Výzva křesťanům usilujícím o spravedlnost

Mou prosbou je, aby Bůh přidával takových křesťanů, kteří celým srdcem usilují o spravedlnost.

Aby čerpali životodárnou krev hodinu za hodinou, den za dnem, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok, desetiletí za desetiletím z díla většího než jsou oni sami, jejich rodina nebo jejich sbor. Aby přibývalo křesťanů na dlouhou trať, ne jen sprinterů. Křesťanům typu Williama Wiberforce, který před dvěma sty lety v Británii zasvětil celý svůj život boji za zrušení obchodu s otroky.

Většina věřících, kteří kvůli spravedlnosti utrpí porážku, cítí sebelítost a pak se ptají, kde byl Bůh, a nakonec předají celou záležitost k světskému soudu. Opravdový křesťan se poučí z porážky, vstane, stanoví si nový cíl a pokračuje.

Křesťané vedou boj se svým hříchem

Stále volám na poplach, dál pracuji na budování „o spravedlnost usilujícího“ sboru a stále prosím, aby Bůh stvořil opravdové křesťany, protože právě k tomu mě vedou verše 12-13. Chceš být člověkem, který po porážce vstane a místo plánování odvety plánuje novou strategii lásky a místo kladení otázek Bohu se podřizuje Jeho moudré a laskavé svrchovanosti? Opravdový křesťan se místo skuhrání raduje ze soužení a je zušlechťován jako ocel; musí se naučit umrtvovat hřích sebelítosti a pýchy, neudržuje zášť ani závislost na lidské chvále. Opravdoví křesťané, kteří radostně pokračují na díle lásky a spravedlnosti, nepřicházejí jen tak odnikud. Přicházejí z ohnivé pece boje s hříchem v jejich vlastní duši.

Chceš-li být o spravedlnost usilující, na poplach bijící křesťan – nebo v tomto případě jakýmkoliv křesťanem, který zdědí věčný život a ne smrt, nesmíš být dlužníkem těla, jak říká Pavel, tj. staré vzpurné, neposlušné a samolibé přirozenosti, kterou všichni máme (Římanům 8:7). „A tak tedy, bratři, nejsme dlužníky těla, abychom podle těla žili“, nedlužíme tělu nic, než nepřátelství. Nekoketuj se svým zhoubcem. Přestaň dlužit tělu, neplať za svou vlastní zkázu. Ptáte se jak? O tom se zmiňuje 13. verš. Chceš-li být křesťanem, který usiluje o spravedlnost, a být osvobozen od těla k smrti, musíš umrtvovat vlastní hříchy. To je nebezpečné, takže buď opatrný. Nemysli na hříchy druhých lidí. Nemysli na to, jak zlí lidé jsou. Mysli na své vlastní hříchy. To je to, o čem Pavel mluví. Verš 13b: „Jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.“

Velkým učitelem církve v otázce umrtvování hříchů byl John Owen. Snad nikdo jiný ji tak důkladně neprozkoumal. Napsal malou knížku Umrtvování hříchu (právě vyšla na Slovensku: ordo@vadium.sk). „Umrtvit“ znamenalo v angličtině 17. století „zabít“. Dnes to znamená pouze „uvést do rozpaků“ nebo „zahanbit“. Celá knížka je výkladem verše Římanům 8:13.

Když mi bylo patnáct, moje matka mi napsala do bible (stále ji mám) následující slova: „Tato kniha tě bude zdržovat od hříchu, nebo hřích tě bude zdržovat od této knihy.“ Owen říká: „Umrtvuj hřích, nebo hřích zabije tebe“. Uvidíme, že obě hesla jsou si velmi blízká, protože verš říká, že jsme přiváděni k životu, když Duchem usmrcujeme hřích – „Jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít“. A co je nástrojem Ducha, který má moc nad smrtí? Odpověď najdeme v Efezským 6:17: „mečem Ducha jest slovo Boží“. Od hříchu tě uchrání Boží slovo. Uvedli jsme příklad toho, co se stane, když křesťané umrtvují skutky těla. Stávají se z nich běžci na dlouhou trať, zaměření na Boha, Krista vyvyšují, o spravedlnost usilují a bijí na poplach. Co bychom měli znát, abychom plnili to, k čemu nás 13. verš Římanům vybízí?

1. Co jsou to „skutky těla“, když Pavel říká: „Jestliže pak skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít“? Zajisté ne všechny skutky těla mají být umrtveny. Tělo má být nástrojem spravedlnosti.
2. Co znamená umrtvovat skutky těla? Které skutky těla mají být umrtveny? Jen ty, které nás svádí k hříchu.
3. Co to znamená umrtvovat „Duchem“? Bůh sám je Duch. On není neživý objekt, abychom s Ním nakládali, jak chceme. Pouhé pomyšlení mít Ducha pod naší kontrolou v nás vyvolává pocit znevážení. Jsem to já, kdo je v Jeho rukou, nikoliv On v mých. On je všemohoucí.
4. Znamená tato hrozba smrti, že mohu ztratit své spasení? Verš 13a: „Žijete-li podle těla, zemřete“. To je řečeno celé církvi v Římě. Zde jde o věčnou smrt a soud.

Víme, že každý, ať žije podle těla nebo ne, zemře fyzickou smrtí. Takže smrt, před kterou nás Pavel varuje, je něco víc. Je to něco, co se stane jedněm, ale ne druhým. Proto zůstává otázka: můžeme navěky zemřít, jsme-li ospravedlněni skrze víru? Když ano, co se stane s naším ujištěním, a když ne, proč nám Pavel hrozí smrtí, budeme-li žít podle těla? Co nám vlastně říká o umrtvování hříchu?

Znamená hrozba smrti, že můžeme ztratit své spasení?

Ten, kdo je ospravedlněn pouhou vírou, nehledě na skutky zákona, nemůže zemřít ve smyslu věčné smrti. Jeden z hlavních důvodů, proč tomu věřím, najdeme v téže kapitole ve verši 30. Zde Pavel tvrdí, že spasení je od začátku až do konce Božím dílem, které nás zapečetilo do pevného řetězce spásy. Římanům 8:30: „Ty, které předurčil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.“ Zde je pevné spojení mezi ospravedlněním a oslavením. Kdo byl ospravedlněn vírou, bude také oslaven. To znamená, že bude uveden do věčného života a do slávy. Řetězec předurčení – povolání – ospravedlnění – oslavení nemůže být přerušen.

Umrtvování hříchu je výsledkem ospravedlnění

Otázkou je, proč Pavel říká církvi v Římě (verš 13) „Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít“. Denní praxe umrtvování hříchů (skutků těla) je výsledkem ospravedlnění a je důkazem toho, že jsme ospravedlněni pouhou vírou, ne podle skutků zákona. Kdo vede válku se svým hříchem a chodí s Duchem, ví, že je spojen s Kristem pouhou vírou. A jestliže je spojen s Kristem, pak Jeho krev a Jeho spravedlnost skýtá neotřesitelnou záruku ospravedlnění a spasení.

Na druhé straně ten, kdo žije podle těla a nevede válku s tělem, nepraktikuje umrtvování hříchu ve svém životě – nemá jediný důvod žít v přesvědčení, že je spojen s Kristem vírou a tudíž je ospravedlněn. Jinými slovy umrtvování skutků těla není způsob, jak být ospravedlněn, je to jeden ze způsobů, kterými nám Bůh ukazuje, že jsme ospravedlněni. Pavel nám přikazuje, abychom umrtvovali hřích, protože když to nečiníme – když nevedeme válku s tělem a neumrtvujeme skutky těla Duchem – když milost a posvěcení pro nás nic neznamená, ukazujeme, že naše vyznání je falešné, naše členství v církvi je hra, náš křest je sebeklam a je pravděpodobné, že opravdovými křesťany nejsme a ani jsme jimi nikdy nebyli.

Umrtvování hříchu je důsledek, nikoliv příčina našeho ospravedlnění

Zde je vhodné prozkoumat důvod našeho povolání být těmi, kdo usilují o spravedlnost. Vyzývá nás Pavel, abychom tak žili kvůli našemu ospravedlnění nebo nás vyzývá k takovému životu, protože tak žijí ospravedlnění hříšníci? Je snaha o spravedlnost a lásku „v Duchu“ důvodem nebo výsledkem správného vztahu k Bohu?

Nechme opět promluvit Wilberforce. Tento člověk hořel pro svatost, právo a spravedlnost snad více, než kdokoliv jiný té doby. Když napsal svou knihu Praktické stanovisko křesťanství, aby roznítil zaujetí pro spravedlnost a politickou angažovanost, vyjádřil to následovně: Křesťanství je program pro „ospravedlnění hříšných“ (Římanům 5:6-8) a „pro usmíření nepřátel s Bohem“ (Římanům 5:10), abychom přinášeli ovoce svatosti. To vše je výsledkem, nikoliv příčinou, našeho ospravedlnění a usmíření.

Prvních pět kapitol epištoly Římanům ukazuje, že jediný způsob pro nás hříšníky, jak být v Božích očích prohlášeni za spravedlivé, je mít spravedlnost, která je nám připsána – připočtena – přisouzena z milosti skrze víru na základě Kristova dokonalého života, smrti a zmrtvých vstání, ne na základě našich skutků. Bůh sám prokázal spravedlnost a ospravedlňuje hříšníky, kteří žijí z víry v Ježíše. (Římanům 3:26).

Poté, co byl položen tento úžasný a dokonalý základ, se nás Pavel v šesté kapitole ptá: Verš 1: „Co tedy řekneme? Máme zůstat v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ a verš 15: „Co tedy? Máme hřešit, když nejsme pod zákonem, ale pod milostí?“. A všechno, co je napsáno v kapitolách 6 a 7 nás vede k tomu, abychom pochopili, že ospravedlnění vírou, nehledě na skutky, nás nevede a nemůže vést k tomu, abychom hřích tolerovali.

Pavel odpovídá na svou vlastní otázku v Římanům 6:1 „Jak můžeme my, kteří jsme zemřeli hříchu, v něm stále žít?“ Nemůžeme. Jestliže jsme zemřeli hříchu spolu s Ježíšem, nemůžeme být dál spojeni s hříchem. Víra, která nás spojuje s Kristem, nás rozpojuje s jeho protivníky. Víra, která působí pokoj s Bohem, vyvolává válku s naším hříchem. Jsi-li zadobře s hříchem, nejsi zadobře s Ježíšem; ne proto, že boj s hříchem znamená být zadobře s Ježíšem, ale proto, že být zadobře s Ježíšem vyhlašuje nesmiřitelný boj s hříchem.

Proto vás vybízím, abyste byli zaměřeni na Boha, Krista vyvyšovali, o spravedlnost usilovali, na poplach bili a nežili podle těla, ale „Duchem umrtvovali skutky těla“. Umrtvujte hřích, nebo hřích umrtví vás.

– J. Piper 16.2. 2002 –