Jonathan Wells ve své práci jednoznačně demonstruje, že učebnicové příklady darwinistů vybrané jako pilíře jejich teorie jsou falešné nebo zavádějící. Co to vypovídá o jejich vědeckých standardech? Proč bychom měli věřit dalším jejich příkladům?

Michael Behe, profesor biologie, University v Leigh, PA, USA

„Věda je hledání pravdy." napsal chemik Linus Pauling, dvojnásobný laureát Nobelovy ceny. Bruce Alberts, současný president americké Národní akademie věd, s ním souhlasí. „Věda a lži nemohou existovat vedle sebe", prohlásil Alberts v květnu 2000, přičemž citoval izraelského státníka Šimona Pereze. „Nemůžete vyřknout vědeckou lež ani nemůžete vědecky lhát. Základem vědy je hledání pravdy."

Pro většinu lidí je opakem vědy mýtus. Mýtus je příběh, který může uspokojit subjektivní potřebu nebo odhalit něco hlubšího o lidské psychice, ale z obecného hlediska se nejedná o popis objektivní skutečnosti. „Většina vědců se cítí dotčena," píše bývalý redaktor časopisu Science, Roger Lewin, „když se slovo mýtus dotýká něčeho, co oni chápou jako pátrání po pravdě." Samozřejmě věda má mýtické prvky také, protože je obsahuje veškeré lidské konání. Avšak vědci mají na nějaké to „ošívání" nárok, zvlášť když se o jejich prohlášeních mluví jako o smyšlence, protože jejich hlavním cílem je minimalizovat subjektivní báchorky a maximalizovat objektivní pravdu.

Hledání pravdy není pouze šlechetné, ale také ohromně užitečné. Díky tomu, že nám věda dovoluje přiblížit se co nejtěsněji k přirozenému světu, umožňuje nám prožít co nejbezpečnější, nejzdravější a nejproduktivnější život. Pokud by věda nebyla hledáním pravdy, naše mosty by nemusely unést tíhu, kterou je zatěžujeme, náš život by nebyl tak dlouhý a moderní technologická civilizace by neexistovala.

I vyprávění pohádek je hodnotným zaměstnáním. Bez pohádkových příběhů bychom neměli kulturu. Když však chceme postavit most nebo provést operaci, nespoléháme se na pohádky. Pro uskutečnění takových úkolů dáváme přednost lidem, kteří se dopracovali porozumění podstaty nebo svalu.

Vědecká kázeň

Jak se vědci vycvičí, aby dokázali pochopit přírodu? Filozofové vědy odpovídají na tuto otázku mnoha různými způsoby, ale jedna věc je jasná: každá teorie, která si nárokuje název vědecká, musí být nějakým způsobem v určité chvíli porovnána s pozorováním a experimenty. Podle brožury o vyučování přírodním vědám, vydaném v roce 1998 Národní akademií věd,

je přirozeností vědy opakovaně zkoumat a opět přezkoumávat vysvětlení, týkající se světa přírody.

Na teorie, které přežijí opakované testování, lze předběžně pohlížet jako na pravdivé výroky o okolním světě. Pokud však dojde k neodstranitelnému konfliktu mezi teorií a důkazy, musí se teorie podřídit důkazům. Jak už v 17. století pronesl Francis Bacon, zabývající se filozofií vědy, „musíme Přírodu poslouchat, abychom jí mohli poroučet". V případech, kdy se věda odmítne sklonit před přírodou, začínají mosty padat a pacienti umírají na operačním stole.

Stvrzování teorií experimenty nikdy nekončí. V brožuře Akademie věd správně stojí:

Veškeré vědecké poznatky se musí nutně změnit, jakmile se podaří získat nějaký nový důkaz. Nezáleží pak na tom, jak dlouho byla takové teorie uznávána nebo kolik vědců jí právě věří. Pokud se objeví důkaz, který takové teorii protiřečí, je třeba ji přehodnotit nebo úplně opustit. Jinak se nejedná o vědu, ale o mýtus. [Zvýrazněno redakcí v souvislosti s Reisingerovou citací ohledně setrvávání na teologických a vědeckých dogmatech viz str. 13]

Aby bylo zřejmé, že se různé teorie testují objektivně a nestávají se subjektivním mýtem, musí se takové testování dít veřejně, nikoli v soukromí. „Tento proces veřejného hodnocení," uvádí se v brožuře Národní akademie, „je základní součástí vědy. Funguje proto, aby bylo možno vyloučit individuální jednostrannost a subjektivitu, protože druzí lidé musejí mít možnost rozhodnout, zda navrhované vysvětlení odpovídá platně dosaženým důkazům."

Mezi vědci se tomuto procesu říká „odborná expertíza", některá vědecká tvrzení jsou tak úzce technicky zaměřená, že mohou být správně ohodnocena pouze jinými odborníky. V tom případě jsou „kolegy" další experti. Ale v překvapivém množství případů je i průměrně vzdělaný člověk schopen posoudit danou věc stejně dobře, jako vysoce kvalifikovaný vědec. Pokud bude teorie zemské přitažlivosti tvrdit, že těžké předměty padají vzhůru, není třeba posudek astrofyzika, abychom viděli, že taková teorie je špatná. A pokud obrázek embrya nevypadá jako skutečné embryo, není třeba embryologa, aby bylo vidět, že takový obrázek není pravdivý.

Takže průměrně vzdělaný člověk, který má přístup k důkazům, by měl být schopen porozumět mnohým vědeckým tvrzením a posoudit je. Brožura Národní akademie to uznává, když cituje Thomase Jeffersona, který volá po „šíření vědomostí mezi lidmi. Pro ochranu svobody a štěstí lidí nelze položit jistější základ." Brožura pokračuje: „Jefferson jasně viděl, co se od té doby stalo postupně zcela zřejmým: a sice, že bohatství národa spočívá na schopnosti jeho občanů chápat a používat informace o světě kolem nich."

Americký soudce James Graham potvrdil v květnu 2000 tuto jeffersonovskou moudrost v jednom článku v ohijských novinách, kde napsal:

Věda není žádným nevyzpytatelným kněžstvím. Jakýkoliv člověk průměrné inteligence by měl být s trochou píle schopen pochopit a kriticky zhodnotit každou vědeckou teorii.

Obě díla – jak brožura Akademie, tak i Grahamův článek – byla napsána v souvislosti s probíhajícím sporem o evoluci. Ale zatímco první dílo bylo vypracováno, aby podpořilo Darwinovu teorii, druhé mělo podpořit některé její kritiky. Jinými slovy, obhájci i kritici evoluce se odvolávají na inteligenci a moudrost občanů, aby jejich spor rozhodli.

I tato kniha byla sepsána v přesvědčení, že jakýkoli inteligentní člověk, který má přístup k důkazům, může posoudit jak vědecké teorie všeobecně, tak konkrétně darwinovskou evoluci. Ale než se podíváme na důkazy týkající se evoluce, musíme si říci, co to evoluce vlastně je.

Co je evoluce?

Biologická evoluce je teorie, podle které jsou všechny žijící organismy pozměněnými potomky nějakého společného předka, který žil v dávné minulosti. Tato teorie prohlašuje, že vy i já jsme potomky předků podobných lidoopům a ti se vyvinuli z ještě primitivnějších živočichů.

To je prvotní význam slova „evoluce" mezi biology. Podle brožury Národní akademie věd USA „biologická evoluce vysvětluje, že všechny žijící organismy sdílejí společné předky. Během času evoluční změny dávají vzniknout novým druhům. Darwin nazval tento proces „předáváním modifikací z generace na generaci", což zůstává dobrou definicí biologické evoluce dodnes."

Pro Charlese Darwina bylo předávání odchylek z předků na potomstvo počátkem všeho živého, jakmile jednou vznikly první organismy. Ve své knize O původu druhů napsal:

Nahlížím na všechny živé bytosti ne jako na zvláštní stvoření, ale jako na postupně vzniklé potomky několika málo tvorů, kteří žili ve vzdálené minulosti.

Důvodem, proč jsou dnešní živé organismy tak odlišné jeden od druhého, je podle Darwina to, že byly modifikovány přírodním výběrem a že přežily jen ty nejlépe přizpůsobené:

Jsem přesvědčen, že přírodní výběr byl nejvýznamnějším, ale ne jediným činitelem, vytvářejícím modifikace.

Když obhájci Darwinovy teorie odpovídají jejím kritikům, někdy tvrdí, že „evoluce" znamená prostě jen změnu v průběhu času. Ale to je zcela jasný úhybný manévr. Žádná rozumná osoba nepopírá skutečnost, že během času dochází ke změnám, ale k tomuto přesvědčení jsme nepotřebovali Charlese Darwina. Jestliže by „evoluce" znamenala pouze tento fakt, nevedly by se o ní vůbec žádné spory. Nikdo si nemyslí, že biologická evoluce je změnou v průběhu času.

Pouze o něco méně vyhýbavé je tvrzení, že vývoj na základě modifikací se skutečně děje. Samozřejmě se tak děje, protože všechny organismy jednoho druhu jsou vzájemně příbuzné a vznikly předáváním modifikací od společného předka. Vidíme to ve vlastních rodinách a chovatelé domácích zvířat a pěstitelé rostlin se s tím setkávají ve své práci. Ale ani to ještě není ono.

Nikdo nepochybuje o tom, že se modifikace přecházející z předků na potomstvo objevují při normální biologické reprodukci. Otázkou zůstává, zda se dá předáváním modifikací vysvětlit také vznik nových druhů, vlastně všech druhů organismů. Stejně jako změny v průběhu časuje i postupné předávání modifikací uvnitř jednoho druhu je naprosto nesporné. Ale darwinovská evoluce prohlašuje mnohem víc. Prohlašuje, že předáváním modifikací v rodové linii z rodičů na potomstvo po mnoho generací lze vysvětlit vznik a různost všech živých organismů.

Jediný způsob, jímž lze rozhodnout, zda je toto tvrzení pravdivé, spočívá v jeho porovnání s pozorováními nebo experimenty. Jako všechny ostatní vědecké teorie je nutno i darwinovskou teorii neustále porovnávat s důkazy. Jestliže ji důkazy nepotvrdí, je třeba ji přehodnotit nebo opustit -jinak už by se nejednalo o vědu, nýbrž o mýtus.

Důkazy podporující teorii evoluce

Jestliže požádáte o seznam důkazů na podporu darwinistické evoluce, většina lidí – včetně mnohých biologů – vám uvede stejný souhrn příkladů, protože všichni studovali biologii z několika stejných učebnic. Nejobvyklejšími příklady jsou:

  • laboratorní baňka, ve které lze napodobit prvotní atmosféru Země, v níž elektrické jiskry podporují vznik chemických stavebních bloků živých buněk,
  • evoluční strom života, rekonstruovaný podle velkého a stále rostoucího souhrnu fosilních a molekulárních důkazů,
  • podobná kosterní stavba u netopýřího křídla, delfíní ploutve, koňské nohy a lidské ruky, která naznačuje jejich evoluční původ ze společného předka,
  • obrázky podobností u raných fází embryí, jež dokazují, že obojživelníci, plazi, ptáci i lidé pocházejí všichni z tvora podobného rybě,
  • Archeopteryx, fosilní pták se zuby v čelistech a drápy na křídlech, chybějící článek mezi pradávnými plazy a moderními ptáky,
  • můra drsnokřídlec březový na kmenech stromů ukazuje, jak maskování před ptačími predátory vytvořilo nejznámější příklad evoluce přírodním výběrem,
  • Darwinovy pěnkavy na Galapágách, třináct rozdílných druhů, které vznikly z jediného druhu, když se díky přírodnímu výběru objevily rozdíly na jejich zobácích, což inspirovalo Darwina k formulování teorie evoluce,
  • mouchy octomilky se zvláštním párem křídel ukazují, že genetické mutace mohou dodávat materiál pro evoluci,
  • rozvětvující se vzorec rodokmenu fosilních koní, který vyvrací starou představu, že evoluce je řízená, a
  • kresby znázorňující tvory podobné opům, kteří se pomalu vyvíjejí v lidské bytosti, ukazují, že jsme pouhá zvířata a že naše existence je pouhým vedlejším produktem bezúčelných přírodních příčin.

Tyto příklady se tak často používají jako důkazy podporující Darwinovu teorii, že se většinou nazývají „ikonami evoluce", přesto však všechny tím či oním způsobem zkreslují pravdu.

Věda nebo mýtus?

Některé z těchto ikon evoluce nám předkládají domněnky nebo hypotézy, jako by to byla fakta. Podle Stephana Jaye Goulda jsou „inkarnacemi představ, které se tváří jako neutrální popisy přírody". U jiné se zatajují zuřivé spory mezi biology, kteří mají dalekosáhlé důsledky pro evoluční teorii. A nejhorší je, že některé vystupují přímo proti zavedeným vědeckým důkazům.

Mnozí biologové si tyto problémy neuvědomují, neboť většina z nich pracuje v oblastech velice vzdálených evoluční biologii. O evoluci vědí obvykle pouze to, co se naučili z učebnic biologie a co si stejně jako široká veřejnost přečetli v časopisech či viděli v televizních dokumentech. Avšak učebnice i obvyklá vysvětlení těchto jevů pro veřejnost stojí převážně právě na ikonách evoluce, takže pro mnoho biologů jsou tyto příklady opravdovými důkazy podporujícími evoluci.

Někteří biologové si uvědomují problémy s jednou z těchto ikon, neboť překrucuje důkazy právě v oblasti, na kterou se oni specializují. Když čtou vědeckou literaturu ze svého úzce specializovaného oboru, vidí, že daný příklad evoluce je zavádějící nebo přímo nepravdivý. Mohou si však myslet, že se jedná pouze o izolovaný problém, zvlášť když jsou ujišťováni, že Darwinovu teorii podporují nepřeberné důkazy v jiných oblastech. Pokud věří V zásadní pravdivost darwinistické evoluce, mohou pochybnosti o daném příkladu ve své vlastní oblasti odsunout stranou.

Pokud však na druhé straně vyjdou se svými pochybnostmi na veřejnost, patrně zjistí, jak je obtížné získat pozornost kolegů, protože kritika evoluční teorie je u (anglicky mluvících) biologů extrémně nepopulární. To může být příčinou, proč problémy s ikonami evoluce nejsou dosud široce známé. A také proto mohou být mnozí biologové stejně jako široká veřejnost překvapeni, když zjistí, o jak závažné a rozsáhlé problémy se jedná.

V následujících kapitolách porovnáváme tyto ikony evoluce s publikovanými vědeckými důkazy a zjistíme, že mnohé z toho, co jsme se o evoluci učili, nebylo pravdivé. Tato skutečnost vyvolává palčivé otázky týkající se současného postavení darwinistické evoluce. Pokud platí předpoklad, že ikony evoluce jsou našimi nejlepšími důkazy na podporu Darwinovy evoluční teorie, a přitom jsou všechny nepravdivé nebo zavádějící, co to vypovídá o samotné teorii? Je vědecká, nebo je to pouhá smyšlenka či mýtus?

Věda není žádným nevyzpytatelným kněžstvím. Jakýkoliv člověk průměrné inteligence by měl být s trochou píle schopen pochopit a kriticky zhodnotit každou vědeckou teorii. (James Graham)

– Jonathan Wells –

Konzervativní listí 26/2005

www.konzervativniklub.cz