Milý Radku,

souhlasím s Vámi, že v celé této nešťastné záležitosti nelze zapomínat na utrpení palestinského lidu i na jejich spravedlivé nároky mít jako jiní lidé klidný domov.

Kdyby bylo tak jednoduché analyzovat a vystihnout celý problém v několika větách, asi bychom tak učinili. Nepromlouvám veřejně nijak často, takže mi není příjemné, že se musím projevit nevyváženě. Jenže celá tato otázka je tak složitá, do té míry prorostlá emocemi, právy i křivdami, pravdami a klamy, tolika bolestmi a nadějemi, tak mnohými životy i smrtí, že - obávám se - nejen se vzpírá krátké analýze; ono to možná vůbec nejde lidsky spravedlivě a přijatelně vystihnout. Jinak by se to snad někomu nějak, více méně, konečně povedlo rozplést; vždyť to trvá už přes padesát let!

(No, vlastně o trochu déle…) Nechtěl jsem a nedokázal bych jednoduše říci, oč tu jde a nejde. Snažil jsem se jen ukázat, oč tu jde nám a teď. Ba ani toto hledisko jsem se nepokoušel vyčerpávat. Uvedl jsem jenom jeden z důvodů, jednu věc, která se nás konkrétně týká anebo se brzy může začít dotýkat. Záměrně jsem se tedy snažil nehledět na sympatie ani antipatie vůči některé ze stran. Takových bojovníků a kibiců je na obou frontách dost - a ti se tak stávají součástí problému.

Také ani v této odpovědi nechci zastávat emocionálně či racionálně jeden nebo druhý tábor. Pro stranění Izraeli sice existují dobré duchovní důvody (myslím dokonce, že Duch nyní k čemusi volá), stranění Izraeli je ale taky trochu móda a křesťanská obdoba snobismu (ostatně v novozákonním křesťanství tomu možná bylo podobně), je někdy pouhým odznakem skupinové identity, někdy pseudoduchovní berličkou… Rád v takových kruzích připomínám, že mnozí Palestinci jsou křesťané, protože na to dnešní křesťanští izraelofilové rádi zapomínají - a tito arabsky hovořící křesťané jsou dnes ve dvojím ohni; jejich postavení je možná mezi všemi blízkovýchodními skupinami to nejhorší - ale nezdá se, že by to někoho trápilo. Také se nerado slyší v našich kruzích, že Izrael, tj. Židovstvo, je vesměs ještě velmi daleko od svého duchovního cíle.

Opusťme ale duchovní postoje, článeček směřoval k neduchovním lidem. Pro ně je totiž opravdu těžké se v této houštině zorientovat. Není žádným tajemstvím, že ve státní mašinérii Izraele existuje mnoho temných míst, ostatně jako asi v každé státní mašinérii. Izraelci sami na ně poukazují, kritizují a odsuzují takové jednání. To je v demokraciích běžné. Světští politici nebývají asi nikde na světě mravní elitou. V dobře fungující demokracii je ale můžete aspoň kritizovat (i když odstavit je od koryta nebývá zase až tak lehké). A Izrael je normální světský stát, dokonce snad s většinou nevěřících občanů. Je užitečné si občas připomenout, že Izrael je normální nevěřící stát. Není v něm nic obzvlášť duchovního ani mravního (což každý poutník do Svaté země rychle zjistí). Kdo by svou podporu Izraele chtěl zakládat na kvalitách izraelské vlády, měl by úděl opravdu nelehký. Nicméně, abychom nekřivdili - Izrael je demokracie. Zkuste kritizovat nějakého krále nebo prezidenta v okolním arabském světě. Ba co hůř, zkuste naznačovat, že by se s Izraelem mělo vstřícně jednat…

Jeden starý, hořký vtip se táže, kdeže jsou arabští stoupenci mírového soužití s Izraelem. Odpověď prý zní: jsou jich plné hřbitovy. Existuje rozdíl mezi kvalitou a intenzitou diskuse a veřejné kontroly v Izraeli a v arabském světě. Jenže ono se nám dobře kritizuje Izrael, když nám nic nehrozí. Ráno vypouštíme děti do školy, odcházíme do práce nebo na nákupy, a obvykle jaksi mimochodem předpokládáme, že se zase doma všichni večer sejdeme. Telefonujeme rodičům a kamarádům a obvykle si neklademe otázku, jestli na druhém konci někdo zvedne sluchátko. Nevíme, co to je, bát se o holý život. Když jsme pozváni na svatbu, neprohlížíme si s obavami každého, kdo vejde do sálu. Jenže izraelská realita je dnes asi dost odlišná. Protože nevím, jaké to je, ostýchám se být příliš kritický. Jsem rád, že nejsem Soudce. Problém je, že tady proti sobě stojí rozdílné kultury, ve kterých se individuálnímu životu přičítá rozdílná hodnota. V euroamerické civilizaci například není jaksi přípustné, aby bojovaly děti. Říká se, že Sovětský svaz tenkrát v Afghánistánu prohrál, protože i těm nejotrlejším vojákům bylo nepříjemné střílet do dětí. (Je-li tomu tak, americký postup 'nejprve ze vzduchu, potom pěšky' musel být v tomto směru efektivnější.) Narážel na to jeden izraelský generál, když říkal: „U nás je normální, že děti před válkou chráníme, posíláme je pryč; oni je ale posílají do první řady. Dokud se tohle bude dít, je nám to opravdu líto, ale musíme střílet i do dětí." Je to strašné, pro mne je tu příliš mnoho nepochopitelného, než abych zaujal jednoduché stanovisko. Nerozumím kultuře, kde použijí děti jako živé štíty, sanitku jako bojové vozidlo a kulturní památku jako vojenský kryt. Nežiji v tom a nevím, jak chránit svůj život před cvičenými dětskými bojovníky.

Také nevím kolik „normálních lidí přivede státní brutalita a zločiny k rozhodnutí obětovat svůj život v aktu msty" (tak nějak to píšete). Já jsem, doufám, také normální člověk. Prožil jsem několik desítek let v režimu, který byl zlý, zločinný, brutální… Nedovedu si ale představit, že bych třeba šel na diskotéku dětí z komunistických rodin, a předtím bych se nakazil nějakou nevyléčitelnou infekcí, aby kousky mého rozmetaného těla měly ještě ničivější účinek než trhavina. A kdybych to udělal, nedovedu si představit své rodiče, jak nad tím jásají. Tolik nenávisti pochopit nedovedu, v tom je cosi až iracionálního. Nevím, jak se proti tomu bránit.

Problémem samozřejmě nejsou děti, ale ti, kdo je posílají. Psychika atentátníka se sice asi nedá vysvětlit jenom extrémně zjitřeným smyslem pro spravedlnost, ale větším problémem jsou ti, kdo na ně myšlenkově působí, kdo jim metodicky pomáhají a nakonec je pošlou; ti, kdo se z masakrů radují, atentátníky chválí a pozůstalé odměňují. Mně je líto každého utraceného lidského života, ať padne na kterékoli straně (a přitom to jsou pro mne neznámí lidé z cizího národa), je mi líto pozůstalých, rád bych jim pomohl, ale proto, aby k atentátům už nedocházelo - ne proboha proto, aby šli další!

Před půl rokem se několika atentátníkům podařilo zmasakrovat několik tisíc lidí ze všech národů (včetně několika z ČR) na opačném konci světa.

Vzpomínám si na svůj pocit, když jsem hleděl do tváří jásajících palestinských dětí (i dospělých, ale byly tam hlavně děti). To nebylo jenom obyčejné zděšení; uvědomoval jsem si, že hledím do tváří lidí, kteří by se klidně jednou mohli stát i mými vrahy. Dávali dost zřetelně najevo, jak vysokou hodnotou je pro ně smrt lidí, jako jsem já nebo jako jsou mé děti. Přece jenom je trochu rozdíl, jestli nějací lidé ve státní mašinérii rozhodnou, že někdo konkrétní musí zemřít, soud nesoud, a pošlou na něj zabijáky - anebo když na druhé straně se kdosi přičiňuje, aby umírali desítky nebo prostě co nejvíc náhodně vybraných lidí. Samozřejmě se mi nelíbí ani jedno, samozřejmě že obojí je vražda. Ale nezlobte se, není to tak docela totéž; a to ne proto, kdo si začal - to nedokážu spravedlivě zhodnotit a v roz- vinutém konfliktu je to vlastně jedno, to známe z vlastní zkušenosti. Hodnotit ale dokážu míru vlastního zavinění, to, oč si koleduji sám. Odsouzen k smrti jakousi skupinou za nějakou politickou věc bych mohl totiž být tak nejspíš omylem - ale statistou náhodně vybraným na porážku bych klidně mohl být i já, protože opravdu jsem statista, jeden kus obyvatelstva, číslo ve statistice. Mně státní terorismus, jak jej nazýváte, neohrožuje a předpokládám, že z povahy věci ohrožuje aktivní nepřátele toho jejich státu, aktivní bojovníky, ať už je někdo nazývá hrdiny, partyzány národně-osvobozeneckého hnutí, nebo teroristy; prostě lidi, kteří vstoupili do války. Ovšem logika či metoda na straně teroristů je jiná; nevybírají cíleně. Jestli soud izraelské tajné služby je nelegální, jak nazvat metodu teroristů. Vždyť tam žádný soud není. Rozhoduje snad někdo před bombovým útokem v autobuse nebo v supermarketu, že ten a ten musí zemřít. Z čeho ti všichni obyčejní lidé byli podezřelí? Oni přece nevstoupili do žádné války. Teroristům je úplně jedno, kdo zemře, jen ať jich je co nejvíc. V jejich logice jste i vy sám už odsouzen. Jestli náhodou nastoupíte do stejného autobusu, máte smůlu. Že se vám to nejspíš nestane? Ano, pokud se někdy nechystáte do Izraele. Tam byste byl totiž jako Čech závažně oslaben; místní už mají praxi v odhadování podezřelých osob a leckdo do takového autobusu radši nenastoupí, zatímco vy byste se tam tlačil jak jelimánek. Ano, možná vám to nehrozí, pokud se neukáže, jak velmi úspěšný dokáže být tento způsob boje. Jestli ale Palestinci dojdou cíle touto cestou, pak bude velká poptávka po lidech, kteří se dají naprogramovat jako živé střely, jako rozsévači smrti, protože skupin, které vědí, co prosazovat, je po celém světě dost. A pak se bojme.

Někdo řekne: dejte jim, co chtějí, a bude mír. (Tohle lidé žijící ve vzdálených zemích vždycky rádi slyší. Takhle to kdysi říkali také Chamberlain a Daladier.) Jenže i tohle se už vyzkoušelo. Zdá se ale, že to, co intuitivně a doopravdy chtějí, je jediné: ať Izrael neexistuje. Nic menšího jako by je nedokázalo uspokojit. Všimněte si, že masakry přicházejí vždycky nejvíc tehdy, když se dohoda blíží, když je řešení už na obzoru…, jako kdyby právě tohle vlastně nechtěli, jako kdyby nestáli o vlastní stát, který už byl téměř na dosah, jako kdyby právě ten výhled na mír je vždycky pobídl k největší bojové aktivitě. Státu, který navenek hovoří líbivě, a tajně jedná zle, tomu rozumím - ne že by se mi to líbilo, nebo že bych to dokonce schvaloval. Ale nerozumím tomu, že někdo stojí o boj a smrt víc než o mír a život. To jim ten mír a samostatnost nabízené z izraelských rukou tak páchly? Je jednoduché odsuzovat jako státní terorismus to, co Izrael možná provádí na územích obydlených Palestinci. Ale kdo odsuzuje, měl by také říci, co by na jejich místě dělal on. Izrael se snaží zasáhnout onen kult smrti a násilí tam, kde si myslí, že vzniká. Je to asi marná snaha, on nevzniká v dílnách na výbušná zařízení, v kancelářích teroristických organizací… ale kam se obrátit, aby atentátníkům bylo fyzicky znemožněno pokračovat? Pamatujte, že Izrael jsou hlavně nevěřící, kteří nic netuší o duchovním světě. Když něčemu bránit, tak fyzicky. Těžko podezřívat Izrael, že úmyslně rozdmýchává konflikt, protože těm lidem jde o holý život. Možná si řeknete: potentátům o život nejde, ti mají jiné zájmy. Nemají. Izrael je příliš malá země, menší než ČR, takže se tam lidé hodně znají a každý má někde příbuzného nebo známého. Navíc se v té jejich demokracii opravdu střídají vlády, nějaká trvalá politická elita se tam těžko může vytvořit. A tak kdykoli někde něco bouchne, máte dost důvodů se bát, že tam byl někdo vám blízký, ať jste předsedou vlády, nebo posledním čičmundou.

Obyvatelé Izraele, kteří se bojí o své životy, vidí, jak je stát vůči sebevrahům bezbranný, i kdyby byl sebetvrdší. Během několika minulých měsíců prý Izrael opustilo snad na milion Židů. Vida, řekne si někdo - přece to funguje. Arabský cíl zlikvidovat stát Izrael nakonec není tak nereálný.

Dovolte mi tedy ještě jednu úvahu. Dejme tomu, že Izrael nakonec opustí všichni Židé. Kam půjdou? Jsou národy světa ochotné a schopné jim nabídnout nový domov? Na takové Francii je už dnes dobře vidět, že by v tomto ohledu moc dobře neposloužila. Na začátku jsem psal, že v článku zmiňujeme jenom jeden z důvodů, proč se nás bezpečí Izraele konkrétně dotýká. Dovolte mi nyní, abych připojil další důvod: antisemitismus ohrožuje nás všechny, nejenom Židy. Židé jsou příslušníci bílé rasy, takže s jistotou mezi námi nepoznáte, kdo je Žid a kdo není. Nemyslete si, Radku, že až začnou bít Židy, vám bude dobře. Kdokoli totiž může ukázat právě na vás. Možná o sobě víte s jistotou, že nejste Žid. Pokud jste si jistý, že nemáte ani kapku židovské krve, jste v tomto středoevropském prostoru spíše výjimka. Ale i kdybyste měl rodokmen s razítkem od Pánaboha - až na vás někdo ukáže, na rodokmen se vás ptát nebude. On už to o vás ví. Židobijci nedokážete, že nejste Žid. A i kdyby - antisemitismus má jednu velmi osvědčenou kategorii: „bílý žid". Nevím, jestli takový KuKluxKlan už objevil kategorii „bílý černoch", ale antisemitismus je ve více ohledech asi nejpropracovanější rasismus. Však také zrál a tříbil se po předlouhá staletí. „Bílý žid" je ten, kdo pomáhá Židovi. Milý Radku, jestli víte, že se vám nikdy neudělá zle z toho, co možná budou nebo chtějí židobijci dělat, jestli víte, že se jim nakonec nevzepřete, pak se vás možná kategorie „bílý žid" netýká… Možná. Protože antisemita může ukázat na kohokoli. S antisemitou je to podobné, jako s některými účastníky blízkovýchodní krize: nejde o vyjednávání, nejde o kompromisy, antisemita má jediný bazální požadavek: abyste (jakožto Žid nebo bílý žid) neexistoval. Všechno ostatní je jenom divadýlko kvůli okolnostem nebo na matení veřejnosti. Jste-li náhodou takto označen, spáchejte sebevraždu, to je asi tak jediné, čím ho potěšíte. A tohle je zřejmě rada, kterou by dnes bylo možno dát i celému Izraeli. Vrhni se do moře, Izraeli, a atentáty přestanou. Jestli má legitimita vaší existence záviset na uznání takových lidí, pak vás ujišťuji, že váš život legitimní nikdy nebude, takže raději skočte z okna rovnou.

Milý Radku, nemyslete si, že byste snadno přežil, až by začali zabíjet Židy také u nás. Možná ten, kdo se přidá, si může namlouvat, že je v bezpečí, protože je na silné straně. Historie ale názorně dokládá, že útočníci zanedlouho začínají vyhledávat nepřítele i ve vlastních řadách.

Dovolíme-li antisemitismu, aby se znovu ujal v naší zemi, jsme ohroženi vy i já.

Jestli si řeknete: budu nejhorlivější, a tak přežiji, začnou se vás bát ti méně horliví, a nepřežijete. Jestli si řeknete: budu umírněný, a přežiji, budete se hodit těm horlivým, až bude potřeba obětní beránek. Obávám se, že potom žádnou spolehlivou obranu nevymyslíte. Bránit se musíme nyní, než bude pozdě.

Odpusťte, Radku, že jsem Vám psal jako k nevěřícímu. Vím, že věříte. A také vím nebo tuším, že duchovních argumentů ve prospěch Izraele jste už slyšel dost. Vězte jenom, že opravdové duchovní argumenty nejsou lidské sympatie nebo obdiv, není to dokonce ani mravní soud, nezakládají se na tom, co dělají nebo dokáží lidé. To všechno jsem ale nechal teď stranou. Není asi v lidských silách ten problém pojednat vyváženě, v celé šíři, nikomu neublížit… Teď jsem chtěl ukázat na obyčejnou lidskou, ano sobecky domácí stránku tohoto problému. Toho, jak se týká nás všech, věřících i nevěřících, křesťanů, izraelitů i muslimů. Není to totiž otázka klubové příslušnosti, něco jako Sparta a Slávia, nejde o to, komu fandíme; ba nejde ani o hájení všeobecných principů práva a presumpce neviny, i když to jsou velmi důležité věci; dokonce nejde ani o to, které straně více rozumíme nebo komu dáváme za pravdu - ačkoli nás to hluboce determinuje - ne, teď jde o to, co nás může ohrozit. Zatím nám nejde o život, můžeme si klidně pěstovat fankluby nebo hájit obecné principy. Je ale možné, a nebylo by to poprvé, že tam, kde o životy jde, tam se právě teď rozhoduje i o nás nebo o světě našich dětí.

Odpusťte, že jsem se tak rozepsal. Není to proto, abych se předváděl. Spíše si myslím, že situace je tak vážná, že i jeden jediný hlas může mít váhu. Jeden člověk může ovlivnit několik dalších, a ti zase další. Proto píšu tak podrobně. Bojím se mlčet. Bojím se ztratit jeden hlas. Bůh dej mír a pokoj Palestincům, Bůh dej mír a pokoj Izraeli, Bůh žehnej i Vám, Radku,

zdraví

- Jiří H. -