Křesťanská etika a současné morální problémy

1. Úvod

Sexualita existuje tak dlouho jako lidstvo samo a stejně tak dlouho existuje i náboženství. Oba jevy hrají v životě člověka důležitou roli, proto vztah mezi sexem a transcendencí představuje jednu ze stěžejních otázek, jejichž rozdílné řešení v různých kulturách odráží celou škálu způsobů, kterými se lidstvo snažilo pochopit sebe sama. Pohlavní spojení se vždy považovalo za příliš důležité, než aby bylo ponecháno na individuálním rozhodování. Sexualita se prostě zdála být tak mocnou silou, že musela být regulována. Proto snad všechna náboženství nějakým způsobem uzákoňují poměr k sexu, ať již restriktivně prostřednictvím mnišství a pohlavní zdrženlivosti, či naopak povolováním orgiastických a rituálních uvolňujících praktik.

Známé jsou např. magické rituály pravěkých kultů plodnosti a starověkých „svatých svateb" (hieros gamos). Naopak v hlavních proudech buddhismu a hinduismu je sexuální abstinence preferovaným a rozšířeným jevem. Sexuální abstinence je tak jedním ze základních pravidel buddhistického mnišství a také asketické směry hinduismu vyžadují od svých následovníků velmi přísnou sexuální abstinenci (např. hnutí Haré Krišna). V islámu je zase možná v zásadě pouze krátkodobá sexuální abstinence z důvodů hygienicko-kultických (Súra 2:222) či kultických (Súra 2:183). Celoživotní sexuální abstinenci islám prakticky nezná. Dokonce i velmi přísní asketové a mystici bývají obvykle ženatí. V předkládané práci bych se však chtěl zabývat sexuální abstinencí z pohledu biblického kánonu, a to včetně konsekvencí, které z těchto postojů vyplývají pro židovskou či křesťanskou etiku (resp. morálku).

2. Sexuální zdrženlivost v kánonu

Starého zákona a její konsekvence v židovské etice a morálce

Sexualita není ve Starém zákoně zasazena do kultického provozu, jak to bylo obvyklé v mezopotamské, syropalestinské, chetitské či egyptské oblasti. Kultická prostituce, která byla rozšířena v různých kultech plodnosti, byla zakázána (např. Dt 23,18). Izraelský národ se rovněž postupně odvracel od různých reliktů starodávných pohlavních kultů a falických náboženství. Za téměř jediný falický prvek, který se dochoval v židovství až do současnosti, bývá někdy považována obřízka. Podle Starého zákona bylo prvním lidem řečeno, aby se „plodili a množili" (Gn 1,28), proto sexuální abstinence není ve Starém zákoně v zásadě doporučována, přestože určitá regulace pohlavního života v něm nechybí (např. tzv. řád pohlavního života v Lv 18,1-30).

V úvahu ve Starém zákoně připadá hlavně krátkodobá sexuální abstinence, a to zejména v důvodů hygienicko-kultických či kultických. Týká se kupř. období, kdy žena má menstruaci např. Lv 18,19:

  • Nepřiblížíš se k ženě, abys odkryl její nahotu v období jejího krvácení, kdy je nečistá.

nebo krvavý výtok mimo toto období či déletrvající výtok (Lv 15,25):

  • Když má žena dlouhotrvající krvotok mimo období svého krvácení nebo když výtok trvá déle než obvyklé krvácení, bude trvat její nečistota po všechny dny výtoku. Bude nečistá jako v období svého krvácení.

Platilo to rovněž i v období po porodu (Lv 12,1-5):

  • Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování. Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě po šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve."

Ke kultickým důvodům pro krátkodobou sexuální abstinenci ve Starém zákoně dále patří účast na významných událostech náboženského charakteru - např. sexuální abstinence před vydáním zákona (Ex 19,15):

  • Řekl také lidu: „Buďte připraveni na třetí den; nepřistupujte k ženě."

Nebo abstinence před konzumací svatých chlebů (1S 21,5-6):

  • Kněz Davidovi odpověděl takto: „Nemám po ruce obyčejný chléb, je tu jenom svatý chléb. Jen jestli se družina vyvarovala styku se ženami." David odpověděl knězi ujištěním: „Jistě. Žen jsme se nedotkli už předtím. Když jsem odcházel, byla těla členů družiny svatá..."

Anebo abstinence v době svaté války (např. 2S 11,11):

  • Urijáš Davidovi odvětil: „Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, můj pán Jóab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ, jakože živa je tvá duše, něčeho takového se nedopustím!"

Co se týče celoživotní sexuální abstinence, tak ve Starém zákoně o ní není ani jeden zcela jasný text. Setkal jsem se jen se dvěma texty, které se dají v tomto smyslu vyložit - ale dají se zároveň vyložit i jinak. První - a pravděpodobnější - je (Jr 16,1):

  • Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Neber si ženu. Nebudeš mít na tomto místě syny ani dcery".

V kontextu celého Jeremiášova životního příběhu lze předpokládat, že opravdu zůstal sám. A druhý, poněkud spornější a tíže vyložitelný text je příběh soudce Jiftácha a jeho dcery, zapsaný v knize Soudců v 11. kapitole. Jiftách učinil Hospodinu takovýto slib:

  • ... Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť. (Sd 11,30-31).

A byla to jeho dcera. Jiftách byl z toho nešťastný, ale dcera ho uklidňovala a jen ho žádala:

  • „Nechť je mi dovoleno toto: Ponech mi dva měsíce. Ráda bych odešla do hor a oplakávala se svými družkami své panenství." On jí řekl: „Jdi." Propustil ji na dva měsíce a ona odešla se svými družkami, aby na horách oplakávala své panenství. Po uplynutí dvou měsíců se vrátila k otci a on splnil slib, který o ní učinil. Muže nepoznala. ... (Sd 11, 37-39).

V tomto příběhu je pravděpodobnější, že šlo opravdu o zápalnou oběť, i když to měli Izraelci zakázáno. Ovšem existují i takové výklady, které se domnívají, že slova „oběť zápalná" jsou použita v přeneseném slova smyslu a že jde o nějaké zasvěcení - v případě Jiftáchovy dcery o panenské zasvěcení, že bude sloužit Hospodinu a zůstane pannou.

Co se týče praktikování či nepraktikování celoživotní sexuální abstinence (celibátu) u Židů, tak až na malé výjimky je židovský postoj zcela neasketický, ba místy by se dalo říci až protiasketický. Židé ve své většině stejně jako muslimové celibát zavrhují. Židovská tradice tvrdí, že z pohlavního styku má mít člověk potěšení, pohlavní styk by se však měl odehrávat pouze v rámci manželství a za účelem plození. Tóra (prvních pět knih Starého zákona) počet mužových manželek neomezuje, talmud (židovské tradiční učení a komentáře) jich povoluje pět. Za cíl sexuální abstinence v době ženiny menstruace se považovalo zvyšování pohlavní touhy mezi manželem a manželkou.

Co se týče celoživotní sexuální abstinence u Židů, tak v historii jsou známy jen dvě skupiny, které praktikovaly něco jako mnišský život. První, více známou skupinou, byli esejci. Toto hnutí existovalo zhruba v období od 2. stol. př. Kr. do 1. stol. po Kr. Žili na poušti a část z nich žila v celibátu. Tato jejich sexuální abstinence byla zřejmě z části ovlivněna perským dualismem (protiklad dobra a zla, duše a těla). Méně známou skupinou byli tzv. terapeuti, o nichž se dozvídáme jen z Filónova spisu „De vita contemplativa". Tato židovská kontemplativní asketická sekta vznikla v 1. století po Kr. v egyptské Alexandrii a svým učením byla blízká esejcům. Žili v ústraní, většinou v celibátu, věnovali se modlitbám, rozjímání a uzdravování nemocných ve jménu Boha. Odmítali otroctví a opovrhovali majetkem a smyslovými požitky.

3. Sexuální zdrženlivost v kánonu Nového zákona a její konsekvence v křesťanské etice a morálce

Ve svém postoji k sexuální zdrženlivosti vycházejí křesťané zejména z těchto dvou novozákonních textů:

  • Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop." (Mt 19,12)
  • Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout. To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz. Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já. Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit. (1K 7, 1-9)
  • Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry. Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit. Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování. Domnívá-li se někdo, že jedná nečestně vůči své snoubence, která je už ve zralém věku, a že se patří, aby si ji vzal, ať udělá, co chce: nehřeší. Ať se vezmou. Ale kdo je v nitru pevný, nic ho nenutí, má v moci svou vlastní vůli a pevně se rozhodl, že se s ní neožení, jedná dobře. Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe. (1K 7, 25-38)

Důvodem pro krátkodobou sexuální abstinenci je dle apoštola Pavla zvláštní čas modlitebního soustředění (z křesťanské praxe - mohou to být třeba exercicie). Důvodů pro celoživotní sexuální abstinenci je pak (na základě obou uvedených textů) několik. U Ježíše je úžasné, a to jsem nenašel u žádného jiného náboženství, že má pochopení pro ty, kdo z nějakého důvodu - ať již psychického či fyzického, vrozeného či získaného, nejsou manželství schopni, a dává jim tím důstojnost. Ovšem asi nejvýznamnějším důvodem pro celoživotní sexuální abstinenci, jež se v křesťanství nazývá nejčastěji celibátem či stavem svobodným, je zřeknutí se manželství pro království nebeské. Tedy proto, aby se mohl člověk lépe věnovat službě Bohu - aby se na ni mohl plně soustředit a věnovat jí co možná nejvíce svého času, svých myšlenek, citů, energie a tak dále. Tím ovšem není řečeno (i když apoštol Pavel si to možná myslel), že lidé žijící v manželství nemohou sloužit Bohu stejně plně. Lidé žijící v manželství však jsou v určitém nebezpečí uzavřít se do rodinného kruhu a žít si jen pro sebe bez většího otevření se službě Bohu a bližním. Pokud si však toto uvědomují, mohou se toho vyvarovat. Na druhé straně člověk žijící v celibátu (a teď hovořím o těch, kteří se k tomu rozhodli skutečně dobrovolně - stranou ponechávám povinný celibát katolických kněží) je v nebezpečí deprese z osamělosti a podobně. Tedy každý stav má svá úskalí a je dobré o nich vědět a tak se s nimi moci lépe vyrovnávat. Tolik tedy k důvodům pro celoživotní sexuální abstinenci v biblicky pojatém křesťanství. V křesťanství však existovaly a existují i proudy, jejichž důvody pro sexuální abstinenci nejsou tak zcela biblické a jsou do jisté a někdy i do značné míry ovlivněny dualismem, gnosí apod. Začneme u novozákonních apokryfů, což jsou texty velmi blízké době vzniku Nového zákona. Odrážejí atmosféru, to, co si lidé mysleli, zvlášť v lidových vrstvách. Již v této době existují docela silné duchovní proudy, které učí, že od hmoty a sexuality je třeba se osvobodit, chce-li se člověk dostat k božské skutečnosti. A tento směr, nazývaný enkratismus, vyjadřují apokryfní spisy - zejména apokryfní Skutky Janovy, Pavlovy, Ondřejovy a Tomášovy. V těchto Skutcích najdeme dva základní typy vyprávění. Jednak jsou to historky o zmařené svatbě (apoštol přesvědčí snoubence, aby se zasvětili zdrženlivosti - např. Skutky Tomášovy, 4-16), jednak historky o rozchodu manželů (např. Petr ve Skutcích Petrových přesvědčí jistou Xantipu, aby dál nežila se svým mužem Albínem). V apokryfních Skutcích se také odráží praxe některých církevních obcí, kde se křest spojoval se slibem čistoty - kdo přijal křest, sliboval sexuální zdrženlivost na celý život (Skutky Tomášovy, kap. 131). V jiných Skutcích zase najdeme praxi manželství bez sexuálního soužití. Ve středověku na sexuální zdrženlivost kladla důraz např. známá sektu katarů. Ti z nich, kteří chtěli být dokonalí, což byla elita katarů, museli se zdržovat sexuálního života - dokonce ti z nich, kteří žili v manželství, museli svého partnera opustit. Dokonce nesměli jíst žádné potraviny, které byly produktem pohlavního styku: maso, mléko, vejce, sýry. A proč to všechno? Věřili totiž, že sexualita představuje část satanova stvoření, poněvadž uvěznění andělé byli asexuální. Jeden z nejpůsobivějších dualistických mýtů vypráví, že andělé plakali, když zjistili, že těla, do nichž je satan uvrhl, jsou sexuálně diferencována. Na druhé straně pro řady středověkých tzv. sekt svobodného ducha byly nejen sexuální svoboda ve smyslu promiskuity, ale i incest či homosexualita dovoleny.

Západní reformace pak odmítla zásady celibátu duchovenstva a mnišských slibů čistoty. Jan Kalvín chválil kopulaci jako ctihodný a svatý skutek a Martin Luther upozorňoval na to, že snaha vést asketický život vede téměř nevyhnutelně ke konkubinátu, což je mnohem horší, než žít v manželství. Podle Maxe Webera ovšem reformace vyhnala asketismus z klášterů do okolního světa, což přispělo k vytvoření represivního ducha puritánství. Protestantské odštěpenecké náboženské sekty pak měly - podobně jako středověké sekty - nevyrovnaný vztah k sexualitě: od naprosté zdrženlivosti severoamerických shakerů (odnože kvakerského hnutí) až po komunity Rodiny lásky, zcela posedlé sexem.

4. Závěr

Zamyšlení nad důvody a formami sexuální abstinence v biblickém kánonu, a to včetně konsekvencí, které z těchto postojů vyplývají pro židovskou či křesťanskou etiku (resp. morálku), je u konce. Pokusme se nyní o srovnání a závěr. Ve Starém zákoně najdeme zejména hygienicko-kultické a kultické důvody pro krátkodobou sexuální abstinenci, což ovlivnilo jak židovskou, tak křesťanskou praxi (a pravděpodobně také islámskou). Ovšem řecké a gnostické vlivy vedly k prosazování restriktivnějších postojů ohledně lidské sexuální aktivity, což se odrazilo zejména v křesťanství. A tak středověká církev se snažila podstatně omezit počet dní, kdy manželský pár směl mít pohlavní styk (samozřejmě zaměřený na plození). Sex byl zakázán o nedělích, ve středu a v pátek. Dále čtyřicet dní před Vánocemi a Velikonocemi a tři dny před přijímáním. Byl zapovězen při pokání a v době mezi početím a čtyřiceti dny po porodu.

Podobně celibát (tedy celoživotní sexuální abstinence) se vyskytuje zejména v křesťanství, kde se takovéto proudy objevují v průběhu celé jeho historie. V křesťanství je základním cílem celibátu být volný pro službu Bohu a lidem. V křesťanství má též svou důstojnost člověk žijící v celibátu z některých vnitřních či vnějších, fyzických, psychických či sociálních příčin. Specifikem katolického křesťanství je kněžský celibát.

Buddhismus a hinduismus zná celibát související s meditací. Celoživotní askezi neuznává a nepraktikuje islám a prakticky ani žádný směr současného judaismu.

Vidíme, že ani světová náboženství, ani tzv. abrahámovská náboženství, ani samotné křesťanství se nevyznačují nějakým jednotným postojem k rozsahu a formám sexuální abstinence a tedy i k lidské sexualitě obecně. A tak i pro věřícího člověka zůstává v oblasti sexu mnoho prostoru pro svobodné etické rozhodování.

Literatura:

(1) Bible: Písmo svatého Starého a Nového zákona: Ekumenický překlad. Praha: Ekumenická rada církví v Československu, 1995, 1254 str.

(2) Bič, Miloš: Ze světa Starého zákona I. 1. vydání, Praha: Kalich, 1986, 365 str.

(3) Bishop, Clifford: Lidský duch a sexualita: magie - tradice - současnost. Vydání první, Praha: Knižní klub/Práh, 1997, 184 str.

(4) Heczková, Eduarda: Otázka krátkodobé či celoživotní sexuální abstinence ve vybraných náboženstvích. Praha: Institut ekumenických studií, ETF UK, 2003, sem. práce, str. 8

(5) Novotný, Tomáš: Přicházejí. Druhé vydání, Praha: Oliva, křesťanské nakladatelství, 1993, 76 str.

(6) Remeš, Prokop: Sexualita a transcendence. Role sexu v náboženstvích světa. Dingir, č. 1/2000, str. 19-23

(7) Ventura, Václav: Teologie kněžského manželství, Getsemany, 57, str. 30-40

- Ing. Stanislav Heczko, Ph.D., - Seminární práce, Evangelická teologická fakulta, duben 2008