Utečte od toho!

Dovolil jsem si, snad mi to nebudete mít za zlé, napsat krátkou úvahu na téma ohledně manažerského hnutí v církvi, které se dnes mezi křesťanskými vedoucími stává velice populární. Ať už se jedná o současné moderní záležitosti jako je mezidenominační směrování mládeže, široce ekumenické evangelizační kurzy s absencí pokání, nebo skupinkové megacírkve, stále vidím stejný princip. Stojí zde vedoucí a jeho 12 učedníků, které, v tomto modelu, vedoucí vede a směruje. Vzniká pak učednická, hierarchická pyramida, která může mít až několik pater. Když se přitom používá terminologie „vztahy", „učednictví", „vůdcovství" s mnohdy s proklamovaným cílem „záchrany ztracených" a „probuzením", stává se, že mnozí vedoucí si tento princip zvolí za svůj. Má to však jeden háček.

Nikdo, kromě Krista, si nemůže nárokovat pozici poslušnosti do té míry, aby se projektoval do svých „učedníků" jako jejich Pán. Jen Kristus takto mohl vést své apoštoly a jen On v nás přebývá skrze svého Ducha. Jen On má to privilegium stát mezi námi jako Pán kdekoliv, kde se sejdeme v jeho jménu. Jen On jediný je s námi vždy a za všech okolností po všechny dny a jen On může svrchovaně vládnout v každé oblasti našeho života. Také jenom On za nás zaplatil svým životem. Běda člověku, který by si nárokoval stejná privilegia ve vztahu k ostatním křesťanům jako On. Evangelium proto neříká „čiňte si učedníky", ale dodnes platí Kristova slova: „čiňte mi učedníky". Na místě Kristově dnes nestojí křesťanský vedoucí, stojící na vrcholku učednické pyramidy, ale nadále jen Kristus, který je reprezentován celým Tělem Kristovým – církví, které je hlavou. Stát se učedníkem Krista v sobě tedy zahrnuje vyučování skrze komplex jeho služebních úřadů a autorit v církvi, těle, jehož hlavou je Kristus sám, nikoliv následovat exkluzivního osobního vůdce. Tento princip sice známe z řeholních řádů, či z úřadu papeže – náměstka Kristova – nicméně reformaci byl naprosto cizí. Dnes na to, žel, slyší naše mnohdy nevyučená mládež, která pak touží po hlubším poznání Písma a biblickém vedení a není schopna rozpoznat výše uvedená rizika. Na tomto principu již funguje mnoho necírkevních organizací, které už ovlivnily řadu mladých křesťanů a vyučily je tak něčemu, co je v rozporu se směřováním jejich domovských církví…

Druhý omyl, který se z těchto kruhů šíří, je přesvědčení, že vést církev je podobné jako vést prosperující soukromou firmu, a že evangelizace je něco jako například úspěšná strojní výroba. V takto pojatém křesťanství je často Ježíš už jen marketingovou značkou, a taková křesťanská firma už víc vlastně ani nepotřebuje. To je ovšem politováníhodný omyl. Pánem církve není manažer, který si volí svůj strategický tým a kde obrácení záleží výlučně na kvalitní a propracované strategii. Církev není soukromá společnost nadaných manažerů. Není pravda, že dobrý manažer zvládne vést velký průmyslový podnik stejně jako skupinkový megasbor. Království Boží není z tohoto světa a stojí na zcela jiných principech a základech. Podobně kdysi uvažovala matka synů Zebedeových, která přišla za Ježíšem s žádostí, aby z jejich synů učinil vůdce Božího království. Ježíš ji však důrazně okřikl. Tato žena to jistě myslela upřímně, avšak vůbec nevěděla, o čem mluví a co vlastně žádá. Vůdcovství není věcí nadání, rozhodnutí, nácviku nebo školení. Vedoucí povolává Bůh. Ne k tomu, aby byli řediteli, trenéry nebo manažery. Zkuste navrhnout generálnímu řediteli, že má umývat nohy dělníkům v hale nebo že má položit život za nejposlednějšího vrátného!

A tak se nám rodí nová třída mladých, sice schopných vedoucích, kteří ovšem chtějí jít mnohem rychleji, bez hranic, bez omezení a přímo k cíli. Kdo stačí jejich tempu, dojde. Kdo je slabý, může mít problémy. Jákob však, když se s Ezauem vracel od Jáboku, a když již byl zlomen Bohem, věděl, že své stádo musí vést podle tempa těch nejslabších oveček, které vedl před sebou. A tak skutečný, zlomený a zkušený pastýř, bývá ten nejposlednější, a ty nejslabší ovečky staví jako první. Nehledá výkon, nežene své ovce závratným tempem, nevidí své ovečky jako nástroj zisku, ani nežádá být viděn. Jeho hlas není slyšet na ulicích a netouží po slávě. Něco takového se na těchto školeních ani nedozvíte, případně na to nebývá kladen důraz. Zde je mírou úspěchu množství, a vůdcovství je předmětem nadání a hlavně účinného školení. Učení a výchova je jistě potřebná a nutná, ovšem bez zlomení a povolání se nedá natrénovat z manuálů.

S pozdravem

– Aleš Franc –