Celé století psychiatři říkají, že ti, kdo zastávají křesťanskou víru, trpí psychologickými deficity. „Náboženství prý není nic jiného než berla pro slabochy.“ Jak často slýcháme tento posměšek adresovaný víře? Tento výsměch odráží učení Sigmunda Freuda, že víra v Boha není ničím víc než touhou po naplnění, projekcí infantilní potřeby bezpečí. Má víra v Boha původ v „dětinské potřebě bezpečí“?

Ve své nové knize „Víra osiřelých“ nám profesor psychologie z Newyorské univerzity Paul Vitz připomíná, že ateisté vždy zastávali názor, že náboženská víra má základ v psychologických faktorech a nikoliv ve skutečné realitě. Popisuje Freudovu teorii, podle níž náboženští lidé trpí nevědomými a infantilními potřebami. Freudovi následovníci tuto teorii propagovali tak úspěšně, že se dnes vyučuje na mnoha univerzitách.

Podle Vitze Freudova „interpretace náboženství není podložena psychoanalytickou teorií nebo klinickými důkazy“. „Není skutečně součástí psychoanalýzy, a proto nemůže hledat oporu v psychoanalytické teorii.“

Přesto, píše Vitz, „Freud naznačuje, že je důvěrně obeznámen s psychologií víry v Boha“. Ve skutečnosti ale „měl Freud jen velmi málo psychoanalytických zkušeností s pacienty, kteří věřili v Boha nebo byli opravdově zbožní“.

Proč byl Freud vůči náboženství tak zaujatý? Vitzova studie nabízí odpověď. Během studia životů více než tuctu nejvlivnějších světových ateistů, včetně Freuda, zjistil, že všichni měli defektní vztah se svým otcem. Jejich otcové byli slaboši, zemřeli, byli hrubí nebo své děti týrali.

Je ironií, že sám Freud poskytl důkaz, který podporuje Vitzovu teorii. Podle Vitzova pojednání Freud rozpoznával, že „dětská představa otce je úzce spojena s tím, jak dítě chápe Boha. Jakmile je dítě zklamáno nebo ztrácí respekt vůči svému pozemskému otci, víra v nebeského otce se stává nemožnou“. Takové děti opouštějí svou náboženskou víru, jakmile se zbaví otcovské autority.

Freud pohrdal svým otcem, zbožným Židem, který byl slabošský, pasivní muž, neschopný být oporou své rodině, a sám o něm tvrdil, že byl sexuálně perverzní. Podle Vitze bylo ve Freudově mysli otcovo slabošství a perverze „úzce spojeno s judaismem a s Bohem“. Může být tudíž překvapivé, že v návrhu oidipovského komplexu postavil Freud nenávist k otci do středu své psychologie? Freudův příběh dokresluje skutečnost, že v případech mnoha ateistů nejsou zábrany v otázkách náboženské víry racionální a založené na empirických důkazech. Jejich ateismus je místo toho založen na iracionální potřebě odmítnout Boha.

Friedrich Nietzsche, filozof známý svým výrokem „Bůh je mrtev“, ztratil svého otce, když mu byly čtyři roky. Vitz uvádí, že u Nietzscheho „se projevoval živelný intelektuální odpor proti jeho zesnulému, silně křesťansky založenému otci“, jehož vnímal jako neduživého slabocha.

Otec anglického spisovatele Samuela Butlera byl duchovní a svého syna brutálně bil. Vitz píše, že Butler revoltoval proti obojímu - proti bití i proti otcově zbožnosti.

Francouzský existencialista Jean-Paul Sartre ztratil svého otce jako malé dítě. Když mu bylo dvanáct let, jeho matka se znovu provdala a on nového otce nesnášel. Nedlouho potom Sartre dospěl k tomuto závěru: „Víš co? Bůh neexistuje.“

Následují političtí ateisté, jejichž defektní vztah s otcem ve svých důsledcích zasáhl životy miliony. Josef Stalin nenáviděl svého otce, jenž ho nemilosrdně bil. „Není těžké porozumět tomu,“ píše Vitz, „proč na něj komunismus se svým výslovným odmítnutím Boha a všech vyšších autorit tak zapůsobil.“

Adolf Hitler rovněž od svého otce, který zemřel, když mu bylo čtrnáct, zakoušel hrozné bití. Otec čínského vůdce Mao Ce-tunga byl tyran, který učil svého syna tak, „že revoluci a vzpouru poprvé ocenil ve svém vlastním rodinném prostředí“.

Nejznámější americká ateistka Madelyn Murray O'Hairová svým otcem pohrdala; její syn William uvádí, že se jednou pokusila tohoto starého muže zabít řeznickým nožem.

Na závěr svého studia životů „významných osobností, které odmítly“ Boha v historii, Vitz uvádí, že „ve všech případech nalézáme otce slabocha, mrtvého nebo tyrana.“

A tak, až uslyšíte onu starou známou písničku o tom, že náboženství je berličkou pro lidi s infantilními potřebami, řekněte svým přátelům a sousedům na rovinu: Jsou to ateisté, kdo se zaplétají do nevědomé „touhy po naplnění“. A to je berlička, kterou může překonat pouze uzdravující Kristova láska. Vitzova pozoruhodná kniha ukazuje, že pokud vydáváme svědectví ateistům, musíme vzít v úvahu, že je pravděpodobné, že mají na svého otce bolestné vzpomínky. Samozřejmě, ať už je naše rodinné pozadí jakékoliv, jsme všichni zodpovědní za činy a rozhodnutí, jež činíme. Vztah s naším pozemským otcem ovlivňuje - v dobrém i zlém - náš vztah k našemu nebeskému Otci.

- Charles Colson, přeložil Robert Hart -