal díru dost dlouhou na to, aby do ní Pahoma položili, a pohřbil ho v ní. Šest stop od jeho hlavy po jeho paty bylo vše, co potřeboval.

Pojištění

Pojištění je jistota pro případ ztráty. Funguje takto: Rizika jsou posouzena a shrnuta, pojistné je investováno. Události, které jsou pojištěny, jsou také zaplaceny; zisky pojistitele jsou přidávány k rezervám. Když dojde ke ztrátě, rezervy se sníží a zvýší se pojistné. Existují obecně dva typy pojištění: majetku (např. auto, dům) a osob (např. zdraví, život). Mezi výhody patří dostupné platby, které mohou pomoci v případě velké ztráty, duševní klid a následující povinné pojišťovací zákony (např. auto nebo proti záplavě).

Pro křesťana představuje pojištění následující výzvy: 1) Pokud si pojistíme každou eventualitu, opravdu důvěřujeme v Boha? 2) Pokud potřebujeme rozsáhlé pojištění, nevlastníme toho až moc? 3) Pojištění a majetek zabraňují závislosti na vztazích. Písmo považuje církev a rodinu za prostředky pojištění (Sk 4,34–35; 1K 12,26; 1Tm 5). Ohledně všech pojištění se musíme ptát, zda je nezaměňujeme za důvěru v Boha.

Otázky zadlužení

Pokud máme k dispozici peníze, měli bychom splatit bezúročnou půjčku nebo peníze investovat za účelem vyššího zisku? Bůh nám říká, abychom nebyli nikomu nic dlužni (Ř 13,8). Splacením se zbavíme zátěže, kterou půjčka představuje, a věřitele, který už nebude mít právo na zástavu. Vždyť nevíme, co bude zítra, kdy můžeme o možnost půjčku splatit přijít (např. ztráta práce a schopnosti splácet, krádež nebo ekonomické zhroucení).

Když si půjčujeme na nutné výdaje, je to pochopitelné, ale nebylo by další zadlužování pokoušením Boha? To vše závisí na tom, proč si půjčujete. Například půjčka na auto může být „nezbytná“, protože bez auta se nedostanete do práce, a tak nezabezpečíte rodinu. Půjčka pomůže člověku pracovat, aby půjčku splatil. Ale pokud je půjčka na auto vyšší, než jste schopní splácet, když pracujete ve svém zaměstnání, pak jste se dostali do oblasti pokoušení. Další případy mohou být: 1) půjčka na školné, abychom získali lépe placené zaměstnání, 2) půjčka na menší podnikání, abychom byli finančně nezávislí nebo 3) hypotéka, abychom měli kde bydlet.